28 Cdo 3513/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně
OKIM, spol. s r. o., IČ: 48290980, se sídlem Libochovice, Havlíčkova 396,
zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové nám.
48, proti žalovanému V. N., zastoupenému Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se
sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, o zaplacení 65.546,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 832/2000,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února
2013, č. j. 14 Co 321/2007-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek
Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 2. 2007, č. j. 10 C 832/2000-239,
potvrdil v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4.112,90 Kč s
26% úrokem z prodlení z částky 65.546,- Kč jdoucím od 2. 7. 1998 do zaplacení
(výrok I. a/), a změnil jej ve zbývající části výroku I. tak, že žalovanému
uložil, aby žalobkyni zaplatil 61.433,10 Kč (výrok I. b/). Současně rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.). Odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru,
že žalobkyně, coby zhotovitel, neprokázala, že na základě neplatné smlouvy o
dílo (spočívající v opravě vozidla) sjednané s žalovaným objednatelem
(neplatnost smlouvy z důvodu její neurčitosti není účastníky řízení
zpochybňována) vyměnila též víko hlavy válců, termospínač, pět kusů kabelů
zapalování, čerpadlo ostřikovače skel, spínač varovných světel a spínač mlhovky
(vše za cenu 1.691,40 Kč) a provedla dílo rovněž v rozsahu, za který účtovala
„ostatní materiál a práce“ ve výši 2.421,50 Kč. Odvolací soud proto žalobě v
části o zaplacení 4.112,90 Kč s příslušenstvím nevyhověl. Důvodným přitom
shledal naopak nárok žalobkyně na zaplacení částky 61.433,10 Kč z titulu vydání
bezdůvodného obohacení, odpovídající obvyklé výši nákladů, které by žalovaný za
opravu vozidla provedenou žalobkyní na základě neplatné smlouvy o dílo musel
vynaložit nad rámec již uhrazené částky 101.800,- Kč. Pro rozpor s dobrými
mravy shledal ale odvolací soud nedůvodným požadavek žalobkyně na přiznání
úroků z prodlení z přisouzené jistiny v sazbě 26% jdoucích od 2. 7. 1998 do
zaplacení (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Zohlednil přitom, že v
posuzovaném případě neplatnost smlouvy o dílo zavinila žalobkyně, jež v
postavení podnikatele nerespektovala ustanovení vyhl. č. 18/1965 Sb. Poukázal
na okolnost, že se žalobkyně v důsledku neplnění svých procesních povinností
podílela na délce soudního řízení, v jejímž důsledku požadované úroky z
prodlení nepřiměřeně převyšují jistinu a jejich přisouzení by mělo negativní
dopad na žalovaného a poskytovalo by neadekvátní kompenzaci žalobkyni, která
opožděné plnění zčásti zavinila sama. Výrok o náhradě nákladů řízení odvolací
soud odůvodnil tím, že obě procesní strany dosáhly srovnatelného úspěchu ve
sporu (§ 224 odst. 2, § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen - „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadala jím
rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Z hlediska přípustnosti dovolání
poukazovala na okolnost, že v posuzovaném případě jde o vztah z neplatné
spotřebitelské smlouvy. Dovolatelka měla za to, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Konkrétně namítala, že zamítnutí žaloby v části o zaplacení 4.112,90 Kč s
příslušenstvím je důsledkem „vadné aplikace občanského soudního řádu při
posouzení plnění důkazního břemene“. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení bylo
prokázáno provedení opravy, za kterou bylo oprávněně účtováno zaplacení celkové
částky 167.346,- Kč. V rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolatelka spatřovala
výraz libovůle při aplikaci zákona. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4770/2009, spatřovala dovolatelka prvky
libovůle též v závěru odvolacího soudu, že její nárok na úroky z prodlení z
přisouzené jistiny odporuje dobrým mravům. Uvedla rovněž, že nepřiznání práva
na náhradu nákladů řízení žalobkyni odporuje ustanovení § 142 o. s. ř. a
hlediskům materiální spravedlnosti. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
V části směřující proti měnícímu výroku I. b/ rozsudku odvolacího soudu, kterým
bylo dovolatelce vyhověno a žalovanému uloženo, aby jí zaplatil 61.433,10 Kč,
není dovolatelka k podání dovolání subjektivně legitimována (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28). V uvedeném rozsahu proto dovolání
není přípustné (§ 243c odst. 3 věty první, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K
doplnění dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat (§ 243b
části věty za středníkem, § 43 o. s. ř.). O uvedenou obligatorní náležitost lze
dovolání doplnit jen po dobu trvání dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věty první
o. s. ř.).
Dovolatelka v části dovolání směřující proti výroku I. a/ rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení 4.112,90 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení jdoucími z této částky, a proti výroku II.
rozsudku odvolacího soudu žádné okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, nevymezuje (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a neodkazuje ani na
judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se eventuálně odvolací soud při svém
rozhodování měl odklonit (§ 237 o. s. ř.). Vzhledem k absenci vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání, jež v důsledku marného uplynutí dovolací
lhůty již doplnit nelze (§ 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), tak v dovolacím
řízení v uvedeném rozsahu pro vady dovolání nelze pokračovat.
Nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nelze tedy
přiznat právní relevanci dovolacím námitkám dovolatelky založeným na kritice
správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, že neunesla důkazní
břemeno stran tvrzeného rozsahu oprav provedených na vozidle náležejícím
žalovanému. Nákladový výrok II. je pak v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.
s. ř. odůvodněn stejnou mírou úspěchu na straně obou procesních stran.
Pokud dovolání směřuje proti té části výroku I. a/ rozsudku odvolacího soudu,
kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně 26 % úroku z prodlení z částky
61.433,10 Kč jdoucího od 2. 7. 1998 do zaplacení, lze z jeho obsahu (§ 41 odst.
2 o. s. ř.) dovodit, že dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje v okolnosti, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (otázka posouzení souladnosti požadavku na zaplacení úroků z
prodlení z přisouzené jistiny s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací
soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
4770/2009.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu závěr, že výkon práva je v rozporu s
dobrými mravy, musí být vždy (v každém jednotlivém případě) opřen o zcela
konkrétní zjištění a následně individuálně posouzen. Uvedená zásada znamená, že
posouzení uplatněného nároku z hlediska jeho souladu či rozporu s dobrými mravy
zpravidla přípustnost dovolání zakládat nebude (srov. přiměřeně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000 či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Výkon práv se
přitom ocitá v rozporu s dobrými mravy tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně
uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být
jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu
demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez
ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana
byla v dobré víře či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007). Přehodnocení závěrů soudů nižšího stupně o
použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má
místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Jestliže tedy odvolací soud na základě individuálních
okolností případu (způsobení neplatnosti smlouvy o dílo sjednané s žalovaným
spotřebitelem žalobkyní coby podnikatelkou v oboru oprav automobilů, liknavý
přístup žalobkyně k řešení sporu o výši vzniklého bezdůvodného obohacení,
neadekvátnost celkové výše požadovaných úroků z prodlení) dospěl k závěru, že
žalobkyni právo na úhradu úroků z prodlení z přisouzené jistiny pro rozpor s
dobrými mravy přiznat nelze, jeho závěry ustálené judikatuře Nejvyššího soudu
neodporují. Závěry podávající se z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4770/2009, dle nichž výjimečné
okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. a jež by mohly
vést k odepření práva věřitele na úrok z prodlení, nelze spatřovat v samotné
skutečnosti, že věřitel bezprostředně po splatnosti své pohledávky nevyzve
dlužníka k její úhradě, popř. ji nezačne soudně uplatňovat, pak na posuzovaný
případ nedopadají. V projednávané věci totiž rozpor práva na úroky z prodlení s
dobrými mravy není odůvodněn tím, že by žalobkyně žalovaného včas nevyzvala k
úhradě uplatňované pohledávky, nýbrž souhrnem jiných výše popsaných
skutečností.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.), zčásti pro jeho vady a zčásti pro nepřípustnost
odmítl (§ 243c odst. 1 věty první ve spojení s § 243f odst. 3 věty první o. s.
ř.).
Podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodnění nákladového výroku odpadá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu