Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Stachury, zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2025 sp. zn. KSOS 39 INS 17544/2024, 29 NSČR 63/2025-P3-19, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. KSOS 39 INS 17544/2024, l VSOL 244/2025-P3-10, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2025, sp. zn KSOS 39 INS l7544/2024-P3-3, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jakuba Dostála, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel (věřitel) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena majetková práva stěžovatele ve spojení s právem na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je věřitelem vedlejšího účastníka, který podle obecných soudů promeškal lhůtu pro přihlášení pohledávky. Krajský soud v Ostravě (insolvenční soud) v záhlaví uvedeným usnesením odmítl přihlášku pohledávky P3 věřitele č. 3 (stěžovatele) ve výši 588 547,05 Kč (výrok I.) a určil, že právní mocí usnesení končí účast věřitele v insolvenčním řízení. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 18. prosince 2024 totiž přihlásil stěžovatel do insolvenčního řízení dlužníka vykonatelnou pohledávku ve výši 588.547,05 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky uvedl platební rozkaz. Dopisem ze dne 18. března 2025 (doručeným zástupci věřitele téhož dne) insolvenční správce dlužníka vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů podal u insolvenčního soudu doplnění přihlášky pohledávky o chybějící údaje, jde-li o důvod vzniku pohledávky; současně ho poučil o tom, jakým způsobem má doplnění provést, jakož i o následcích (řádného a včasného) nesplnění povinnosti. Dne 18. března 2025 doručil stěžovatel podání, v němž konkretizoval důvod vzniku přihlášené pohledávky, insolvenčnímu správci. Podle stěžovatele insolvenční správce doplnění přihlášky pohledávky neodevzdal nejpozději posledního dne lhůty určené k doplnění přihlášky insolvenčnímu soudu nebo orgánu, který má povinnost doručit toto podání insolvenčnímu soudu. Na stěžovatelově zmeškání lhůty pro podání u insolvenčního soudu to však nic nemění.
3. Vrchní soud v Olomouci posléze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku I. (první výrok) a odmítl odvolání proti výroku II. usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok) pro nepřípustnost. Co se týče věcného posouzení, odvolací soud odkázal na příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), i na judikaturu Nejvyššího soudu. Následně dospěl k závěru, že marným uplynutím lhůty určené věřiteli řádnou výzvou insolvenčního správce (tj. od 2. dubna 2025) se k přihlášce pohledávky věřitele, kterou nelze přezkoumat pro její neúplnost, nepřihlíží. Následné doplnění přihlášky pohledávky (společně) s podaným odvoláním je právně bez významu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Posouzení vrchním soudem totiž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž podání, jímž věřitel opravuje nebo doplňuje přihlášku pohledávky, je včasné jen tehdy, jestliže je věřitel v určené procesní lhůtě zašle insolvenčnímu soudu. To platí bez ohledu na to, zda tím, kdo věřitele vyzval k odstranění vad přihlášky nebo k jejímu doplnění, byl insolvenční správce nebo insolvenční soud. Jestliže věřitel přes řádné poučení ve výzvě zašle opravu nebo doplnění přihlášky pohledávky pouze insolvenčnímu správci, je taková oprava nebo doplnění včasná jen tehdy, odevzdá-li insolvenční správce opravu nebo doplnění přihlášky nejpozději posledního dne lhůty určené k opravě nebo doplnění přihlášky ve výzvě orgánu, který má povinnost doručit podání insolvenčnímu soudu. Insolvenční správce není osobou, která by měla povinnost doručit podání obsahující opravu nebo doplnění přihlášky pohledávky insolvenčnímu soudu [§ 57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o.s.ř.")].
5. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout tak, že výzvu splnil řádně a včas. Postup a rozhodnutí obecných soudů stěžovatel považuje za klasický příklad přepjatého formalismu, neboť soudy se v zásadě nezabývaly podstatou kauzy, úpravu přitom vyložily v neprospěch stěžovatele ryze formálním způsobem na základě obecného textového výkladu. Stěžovatel má za to, že stejně tak, jak se postupují nesprávně adresovaná podání mezi soudy (zejména dle § 104a o.s.ř. ), měl i insolvenční správce postoupit podáni věřitele příslušnému soudu. Doručení insolvenčnímu správci musí mít stejné účinky, jako doručení insolvenčnímu soudu.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika se způsobem, jakým obecné soudy posoudily včasnost přihlášky pohledávky stěžovatele v insolvenčním řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž argumenty, jimiž se obecné soudy zabývaly, přičemž je neshledaly důvodnými. Stěžovatel výklad učiněný obecnými soudy odmítá a setrvává na svých vlastních názorech s přesvědčením o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu nepřísluší.
9. Nejvyšší soud opakovaně vyložil, že účinky, které insolvenční zákon spojuje s podáním přihlášky pohledávky, nastávají jen tehdy, je-li pohledávka včas přihlášena u insolvenčního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 NSČR 2/2010). Podle napadených rozhodnutí byl stěžovatel o povinnosti doručení přímo insolvenčnímu soudu ve výzvě řádně poučen. Insolvenční zákon v § 173 odst. 4 větě druhé upravuje podmínky, při jejichž splnění nastávají účinky spojené s podáním přihlášky i v situaci, kdy je přihláška podána u jiného než insolvenčního soudu. Věcně (ne)příslušné soudy mezi sebou přihlášku postoupí, jde o obdobu ustanovení § 104a o.s.ř., které namítá stěžovatel. Situace namítaná stěžovatelem již byla obecnými soudy řešena a Ústavní soud nemá důvod do jejich výkladu podústavního práva zasahovat. Jakkoliv je podle obecných ustanovení o. s. ř. lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 3 o.s.ř.), podle judikatury Nejvyššího soudu tímto povinným orgánem není insolvenční správce.
10. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu