28 Cdo 1949/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, IČ: 00530832, se sídlem v
Brně, Masarykova 31, proti žalovanému MVDr. J. K., zastoupenému JUDr.
Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, o
zaplacení částky 170.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 31 C 166/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 28. května 2009, č. j. 38 Co 506/2007-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud
neshledal důvodným tvrzení žalobkyně, že na základě smlouvy o dílo na výstavbu
bytu s garáží ze dne 18. 1. 1994 a smlouvy o dílo na výstavbu garáže ze dne 4.
2. 1994, jež uzavřela žalobkyně jako pověřený člen účelového sdružení bez
právní subjektivity s žalovaným, provedla smluvené práce včetně individuálních
úprav na zvláštní žádost žalovaného, a vznikl jí tak nárok na doplatek za tyto
práce v celkové výši 170.158,- Kč, jenž však žalovaný ani přes upomínku
žalobkyně nezaplatil. Městský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se závěry
týkajícími se platnosti výše uvedených smluv, ke kterým dospěl ve sporu mezi
týmiž účastníky o smluvní pokutu sjednanou v těchto smlouvách Městský soud v
Brně v rozsudku ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 21 C 206/96, a posléze i Krajský
soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 243/2004, jímž jako
soud odvolací potvrdil uvedené prvostupňové rozhodnutí. V těchto rozhodnutích
byla konstatována absolutní neplatnost sjednaných smluv. Předně nebylo
prokázáno, že by v této věci byla uzavřena smlouva o sdružení podle § 829 obč.
zák., za těchto okolností nelze považovat za dostatečné označení zhotovitele ve
smlouvách a dalších písemnostech různými názvy obsahujícími označení konsorcium
nebo sdružení, neboť se nejedná o označení subjektu způsobilého stát se
účastníkem občanskoprávních vztahů, zároveň z těchto údajů není zřejmé, jaký
byl rozsah práv a povinností žalobkyně. Neurčitostí bylo stiženo i ujednání o
ceně díla. Za další důvod neplatnosti bylo v uvedeném řízení považováno vadné
vymezení předmětu smlouvy o dílo, jako podstatné náležitosti platné smlouvy,
jelikož samostatně zhotovitelným dílem, a tedy i způsobilým předmětem smlouvy,
by se byt a garáž mohly stát pouze za předpokladu vkladu smlouvy stavebníků
uzavřené podle § 12 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů,
do katastru nemovitostí. Bylo-li dílo vymezeno pouze jako byt a garáž
představující neoddělitelnou součást věci, je takový předmět smlouvy třeba
považovat za plnění nemožné, což zakládá neplatnost smlouvy ve smyslu § 37
odst. 2 obč. zák. V návaznosti na tyto závěry posuzoval soud nárok žalobkyně v
této věci jako nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné
smlouvy. Připustil sice, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil, protože z
výše uvedeného řízení vyplynulo, že žalovaný tento nárok žalobkyně uznal,
uplatnila-li jej však žalobkyně u soudu až dne 10. 4. 1998, tj. více než dva
roky po datu splatnosti předmětné faktury nastavší dne 14. 4. 1995, uplynula
dvouletá subjektivní promlčecí doba daná § 107 odst. 1 obč. zák., a vznesl-li
zároveň žalovaný námitku promlčení, nelze požadované plnění žalobkyni přiznat.
S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Brně a
rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 38 Co 506/2007-118, jej potvrdil ve výroku
I. (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně
(výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud
se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, ve svém
rozhodnutí navíc zdůraznil i názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 911/2006, kterým bylo zamítnuto dovolání proti
výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 13 Co
243/2004. V tomto rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud správnost závěrů o
neplatnosti smluv o dílo uzavřených mezi účastníky a uvedl, že samostatným
předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. jsou byty a
nebytové prostory pouze za splnění podmínek daných zákonem č. 52/1966 Sb.
Nedošlo-li k uzavření písemné smlouvy podle § 12 cit. zák. vymezující vzájemná
práva a povinnosti stavebníků a jejímu vkladu do katastru nemovitostí, zůstaly
byt i garáž pouze neoddělitelnou částí domu a nebyly samostatně zhotovitelným
dílem, tedy možným předmětem smlouvy o dílo. Uzavřené smlouvy o dílo tak
směřovaly k plnění nemožnému a je třeba je považovat za absolutně neplatné ve
smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. K námitce žalobkyně, že v daném případě je možno
vycházet i ze znění smlouvy o výstavbě, odvolací soud uvedl, že ač tato smlouva
může dokládat vědomost účastníků o uzavřené smlouvě o dílo, nelze z ní usuzovat
na její platnost. Tvrzení o uzavření inominátní smlouvy účastníky z ničeho
nevyplývá, zvláště pak za situace, domáhá-li se žalobkyně zaplacení žalované
částky výslovně a výhradně z titulu písemně uzavřených smluv o dílo. Odvolací
soud tedy neshledal potřebu revidovat závěry soudu prvního stupně a jeho
rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Důvodnost dovolání dovozuje v souladu s ustanovením § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. z vady řízení spočívající v nesprávně zjištěných
skutečnostech ve vztahu k posouzení platnosti smluvního vztahu mezi účastníky a
ve skutečnosti, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené v jiném
rozhodnutí tohoto soudu vydaném ve sporu mezi týmiž účastníky, a dále v souladu
s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i z nesprávného právního
posouzení otázky platného smluvního vztahu mezi účastníky. Zásadní právní
význam dovolatelka přisuzuje otázkám, zda bylo možné ve vztahu k bytu,
společným prostorám a garáži uzavřít i jinou smlouvu než podle zákona č.
52/1966 Sb., a to před zahájením stavby, v jejím průběhu či po dokončení, a zda
mohlo dojít k uzavření smlouvy týkající se tohoto bytu po uzavření smlouvy o
výstavbě ze dne 17. 1. 1995, a to i ústní formou například smlouvy smíšené či
inominátní.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 911/2006 Nejvyšší
soud připustil, že byt může být samostatným (možným) předmětem smlouvy o dílo,
došlo-li k uzavření smlouvy o výstavbě a jejímu vkladu do katastru nemovitostí,
v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1172/2003 pak Nejvyšší soud posuzoval naprosto
totožný smluvní vztah založený stejnou smlouvou o dílo jako v tomto řízení a
uložil odvolacímu soudu, aby se detailně zabýval otázkou platnosti této smlouvy
podle § 37 obč. zák., na základě zmíněného pokynu odvolací soud konstatoval
platnost předmětné smlouvy. I v nyní projednávaném případě je tedy zapotřebí,
aby se odvolací soud výše uvedenou otázkou zabýval komplexně. Dovolatelka
rovněž poukazuje na několik rozhodnutí Krajského soudu v Brně, z nichž vyplývá,
že při posuzování téže smlouvy v rámci různých soudních řízení, tento soud
opakovaně dospěl k odlišným závěrům. V projednávané věci pak odvolací soud
otázku platnosti smlouvy posoudil v rozporu s hmotným právem, neboť nezkoumal
vznik platného smluvního vztahu z pohledu čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a formalistickým výkladem právních norem odepřel projevu vůle stran
důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely vyvolat ve své právní sféře. Odvolací soud nezohlednil, že projev vůle účastníků byl zcela v souladu se
zákonem, přičemž není rozhodující, že podmínka vzniku bytové jednotky jako
samostatné věci vkladem do katastru nemovitostí byla naplněna až po uzavření
písemné smlouvy a po vzniku stavby jako celku, což zákon nezakazuje, a soud tak
popřel vůli účastníků týkající se úhrady za provedení stavby zcela bezdůvodně. Odvolací soud přitom nerespektoval názor vyslovený jiným odvolacím soudem v
jiném řízení mezi týmiž účastníky na předmětnou smlouvu, jímž byla připuštěna
existence platné smlouvy v návaznosti na smlouvu o výstavbě, zároveň opomenul,
že povinnost úhrady za provedení díla byla žalovaným stvrzena přímo ve smlouvě
o výstavbě, v níž bylo v otázce financování odkázáno na smlouvu o dílo. Nejpozději uzavřením smlouvy o výstavbě tedy žalovaný projevil vůli zaplatit
žalobkyni částku, jejíž část žalobkyně v tomto řízení požaduje. Žalobkyně tento
projev vůle akceptovala přinejmenším faktickým jednáním v podobě předání bytu a
vyúčtování doplatku ceny fakturou, došlo tak k platnému vzniku smluvního vztahu
mezi účastníky. Další pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka v
porušení ustanovení § 51 obč. zák., jelikož soudy se nezabývaly tím, zda v
případě, že předmětem smlouvy o dílo v okamžiku jejího uzavření nebyla věc v
právním smyslu, nejde o smlouvu smíšenou, popřípadě inominátní. Účastníci
přitom nebyli povinni uzavřít určitý smluvní typ, respektovali-li právní úpravu
obsaženou v zákoně o vlastnictví bytů týkající se vzniku bytu jako samostatné
jednotky, nebyli povinni uzavřít ani smlouvu podle zákona o vlastnictví bytů,
jelikož tento zákon nezakazuje vlastníkům uzavřít smlouvu se zhotovitelem před
tím, než dojde k uzavření smlouvy tímto zákonem předpokládané.
Došlo-li ke
vzniku samostatných bytových jednotek před jejich předáním žalovanému, nepopírá
smlouva zákonnou podmínku vzniku jednotek jako samostatných věcí, a jde tak o
platně uzavřenou smlouvu inominátní. Nesprávnost právního posouzení je dána
tím, že soudy nerespektováním pravidel výkladu projevů vůle vyplývajících z §
35 obč. zák. porušily ustanovení § 37 obč. zák. Pokud by soudy postupovaly
podle § 35 obč. zák. a přihlédly i k následnému chování stran potvrzujícímu
směřování vůle stran k úplatnému zhotovení bytové jednotky a k nabytí
vlastnického práva k této jednotce žalovaným, musely by dojít k závěru o
platnosti stranami uzavřeného smluvního závazku. Rovněž nebylo přihlédnuto k
tvrzení dovolatelky, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo na výstavbu
celého domu sestávající se z jednotlivých smluv o dílo uzavřených budoucími
vlastníky bytů. Řádným výkladem smlouvy o výstavbě obsahující odkaz na smlouvu
o dílo je opět možno dospět k závěru o konsenzu smluvních stran o výši ceny. Soudy pak zcela opomenuly možnost vzniku smluvního vztahu mezi účastníky ústním
ujednáním, existenci takového smluvního vztahu lze přitom dovodit z toho, že
žalobkyně se při výstavbě řídila pokyny žalovaného, žalovaný následně tuto část
domu převzal a ve smlouvě o výstavbě jako nabývacím titulu k bytové jednotce
pak projevil vůli být vázán dohodou o ceně a platebních podmínkách. Vznik
smluvního vztahu stvrdil žalovaný i podpisem předávacího protokolu s odkazem na
smlouvu. Za těchto okolností je nepochybné, že projevy vůle účastníků byly
srozumitelné a směřovaly k provedení stavby domu a nabytí vlastnického práva k
bytovým jednotkám v tomto domě žalovaným. Dovolatelka tak navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je
podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě však zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nelze přiznat,
jelikož dovolatelka zcela přehlíží skutečnost, že z rozsudku soudu prvního
stupně, jehož závěry považoval za správné i soud odvolací, je zřejmé, že
neplatnost smlouvy byla dovozena nejen z nemožnosti sjednaného plnění ve smyslu
§ 37 odst. 2 obč. zák., ale i z toho, že smlouva nebyla uzavřena způsobilým
účastníkem občanskoprávních vztahů, z neurčitého vymezení práv a povinností
žalobkyně a ceny předmětu smlouvy. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí blíže
zabýval právě nemožností smluveného plnění, ovšem uvedl-li zároveň v
odůvodnění, že soud prvního stupně učinil správný právní závěr, z něhož ve svém
rozhodnutí vychází i on, tak je logické, že akceptoval i ostatní důvody
neplatnosti předmětných smluv. Směřují-li dovolací námitky pouze k tomu, že
došlo k uzavření smlouvy s možným a dovoleným plněním a s účastníky seznatelným
obsahem, jíž je tudíž třeba považovat za platnou, nevyvrací to výše uvedený
závěr, že smlouvy nebyly uzavřeny způsobilým účastníkem občanskoprávních
vztahů, jelikož jako zhotovitel v nich nebyla označena dovolatelka ale blíže
nevymezené sdružení. Obstojí-li tedy závěr o neplatnosti smluv již z
dovolatelkou nenapadnutého důvodu, že smlouvy nebyly uzavřeny subjektem
způsobilým k právním úkonům, nelze otázkám zpochybňujícím další důvody
neplatnosti přiznat zásadní právní význam, neboť jejich řešení nemůže ovlivnit
správnost rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006). Není přitom rozhodující, zda
šlo o smlouvy o dílo, smlouvy smíšené či inominátní, jelikož nezpůsobilost
subjektu, jímž byly smlouvy uzavřeny, by neumožňovala považovat je za platné
ani v jednom případě. Odkazuje-li dovolatelka na podporu svých tvrzení o
platném smluvním ujednání mezi účastníky na ustanovení smlouvy o výstavbě,
nemohou ani tato tvrzení sama o sobě dovodit platnost smlouvy o dílo, protože
podle názoru samotné dovolatelky obsaženého v dovolání smlouva o výstavbě v
sobě zahrnovala v tomto směru pouze projev vůle žalovaného zaplatit žalobkyni
za provedené práce, jež však byly provedeny na základě posuzovaných smluv o
dílo, na něž bylo přímo odkázáno, přičemž nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by
si účastníci byli vědomi neplatnosti smluv o dílo a chtěli je nahradit smlouvou
o výstavbě. Nesprávnost závěrů odvolacího soudu nemůže být dána ani
nerespektováním odlišného názoru týkajícího se platnosti přezkoumávaných smluv
vyjádřeného v jiném řízení jiným senátem odvolacího soudu, jelikož zákon
nestanoví až na přesně vymezené výjimky (srov. § 135, § 159a, § 226 a § 243d o. s. ř.) povinnost soudu respektovat ve svém rozsudku rozhodnutí učiněné jiným
soudem v odlišné věci.
Námitky dovolatelky dovozující platný smluvní vztah mezi
účastníky z ústního ujednání, stejně jako námitky týkající se pochybení soudu
při výkladu projevů vůle účastníků, pak směřují ke zpochybnění správnosti v
řízení učiněných skutkových zjištění, neboť závěr soudu o obsahu smluvního
ujednání mezi účastníky a o tom, zda mezi nimi došlo k ústnímu dojednání
smlouvy, je třeba považovat za otázku skutkovou, vycházející ze zjištění
významu projevu vůle účastníků, a nikoliv jejího právního posouzení (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73,
svazek 10/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33
Odo 370/2006). Občanský soudní řád přitom umožňuje dovolacímu soudu zabývat se
správností skutkového zjištění pouze tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.), je-li pouze zvažována přípustnost dovolání v intencích
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., nemůže Nejvyšší soud k
těmto námitkám přihlédnout.
S ohledem na uvedené závěry není možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za
zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady
nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu