Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Řezníka, zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem Václavská 226/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 6 As 140/2021-51 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021, č. j. 62 A 214/2019-96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu a spravedlivý podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje dne 25. 6. 2019 rozhodlo, že stěžovatel spáchal přestupek podle § 76d odst. 1 písm. l) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), a uložilo mu pokutu ve výši 2 000 Kč. Přestupku se stěžovatel dopustil tím, že fyzicky převzal pušku samonabíjecí, výr. SSSR, vzor SKS (výrobní číslo XX), a pušku samonabíjecí, výr. SSSR, vzor SKS (výrobní číslo YY), dne 16. 5. 2018, přičemž změnu stavu těchto zbraní zaznamenal v Centrálním registru zbraní až dne 23. 5. 2018. Odvolací správní orgán (posléze žalovaný "vedlejší účastník") Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, zamítl stěžovatelovo odvolání.
3. Rozhodnutí žalovaného vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Při určení okamžiku fyzického převzetí zbraní vycházel žalovaný z faktury č. 20180337 vystavené dodavatelem zbraní - společností B.V.S., spol. s r.o., která obsahuje otisk žalobcova razítka včetně data 16. 5. 2018, a dále z písemného vyjádření dodavatele zbraní ze dne 20. 3. 2019, v němž je uvedeno, že dle ústní kupní smlouvy došlo k převodu vlastnictví k uvedeným zbraním na žalobce okamžikem jejich předání k přepravě; stejnopis faktury je řidičem přepravce předán kupujícímu společně se zbraněmi. Okamžik fyzického předání zbraní tak měl krajský soud za prokázaný. Zjištěné skutečnosti tvoří logický a uvěřitelný řetězec a dostatečně prokazují okamžik fyzického převzetí zbraní. K námitce porušení § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, krajský soud uvedl, že správní orgány ve vztahu k přestupku, jež je žalobci kladen za vinu, zjistily skutkový stav dostatečně a také odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je dostatečné.
4. Stěžovatel brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten považoval prvostupňový rozsudek za přezkoumatelný. Rekapituloval, že podle § 73a odst. 7 zákona o zbraních držitel zbrojní licence je povinen zaznamenat v centrálním registru zbraní na předepsaném elektronickém formuláři každou změnu stavu zbraně, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu a zápalek. Držitel obecné muniční licence je povinen zaznamenat v centrálním registru zbraní na předepsaném elektronickém formuláři každou změnu stavu munice. Změnu stavu je držitel zbrojní licence nebo držitel obecné muniční licence povinen zaznamenat bez zbytečného odkladu po fyzickém převzetí zbraně, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu, zápalek nebo munice nebo po jiné skutečnosti zakládající změnu stavu, nejpozději však do 2 dnů. Z dikce citovaného ustanovení § 73a odst. 7 zákona o zbraních vyplývá, že okamžikem, od nějž se odvozuje počátek lhůty pro zaznamenání do CRZ, je fyzické převzetí zbraní. Kasační soud souhlasil s argumentací stěžovatele, že faktura bez dalšího nutně neprokazuje okamžik dodání zboží, nicméně vysvětlení stěžovatele, že otiskem razítka dne 16. 5. 2018 potvrdil pouze převzetí faktury, vyhodnotil Nejvyšší správní soud, stejně jako žalovaný a krajský soud, jako účelové, resp. krajně nepravděpodobné. Nejvyšší správní soud proto stížnost stěžovatele zamítl.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byla absence důkazů nahrazena konstrukcí orgánu státní moci, opřená o umělý kvazidůkaz. Stěžovatel si je vědom, že napadat hodnocení důkazů je problematické, ale v tomto případě se spíše než o hodnocení důkazů jedná o rozhodnutí o vině bez důkazů. Stěžovatel věří, že Ústavní soud, dospěje i v tomto případě k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezí skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Aktuálně se celá věc v podstatě zúžila na (spornou) otázku, kdy došlo k fyzickému předání zbraní (tedy počátek běhu lhůty), respektive zda a jak je toto převzetí zbraní prokázáno. Nejvyšší správní soud se nesprávně připojil k postoji v předchozích rozhodnutích, že zbraně byly stěžovateli fyzicky dodány dne 16. 5. 2018 (tedy i počátek běhu lhůty). Stěžovatel v rámci své obchodní praxe běžně přebírá faktury v předstihu, současně i dodatečně ve vztahu k okamžiku převzetí zboží (v tomto smyslu i předkládal důkazy). Stěžovatel proto setrval na tom, že mu nebyla vina prokázána a Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval stěžovatelem nastíněným dějem. Jeho rozhodnutí se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů, resp. o jejich nedostatečný soubor, nemůže tak být v souladu s hmotným právem. Správní orgány a správní soudy vycházely pouze z vyjádření, která se jim do jejich verze skutkového děje hodila. Vytčené vady přitom byly na základě spisu známy krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu.
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. V nyní projednávané věci vede stěžovatel spor o částku ve výši 2000 Kč, tedy o bagatelní částku. S ohledem na výši částky a okolnosti případu je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje (usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 ). Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů.
Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Žádné kvalifikované porušení ve smyslu výše uvedeného však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, proto nebyl důvod k jeho kasačnímu zásahu (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 2227/22 ze dne 2. 11. 2022).
12. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů byla patřičně odůvodněna. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. To, že byla rozhodnutí opřena o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu