U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce P. F., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovaným 1) České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, a 2)
České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3,
IČO: 00007064, „o reparaci škod způsobených zločiny komunismu“, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 55/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 69 Co
53/2016-112, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku
pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 1. října 2015 č. j. 18 C 55/2013-77 v části výroku pod bodem I o
zamítnutí žaloby „ohledně nároku žalobce na předání věci, případně zaplacení
částky 17 000 000 Kč“. [Ve zbylém rozsahu – jde-li o požadavek žalobce na
zaplacení částky 5 000 000 Kč, jakož i ve výroku II a v nákladových výrocích
pod body IV a V byl rozsudek obvodního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc
vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.]
Žalobcem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné (dovoláním napadené rozhodnutí
nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost
dovolání proti němu – oproti mínění dovolatele – nezakládá ani ustanovení § 237
o. s. ř., neboť právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí,
odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení těchto v jeho rozhodovací
praxi již vyřešených otázek.
K otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) nároku podle obecných předpisů, v
konkurenci s předpisy restitučními (coby lex specialis) lze odkázat v prvé řadě
na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či na rozsudek ze dne 15. 10. 2008, sp. zn.
31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v nichž Nejvyšší soud vyložil, že ti, jenž by byli podle
restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků
domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku).
Uvedený závěr byl aprobován i Ústavním soudem a rozšířen na případy, v nichž
došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska
restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil
způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (srov. především stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované
pod č. 477/2005 Sb.).
K dovolatelem uplatněné kritice těchto judikatorních závěrů (či snad i podmínek
a omezení plynoucích z restitučního zákonodárství) z pohledu jejich ústavní
konformity či závazků České republiky plynoucích z mezinárodního práva (byť v
této souvislosti dovolatel argumentuje poněkud nepřípadně zejména v rovině
mezinárodního trestního práva), lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu
připomenout i ten závěr, že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem
státu a že bylo svobodnou vůli státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného
majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze
tyto nároky vznášet (kromě již citovaného usnesení pléna Ústavního soudu ze dne
1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu
ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, či nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn.
III. ÚS 107/04). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho
zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž znovu srovnej zejména
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněného pod číslem
41/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo
493/2007), jež nachází oporu v judikatuře Ústavního soudu (opětovně srov.
zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, z doby předchozí
ovšem např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95)
také platí, že zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence
lze dosáhnout právě pouze prostřednictvím restitučních předpisů (se zřetelem na
v projednávané věci tvrzené okolnosti srov. zejm. § 2 odst. 1 písm. c/ a § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). V souladu s
odkazovanou judikaturou jsou pak i odvolacím soudem uvedené závěry o povaze v
dané věci posuzovaného konfiskačního výměru podle dekretu presidenta republiky
č. 108/1945 Sb. (jenž toliko deklaroval naplnění podmínek konfiskace), resp.
účinků konfiskace samotné (k níž docházelo ex lege, tj. ke dni účinnosti
zmíněného dekretu). Přitom i tehdy, pokud by stát převzal nemovitosti patřící
předchůdci žalobce až v rozhodném období (po 25. 2. 1948) bez právního důvodu
(kdy převzetím věci bez právního důvodu rozumí se převzetí držby věci, a to i
držby neoprávněné – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn.
22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), byla by takto tvrzená (potomky původního vlastníka pociťovaná)
majetková křivda reparovatelná také pouze v mezích a za podmínek stanovených
restitučními předpisy (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích).
Z uvedeného plyne závěr o shodě odvolacím soudem přijatého řešení s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud neshledává důvody pro
jiné posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených
otázek (je-li přijaté řešení hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací
praxí Ústavního soudu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn.
20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne
soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., a z článku II bodu
7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná
na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního
soudu na nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu