USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. G.,
zastoupený Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou se sídlem Šumavská 991/31,
Praha 2, proti žalované: Zámek Hrádek, s. r. o., IČO 29089310, se sídlem
Pivovarská 4, Pakoměřice-Bořanovice, zastoupená Mgr. Jakubem Lejskem, advokátem
se sídlem Krátká 16, Sušice, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:
Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha
1, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 36 C 384/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2024, č. j. 25 Co 50/2024-488, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 19 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
Mgr. Jakuba Lejska.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a
vůči státu (výroky IV až VI). Soud ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na
zdraví (za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění) a majetkové
újmy (ušlého výdělku, zbytečně vynaložených nákladů na startovné ve dvou
loveckých soutěžích, nákladů léčení a ušlého bonusu ze zdravotního pojištění)
vyšel ze zjištění, že dne 1. 6. 2019 kolem 7:40 hodin v hotelu XY, provozovaném
žalovanou, upadl žalobce v hotelové hale na mokré (čerstvě vytřené) rampě,
která nebyla označena jako mokrá s rizikem uklouznutí. V důsledku pádu utrpěl
tříštivou, dislokovanou zlomeninu dolní třetiny pravé kosti holenní,
dislokovanou zlomeninu dolního konce kosti lýtkové a došlo k porušení
senzitivního nervu vpravo s výpadkem čití. Soud prvního stupně věc posoudil
podle § 2900, § 2910, § 2911, § 2958, § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou
prevenční povinnost chovat se tak, aby nezpůsobila nebezpečnou situaci s
rizikem uklouznutí v jí provozovaném hotelu a odpovídá za vzniklou újmu, která
žalobci vznikla. Prohlášení a výpověď zaměstnankyň žalované, že mokrý úklid
předmětných prostor byl proveden kolem 7:00 hodin, považoval za vyvrácené
zejména fotodokumentací a shodnými výpověďmi žalobce a svědka, který ji
pořizoval. Ze znaleckého posudku Milana Mrkáčka č. 133/15/21, znalce z oboru
chemie – hmoty umělé se specializací podlahové krytiny (PVC, přírodní linoleum,
laminátové, vinylové podlahy) a související doplňkové materiály (lepidla,
stěrkové hmoty, penetrace, laky, oleje), a dále z oboru dřevozpracování se
specializací dřevěné, vrstvené a masivní podlahy, korkové podlahy, mohl být
učiněn maximálně závěr o vhodnosti použitého materiálu do vnitřních prostor
hotelu splňující normu i z hlediska skluznosti PVC krytiny na rampě, nebyl však
podle soudu prvního stupně vypovídající ohledně změny vlastností povrchu v
případě mokrého úklidu rampy. Po částečném zpětvzetí žaloby proto žalobě
vyhověl s výjimkou části nároku na náhradu ušlého výdělku.
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 6. 2024,
č. j. 25 Co 50/2024-488, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak,
žalobu v tam uvedeném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu.
Zopakoval a doplnil dokazování v intencích § 213 o. s. ř. (o projektovou
dokumentaci vstupní haly, fotodokumentaci vstupní haly a fotodokumentaci
žalobce po pádu, vyjádření Ing. Pavla Vinického, autorizovaného inženýra pro
pozemní stavby, zkušební protokol akreditované laboratoře INSTITUT PRO
TESTOVÁNÍ A CERTIFIKACI, a.s., a posudek znalce Milana Mrkáčka, kterého nově
vyslechl) a uvedl, že skutkový stav věci byl po doplnění a zopakování
dokazování odvolacím soudem zjištěn jinak, než jak jej zjistil soud prvního
stupně. Dospěl ke skutkovému závěru, že v době pádu žalobce (který neviděl
žádný ze svědků a není ani zachycen na žádném kamerovém záznamu) byla sice
podlaha ve vstupní hale hotelu žalované po vytření, avšak vlhké stopy
vykazovala pouze na podlaze tvořené kamennými (žulovými) dlaždicemi (a to jen v
jejích částech), nikoliv na PVC krytině, položené na bezbariérové rampě. Podle
znalce dojde při klasickém vytírání (při použití mopů či hadrů) za běžných
klimatických podmínek k odpaření mokrého filmu na této krytině do tří minut.
Vlhkost na žulové dlažbě se drží déle než na krytině na rampě z PVC, kde
žalobce upadl. I z fotodokumentace ze dne 1. 6. 2019 předložené žalobcem je
seznatelné, že zbytky vlhkosti jsou pouze na dlažbě vstupní haly, nikoliv na
krytině položené na rampě. Odvolací soud proto dovodil, že za této situace
nebylo povinností žalované instalovat ve vstupní hale hotelu jakékoliv
výstražné označení. Žalovaná neporušila svou prevenční povinnost ani jiným
způsobem než žalobcem tvrzeným neoznačením mokré, čerstvě vytřené podlahy, když
bylo po zopakování a doplnění dokazování prokázáno, že krytina, použitá
žalovanou na nakloněnou plošinu (bezbariérovou rampu) odpovídá svou užitnou
třídou i protiskluznými parametry místu jejího použití a položení a je navíc
tzv. naddimenzována (tzn. její odolnost proti opotřebení je podstatně vyšší,
než by bylo podle charakteru užití daných prostor nezbytné); rovněž
protiskluzná hodnota je v daném případě naprosto dostačující. Posuzovaná
krytina tak překračuje požadavky na krytiny instalované v komerčních
prostorách, za které lze považovat i vstupní prostory hotelu, a současně
překračuje požadavky, které jsou kladeny na povrchy šikmých ramp.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost
ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázce hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá,
že odvolací soud nedoplnil ani nezopakoval klíčové důkazy provedené soudem
prvního stupně, přesto je následně zhodnotil zcela odlišně (jedná se o
fotodokumentaci pořízenou několik sekund po nehodě a dále výslech klíčového
svědka, který ji pořídil) a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, což
odůvodnil údajným neprokázáním mokré rampy na místě úrazu, ačkoli důkaz
barevnou fotodokumentací nezopakoval (v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Cdo 2281/2008, 21 Cdo 1472/2017, 21 Cdo 2406/2015) a ačkoli v
průběhu celého řízení před soudem prvního stupně všichni účastníci řízení
shodně viděli na fotodokumentaci rampu jako mokrou. Další pochybení odvolacího
soudu spočívá v tom, že akceptoval bez dalšího závěry znaleckého posudku
předloženého žalovanou (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1810/2009), aniž by řádně zhodnotil znalcovu odbornost a limitaci jeho
specializací. Tento znalec je odborníkem na povrchy podlah, a to
dřevozpracování, a v případě umělých podlah i jejich chemického složení. Znalec
se ovšem cítí být povolán i k hodnocení užívání předmětných produktů, což s
jejich složením, strukturou, či případně kvalitou nijak nesouvisí. V rozsahu
fabulací o tom, zda se jedná skutečně o podlahovou krytinu, na které není možné
uklouznout, by měl být znalecký posudek soudem odmítnut jak odborně zcela
nepodložená spekulace. Podle žalobce tedy bylo postaveno na jisto, že dovolatel
uklouzl na mokré neoznačené podlaze a způsobil si závažný úraz. Pokud by byla
mokrá podlaha hotelové chodby řádně označena, dovolatel by počítal se zvýšeným
nebezpečím uklouznutí a při chůzi by se na něj připravil. S ohledem na to, že
mokrou podlahu na předmětném místě očekávat nemohl a nebyl na ni upozorněn,
porušila žalovaná svou prevenční povinnost a nese odpovědnost za způsobenou
újmu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že potvrdí vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že tvrzení žalobce, že
odvolací soud provedl pouze výslech znalce Mrkáčka, je nepravdivé. Odvolací
soud velice důkladně provedl veškeré důkazy, a to včetně černobílých a
barevných fotografií, protokolů o výsleších, a své poznatky odůvodnil. Žalovaná
je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť vyšel z řádně
provedeného dokazování. Dovolací námitky jsou postaveny především na údajném
nesprávném skutkovém zjištění, kdy měla být bezpečnostní podlahová krytina na
bezbariérové rampě pro vozíčkáře mokrá a v důsledku toho měl žalobce
uklouznout. Toto ale nepotvrdil žádný listinný důkaz ani svědecká výpověď.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla,
že odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci rozhodl v souladu
s ustálenou judikaturou a právně věc posoudil tak, že nárok žalobce není dán,
neboť žalovaná neporušila svou prevenční povinnost. Bylo prokázáno, že krytina,
použitá žalovanou na nakloněnou plošinu (bezbariérovou rampu), nejen že
odpovídá svou užitnou třídou i protiskluznými parametry místu jejího použití a
položení, ale je navíc tzv. naddimenzována. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobce zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však
podle § 237 o. s. ř. přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání
a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3
věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel – ačkoli
přípustnost dovolání spojuje s otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe – žádnou právní
otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř., neformuluje, a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází
jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a
hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů, avšak k vadám řízení, které
mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn
přihlížet jen u dovolání, které je jinak přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s.
ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např.
usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019,
sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl.
89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno
dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak
Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování
přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou
procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS
1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo
1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31.
8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel
nevymezuje.
10. Dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení právních otázek,
nýbrž zpochybňují hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a
listinných důkazů (fotodokumentace interiéru hotelu a žalobce po pádu), a z
toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že krytina
bezbariérové rampy, na níž došlo k úrazu žalobce, nebyla mokrá a splňuje
veškeré technické parametry protiskluznosti. Jinými slovy řečeno dovolatel
polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti
nároku, namítá rozpory v dokazování a nesouhlasí se skutkovými zjištěními.
Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního
názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s
nímž dovolatel nesouhlasí. V podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu,
takže uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a
měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti
právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému
stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem a námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
11. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky týkající
se postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku. Soud hodnotí
znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v
něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým
posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny,
zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s
nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky
ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, znalce Milana Mrkáčka vyslechl a
zpracovaný znalecký posudek včetně výslechu znalce vyhodnotil jak jednotlivě,
tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy a přesvědčivě
vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na jejich podkladě za
prokázané. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádné
pochybení ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn.
22 Cdo 1810/2009, označeným v dovolání, zvláště když v odkazované věci byla
aplikována dříve účinná procesní úprava dovolání, která za určitých podmínek
přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím připouštěla (viz §
241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012).
12. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že ustanovení § 213 o. s.
ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle
něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat změn v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Má-
li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel,
popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99). U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv
skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich
věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená, tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006
a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Shora uvedené principy odvolací
soud v projednávané věci respektoval.
13. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl uplatněn způsobilý dovolací
důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jímž by
odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237
o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na
odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem.
Při stanovení hodnoty předmětu dovolacího řízení (v případě nároku na náhradu
majetkové újmy vyčíslené v eurech) bylo vycházeno z kurzovního lístku ČNB ke
dni podání vyjádření žalované k dovolání, tj. ke dni 12. 11. 2024, kdy činil
kurs eura vůči koruně 25,395 Kč. Z toho odvozená hodnota předmětu dovolacího
řízení (42 788,74 eur) činila 1 086 620 Kč. V souladu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, dovolací soud za tarifní hodnotu v
případě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění považoval
částku 853 025 Kč, po součtu těchto dvou hodnot celkem tedy 1 939 645 Kč. Výše
odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 6 a §
8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12.
2024, a činí 16 060 Kč. Advokát žalované učinil ve věci jeden úkon právní
služby – vyjádření k dovolání, za který náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm.
k) advokátního tarifu. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH, celkem tedy
(po zaokrouhlení) 19 796 Kč.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a
vedlejší účastnicí rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 93 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v
souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy vedlejší
účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových
výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovené částkou 300 Kč podle § 151
odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.,
o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů
řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu