24 Cdo 438/2023-166
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci umístěného M. M., zastoupeného procesním opatrovníkem JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1175/48, za účasti
zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8,
Ústavní č. 91/7, IČO 00064220, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího
držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, o dovolání
umístěného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2022, č.
j. 28 Co 412/2022-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8, poté co usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j.
27 L 412/2022-13 ve spojení s usnesením ze dne 9. 6. 2022, č. j. 27 L
412/2022-21, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.
9. 2022, č. j. 28 Co 348/2022-92, rozhodl, že převzetí M. M. do zdravotního
ústavu je v souladu se zákonnými důvody podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č.
372/2011 Sb., a že tyto důvody trvají i nadále, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 8.
2022, č. j. 27 L 412/2022-64, ve znění (opravného) usnesení ze dne 25. 8. 2022,
č. j. 27 L 412/2022-81, že další držení umístěného člověka ve zdravotním ústavu
je přípustné na dobu do dne 22. 11. 2022, že „účinnost tohoto rozsudku zanikne
uplynutím 6 měsíců ode dne jeho vyhlášení, to je dnem 22. 11. 2022“, že náklady
řízení platí stát a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vycházel ze zjištění, že umístěny trpí těžší duševní poruchou, na níž je zcela
bez náhledu, nespolupracuje s lékaři, nebere léky, při propuštění hrozí, že
bude z psychotické motivace agresivní vůči své manželce. Další hospitalizaci
považuje za potřebnou v trvání tří měsíců, když dosavadní tři měsíce „proběhly
bezvýsledně“.
2. K odvolání umístěného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11.
2022, č. j. 28 Co 412/2022-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
další držení umístěného člověka v ústavu zdravotnické péče bylo přípustné do
23. 9. 2022, zrušil v části, kterou bylo stanoveno, že „účinnost tohoto
rozsudku zanikne uplynutím 6 měsíců ode dne jeho vyhlášení, to je dnem 22. 11.
2022“ a potvrdil ve výrocích o nákladech řízení; zároveň rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, opřených zejména o znalecký
posudek ze dne 22. 8. 2022, lékařské zprávy o průběhů hospitalizace a léčbě
umístěného pacienta, výpověď ošetřující lékařky a o výpověď M. M. a uzavřel, že
až do propuštění M. M. z ústavu zdravotnické péče dne 23. 9. 2022 byly naplněny
zákonné předpoklady a další držení umístěného bylo důvodné a do propuštění zde
reálně nebylo jiného opatření se stejným účinkem. Držení umístěného nebylo
založeno jen na přítomnosti duševní poruchy, ale i na důvodu hrozby pro
umístěného a jeho okolí, zejména manželku. Přisvědčil závěru, že nebezpečnost
po celou dobu držení v ústavu byla „konkrétní, reálná, aktuální a závažná“ a
nebylo možné odstranit ji jinak.
3. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že další držení umístěného člověka v
ústavu zdravotnické péče bylo přípustné do 23. 9. 2022, podal M. M. dovolání a
jeho přípustnost opřel o tvrzení, že při posouzení otázky týkající se naplnění
zákonných podmínek přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, kdy
bezprostřední a závažné ohrožení dovolatele pro sebe nebo své okolí nelze
dovozovat výlučně či převážně z obecných poznatků o určité diagnóze, z obecných
obav, které si lidé s určitou diagnózou spojují, rozhodl odvolací soud v
rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo
352/2022. Odvolací soud nereagoval ani na námitku dovolatele, že soud prvního
stupně nehodnotil a nezdůvodnil splnění hmotněprávních podmínek nedobrovolné
hospitalizace, a to podmínky bezprostředního a závažného ohrožení a podmínky,
že hrozbu pro dovolatele nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným způsobem.
Nebezpečnost umístěného byla založena pouze na předpokladu, že kvůli
diagnostikované duševní poruše nemá náhled na své onemocnění, odmítá brát léky
a je potřeba jeho zdravotní stav stabilizovat. Odvolací soud „přisvědčil
tvrzení“ Psychiatrické nemocnice Bohnice, že „nebezpečnost odvolatele byla po
celou dobu držení v ústavu konkrétní, reálná, aktuální a závažná a hrozbu pro
umístěného pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odstranit jinak“, přestože
vyjádření tohoto znění v rozsudku soud prvního stupně ani ve spise není
obsaženo.
4. Psychiatrická nemocnice Bohnice k dovolání sdělila, že soudy
dostatečně odůvodnily splnění hmotněprávních podmínek poté, co správně
vyhodnotily v řízení provedené důkazy včetně znaleckého posudku.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. V projednávané věci bylo proto rozhodnutí soudů – mimo jiné –
významné vyřešení právní otázky, jak má postupovat odvolací soud za situace,
kdy soud prvního stupně rozhodl o přípustnosti dalšího držení umístěného ve
zdravotním ústavu a umístěný byl v průběhu odvolacího řízení ze zdravotního
ústavu propuštěn. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání umístěného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. Zákonná úprava rozlišuje dvě fáze detenčního řízení, a to první fázi
– řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a
druhou – řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním
ústavu. V řízení o přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu soud
rozhodne rozsudkem, zda další držení je přípustné a na jakou dobu (srov. § 80
odst. 2 z. ř. s.). Dodržení zákonem stanoveného procesního postupu je zárukou
řádného přezkumu splnění hmotněprávních podmínek pro zbavení osobní svobody
člověka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS
2545/17).
11. Odpadne-li důvod pro vedení řízení, soud řízení zastaví i bez návrhu
(§ 16 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních – dále jen
„z. ř. s.“).
12. V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním
ústavu nebo řízení o odvolání, které bylo zastaveno proto, že člověk byl ze
zdravotního ústavu propuštěn nebo dodatečně písemně souhlasil se svým
umístěním, se pokračuje, pokud do 2 týdnů od doručení usnesení o zastavení
řízení prohlásí, že na projednání věci trvá. O tom je třeba ho poučit (§ 72 z.
ř. s.).
13. Zákonná úprava (srov. § 16 z. ř. s. a § 72 z. ř. s. navazující na §
191b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 13) – oproti stavu před 1. 1. 2013, kdy byl tento důsledek
dovozován judikaturou (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2009, Cpjn 29/2006, uveřejněném pod číslem 62/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ve věcech řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v
ústavu zdravotnické péče) – předpokládá zastavení řízení (resp. zastavení
odvolacího řízení) v případě, že umístěný byl ze zdravotního ústavu propuštěn
nebo dodatečně písemně souhlasil se svým umístěním. Propuštěním umístěného
případně dodatečným udělením souhlasu s umístěním odpadá důvod pro vedení
řízení. Ani současná právní úprava však neřeší ve všech souvislostech situaci,
kdy důvod pro zastavení řízení uvedený v § 72 z. ř. s. nastal až poté, kdy soud
vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které dosud nenabylo
právní moci, případně v průběhu odvolacího řízení.
14. Nejvyšší soud ve shora citovaném stanovisku pro tento případ
dovodil, že odpadl-li důvod, pro nějž bylo řízení zahájeno (vedeno) až poté,
kdy soud vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které dosud
nenabylo právní moci, popřípadě odpadl-li tento důvod v průběhu odvolacího
řízení, nestačí jen zastavit řízení, ale je třeba i již vydané rozhodnutí
zrušit.
15. Od uvedeného závěru není důvod se odchylovat ani za stávající právní
úpravy, neboť i nadále zůstává východiskem k dalšímu postupu soudu úvaha, zda
může „zůstat zachováno“ rozhodnutí o vyslovení přípustnosti převzetí nebo
dalšího držení ve zdravotním ústavu, jestliže byl umístěný po vydání rozhodnutí
soudem prvního stupně, které nenabylo právní moci, ze zdravotního ústavu
propuštěn. S přihlédnutím k možným účinkům rozhodnutí soudu prvního stupně, k
jehož odklizení by v případě zastavení „jen“ odvolacího řízení nedošlo, je
zřejmé, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení je třeba
zastavit v celém rozsahu i v případě, že umístěný byl propuštěn ze zdravotního
ústavu až v průběhu odvolacího řízení a zároveň je třeba zrušit rozhodnutí
soudu prvního stupně.
16. Odvolací soud, přestože byl umístěný v průběhu odvolacího řízení ze
zdravotního ústavu propuštěn, v řízení pokračoval (byť po prohlášení
dovolatele, že trvá na projednání věci) a ve věci rozhodl; uvedený postup není,
jak vyplývá z výše uvedeného, správný.
17. Lze proto uzavřít, že dojde-li k propuštění umístěného ze
zdravotního ústavu v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud zastaví řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení a zruší odvoláním napadený rozsudek
soudu prvního stupně, zároveň umístěného poučí, že v řízení lze pokračovat,
pokud do 2 týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení prohlásí, že na
projednání věci trvá.
18. Bude-li v řízení pokračováno k návrhu člověka, který byl ze
zdravotního ústavu propuštěn, přezkoumá soud zákonnost nedobrovolné
hospitalizace do okamžiku propuštění umístěného, resp. zda bylo další držení
umístěného přípustné až do (a právě do) jeho propuštění ze zdravotního ústavu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 24 Co 1150/2022,
uveřejněné pod číslem 24/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Jen pro úplnost lze připomenout, že okolnostmi rozhodnými při
posouzení podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1
písm. b) zákona o zdravotních službách, o které jde v projednávané věci, budou
i v případě řízení, ve kterém bude pokračováno na základě prohlášení člověka,
že trvá na projednání věci, vedle skutečnosti, že pacient (umístěný) trpí
duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod
vlivem návykové látky), i další skutečnosti, spočívající v konkrétním chování
nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným
způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí, rovněž musí být prokázáno, že hrozbu pro
pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 352/2022). Rozhodnutí soudu musí přitom
vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění
všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody
podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14).
20. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný,
neboť je založen na nesprávném právním posouzení rozhodné otázky procesního
práva. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu