Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Rexe Geislera, zastoupeného Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2025 č. j. 25 Cdo 547/2025-539 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2024 č. j. 25 Co 50/2024-488, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností Zámek Hrádek, s. r. o., sídlem Pivovarská 4, Bořanovice - Pakoměřice, a Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se při pobytu v hotelu první vedlejší účastnice zranil po pádu na nájezdové rampě umístěné na schodišti. Po první vedlejší účastnici se proto domáhal odškodnění (celkem cca 850 000 Kč a 50 000 EUR s příslušenstvím). Okresní soud Praha-východ žalobě původně vesměs vyhověl rozsudkem ze dne 18. 8. 2022 č. j. 36 C 384/2019-331. Shledal, že v době pádu byly podlahy mokré po mokrém úklidu a místo nebylo označeno jako nebezpečné. Je notorietou, že mokrý povrch je náchylnější k uklouznutí. První vedlejší účastnice proto porušila svoji prevenční povinnost, v jejímž důsledku stěžovateli vznikla újma na zdraví.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání první vedlejší účastnice změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. Z (barevné) fotodokumentace doložené stěžovatelem je pak podle krajského soudu sice patrné, že okolní kamenná podlaha byla v době pádu mokrá (spíše tzv. dosychala), ovšem u rampy vlhkost viditelná není. S ohledem na rozdílné vlastnosti povrchů, které též potvrdil znalec z oboru chemie a dřevo po opětovném výslechu, bylo možné předpokládat, že rampa již od ranního mokrého úklidu na rozdíl od kamenné dlažby vyschla. Pád stěžovatele tedy nebylo možné přičíst jednání první vedlejší účastnice. Ta proto za úraz stěžovatele neodpovídá.
4. Konečně Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Námitky stěžovatele směřovaly především proti hodnocení skutkového stavu, který se v dovolacím řízení nepřezkoumává. Žádné vady v hodnocení znaleckého posudku Nejvyšší soud neshledal. Neshledal ani odklon od své judikatury k odlišnému hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně; odvolací soud tehdy není povinen znovu provádět listinné důkazy.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, aniž znovu provedl důkazy, které přehodnocoval, a to zejména fotografie z místa, které pořídil svědek tehdejší události. Nezopakoval ani výslech tohoto svědka, který potvrdil, že tehdy byla rampa mokrá. To nezpochybnil ani první vedlejší účastník. S ohledem na to, že stěžovatel věc důkazně dobře podložil, považuje rozhodnutí krajského soudu za extrémní a překvapivé. Krajský soud zřejmě musel vycházet z černobílých fotografií, protože na těch barevných je jasně vidět, že podlaha i rampy byly mokré. Krajský soud dále nezhodnotil odbornost znalce. Ten se nespecializuje na oblast fyziky, přesto činil závěry, zda lze na mokré rampě uklouznout a zda byla rampa mokrá. Tyto vady nenapravil ani Nejvyšší soud, přestože stěžovatel v dovolání jasně označil rozpory s jeho judikaturou.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel namítá vady při dokazování a hodnocení skutkového stavu. Ústavní soud ovšem žádné kvalifikované vady neshledal. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu nepovažoval za prokázané tvrzení stěžovatele, že byla mokrá rampa, na které měl stěžovatel uklouznout. Nejvyšší soud pak s odkazem na svou judikaturu uvedl, že není povinností soudu znovu provádět listinné důkazy při jejich odlišném hodnocení odvolacím soudem oproti soudu prvostupňového. Na tyto závěry lze odkázat, protože krajský soud hodnotil jinak fotografie místa a znalecký posudek, ovšem znalce nově vyslechl. I fotografie jsou přitom listinné důkazy. Svědecké výpovědi krajský soud nepřehodnocoval. Nadto svědek, který pořídil fotografii, potvrdil, že mokrá byla podlaha, nikoli rampa. Úvahy krajského soudu "šly dále", protože se zabýval tím, zda mohla schnout rampa rychleji než podlaha. Tak rozumí jeho úvahám Ústavní soud.
9. Stěžovatel tedy relevantně nezpochybňuje, že krajský soud neměl povinnost znovu provádět důkazy. Namítá-li snad stěžovatel "překvapivost" rozhodnutí krajského soudu, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které v tomto kontextu není problematické samo o sobě, že odvolací soud rozhodl oproti prvostupňovému soudu jinak. Z hlediska ústavnosti může být problematické, nelze-li jiné rozhodnutí vůbec předvídat a účastník řízení nemá možnost se k relevantním skutečnostem vyjádřit (srov. bod 26 a násl. nálezu ze dne 23. 7. 2025
sp. zn. II. ÚS 1761/25
a předcházející judikaturu tam odkazovanou). Nic takového ovšem z napadených rozhodnut nevyplývá. Stěžovateli nebyla upřena možnost vyjadřovat se k relevantním skutečnostem.
10. Ústavní soud neshledal žádné vady ani v hodnocení odbornosti znalce. Pro krajský soud bylo rozhodné zejména složení podlahových krytin a jejich vlastnosti z hlediska odpařování tekutin, případně splnění norem protiskluznosti. Na tom Ústavní soud neshledává z hlediska odbornosti znalce nic nepřiměřeného. Krajský soud svoje rozhodnutí založil zejména na závěrech o rychlosti odpařování, které korespondovaly s obsahem doložených fotografií, nikoli zkoušce protiskluzových vlastností.
11. V úvahách krajského soudu Ústavní soud neshledal žádný extrém, například, že by si krajský soud vymýšlel nebo účelově překrucoval důkazy. To je patrné i ze stěžovatelem doložených fotografií přiložených k ústavní stížnosti. Krajský soud rovněž opakovaně výslovně uvádí, že hodnotil barevnou fotodokumentaci. Úvahy krajského soudu dávají smysl, jsou racionální a věcné. Důsledky rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nikterak nespravedlivé. Jak je také ze shora uvedeného patrné, Nejvyšší soud na námitky stěžovatele reagoval adekvátně. Dal jasnou a věcnou odpověď, z jakých důvodů ve světle jeho ustálené judikatury napadený rozsudek krajského soudu obstojí.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu