Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 358/2025-580 ze dne 30. září 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 162/2024-527 ze dne 1. října 2024 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 3 C 57/2020-454 ze dne 22. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a A. W., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zaručená čl. 1 odst. 1, čl. 85, 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 7, čl. 8 odst. 1, 2 a 6, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby vedlejší účastnici (lékařce z oboru psychiatrie) byla uložena povinnost zaplatit mu 50 000 Kč (s příslušenstvím) jako náhradu majetkové újmy, a omluvu a 1 000 000 Kč (s příslušenstvím) jako náhradu nemajetkové újmy. Újmu mu měla vedlejší účastnice způsobit tím, že 12. dubna sepsala lékařskou zprávu, v níž žádala o akutní převoz stěžovatele do Psychiatrické nemocnice Kosmonosy pro velmi závažnou dekompenzaci jeho základní duševní choroby. Zpráva byla podle stěžovatele stěžejním podkladem pro zajištění stěžovatele příslušníky Policie České republiky a jeho převoz do psychiatrické nemocnice, kde byl přes svůj nesouhlas držen od 12. dubna 2018 do 20. května 2018.
3. Okresní soud v Jičíně žalobu zamítl. Vyšel z toho, že stěžovatel má dlouhodobě diagnostikovánu konkrétní duševní chorobu a z tohoto důvodu je dlouhodobě v psychiatrické péči. Měl za prokázané, že vedlejší účastnice, která byla dlouhodobě odbornou lékařkou stěžovatele a znala jeho životní situaci i zdravotní stav, měla poznatky o hrozbách agrese ze strany stěžovatele, a to jednak přímo od něj a dále od Policie České republiky, která ji žádala o součinnost. Také ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce vyplynulo, že vedlejší účastnice i bez osobního kontaktu se stěžovatelem měla dostatek informací, aby důvodně indikovala jeho nedobrovolný příjem do psychiatrické nemocnice. Soud proto dospěl k závěru, že sepsáním zprávy z 12. dubna 2018, která nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele zdravotnickému zařízení doporučila, vedlejší účastnice neporušila § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, nezpronevěřila se povinnosti pečovat v rámci svého povolání o zdraví stěžovatele s péčí řádného odborníka a neporušila ani direktivy k poctivému jednání a jednání souladnému s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se zcela s jeho závěry a dodal, že důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele shledala i psychiatrická nemocnice, a to nejen na základě doporučení vedlejší účastnice, ale též na základě chování a výsledků vlastního vyšetření stěžovatele při příjmu.
5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry krajského soudu, procesem hodnocení důkazů, znaleckým posudkem a výpověďmi svědků a znalce, přičemž pomíjí skutkové závěry, ke kterým krajský soud dospěl. Stěžovatel nevymezil žádnou konkrétní právní otázku nebo rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, s níž by mělo být řešení takové otázky krajským soudem v rozporu. Stěžovatel sice citoval judikaturu Nejvyššího soudu, ta se však vztahuje výlučně k posouzení otázky přípustnosti nedobrovolného převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, která není předmětem tohoto řízení. K námitce týkající se naplnění znaku bezprostřední hrozby agrese ze strany stěžovatele Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle které v době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nejsou však nezbytně také její projevy.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho nedobrovolnou hospitalizaci podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Namítá, že soudy nezkoumaly okolnosti, které vedly ke zbavení ho osobní svobody. Upřednostnily znalecký posudek před ostatními důkazy, nadto soudem ustanovený znalec nesplnil zadání znaleckého posudku, kterým bylo posoudit chování dovolatele dne 12. dubna 2018 (znalec ani osobně stěžovatele nevyslechl). Stěžovatel tvrdí, že výslechem osob, které s ním 12. dubna 2018 komunikovaly, nebylo zjištěno, že by bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo své okolí. Je přesvědčen, že na napadané zprávě mělo zájem několik osob či subjektů, z nichž některé jmenuje a uvádí důvody - zemědělský subjekt, aby mohl zničit pšenici, policista, aby zamezil natáčení celého případu televizí, a taktéž vedlejší účastnice, neboť v ordinaci v sebeobraně nakopl jejího psa. Stěžovatel také namítá, že mu obecné soudy neposkytly poučení podle § 5 občanského soudního řádu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách pro hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu, resp. zda pochybila vedlejší účastnice při sepsání zprávy, která nedobrovolné hospitalizaci stěžovatele předcházela. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky, jsou v odůvodněních těchto rozhodnutí rozsáhle, přehledně a jinak srozumitelně a přesvědčivě vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje.
11. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel se nároků spojených s nedobrovolnou hospitalizací v období dubna až května 2018 (náhrady nemajetkové újmy, majetkové újmy a omluvy) domáhal po psychiatrické nemocnici v řízení vedeném Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 189/2020. V nyní posuzované věci se obecné soudy zabývaly pouze tím, zda vedlejší účastnice (lékařka tím, že 12. dubna 2018 vystavila lékařskou zprávu s naléhavým doporučením k hospitalizaci stěžovatele, postupovala v rozporu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách a zda jednala non lege artis.
12. Rozhodnutí okresního soudu záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných (medicínských) znalostí, proto soud ustanovil znalce. Z jeho závěrů (viz bod 24 rozsudku) jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastnice doporučila přijetí stěžovatele do psychiatrické nemocnice, neboť usoudila na dekompenzaci konkrétní duševní choroby po vysazení medikace. Příjem stěžovatele do psychiatrické nemocnice potvrdil kvalifikovanou predikci vedlejší účastnice, protože stěžovatel po přechodném zklidnění během převozu byl poté na příjmu v psychiatrické nemocnici podle zdravotnické dokumentace tenzní, neusměrnitelný, události zpracovával paranoidně, vykazoval indicie v chování, které jsou psychiatricky považovány za predispozice k bezprostřední agresi. Soudy uzavírají, že stěžovatel by byl do psychiatrické nemocnice přijat s největší pravděpodobností i bez doporučení vedlejší účastnice. Byl ve stavu, kdy nebyl schopen si uvědomit povahu svého jednání, jednal pod vlivem paranoidních myšlenek, které byly v daný moment na bludné úrovni, jeho jednání bylo nevyzpytatelné, nepředvídatelné. V kontextu s informacemi od Policie České republiky a s jeho sdělením při poslední kontrole u vedlejší účastnice nebylo možno jeho riziko vůči okolí ani vůči sobě považovat pouze za hypotetické, ale bylo bezprostřední. Postup vedlejší účastnice z 12. dubna 2018 proto shledal znalec za adekvátní a v souladu s posláním lékaře a zdravotníků.
13. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry znaleckého posudku a staví proti nim závěry jiného znalce z řízení vedeného Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 189/2020, touto námitkou se okresní soud zabýval v bodě 26 a násl. rozsudku.
14. Přiklonil-li se okresní soud k závěrům znalce z této věci, který má s danou problematikou nadstandartní zkušenosti, protože mnoho let pracoval jako lékař na příjmu pacientů v psychiatrické nemocnici, a nikoli k závěrům druhého znalce, jímž vypracovaný znalecký posudek nadto nebyl (podle jeho zadání) zaměřen na zkoumání postupu vedlejší účastnice, nýbrž psychiatrické nemocnice, nemá této jeho úvaze Ústavní soud čeho vytknout. Soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. To soud důkladně učinil v bodě 30 a násl. rozsudku. Soudy stěžovateli i vysvětlily, že nebyl hospitalizován čistě na základě zprávy, vedlejší účastnice hospitalizaci sice doporučila, ale stěžovatel byl dovezen do nemocnice a tam byl vyšetřen, a až pak hospitalizován, a to déle než měsíc, k čemuž přivolil soud.
15. Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní exces v závěrech nižších obecných soudů, že vedlejší účastnice nepochybila, když vystavila napadanou lékařskou zprávu.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, v jehož odůvodnění Nejvyšší soud řádně v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z otázek, pro kterou by mělo být dovolání přípustným.
17. Stejně tak Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu (tzv. obecná poučovací povinnost). Nález
sp. zn. I. ÚS 2661/21
ze dne 9. srpna 2022 (N 98/113 SbNU 157), na který stěžovatel v této souvislosti poukazoval, na danou věc nedopadá, neboť se týká situace, kdy bylo vlivem účastníkem řízení nezaviněných okolností vydáno v restitučním řízení soudní rozhodnutí, jež není způsobilé poskytnout mu efektivní ochranu jeho práv.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. prosince 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu