Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. M. - D., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Římská 1317/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 572/2012-24 ze dne 6. 6. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 90/2011 ze dne 21. 11. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 8/2011 ze dne 7. 9. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měla dopustit dopravením leteckou linkou na území České republiky celkem 585,1 gramu hydrochloridu kokainu, který vědomě převzala k nelegální přepravě v Peru, na Letiště Praha-Ruzyně.
Za tento čin byla odsouzena podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu deseti let. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání 585,1 gramu hydrochloridu kokainu, jednoho páru sportovních bot zn. NIKE a jednoho páru sportovních bot zn. TNNG.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž následně rozhodl Vrchní soud v Praze výše citovaným usnesením tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítá, že soudy nesprávně určily právní kvalifikaci jejího jednání, neboť bez vyhodnocení bližších důkazů dovodily naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, podle které měla spáchat trestný čin "ve značném rozsahu". Stěžovatelka má za to, že je základní povinností rozhodujících soudů při určování "většího rozsahu" a "značného rozsahu" v rámci drogové problematiky vždy pečlivě vážit nejenom kvantitativní, ale i kvalitativní stránku posuzovaného jednání. Jestliže je její jednání kvalifikováno jako spáchané ve značném rozsahu, je povinností soudu v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvést veškeré úvahy, na základě nichž tento závěr učinil, což se v jejím případě nestalo. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž svůj postup osvětlily v odůvodnění rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Především Nejvyšší soud věnoval této otázce velkou pozornost. Zdůraznil, že k naplnění jednotlivých typů rozsahů omamných nebo psychotropních látek je třeba vzít v úvahu, že trestný čin podle § 283 tr. zákoníku dopadá na všechny omamné a psychotropní látky, které se od sebe liší co do povahy i účinků, a proto není možné pro všechny tyto látky stanovit jednotnou společnou hranici či výši rozsahů, nýbrž je nutné každý z nich vymezovat individuálně, přičemž na naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, např. z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po kterou pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, popřípadě pro jaký okruh osob byl určen.
Dle dovolacího soudu je rovněž současně nutné subsidiárně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti, přičemž odkázal na své rozhodnutí publikované pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud věrohodně vyvrátil tvrzení stěžovatelky o současném naplnění kvalitativní i kvantitativní stránky jednání v tvrzeném rozsahu. Taková interpretace by umožňovala "na straně jedné čin pachatele, který by po složce kvantitativní nedosahoval příslušných orientačních hranic množství daného typu drogy (příslušných násobků množství většího než malého), avšak z pohledu složky kvalitativní (např. délky doby páchání trestného činu) by tuto kvalifikaci odůvodnil, posoudit jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku a naopak na druhé straně by znemožnila takové právní posouzení činu a tím i přísnější postih pachatele, který by nedovoleným způsobem nakládal s velkými objemy drogy způsobilými přivodit závažné následky u značeného množství poškozených, avšak jednal by v časově omezenějším intervalu" (srov. str. 8 napadeného usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud nepokládá takové odůvodnění za ústavně nekonformní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 16. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu