Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. L. H., zastoupeného advokátem JUDr. G. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Jindřichův Hradec, ze dne 3. 4. 2003, čj. ČTS: OVJH 368/TČ-HK-2002, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 24. 4. 2003, čj. 1 Zt 198/2003-6, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavnímu soudu došel dne 4. 7. 2003, domáhal zrušení usnesení uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva dle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že policejní orgán ani státní zástupce nepřihlédli k tvrzeným skutečnostem a navrhovaným důkazům a z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry. Je přesvědčen, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zdůvodnění motivu spáchání trestného jednání, což je s ohledem na opomenuté důkazy podstatné. Zahájením trestního stíhání tak vznikla situace, kdy mu jako poškozenému byl nejenom zmenšen majetek a jeho trestní oznámení nebylo prověřeno, ale nadto byl obviněn z trestného činu, který nespáchal. Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že policejní orgán uvedený v záhlaví zahájil usnesením ze dne 3. 4. 2003, čj. ČTS: OVJH-368/Tč-HK-2002, trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel si proti němu podal stížnost. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci svým usnesením ze dne 24. 4. 2003, čj. 1 Zt 198/2003-6, zamítla stížnost jako nedůvodnou. Stěžovatel napadl obě usnesení projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu.
Případné procesní vady přípravného řízení lze odstranit i z podnětu obviněného (např. podnět k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb. nebo žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle § 157a) trestního řádu). V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález
III. ÚS 62/95
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78). Existující judikatura Ústavního soudu zřetelně vyjadřuje jeho zdrženlivost stran případných zásahů do probíhajícího trestního řízení. Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení i v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat řádný opravný prostředek. Svůj celkový postoj zásadně nezměnil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je zahájení trestního stíhání formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání, proti němuž je dle ustanovení § 160 odst. 7 trestního řádu přípustná stížnost (srov. usnesení IV. ÚS 535/02,
II. ÚS 741/02
). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno s pronikavým zásahem do dalších základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením dle § 75 trestního řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou. Právě na takový případ, projednávaný u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 46/96
, stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím zabýval meritorně, neboť v souvislosti se sdělením obvinění došlo k pronikavému zásahu do osobní svobody obviněného. V nyní projednávané věci sdělení obvinění spojeno se zbavením osobní svobody stěžovatele nebylo. Ústavnímu soudu proto nepřísluší s ohledem na zásadu subsidiarity postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat (srov. obdobná usnesení
sp. zn. I. ÚS 486/01
,
IV. ÚS 535/02
). Nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod
sp. zn. III. ÚS 304/99
,
,
a
IV. ÚS 404/99
, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, se dané problematiky nedotýkají, neboť neřeší otázku ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. července 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj