Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti I. L., zastoupené JUDr. K. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1281/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 16 Co 272/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1281/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999 sp. zn. 16 Co 272/99. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou podanou dne 3. 12. 1993 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dané jí Oblastním celním úřadem Praha dne 1. 10. 1993. V žalobě jako žalovaného označila Generální ředitelství cel Praha 1. V podání ze dne 21. 9. 1995 upřesnila název žalovaného na Ministerstvo financí České republiky, Generální ředitelství cel. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 1996 řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil s tím, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, není možné, aby označení účastníka, který nemá právní subjektivitu, bylo v průběhu řízení měněno či upraveno a nemůže rovněž dojít ani k přistoupení dalšího účastníka do řízení ani k jeho záměně. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 1996, sp. zn. 13 Co 273/96, usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1281/98, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud proto znovu, tentokráte s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru soudu dovolacímu, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle přesvědčení stěžovatelky došlo napadenými usneseními v důsledku ignorování ustálené judikatury Ústavního soudu k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soud má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Současně stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 388/97
. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním náležitostem ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 citovaného zákona si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 1999 uvedl, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že ji soud nepoučil o tom, že se pravděpodobně dopustila omylu při označení žalovaného.
Směšuje tak vlastně procesní právní úkony s hmotně právními úkony, neboť pomíjí, že omyl má za stanovených podmínek právní význam pouze v hmotném právu. Její odkaz na nález Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 388/97
, pak není podle Nejvyšší soudu na místě, neboť tento nález má spojitost s právními věcmi, v nichž Ústavní soud akcentoval specifickou povahu sporů založených na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 1999 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel, ve svém vyjádření ze dne 2. 9. 1999 se naprosto ztotožnilo se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích obecných soudů s tím, že podle jeho názoru nebyla v provedeném řízení porušena práva stěžovatelky zaručená Listinou. Žaluje-li žalobce toho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o případ nedostatku, neúplnosti, případně nepřesnosti žaloby, o jejichž odstranění má soud usilovat podle § 43 občanského soudního řádu, ale o nedostatek podmínky řízení, který odstranit nelze a soud musí řízení zastavit podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. S ohledem na ustanovení § 103 občanského soudního řádu soud tak učiní vždy, jakmile tuto skutečnost zjistí. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 občanského soudního řádu. Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v opakování stejných argumentů, kterých se stěžovatelka již dovolávala v odvolacím řízení. Obecné soudy se těmito argumenty zabývaly a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1999,
sp. zn. I. ÚS 286/99
). Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 338/97
, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Zásady nestranného a spravedlivého procesu mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. V posuzované věci však za vadu podání nelze považovat to, že správně označený účastník ve skutečnosti nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení.
Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že stěžovatelkou namítaná základní práva a svobody zaručené Listinou a Úmluvou v předmětném soudním řízení před obecnými soudy, porušeny nebyly. Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu