26 Cdo 3311/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Z. Z., zastoupené advokátem, proti žalované M.
F., zastoupené advokátem, o určení, že vyklizení bytu není vázáno na zajištění
náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C
9/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.
května 2006, č.j. 11 Co 861/2005-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26.
července 2005, č.j. 24 C 9/2005-118, výrokem pod bodem I. určil, že povinnost
žalované vyklidit rodinný domek čp. 96 v P., B. se stavební parcelou č. 254 a
zahradou č. parc. 255 (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“) není nadále vázána
na zajištění náhradního bytu, a že tím se mění usnesení Okresního soudu Plzeň-
sever ze dne 27. 5. 1994, č.j. Nc 801/94-4; výrokem pod bodem II. uložil
žalované předmětný dům vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší a výrokem pod
bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze
dne
10. května 2006, č.j. 11 Co 861/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalovaná se nastěhovala do
předmětného domu v roce 1979, že tehdejší národní výbor, který měl k volnému
bytu v domě přidělovací právo, opomněl vydat rozhodnutí o přidělení bytu a
nebyla ani uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že usnesením Okresního
soudu Plzeň-sever ze dne 27. 5. 1994, č.j. Nc 801/94-4, které nabylo právní
moci dne 27. 5. 1994, byl mezi žalobkyní a žalovanou schválen smír, podle
kterého se žalovaná zavázala vyklidit předmětný dům a předat ho žalobkyni do 15
dnů po zajištění náhradního bytu, že na základě shora uvedeného usnesení
žalobkyně podala dne 20. 7. 1994 u Úřadu městského obvodu P. 4 žádost o
zajištění náhradního bytu pro žalovanou, že pro nespolupráci žalobkyně i
žalované byla žádost vyřazena z evidence, že žalovaná uzavřela dne 12. 6. 1999
manželství s H. F. (občanem Spolkové republiky Německo), který je vlastníkem
rodinného domu na adrese E. S., W., K., že se žalovaná k manželovi
nenastěhovala a pouze za ním dojíždí na návštěvy, že kromě ní bydlí v bytě i
její rozvedená dcera s dvěmi dětmi a že od roku 1987 žalovaná neplatí žalobkyni
za užívání nemovitosti žádnou úhradu.
Soudy obou stupňů mimo jiné po právní stránce uzavřely, že byly
naplněny předpoklady, kdy nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je výkon
práva žalované (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení
bytu) v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a kdy soud může podle §
80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na
zajištění této formy bytové náhrady, ale toliko na zajištění méně kvalitního
druhu bytové náhrady (přístřeší). Dovodily, že změnu poměrů založila okolnost,
že žalovaná po celou dobu bydlení omezeného do zajištění bytové náhrady
neposkytuje žalobkyni žádnou úhradu a že tak hrubě zneužívá stav, kdy v
důsledku benevolentního přístupu žalobkyně nabyla oprávnění v nemovitosti
setrvat do zajištění náhradního bytu. Zohlednily i to, že žalovaná již nemá v
péči nezletilé děti, že se nesnažila zajistit si bydlení v rodinném domku svého
manžela a že svojí nečinností zmařila zajištění bytové náhrady prostřednictvím
obce. Při úvaze o poskytnuté formě bytové náhrady vycházely z analogického
použití (§ 853 obč. zák.) ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. dopadajícího na
deliktní chování nájemce – neplatiče nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V dovolání uvedla, že
„napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam“ a že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení
věci“. Vytkla odvolacímu soudu, že se při úvaze o rozporu výkonu jejího práva s
dobrými mravy nezabýval okolnostmi (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) na její
straně. Napadeným rozhodnutím byla postavena před velmi těžce řešitelnou
situaci, která může ohrozit její životní jistoty. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že odvolací soud postupoval v
souladu s konstantní judikaturou a tedy i hmotným právem a rozhodl věcně
správně. Navrhla, aby bylo dovolání „zamítnuto“ správně odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji (patrně) dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení –
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z
těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň
zpochybnila.
Dovolatelka – poukazem na to, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi na její
straně – zpochybnila správnost právního závěru (na němž odvolací soud založil
své rozhodnutí), že v daném případě nastala změna poměrů, v důsledku níž je
trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Tím uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
S řešením uvedené právní otázky však nelze spojovat zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud vycházel z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů,
v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovanou (trvání na zajištění určené
bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve
uložená povinnost k vyklizení bytu je vázána na zajištění nižší formy bytové
náhrady, resp. že bytová náhrada nepřísluší vůbec. Uvedený právní názor
odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn.
20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 2, pod C 195 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000,
sp. zn. 26 Cdo 1138/99 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2000, sp.
zn. 26 Cdo 266/98.
Nejvyšší soud také opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne
21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 26
Cdo 1023/99, rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, dále např.
rozsudek ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582) zaujal právní názor, že při
posuzování změny poměrů na straně vyklizované osoby, rozhodné pro odepření
bytové náhrady (pro přiznání nižší formy bytové náhrady), nelze přehlédnout, že
tato osoba, jíž byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost vyklidit
byt po zajištění náhradního bytu, neplatí po právní moci tohoto rozhodnutí
nájemné či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. výše uvedené R
45/2000). Žalovaná sice neplatila „nájemné“ již dříve před rozhodnutím o
schválení smíru, v němž se zavázala vyklidit předmětný byt, ale po schválení
smíru již to nebylo zapříčiněno jejími nepříznivými poměry. Odvolací soud se
tedy neodklonil od výše uvedené judikatury, pokud k dlouhodobému neplacení
nájemného po vydání uvedeného rozhodnutí přihlédl.
Odvolací soud vzal v úvahu i další okolnosti významné pro posouzení věci z
hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., a to, že žalovaná oproti době předchozího
rozhodování nemá již v péči nezletilé děti, že i když se provdala za občana
Spolkové republiky Německo, nevyvinula odpovídající snahu zajistit si jiné
bydlení, a že zmařila i možnost zajištění náhradního bytu obcí. K tomu Nejvyšší
soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý
výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního
právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze
dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze
dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26
Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto
stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku k náhradě nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů) a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137
odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu