Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2025, č. j. 5 Tdo 709/2025-548, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2025, č. j. 5 To 123/2025-490, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne ze dne 19. 2. 2025, č. j. 13 T 144/2024-455, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") uznán vinným pod body 1) až 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem 2) jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Skutku pod bodem 2), jehož se týká stávající řízení, se stěžovatel dopustil tím, že přestože mu byl dne 1. 11. 2023 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců, dne 25. 3. 2024 na pozemní komunikaci v okrese Jihlava pod vlivem blíže nezjištěného množství alkoholu řídil osobní motorové vozidlo, se kterým dojel před ním jedoucí osobní motorové vozidlo, které řídil poškozený M. K., přičemž nedodržoval bezpečnou vzdálenost a opakovaně přejížděl do protisměru a zpět a rovněž opakovaně zezadu najížděl do bezprostřední blízkosti vozidla poškozeného. Poškozený reagoval nejprve zpomalením a jízdou blíže k pravé krajnici, aby stěžovateli umožnil bezpečné předjetí. To však stěžovatel neučinil a stále najížděl na vozidlo poškozeného a obdobnými manévry ho ohrožoval svou agresivní jízdou. Stěžovateli nakonec vytlačil vozidlo poškozeného z pozemní komunikace, takže skončilo havarované v příkopu. Tímto jednáním stěžovatel způsobil na vozidle poškozeného M. K. škodu 130.200 Kč. Poškozenému rovněž způsobil pohmoždění zad, pro které vyhledal jednorázové lékařské ošetření.
3. Stěžovatel však svou výše popsanou agresivní a nebezpečnou jízdou mohl způsobit dopravní nehodu s daleko těžšími následky nejen v majetkové rovině, ale především na zdraví, a to v podobě poranění životně důležitých orgánů v oblasti hlavy, krku, hrudníku, břicha a horních i dolních končetin. Ta by poškozeného podstatně a dlouhodobě omezovala v obvyklém způsobu života nebo mu způsobila zmrzačení, zohyzdění, ochromení horních či dolních končetin, vážné a trvalé poškození důležitých orgánů či zranění mající za následek ztrátu nebo snížení pracovní způsobilosti. Mohla ho dokonce vážně ohrozit na životě, přičemž k takovým následkům, s jejichž možným způsobením byl stěžovatel přinejmenším srozuměn, nedošlo pouze díky na vůli stěžovatele nezávisejícím skutečnostem, mimo jiné i díky řidičským schopnostem poškozeného. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 10 let a ochranné léčení v ambulantní formě.
4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli za projednávané trestné činy a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o uložení ochranného protialkoholního léčení v ambulantní formě).
5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel zpochybňuje právní posouzení skutku kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, kdy údajně není naplněna subjektivní stránka trestného činu, což dle stěžovatele zakládá porušení čl. 39 Listiny. Nebylo totiž prokázáno, že by stěžovatel měl v úmyslu svým jednáním poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Ze znění skutkové věty rozsudku okresního soudu není možné tento úmysl dovodit. Soudy dovozovaly úmysl stěžovatele směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví pouze ze zranění, která mohl poškozený utrpět (avšak neutrpěl). Stěžovatel takto uvádí, že nejednal v nepřímém úmyslu, nýbrž že mohl jednat v nevědomé nedbalosti, tudíž právní kvalifikace je zjevně nepřiléhavá.
7. Stěžovatel dále uvádí, že podle skutkové věty spáchal skutek pod bodem 2) pod vlivem blíže nezjištěného množství alkoholu. Provedeným dokazováním se nepodařilo zjistit, jak velké množství alkoholu stěžovatel požil. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, však nelze vyloučit, že stěžovatel v době spáchání činu trpěl tzv. kombinovanou opilostí, při níž může dojít k podstatnému snížení ovládacích schopností. Soudy tak nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel mohl předmětný skutek spáchat ve stavu tzv. zmenšené příčetnosti. Neměl-li tedy stěžovatel svou vůli zcela pod kontrolou v důsledku zmenšené příčetnosti, nemohl se dopustit úmyslného trestného činu.
8. Stěžovatel namítá porušení legitimního očekávání v důsledku toho, že soudy rozhodly v rozporu se stávající judikaturou k otázce subjektivní stránky trestného činu, ačkoliv stěžovatel legitimně předpokládal, že tuto soudy budou respektovat.
9. Stěžovatel uzavírá, že napadená rozhodnutí zakládají tzv. extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními z něj vyvozenými, což značí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Touto vadou je stižen především skutkový závěr soudů, že v případě posledního střetu vozidel jel stěžovatel vysokou rychlostí. Ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Z. Mrázka, Ph.D. však vyplývá, že v okamžiku posledního střetu činila rychlost vozidla stěžovatele kolem 40km/h. Podle stěžovatele rozhodně nelze takovou rychlost považovat za vysokou. Další rozpor spočívá údajně v tom, že nebylo dostatečně prokázáno, zda v poslední fázi útoku stěžovatel do vozidla poškozeného opět narazil, pouze je postrkoval nebo ho pouze psychologicky tlačil. Soudní znalec totiž neuvádí, že by v poslední fázi střetu mělo dojít k delšímu střetu či popostrkování vozidla. Stěžovatel se domnívá, že přesný popis skutkového děje je v tomto ohledu důležitý pro zjištění subjektivní stránky trestného činu.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatel znovu polemizuje především s právními závěry soudů, a to na podkladě skutkových zjištění, když se domáhá především jiného hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckých posudků). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry).
13. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv stěžovatel tuto námitku explicitně vznáší. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává veškeré námitky stěžovatele.
14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Rychlost vozidla stěžovatele byla sice krajským soudem označena za vysokou, nemělo to však žádný vliv na právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Řidič musí v souladu s § 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Pojem rychlosti v kontextu posuzované věci je nutno posoudit vzhledem k situaci, kdy poškozený, stejně jako stěžovatel musel zpomalit v zatáčkách. Rovněž námitky vztahující se k závěrečné fázi skutkového děje nemají potenciál založit vadu zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tedy považuje napadená rozhodnutí vycházející ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem za logicky odůvodněná, prostá svévole a tedy souladná s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Otázka právní kvalifikace skutku a subjektivní stránky trestného činu byla vyřešena zcela beze zbytku napadenými rozhodnutími, takže nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že se soudy neřídily ustálenou judikaturou k otázce tzv. subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud zdůraznil, že pro nepřímý úmysl i vědomou nedbalost je společná vědomostní složka. V obou případech pachatel ví, že může svým jednáním způsobit určitý trestněprávně relevantní následek. Tyto formy zavinění však odlišuje složka volní. V případě nepřímého úmyslu je pachatel srozuměn s tím, že takový následek může způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím je srozuměn. V případě vědomé nedbalosti bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jinými slovy, pachatel jednající v nedbalosti vědomé nespoléhá jen na náhodu, že k následku nedojde, ale spoléhá na určitý další důvod, který tomu podle jeho hodnocení (objektivně nesprávného) má zabránit. Pachatel jednající v nepřímém úmyslu nepočítá s ničím, co by mohlo následku zabránit, a to, že k němu nedojde je jen dílem šťastné náhody. Ze skutkového děje v posuzované věci je pak zřejmé, že stěžovatel musel vědět, že vzhledem k okolí vozovky - stromy, pařezy a sráz - může svým jednáním způsobit náraz auta do stromu či dokonce pád ze svahu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl evidentně srozuměn. Okresní soud přitom skutečnosti, z nichž je zřejmý nepřímý úmysl stěžovatele uvedl ve skutkové větě svého rozsudku, když vypočetl, jaká zranění mohl poškozený v důsledku jednání obviněného utrpět, a že k tomu nedošlo jenom díky skutečnostem nezávislým na stěžovatelově vůli. Ústavní soud tedy považuje napadená rozhodnutí i v tomto ohledu za logicky odůvodněná, plně přezkoumatelná, a tudíž ústavně souladná ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
16. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu