Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky AR Development, s. r. o., se sídlem Veselá 5, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, č. j. 21 Cdo 494/2014-241, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. září 2014, č. j. 21 Cdo 494/2014-241, změnil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 20. června 2013, č. j. 58 Co 90/2013-92, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla k návrhu oprávněné (stěžovatelky) nařízena exekuce na majetek povinného (ručitele z hlavního závazkového vztahu) podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti k vymožení povinnosti zaplatit oprávněné částku ve výši 1 210 000 Kč s příslušenstvím, tak, že návrh oprávněné zamítl.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud připustil dovolání povinného v otázce posouzení materiální vykonatelnosti notářského zápisu ve vztahu k závazku ručitele a dospěl k závěru, že je opodstatněné. Dovolací soud konstatoval, že vymezení rozsahu plnění není určité, proto není notářský zápis vůči ručiteli materiálně vykonatelný. Jinak řečeno, exekuční titul není materiálně vykonatelný, jestliže neobsahuje při vymezení ručitelského závazku, v jakém rozsahu zaniká povinnost k plnění po splatnosti dluhu ručiteli při splnění (i částečném) dluhu dlužníkem (a naopak); z uvedeného důvodu nelze na majetek povinného podle notářského zápisu nařídit exekuci.
Uvedený závěr vyplývá z toho, že ručitelský závazek není solidárním závazkem, ani děleným plněním, z něhož by nebylo jasné, jakým poměrem mají povinné osoby plnit. V notářském zápisu je proto nutné vyjádřit povinnost povinného (ručitele) splnit dluh takovým způsobem, aby toto odpovídalo akcesorickému vztahu dlužníka a ručitele, stejně jako vztahu těchto dvou osob vůči věřiteli (oprávněné osobě), tzn. například formulací, že "plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého" (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.
září 1974, sp. zn. Cpjf 62/73, uveřejněné pod číslem 2/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 NSCR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, v němž vyložil problematiku materiální vykonatelnosti notářského zápisu v její neprospěch. Poukazuje přitom na nemožnost aplikace závěrů vyplývajících ze stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpjf 62/73. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem práva provedeným Nejvyšším soudem, je k tomu v obecné rovině nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu.
Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. podústavních zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy se Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zda lze skutkový stav ve stávající věci podřadit právním závěrům, které vyslovil ve výše citovaném stanovisku. Přitom dospěl k závěru, že i na notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti je třeba vztáhnout požadavky na určitost vyplývající z citovaného stanoviska, které se jinak skutečně zabývá otázkou náležitostí rozsudku.
Nicméně i nynější výklad Nejvyššího soudu nepostrádá logiku a je náležitě argumentačně zdůvodněn. Je to dáno tím, že základním předpokladem pro nařízení exekuce je existence řádně vymezeného exekučního titulu. Pokud stěžovatelka namítá, že notářský zápis je svým způsobem dohodou, má zajisté pravdu, avšak i na tuto dohodu je třeba vztáhnout požadavek určitosti, aby mohla být předmětem exekuce. Usnesení Nejvyššího soudu nelze označit za svévolné či nepředvídatelné a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Okolnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s uvedeným závěrem Nejvyššího soudu o zamítnutí jejího návrhu na nařízení exekuce, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
6. K polemice s právními závěry Nejvyššího soudu Ústavní soud dále podotýká, že ani nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy, zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné základní právo na nařízení exekuce notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu týkající se existence či neexistence podmínek materiální vykonatelnosti exekučního titulu by nezakládal oprávnění k zásahu Ústavního soudu.
7. K námitce porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud podotýká, že toto právo zaručující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům. Nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. července 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu