Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného JUDr. Dagmar Stamidisovou, advokátkou, sídlem Říční 539/2, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. srpna 2025 č. j. 17 C 102/2025-19, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a Lukáše Soboty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 2 050 Kč (výrok II.). Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které stěžovatel přenechal vedlejšímu účastníkovi 10 000 Kč tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Stěžovatel svou povinnost splnil řádně a včas, vedlejší účastník však nikoliv, v důsledku čehož se dnem následujícím po dni splatnosti ocitl v prodlení a stěžovateli za dobu prodlení vzniklo právo požadovat úrok z prodlení.
3. Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko výrok II. napadeného rozsudku obvodního soudu. Namítá, že obvodní soud mu nepřiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (za předžalobní výzvu odeslanou stěžovatelem) a náklady právního zastoupení nepochopitelným způsobem zkrátil. Zdůrazňuje, že řízení nebylo zahájeno žádným návrhem podaným na ustáleném vzoru, neboť šlo o ojedinělou žalobu o vrácení zápůjčky, a že mu správně měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 5200 Kč, z toho na nákladech právního zastoupení 3 900 Kč (za dva úkony právní služby). Dodává, že vedlejší účastník nepřebírá poštu, je nekontaktní a návrh na exekuci proti němu bude nejspíš bezvýsledný. Dostal se do situace, kdy právní zástupkyni má podle smlouvy o právním zastoupení zaplatit náklady řízení ve výši 3 900 Kč, zatímco vedlejšímu účastníkovi byla jejich náhrada uložena pouze v částce 2 050 Kč. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které účastník, který důvodně hájil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti tomu, kdo do jeho právní sféry neoprávněně zasáhl.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
7. Ústavní soud se k posuzování rozhodnutí o náhradě nákladů řízení setrvale staví rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry taková rozhodnutí zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody jednotlivců [viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 2174/20
ze dne 5. 10. 2021 (N 174/108 SbNU 120)]. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, v nichž sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici tzv. bagatelnosti. U bagatelních částek je už z jejich podstaty - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004
sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421)], a proto ji nelze vyhovět.
8. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti nelze napadený rozsudek považovat za extrémní. V posuzované věci jde o bagatelní částku náhrady nákladů řízení. Bylo proto povinností stěžovatele osvědčit významný přesah jeho vlastního zájmu, který by věc kvalitativně posunul do ústavněprávní roviny. Stěžovatel nicméně toliko polemizuje s výkladem podústavního práva. Postup obvodního soudu nebyl libovolný, měl racionální základ a byl přezkoumatelně odůvodněn, byť formulaci o uplatnění návrhu podaném na ustáleném vzoru advokátem, odkazuje-li zároveň na téhož žalobce, nelze považovat za výstižnou a přesnou, zároveň však nedosahující ústavněprávní roviny odůvodňující zásah Ústavního soudu (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Jelikož stěžovatel nepřinesl argumentaci, díky níž by se věc kvalitativně přenesla přes práh bagatelnosti, není jeho případ přijatelný k meritornímu přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2025
sp. zn. I. ÚS 2238/25
)
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu