32 Cdo 564/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně JACOBO EUROPE CZ a.s., se sídlem v Praze 7, Bubenská
113/47, identifikační číslo osoby 25 38 92 71, proti žalovanému Sportovnímu
klubu Přerov, se sídlem v Přerově, Dr. Petřivalského 1, identifikační číslo
osoby 00 53 39 63, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem
v Přerově, Žerotínovo nám. 15, o zaplacení částky 7,869.583,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 119/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října
2011, č. j. 15 Co 22/2011-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 47.287,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
V řízení zahájeném dne 19. března 2007 se původní žalobkyně PRAMEN Olomouc
s.r.o. domáhala zaplacení částky 7,869.583,30 Kč s 19% úrokem z prodlení z
částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení z titulu ručení za
úvěr poskytnutý podle smlouvy o úvěru uzavřené 29. srpna 1991 (dále též jen
„smlouva o úvěru“) mezi Českou státní spořitelnou (dále jen „spořitelna“) a O. S. (dále jen „dlužník“). Závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru byl zajištěn
ručením na základě ručitelského prohlášení ze dne 29. srpna 1991 (dále jen
„ručitelské prohlášení“) právního předchůdce žalovaného TJ Lokomotiva Meochema
Přerov. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 9 C
119/2007-208, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7,003.269,10 Kč s 19%
úrokem z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení
(výrok I.), řízení o zaplacení částky 864.314,20 Kč zastavil (výrok II.),
žalobu co do částky 2.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o
nákladech řízení tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit náhradu
nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok). Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, jakou právní úpravou se řídí vztah
mezi účastníky. S ohledem na skutečnost, že smlouva o úvěru byla uzavřena 29. srpna 1991, tj. před účinností obchodního zákoníku, mezi organizacemi
(podnikateli) podle ustanovení § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku
(dále též jen „hosp. zák.“), posuzoval závazkový vztah v souladu s ustanovením
§ 763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) podle
hospodářského zákoníku, a to ustanovení § 382a a násl. tohoto zákona. Rekapituloval, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi spořitelnou a
dlužníkem poskytla spořitelna dlužníku úvěr na investice ve výši 6,000.000,- Kč
s 1,5% úrokem nad základní úrokovou sazbu ze skutečně čerpaného úvěru a dlužník
se zavázal úvěr vrátit do 30. září 1995 ve čtvrtletních splátkách. Úvěr byl
zajištěn ručitelským závazkem založeným ručitelským prohlášením předchůdce
žalovaného TJ Lokomotiva Meochema Přerov podle ustanovení § 129l hosp. zák. a
zástavním právem k nemovitostem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že ručitelské prohlášení učiněné jménem předchůdce žalovaného
předsedou jeho výboru a tajemníkem v souladu s čl. IX. odst. 3 stanov
předchůdce žalovaného, je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a ustanovením § 104
odst. 1 hosp. zák., přičemž případné překročení vnitřního omezení při podpisu
ručitelského prohlášení je pro otázku jeho platnosti nevýznamné. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 7/2006-120, a následně též
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, č. j.
32 Odo 1659/2006-141
(šlo o spor mezi týmiž účastníky o částečné plnění z ručitelského závazku
žalovaného), podle něhož nemůže ručitel věřiteli odepřít splnění ve smyslu
ustanovení § 129m odst. 3 hosp. zák., nevyužil-li sice věřitel svého práva na
uspokojení pohledávky z jiných zajišťovacích institutů, avšak dlužnou
pohledávku vymáhal po dlužníku nejen v nalézacím řízení, ale rovněž výkonem
rozhodnutí, jak plyne z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22. května
2003, č. j. 19 Nc 667/2003-9, jímž byla v exekuční věci oprávněné České
konsolidační agentury proti povinnému O. S. nařízena exekuce na majetek
povinného podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 5,406.168,30 Kč s
19% úrokem z prodlení z částky 3,808.482,64 Kč od 1. ledna 1996 do zaplacení a
s 16% úrokem z částky 1,579.318,33 Kč od 1. září 1996 do zaplacení a pro
náklady nalézacího řízení ve výši 253.346,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 763 obch. zák. se dosavadními
předpisy řídí nejen právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992, ale rovněž i
důsledky porušení závazků a jiných povinností, včetně prodlení se splněním
povinností. Podle tohoto ustanovení není významné, kdy právo z odpovědnosti za
porušení závazku z hospodářské smlouvy vzniklo (kdy došlo k prodlení s
peněžitým plněním); dosavadními předpisy se tak řídí i práva vzniklá po 1. lednu 1992, jestliže jejich základem je právní vztah vzniklý před uvedeným
datem. Hospodářským zákoníkem se proto řídí i právo z odpovědnosti za prodlení,
jehož důsledkem je povinnost dlužníka platit úrok z prodlení. Nesouhlasil tak s
argumentací žalobkyně o nároku na úrok z prodlení podle právní úpravy
obchodního zákoníku, vzhledem k okamžiku vzniku prodlení, a posouzení tohoto
nároku soudem prvního stupně podle právní úpravy obchodního zákoníku považoval
za nesprávné. Právo požadovat úrok z prodlení vyplývá z ustanovení § 378a hosp. zák., podle něhož je-li organizace v prodlení s placením peněžitého závazku,
může oprávněná organizace v případech, na které se nevztahují ustanovení § 378
odst. 1 a 2, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši 5 % ročně, pokud není
v právních předpisech stanoveno něco jiného. S odkazem na ustanovení § 128 odst. 1 hosp. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, odvolací soud uvedl, že řídí-
li se závazkový vztah právním režimem hospodářského zákoníku, pak shodnou
právní úpravou se řídí i otázka změn a zániku těchto právních vztahů, tj. včetně změn subjektů nebo obsahu závazků. Právní úpravou hospodářského zákoníku
se tak řídí i smlouvy o postoupení pohledávek bez ohledu na to, že byly
případně uzavřeny po 1. lednu 1992. Odvolací soud se podrobně zabýval
jednotlivými smlouvami o postoupení pohledávky, z nichž první byla uzavřena 30. listopadu 1999 mezi spořitelnou jako postupitelem a Konsolidační bankou Praha,
s.p.ú. jako postupníkem. Pro rozhodnutí o dovolání je významný závěr učiněný ke
smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené 28. června 2004 (odvolací soud uvádí
nesprávné datum 28.
června 1994) mezi P. L. jako postupitelem a společností
PRAMEN Olomouc s.r.o. jako postupníkem. Uvedenou smlouvou byla postoupena
pohledávka ze smlouvy o úvěru uzavřené 29. srpna 1991 ve výši 3,808.482,64 Kč s
příslušenstvím s tím, že tato pohledávka byla přiznána rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, ve znění
opravného usnesení ze dne 14. října 2002, č. j. 16 Cm 199/97-43, spolu s 19%
úrokem z prodlení od 1. ledna 1996 do zaplacení (vedle této pohledávky byla
citovaným rozsudkem přiznána i pohledávka ve výši 1,579.318,33 Kč s úrokovým
příslušenstvím podle smlouvy o úvěru ze dne 30. srpna 1993, která není
předmětem řízení, proto se jí odvolací soud blíže nezabýval). Následně v
důsledku odštěpení části jmění společnosti PRAMEN Olomouc s.r.o. sloučením se
společností JACOBO EUROPE CZ a. s. přešla předmětná pohledávka na současnou
žalobkyni. Vzhledem k tomu, že úrok z prodlení podle ustanovení § 378a hosp. zák. nebyl
příslušenstvím pohledávky, ale šlo o majetkovou sankci jako samostatný závazek,
k účinnému postoupení této majetkové sankce mohlo dojít pouze za předpokladu,
že se tato konkrétní majetková sankce stala předmětem postoupení, aniž by
připadalo v úvahu, že by postupník mohl takovou sankci bez dalšího zvyšovat s
ohledem na plynutí času. Z obsahu smlouvy ze dne 28. června 2004 plyne, že
jejím předmětem nebyl úrok z prodlení jako samostatná majetková sankce, ale že
postupováno bylo pouze „příslušenství“, jímž však úrok z prodlení podle
ustanovení § 378a hosp. zák. není a nelze jej ani postoupit s ohledem na jeho
povahu samostatného nároku „do zaplacení“. Odkaz na rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, ve znění opravného
usnesení ze dne 14. října 2002, č. j. 16 Cm 199/97-43, ve smlouvě o postoupení
pohledávky nepovažoval odvolací soud za dostatečný, neboť není pro žalovaného
jako ručitele závazný ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., když v
tomto jiném řízení byla žaloba podána jen proti dlužníku, v nynějším řízení je
však žalobní nárok směřován na samostatné plnění vůči ručiteli, přičemž ručitel
má ve vztahu k dlužníkovi postavení samostatného společníka ve sporu. Nadto
zmíněným rozsudkem nebyl přiznán nárok na úrok prodlení jako samostatný nárok
ve smyslu ustanovení § 378a hosp. zák., ale právní nárok jiný - nárok na
příslušenství žalované pohledávky podle právní úpravy obchodního zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že ať již bylo smlouvou o postoupení pohledávky
ze dne 28. června 2004 postoupeno jakékoli (jiné) nespecifikované příslušenství
úvěrové pohledávky, nebyla jejím předmětem majetková sankce podle ustanovení §
378a hosp. zák. Jestliže předchůdkyni žalobkyně společnosti PRAMEN Olomouc
s.r.o. nebyla P. L. postoupena konkrétní majetková sankce jako samostatná
pohledávka podle ustanovení § 378a hosp. zák., nemohla tato pohledávka přejít
na žalobkyni ani v souvislosti s rozdělením a převzetím obchodního jmění její
předchůdkyně PRAMEN Olomouc s.r.o.
Není proto dána aktivní věcná legitimace
žalobkyně k žalobnímu nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,194.786,55
Kč a 19% úroku z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do
zaplacení. Ručením byl zajištěn závazek ze smlouvy o úvěru, podléhající právní
úpravě hospodářského zákoníku, jestliže podle této smlouvy vůbec věřiteli právo
na úrok z prodlení co by příslušenství pohledávky podle právní úpravy
obchodního zákoníku nevzniklo, pak domáhat se takového nároku úspěšně vůči
ručiteli je vyloučeno. Žalobní požadavek na úrok z prodlení vyčíslený na
3,194.786,50 Kč a 19% úrok z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu
2006 do zaplacení proto není důvodný. Odvolací soud se dále zabýval důvodností nároku na jistinu úvěru ve výši
3,808.482,60 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2004,
sp. zn. 33 K 41/2004, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Z konkursního
spisu odvolací soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně společnost PRAMEN
Olomouc s.r.o. jako oddělená věřitelka přihlásila do konkursu dne 10. srpna
2004 pohledávky v celkové výši 13,846.231,- Kč podle rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, ve znění opravného
usnesení ze dne 14. října 2002, č. j. 16 Cm 199/97-43, které vznikly na
základě smlouvy o úvěru ze dne 29. srpna 1991, k níž se vztahuje ručitelské
prohlášení, a dále na základě smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na běžném
účtu ze dne 30. srpna 1996. Na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 19. května 2005 bylo v rámci konkursu předchůdkyni žalobkyně vyplaceno
3,727.230,50 Kč, na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna
2008 bylo vyplaceno 445.853,- Kč a dále podle usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. července 2009 byla v rámci rozvrhu žalobkyni přikázána částka
404.628,75 Kč, tj. celkem 4,577.712,25 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že
pro posouzení výše ručitelského závazku je proto nutno, při respektování výše
závazku zajištěného ručením, všechna peněžitá plnění poskytnutá věřitelce z
konkursní podstaty použít na jedinou ručením zajištěnou pohledávku, a to na
jistinu úvěru ve výši 3,308.482,60 Kč. Věřitelce bylo v konkursu vyplaceno
4,77.712,25 Kč, tím podle ustanovení § 129 odst. 1 hosp. zák. celá ručením
zajištěná pohledávka zanikla splněním a žalobní požadavek na zaplacení částky
3, 308.482,60 Kč není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje vadu řízení v důvodech, jež zakládají zmatečnost řízení
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Uvádí, že na základě rozvrhu
práce Krajského soudu v Ostravě pro kalendářní rok 2011 byla věc přidělena
senátu 15 Co, který byl mimo jiné pověřen projednáváním věcí, v nichž jsou
uplatněny nároky, jež soud prvního stupně posoudil i podle hospodářského
zákoníku. Členy tohoto senátu byla Mgr. Dagmar Hanáková jako předsedkyně a
soudci JUDr. Irena Žaganová, Mgr. Dagmar Gottwaldová a Mgr. Ondřej Mrákota. Věc
tak měl rozhodovat senát, jehož členkou byla i JUDr. Žaganová. Dopisem
místopředsedkyně Krajského soudu v Ostravě bylo dovolatelce sděleno, že
jmenovaná soudkyně ukončila své působení u tohoto soudu. Proto byl zpracováním
věci pověřen další člen senátu Mgr. Mrákota. Věc tedy měla být projednána v
senátu složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Dagmar
Gottwaldové a Mgr. Ondřeje Mrákoty. Avšak věc byla projednána v senátě, jehož
členkou byla namísto Mgr. Dagmar Gottwaldové soudkyně Mgr. Hana Chabičová,
která podle vysvětlení místopředsedkyně soudu měla původní členku senátu
nahradit pro její odchod na mateřskou dovolenou. Takové vysvětlení nepovažuje
dovolatelka za dostatečné, neboť v rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro
kalendářní rok 2011 se tato změna nepromítla a k 21. lednu 2011, kdy byla věc
postoupena odvolacímu soudu, a ani kdykoli později až do vyhlášení rozhodnutí,
nebyla Mgr. Hana Chabičová členkou senátu 15 Co ustanovena. O změně senátu
nebyli účastníci řízení nijak vyrozuměni, a došlo tak k odnětí práva na
zákonného soudce ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že překročil meze své přezkumné
činnosti určené ustanovením § 212 o. s. ř. ve znění platném do 30. června 2009,
neboť přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolací argumentace
odvolatele, který namítl pouze neplatnost ručitelského prohlášení a možnost
odepřít věřiteli plnění ve smyslu ustanovení § 129m odst. 3 hosp. zák.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu,
podle něhož se právní úpravou hospodářského zákoníku řídí nejen vztah ze
smlouvy o úvěru a jejího zajištění, ale též smlouvy o postoupení pohledávek z
této smlouvy, jakkoli byly uzavřeny po 1. lednu 1992. Smlouva o postoupení
pohledávky není právem vzniklým z původního právního vztahu, ale jde o zcela
samostatný právní vztah, vznikající mezi jinými subjekty, než jsou účastníci
primárního obligačního vztahu. I pokud by aplikace hospodářského zákoníku na
smlouvy o postoupení pohledávek byla správná, odvolací soud opomněl odůvodnit,
proč neposuzoval uplatněný nárok na úrok z prodlení jako nárok na poplatek z
prodlení ve smyslu ustanovení § 378 hosp. zák., a rovnou dospěl bez objasnění
vlastních úvah k závěru, že může jít výlučně o úrok z prodlení podle ustanovení
§ 378a hosp. zák.
Za nesprávný považuje dovolatelka rovněž závěr, že hospodářský zákoník neznal
příslušenství pohledávky, a proto úroky z prodlení požadované ze vztahu
založeného podle hospodářského zákoníku jsou samostatným nárokem, tento
samostatný nárok však nebyl postoupen smlouvou o postoupení pohledávky
uzavřenou 28. června 2004 mezi P. L. a PRAMENEM Olomouc s.r.o., neboť
pohledávka je v této smlouvě formulována jako pohledávka „ve výši 3,808.482,64
Kč s příslušenstvím“. Takový závěr podle dovolatelky odporuje skutečnosti,
neboť v čl. II. smlouvy je uvedeno, že „postupitel touto smlouvou postupuje
pohledávky specifikované v čl. I. postupníkovi a postupník tyto pohledávky
přijímá“. V čl. I. je pohledávka vymezena jednak uvedením výše jistiny, a dále
výčtem jednotlivých nároků, jež s jistinou pohledávky souvisejí, a to nároku na
zaplacení úroku z prodlení a nároku na zaplacení náhrady nákladů soudního
řízení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je vyjádřen jako „19% úrok z
prodlení z částky 3,808.482,64 Kč ode dne 1. ledna 1996 do zaplacení.“ Vytkl-li
odvolací soud této formulaci, že úrok z prodlení je podle hospodářského
zákoníku samostatnou majetkovou sankcí, a proto ho nelze postoupit „do
zaplacení“, pak tento svůj závěr nijak neodůvodnil.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu
za správné a dovolání - s argumentací k jednotlivým dovolacím námitkám - za
nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelka namítá zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.
s. ř., že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát, neboť Mgr. Hana
Chabičová, která byla členkou odvolacího senátu 15 Co, nebyla členkou tohoto
senátu ustanovena, a o změně senátu nebyli účastníci řízení nijak vyrozuměni.
Věc, v níž rozhodoval Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 15 Co 22/2011, napadla
u Okresního soudu v Přerově v roce 2010 a odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně bylo doručeno soudu prvního stupně dne 21. prosince 2010. Spis byl
předložen odvolacímu soudu dne 21. ledna 2011. Odvolací soud k projednání
odvolání nařídil dvě jednání. Dne 19. září 2011 jednal ve složení předsedkyně
senátu Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Hany
Chabičové, druhé odvolací jednání dne 3. října 2011, při němž byl vyhlášen
rozsudek, bylo projednáno ve stejném složení senátu.
Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2011 (Spr 4136/2010) byli
členy senátu 15 Co čtyři soudci - předsedkyně Mgr. Dagmar Hanáková a soudci
JUDr. Irena Žaganová, Mgr. Dagmar Gottwaldová (po dobu dočasného přidělení) a
Mgr. Ondřej Mrákota. JUDr. Irena Žaganová ukončila působení u Krajského soudu v
Ostravě ke dni 30. června 2011 a Mgr. Dagmar Gottwaldová odešla na mateřskou
dovolenou. Změnou rozvrhu práce č. 6 (Spr 1958/2011 ze dne 28. června 2011)
byla do senátu 15 Co dočasně přidělena k výkonu soudcovské činnosti Mgr. Hana
Chabičová.
Z uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě věc projednal a o odvolání
rozhodl v senátě odpovídajícím rozvrhu práce (včetně jeho změn) a řízení netrpí
dovolatelkou tvrzenou zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení
senátu odvolacího soudu.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud překročil meze své přezkumné činnosti
určené ustanovením § 212 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009, přezkoumával-li
rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolací argumentace odvolatele, který
namítl pouze neplatnost ručitelského prohlášení a možnost odepřít věřiteli
plnění ve smyslu ustanovení § 129m odst. 3 hosp. zák., neboť dovolatelka zjevně
zaměňuje smysl ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. V ustanovení § 212 o. s. ř.
jde o vymezení kvantitativních mezí, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání
rozsudku (např. jde-li o plnění dělitelné nebo o objektivní kumulaci). V
projednávané věci jde však o situaci předvídanou ustanovením § 212a odst. 1 o.
s. ř., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního
stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (srov. v
odborné literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. II. § 201
až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1694 až 1702).
Dovolací soud se dále zabýval správností závěru odvolacího soudu o tom, že
smlouva o postoupení pohledávky vzniklé za účinnosti hospodářského zákoníku se
řídí tímto předpisem. Již v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo
2016/98, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách (stejně jako
ostatní jeho rozhodnutí zde citovaná) a na který správně odkázal odvolací soud,
Nejvyšší soud uzavřel, že s ohledem na znění ustanovení § 763 odst. 1 obch.
zák., v němž není uvedeno, že dosavadními předpisy se řídí např. jen vznik
těchto právních vztahů, jako je tomu např. podle ustanovení § 868 obč. zák., je
nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik
těchto vztahů, tj. zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn
subjektů nebo obsahu závazku a podobně. Postoupení pohledávky přitom změnou
závazku v subjektu tohoto závazku (tj. v osobě věřitele) bezpochyby je. K těmto
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 19. července 2006, sp.
zn. 29 Odo 741/2005, a dále v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 21 Cdo
200/2012.
Výhrada dovolatelky, že je ve sporu aktivně legitimována i co do úroků z
prodlení, neboť úroky z prodlení, jež jsou podle hospodářského zákoníku
samostatným nárokem, byly také smlouvou o postoupení pohledávky jako samostatný
nárok postoupeny, je neopodstatněná. Byla-li v článku I. smlouvy o postoupení
pohledávky z 28. června 2004, vymezujícím předmět smlouvy, v bodu 1. pohledávka
specifikována jako pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 2508 20252-838 ze dne 29.
srpna 1991, za dlužníkem, a je-li v témže bodě uvedeno, že postupitel postupuje
pohledávku vzniklou na základě této smlouvy o úvěru, s příslušenstvím, je
nepochybné, že právo na úroky z prodlení nebylo postoupeno. Přitom posouzení
(ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky co do (ne)určitosti identifikace
postupované pohledávky odvolacím soudem plně respektuje ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo
1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
27/2008, rozsudek ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný
v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 18, či důvody rozhodnutí ze dne 22.
března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo
775/2004). Závěr odvolacího soudu, že úroky z prodlení nebyly smlouvou
postoupeny ani s ohledem na specifikaci pohledávky v čl. II. smlouvy odkazem na
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, považuje Nejvyšší soud rovněž za
správný.
Přitom je bez významu, zda šlo o nárok podle ustanovení § 378 nebo § 378a hosp.
zák., neboť jak úrok z prodlení, tak poplatek z prodlení jsou podle úpravy
hospodářského zákoníku samostatnými nároky a nepřecházejí jako příslušenství
spolu s pohledávkou (srov. již citovaný rozsudek 32 Cdo 2016/98).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, dovolání směřující proti
měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání
bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit
žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s
ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 38.780,- Kč podle
ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,-
Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže
vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 8.207,- Kč, a celkem
činí 47.287,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně
senátu