23 Cdo 4914/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně BESAL CR s.r.o., se sídlem Praha 10, Kutnohorská 366/78, PSČ
109 00, identifikační číslo osoby 28954343, zastoupené JUDr. Mgr. Michalem
Pospíšilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Na Podkovce 282/12, proti
žalované M.Y.K. Group, s.r.o., se sídlem Praha 3, Sudoměřská 1243/25, PSČ
13000, identifikační číslo osoby 25066641, zastoupené JUD. Pavlem Trnkou,
advokátem se sídlem Praha 2, Apolinářská 445/6, o splnění smlouvy o skladování
a na náhradu vzniklé újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm
205/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
března 2015, č. j. 6 Cmo 15/2015-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března
2015, č. j. 6 Cmo 15/2015-325, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž dovolatelka v dovolání
poukazuje. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 32 Cdo 977/2005, je nutno konstatovat, že v poukazovaném
rozhodnutí byla posuzována důvodnost námitky dovolatele o neplatnosti sjednané
rozhodčí doložky pro neexistenci písemného souhlasu rozhodce s přijetím jeho
funkce. V daném případě ale odvolací soud přezkoumával námitku žalobkyně, že
písemnou smlouvu o skladování ze dne 1. 8. 2011 nikdy nepodepsala, z čehož
dovolatelka dovozovala neplatnost smlouvy. Odvolací soud při posouzení věci
vyšel ze zjištění, že uvedená smlouva byla podepsána oběma smluvními stranami,
a to včetně razítek firem a ve shodě se soudem prvního stupně učinil závěr, že
ve smlouvě byla písemně sjednána rozhodčí doložka. Konstatoval zároveň, že
smluvní strany neprohlásily, že by na smlouvě netrvaly. Odvolací soud proto
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, když podle § 106
odst. 1 o. s. ř., jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při
prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků
projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení
zastaví. Dovolatelka dovozuje své odlišné právní posouzení o neplatnosti
smlouvy ze svého tvrzení, že smlouvu nepodepsala, čímž napadá skutková zjištění
soudu a zároveň popírá vznik smlouvy, tedy že smlouva nebyla uzavřena, nikoliv
neplatnost smlouvy. V odvolacím řízení dovolatelka nenamítala neplatnost
rozhodčí doložky, nýbrž že rozhodčí doložka nebyla uzavřena. Za situace, kdy
soudy dovodily, že rozhodčí doložka je platná ( právní závěr soudu prvního
stupně) a k námitce odvolatelky odvolací soud dovodil, že rozhodčí doložka byla
uzavřena je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení
přezkoumávat, tedy vyplývá, že ji obě smluvní strany podepsaly a že v písemné
smlouvě bylo uvedeno ujednání o rozhodčí doložce. Poukazovaná judikatura
dovolacího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 32 Cdo 977/2005, řešící dovolací námitku o neplatnosti rozhodčí doložky
tedy nemůže dopadat na daný případ, kdy odvolací soud posuzoval námitku
odvolatelky, že smlouva nevznikla proto, že ji žalobkyně nepodepsala, a kdy
odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že smlouva podepsána žalobkyní byla a
vznikla. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením
4/2014). Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu i s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2401/2014, v němž je uvedeno, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval
otázkou neplatnosti předmětné rozhodčí doložky s ohledem na tvrzené skutečnosti
dovolatelem, příp. měl-li za to, že je zapotřebí, aby dovolatel uvedené
okolnosti dále precizoval a označil důkazní prostředky (srov. § 118a odst. 1 a
3 o. s. ř.), měl přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí, tj. k vrácení věci
soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že odvolací námitka žalobkyně
nesměřovala do závěru soudu prvního stupně o platnosti rozhodčí doložky v
písemně uzavřené smlouvě, ale spočívala v námitce, že smlouvu žalobkyně
nepodepsala, což znamená, že její námitka směřovala do skutkových zjištění
soudu. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od uvedeného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014. Dovolací soud nemůže přisvědčit rovněž námitce dovolatelky, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, i v tom směru, že odvolací soud nerespektoval
procesní postup individuálního posuzování případu s ohledem na konkrétní
okolnosti, když odvolací soud v dané věci vycházel ze skutkových zjištění
konkrétní smlouvy, od níž je odvozován základ sporu. Přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. navíc nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu
soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve
vadném procesním postupu odvolacího soudu a i v překvapivosti rozhodnutí. Rovněž námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, nemůže založit
přípustnost dovolání, neboť dovolatelka s odkazem na tuto judikaturu Nejvyššího
soudu namítá ve skutečnosti nesprávný procesní postup soudu v dané věci s tím,
že soud měl nařídit ve věci jednání. Těmito námitkami, jimiž dovolatelka namítá
vady řízení, nebyl uplatněn ani možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1
o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud proto uzavřel, že ani tato dovolací námitka
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud je dále nucen konstatovat, že dovolatelka sice podala dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, ale z obsahu dovolání vyplývá, že
podala dovolání jen proti té části potvrzujícího výroku usnesení odvolacího
soudu, týkající se zastavení řízení. Dovolatelka však již nevymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k dalším napadeným
částem potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu týkajících se nákladů
řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. přitom platí, že není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) -
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podaného
proti těm částem výroku rozhodnutí odvolacího soudu, týkajícím se nákladů
řízení, však dovolatelka nedostála. Napadené rozhodnutí tedy s ohledem na výše uvedené nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, proto dovolání žalobkyně není podle §
237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.