USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V.
B., zastoupený Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059,
Pardubice, proti žalované: MUDr. Andrea Wolna, o náhradu majetkové újmy 50.000
Kč, nemajetkové újmy 1.000.000 Kč a omluvu, vedené u Okresního soudu v Jičíně
pod sp. zn. 3 C 57/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 1. 10. 2024, č. j. 26 Co 162/2024-527, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení byla žaloba
o náhradu majetkové újmy v částce 50.000 Kč, nemajetkové újmy v částce
1.000.000 Kč a omluvy v souvislosti s vydáním lékařské zprávy z 12. 4. 2018
žalovanou, jež měla dle žalobce jednat v rozporu s péčí řádného odborníka (tzv. lege artis). Po obsáhlém dokazování, včetně znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Hromady, okresní soud uzavřel, že žalovaná byla jako lékařka
poskytovatelkou zdravotních služeb, že došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy
o péči o zdraví, dle níž byla žalovaná v rámci svého povolání zavázána pečovat
o zdraví žalobce s péčí řádného odborníka. Vystavením lékařské zprávy ze dne
12. 4. 2018 s naléhavým doporučením k hospitalizaci žalobce v Psychiatrické
nemocnici Kosmonosy, aniž by týž den žalovaná žalobce viděla a vyšetřila,
žalovaná své povinnosti ze smlouvy s žalobcem neporušila a tzv. non lege artis
nejednala. Okresní soud podrobně odůvodnil, proč neshledal porušení této
povinnosti na straně žalované, vycházeje ze skutečnosti, že žalobce je
dlouhodobě psychiatricky léčen, sám doznal žalované vysazení medikace a
narůstající pocity křivdy ventilované projevy slovní agrese a výhrůžkami
fyzickou agresí vůči konkrétním lidem v jeho okolí prezentované rovněž na
Policii ČR ve dnech bezprostředně předcházejících hospitalizaci žalobce. Uzavřel proto, že žalobce dne 12. 4. 2018 jako osoba trpící duševní poruchou
představoval bezprostřední závažnou hrozbu pro sebe i své okolí, již nebylo
možno odvrátit jinak než jeho hospitalizací i bez jeho souhlasu. Zhlédnutí a
vyšetření žalobce 12. 4. 2018 nemohlo tento závěr ovlivnit a důvody pro
nedobrovolnou hospitalizaci žalobce shledala i psychiatrická nemocnice, a to
nejen na základě doporučení žalované, ale též na základě chování žalobce a
výsledků vlastního vyšetření žalobce při příjmu. Jelikož se žalovaná svým
postupem nezpronevěřila své lékařské odbornosti, nebylo prokázáno jednání
nepoctivé či rozporné s dobrými mravy, uzavřel okresní soud, že sepisem zprávy
ze dne 12. 4. 2018 doporučující nutnou hospitalizaci žalobce žalovaná
neporušila povinnost poskytovat zdravotní služby s péčí řádného odborníka dle §
2643 odst. 1 o. z., ani ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) či § 28 odst. 2 zákona
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon
o zdravotních službách), neporušila ani zásadu poctivosti a dobrých mravů, a
nebyl tak splněn základní předpoklad k tomu, aby žalované mohla vzniknout
povinnost k náhradě majetkové a nemajetkové újmy či k omluvě. 2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 26
Co 162/2024
-527, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, především s
právním závěrem, že vydáním lékařské zprávy dne 12. 4.
2018 bez zhlédnutí
žalobce neporušila žalovaná žádnou právní povinnost, neboť žalobcův zdravotní
stav se vyvíjel dlouhodobě, jeho onemocnění se prohlubovalo, čímž rostlo riziko
agrese, které ventiloval opakovaně veřejně. Pouhý den předtím své výhružky
potvrdil na policejní stanici, kde opakovaně prohlásil, že je míní vážně a na
obranu svého majetku by použil fyzické násilí. Tedy závěr o nutnosti
hospitalizace byl správný, zhlédnutí žalobce na něm nemohlo nic změnit. Kvalifikované posouzení situace žalovanou následně potvrdil příjem k
nedobrovolné detenci Psychiatrickou nemocnicí Kosmonosy, jejíž lékaři učinili
stejný závěr na základě vlastního vyšetření žalobce. Odvolací soud přisvědčil
závěrům okresního soudu, že bezprostřednost ohrožení nelze vykládat
formalisticky tak, že pokud žalobce právě 12. 4. 2018 cca v 9 hodin ráno
neprojevoval známky agresivního chování, nebyla bezprostřednost jeho hrozby
dána. Naopak podle znalce Hromady žalobce na příjmu psychiatrické nemocnice
vykazoval indicie v chování, které jsou psychiatricky považovány za
predispozice k bezprostřední agresi. O závažnosti jednání žalobce a jeho
intenzitě dále svědčí i skutečnost, že žalobce byl pravomocně shledán vinným
trestným činem „nebezpečného ohrožování“ dle § 353 odst. 1 tr. zák. Odvolací
soud se ztotožnil i s posouzením okresního soudu ohledně znaleckých posudků
znalců Hromady a Hrona s tím, že znalec Hron byl ustanoven znalcem v jiném
řízení žalobce, neměl dostatek informací a nemohl se k postupu žalované
vyjádřit kvalifikovaně. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně dále uvedl,
že příčinná souvislost mezi jednáním žalované a nedobrovolnou hospitalizací
žalobce byla přetržena rozhodnutím o detenci žalobce v Psychiatrické nemocnici
Kosmonosy, neboť zpráva žalované byla jen jedním z podkladů, a závěr o
nezbytnosti hospitalizace učinili zaměstnanci nemocnice na základě vlastního
pozorování žalobce při jeho příjmu. Další námitky ohledně zákonnosti detence
žalobce v psychiatrické nemocnici nejsou předmětem tohoto řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně do všech jeho výroků) podal
žalobce obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud
při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího a Ústavního soudu. Citoval řadu rozhodnutí dovolacího i Ústavního
soudu, opakovaně např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 352/2022 nebo
24 Cdo 438/2023 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2545/17 či I. ÚS
1974/14, avšak jaký právní závěr z nich má být v rozporu s rozhodnutím
odvolacího soudu, se z dovolání nepodává. Z obsahu je zřejmé pouze to, že
dovolatel považuje za stěžejní, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl
bezprostředně agresivní na své okolí v době těsně před svým zadržením. V další
části dovolání zpochybňuje postup odvolacího soudu při odůvodnění rozsudku,
namítá porušení svých ústavních práv (práva na soudní ochranu a osobní svobodu)
a nepřipuštění důkazu protokolem o výslechu znalce Hrona z jiného svého
občanskoprávního řízení. Obsahem námitek je nesouhlas s procesem dokazování, s
tím, jaké skutkové závěry z dokazování odvolací soud učinil a jak tento stav
právně posoudil. Dovolatel se domnívá, že v řízení bylo prokázáno, že nebyl
bezprostředně hrozbou pro sebe ani své okolí, proto byla jeho nedobrovolná
detence protiprávní. Namítá, že odvolací soud důsledně nezohlednil rovněž práva
osob se zdravotním postižením a duševním onemocněním. Další námitkou
zpochybňuje procesní postup odvolacího soudu, který nezohlednil dovolatelovy
námitky a argumenty předkládané v průběhu řízení. Dále se dovolatel věnuje
podmínkám nedobrovolného umístění pacienta do zdravotnického zařízení, jímž
došlo k porušení jeho ústavních práv, a uvádí, že nikdy nikomu nevyhrožoval.
Celý svůj pobyt v psychiatrické nemocnici považuje za nezákonný a provedený na
základě zprávy žalované, aniž by jej vyšetřila, a zároveň na objednávku osob ze
XY. V závěru dovolání namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu.
Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
4. Podáním ze dne 3. 1. 2025 sdělil dovolatel dovolacímu soudu, že
nahlédnutím do spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 265/2024 získal
listiny, které mu nebyly známy, jejichž fotokopii přiložil k podání a z nichž
podle jeho názoru vyplývá, že žalovaná byla hlavním strůjcem protiprávního
postupu vůči němu.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), není však přípustné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
8. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů nelze dovoláním úspěšně zpochybnit. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zcela výjimečný případ ve smyslu
bodu 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16,
kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují
porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) zde zjevně nejde, neboť skutkové
závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího mají oporu v provedeném
dokazování a jsou řádně zdůvodněny.
9. Obsahem dovolání je však především polemika se skutkovými závěry,
procesem hodnocení důkazů, znaleckým posudkem a zpochybnění výpovědí
jednotlivých svědků a znalce MUDr. Hromady. Dovolatel opakovaně zdůrazňuje, že
žalovaná zprávu ze dne 12. 8. 2018 vyzývající k detenci dovolatele sepsala bez
jeho vyšetření, aniž by jakýmkoli způsobem reagoval na skutkový závěr, že o
vážnosti svého úmyslu užít fyzické násilí přesvědčoval příslušníky Policie ČR
pouhý jeden den před vydáním zprávy a svým zadržením. Jak však znalec MUDr.
Hromada uvedl při svém výslechu, pokud by žalovaná provedla klinické vyšetření
dovolatele, nepochybně by popřel záměry někomu ublížit, avšak tím by nebylo
ještě zaručeno, že se tak ve skutečnosti nestane. Žalovaná znala dovolatele z
minulosti, měla od něj informace o tom, že v něm narůstá agresivita, viděla
vývoj jeho onemocnění, neboť v nedávno předcházející době navštívil její
ordinaci, a proto dokázala jeho aktuální stav správně odhadnout i bez jeho
vyšetření. Dne 12. 4. 2018 v dopoledních hodinách byl jeho psychický stav
nepochybně obdobný jeho psychickému stavu v době příjmu do psychiatrické
nemocnice, dovolatel měl paranoidní sklony, které veřejně ventiloval v
předchozích dnech, a tyto sklony byly stále přítomny, jen možná nebyly
projeveny, protože k tomu nebyl dán podnět.
10. Dovolatel tedy zcela pomíjí skutkové závěry, jež odvolací soud
učinil. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace
práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on
nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti
hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají
přípustnost dovolání.
11. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 1. 2015, sen. zn. 29 NSCR 75/2014).
12. Uplatnitelnost námitky založené na tvrzeném porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod, jako dovolacího důvodu, neznamená, že by v
takovém případě dovolání bylo projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti
stanovené v § 241a o. s. ř., včetně vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, anebo nesplňovalo předpoklady jeho
přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58).
13. Dovolání však vymezení konkrétní právní otázky ani ustálené
rozhodovací praxe dovolacího případně Ústavního soudu, s níž má být řešení
takové otázky odvolacím soudem v rozporu, neobsahuje.
14. Dovolatelem citovaná judikatura dovolacího soudu (bez vymezení
konkrétní právní otázky) se vztahuje výlučně k posouzení otázky přípustnosti
nedobrovolného převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, která není
předmětem tohoto řízení, aniž by dovolatel reflektoval, že žalovaná o jeho
převzetí a držení v ústavu nerozhodla a že předmětem řízení je pouze otázka
porušení právní povinnosti žalovanou spočívajícím v sepisu zprávy ze dne 12. 8.
2018, případně v jiném poskytování zdravotní péče. Proti právnímu posouzení
jednání žalované však dovolatel žádné relevantní námitky nevznáší. Neuvádí, co
mohlo změnit jeho vyšetření předmětného dne, jakým mírnějším způsobem mohlo
dojít k zamezení bezprostřední agrese, když dovolatel odmítal spolupracovat při
léčení, vysadil medikaci a stvrzoval vážnost svého záměru ublížit sobě
(tvrzení, že mu nezáleží na životě, a že pomýšlí na smrt), či zaměstnancům XY
pouhý jeden den před svým zajištěním a před vyhotovením předmětné zprávy
žalovanou.
15. Konečně k dovolatelem nejvíce zdůrazňované námitce otázky
bezprostřednosti hrozby agrese z jeho strany lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, uveřejněný pod číslem
38/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, podle něhož v době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve
smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách,
musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však
nezbytně také její projevy. Bylo by proti smyslu tohoto zákona vyčkávat, než
bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků
skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem
chráněných hodnot.
16. K vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci
(překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neúplnost a nepřezkoumatelnost jeho
odůvodnění), i kdyby jimi bylo řízení skutečně postiženo, je Nejvyšší soud
oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen
tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nálezy Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, nebo ze dne 11. 10. 2023, sp.
zn. III. ÚS 2722/22).
17. K podání ze dne 3. 1. 2025 nemohl dovolací soud přihlížet, neboť
podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
18. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech
řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
19. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce
neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak
měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo, v souvislosti s dovolacím
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu