28 Cdo 1842/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně Z. Z., bytem Š., zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se
sídlem v Plzni, Houškova 30, proti žalované M. F., bytem v P., o zaplacení
156.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 354/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2009,
č. j. 18 Co 579/2008-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Martina
Aleše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího
řízení ve výši 10.599,60 Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 C 354/2006-71, v části výroku
I., jíž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 156.000,- Kč (výrok I.).
Současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku I., jíž bylo
rozhodnuto o úrocích z prodlení, a v nákladovém výroku II. a v uvedeném rozsahu
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná od roku 1979 bez
jakéhokoliv právního důvodu užívá nemovitosti vlastněné žalobkyní (rodinný dům
6 v P. – B. společně se stavební parcelou a zahradou. Od roku 1987 přitom
žalovaná žalobkyni za užívání těchto nemovitostí ničeho neplatí. Rozsudkem
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 7. 2005, č. j. 24 C 9/2005-118, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2006, č. j. 11 Co
861/2005-142, bylo určeno, že povinnost žalované vyklidit předmětné nemovitosti
není nadále vázána na zajištění náhradního bytu. Žalované bylo současně uloženo
vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od zajištění přístřeší. Dovolání
žalované směřující proti rozsudku odvolacího soudu bylo následně usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, odmítnuto.
Žalovaná nemovitosti vyklidila v září 2007. Obvyklé nájemné za užívání
obdobných nemovitostí dosahovalo v daném místě v období od října 2004 do září
2006 částky 6.500,- Kč měsíčně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu
odvolací soud dovodil, že žalovaná se užíváním předmětných nemovitostí bez
jakéhokoliv právního důvodu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen – „obč. zák.“). Výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému
nájemnému za užívání obdobných nemovitostí v daném místě a čase, tj. částce
6.500,- Kč měsíčně. Za dobu od října 2004 do září 2006, za kterou je vydání
bezdůvodného obohacení uplatňováno, je tudíž žalovaná za užívání dotčených
nemovitostí bez právního důvodu povinna žalobkyni zaplatit peněžitou náhradu ve
výši 156.000,- Kč (24 x 6.500,- Kč). Odvolací soud proto žalobě v části
týkající se uplatňované jistiny vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen – „o. s.
ř.“). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
namítala, že předmětné nemovitosti užívala na základě dohody se žalobkyní.
Vytýkala odvolacímu soudu rovněž, že nezohlednil peněžní prostředky, jež do
nemovitostí investovala. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 30. 6. 2009 (srov.
článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem JUDr.
Jaroslavem Karlem (vyškrtnutým ze seznamu advokátů ke dni 27. 6. 2011) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Zjišťuje-li soud existenci či obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právních úkonů konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, č. sešitu 10 pod R 73/2000, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zpochybňuje-
li tedy dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že předmětné nemovitosti
užívala, aniž byla sjednána jakákoliv smlouva, jež by ji k jejich užívání
opravňovala, brojí tím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Uplatňuje
tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem
na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat
nelze. Dovolatelka ostatně žádnou konkrétní smlouvu určitého obsahu, na jejímž
základě by měla být oprávněna předmětné nemovitosti užívat, ani neoznačuje. Z
rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 7. 2005, č. j. 24 C 9/2005-118,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2006, č. j. 11 Co
861/2005-142, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo
3311/2006, jímž bylo dovolání žalované směřující proti rozsudku odvolacího
soudu odmítnuto, se naopak podává, že dovolatelka užívala předmětné nemovitosti
bez právního důvodu již od okamžiku, kdy se do nich nastěhovala.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižšího stupně, že nezohlednily investice, jež do
předmětných nemovitostí vložila, sluší se uvést, že základním předpokladem
započtení vzájemných pohledávek (§ 580 a násl. obč. zák.) je právní úkon
směřující k započtení, z jehož obsahu je zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši
se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. seš. 2/2004). Jestliže tedy dovolatelka
nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně (v odvolacím řízení je
započtení vzájemné pohledávky nepřípustné - § 216 odst. 1 o. s. ř.) neučinila
právní úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky z důvodu konkrétně
vymezených investic vynaložených v určité přesně stanovené výši do předmětných
nemovitostí, k započtení nedošlo. Soudy nižšího stupně, jež toliko obecné
tvrzení dovolatelky o existenci investic vložených do předmětných nemovitostí
při svém rozhodování nezohlednily, tudíž postupovaly v souladu s hmotným právem
i ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané
věci.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Za situace, kdy o příslušenství uplatněné pohledávky a nákladech řízení před
soudy nižšího stupně již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 6. 5. 2009, č. j. 19 C 354/2006-114, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2009, č. j. 19 C 354/2006-119, když řízení o
odvolání žalované směřujícímu proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2010, č. j. 18 Co 148/2010-128, zastaveno pro
zpětvzetí odvolání, je třeba rozhodnout též o nákladech vynaložených v
dovolacím řízení (§ 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.). Podle §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je přitom
žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování
účastníka advokátem ve výši 8.460,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2.
2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s.
ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady
dovolacího řízení v celkové výši 10.599,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu