USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o
dovolání, které podal obviněný P. F. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 14. 5. 2025, sp. zn. 5 To 123/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 144/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F.
odmítá.
1. Obviněný P. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 2.
2025, sp. zn. 13 T 144/2024, uznán vinným pod body 1) až 3) přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“), pod bodem 2) také jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak
přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za
sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku, přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle
§ 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, mu byl podle § 145 odst. 1 a
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na 10 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení v ambulantní formě.
2. Z podnětu odvolání obviněného P. F. odvolací soud rozsudkem ze dne
14. 5. 2025, sp. zn. 5 To 123/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle
§ 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému za
projednávané trestné činy a za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, násilí proti
úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vyhrožování s cílem
působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024,
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný
trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr.
zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 10 let. Současně byl podle § 43 odst. 2
tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne
12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o uložení
ochranného protialkoholního léčení v ambulantní formě).
3. Skutku pod bodem 2), jehož se dovolací řízení týká, se obviněný
dopustil tím, že přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru
dopravy, ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. SZ-MMJ/OD/56238/2023/3 a č. j. MMJ/OD/202694/2023-ZeJ, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2023, uložen mimo
jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu 16 měsíců, dne 25. 3. 2024 nejméně v době od 11:40 hod. do 12:19 hod. na
pozemní komunikaci XY mezi obcemi XY a XY, okres XY, pod vlivem blíže
nezjištěného množství alkoholu řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi Q7,
r. z. XY, se kterým dojel v obci XY před ním jedoucí osobní motorové vozidlo
tov. zn. Honda Civic, r. z. XY, které řídil M. K., nar. XY, přičemž nedodržoval
bezpečnou vzdálenost a opakovaně přejížděl do protisměru a zpět a rovněž
opakovaně zezadu najížděl do bezprostřední blízkosti vozidla poškozeného, na
což tento reagoval nejprve zpomalením a jízdou blíže k pravé krajnici, aby
umožnil obviněnému bezpečné předjetí. To obviněný neučinil, stále najížděl na
vozidlo poškozeného, který proto v obavě o svůj život a zdraví zvýšil rychlost
svého vozidla na přibližně 80 km/h, avšak obviněný jej agresivní jízdou dojel a
přibližně na úrovni XY rybníka v místech, kde se nacházelo svodidlo s náběhovou
stranou a za svodidlem vzrostlé stromy a příkrý sráz, přední částí vozidla
poprvé narazil do zadní části vozidla poškozeného, poškozený následně opět
zvýšil rychlost svého vozidla ve snaze od obviněného odjet, avšak před
průjezdem prudkých zatáček byl nucen snížit rychlost na přibližně 35 km/h,
obviněný jej opět dojel a podruhé pravou přední částí svého vozidla narazil do
levé zadní části automobilu poškozeného, který s vypětím všech sil a řidičských
dovedností udržel své vozidlo na komunikaci. Dále po ujetí zhruba 20 metrů za
situace, že se poškozený chystal zastavit a vystoupit, proto jel minimální
rychlostí, obviněný potřetí a nejsilněji přední částí jím řízeného vozidla
narazil do levé zadní části vozidla poškozeného a ve snaze vytlačit vozidlo
poškozeného vpravo ze silnice jel za ním, přičemž opakovaně došlo ke kontaktu
vozidel, a to na úseku přes 250 metrů v místech, kde se nachází čtyřmetrový
sráz se vzrostlými stromy či pařezy. Vytlačení z pozemní komunikace se
poškozený snažil zabránit otáčením volantu jím řízeného vozidla do protisměru a
snižováním rychlosti, a to až do doby, kdy vozidlo poškozeného bylo vozidlem
obviněného vytlačeno vpravo mimo pozemní komunikaci a skončilo havarované v
příkopu. Tímto jednáním obviněný způsobil na vozidle M. K. škodu 130 200 Kč,
poškozenému M. K.
rovněž způsobil pohmoždění zad, pro které vyhledal
jednorázové lékařské ošetření bez následného podstatného omezení v obvyklém
způsobu života, avšak obviněný svojí výše popsanou agresivní a nebezpečnou
jízdou mohl způsobit dopravní nehodu s daleko těžšími následky nejen v
majetkové rovině, ale především na zdraví, a to v podobě poranění životně
důležitých orgánů v oblasti hlavy, krku, hrudníku, břicha a horních i dolních
končetin, která by poškozeného podstatně a dlouhodobě omezovala v obvyklém
způsobu života či mu způsobila zmrzačení, zohyzdění, ochromení horních či
dolních končetin, vážné a trvalé poškození důležitých orgánů či zranění mající
za následek ztrátu nebo snížení pracovní způsobilosti, nebo ho dokonce mohla
vážně ohrozit na životě, přičemž k takovým následkům, s jejichž možným
způsobením byl obviněný přinejmenším srozuměn, nedošlo pouze díky na vůli
obviněného nezávisejícím skutečnostem, mimo jiné i díky řidičským schopnostem
poškozeného.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. F. prostřednictvím
svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněný spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci tohoto skutku jako pokusu
zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145
odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka
pokusu tohoto zločinu, neboť absentuje jeho úmysl směřující ke způsobení těžké
újmy na zdraví. Ani ve skutkové větě není vyjádřena žádná okolnost, z níž by
vyplýval jeho úmysl směřující k takovému následku. Soudy nižších stupňů
dovozovaly právní kvalifikaci z toho, jaká zranění mohl poškozenému v případě
vážnější dopravní nehody způsobit. Pro právní kvalifikaci skutku jako pokusu
zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví však nestačí, že u
poškozeného mohlo dojít k těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr.
zákoníku, ale je nutno prokázat, že se obviněný jednání dopustil v úmyslu
způsobit poškozenému takovou těžkou újmu na zdraví. V rozsudcích soudů nižších
stupňů však není uvedena žádná okolnost, z níž by vyplývalo, jaká zranění chtěl
poškozenému způsobit, ani že by byl srozuměn s možností vzniku těžké újmy na
zdraví poškozeného. Podle judikatury Nejvyššího soudu k naplnění subjektivní
stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal
něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval k
vlastnímu ublížení na zdraví. Podle unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, jedná pachatel v nepřímém úmyslu, pokud nepočítá
s žádnou okolností, která může zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, v tomto případě tedy těžké újmě na zdraví poškozeného.
Ze skutkových zjištění soudů však nevyplývá, že by obviněný v průběhu konfliktu
musel počítat s tím, že způsobení takového následku je nevyhnutelné. Napadený
rozsudek má v tomto směru za nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu, neboť soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně
nevysvětlily, proč dovodily, že jeho jednáním došlo k naplnění subjektivní
stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145
odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný dále namítl, že jednající osoba může být srozuměna s tím, že
její jednání může vést ke způsobení těžké újmy na zdraví i v případě nedbalosti
vědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to v případě, pokud
pachatel bez přiměřeného důvodu spoléhá, že takové zranění poškozenému
nezpůsobí. Soudy nižších stupňů dovodily jeho zavinění z toho, že byl srozuměn
s tím, že v důsledku jeho jednání může dojít i k těžké újmě na zdraví. Podle
dovolatele však takový závěr lze vyložit tak, že mohl jednat nejen v úmyslu
nepřímém, ale i v případě vědomé nedbalosti. Soudy nižších stupňů dovozovaly
úmysl obviněného toliko z vědomostní složky zavinění, nezabývaly se složkou
volní, tedy zda obviněný chtěl způsobit těžkou újmu na zdraví nebo zda byl se
způsobením takového následku alespoň srozuměn. Popis skutku podle obviněného
nevylučuje možnost, že se jednání dopustil z vědomé nedbalosti a spoléhal bez
přiměřených důvodů, že takový následek nezpůsobí. V souladu se zásadou „in
dubio pro reo“ pak měly soudy předpokládat, že skutek nebyl spáchán úmyslně,
ale z nedbalosti. Za této situace by pak nebyla právní kvalifikace činu podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku přiléhavá, neboť o úmyslný trestný čin by se jednat
nemohlo.
7. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nepřihlédly ke
skutečnosti, že měl skutek spáchat pod vlivem blíže nezjištěného množství
alkoholu. V řízení se nepodařilo zjistit, jak velké množství alkoholu před
spácháním činu požil, nicméně podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie nelze vyloučit, že v době činu se nacházel ve stavu tzv.
kombinované opilosti, v jejímž důsledku mohlo dojít k nepodstatnému snížení
jeho rozpoznávacích schopností a k podstatnému snížení schopností ovládacích.
Ačkoliv znalec neuvedl s jistotou, že byly jeho ovládací schopnosti podstatně
sníženy, tuto možnost nevyloučil, a proto měly soudy nižších stupňů v souladu
se zásadou „in dubio pro reo“ k této skutečnosti přihlédnout a vycházet z
předpokladu, že obviněný mohl skutek spáchat ve stavu zmenšené příčetnosti ve
smyslu § 27 tr. zákoníku. Taková skutečnost by pak měla podstatný vliv na
posouzení subjektivní stránky trestného činu, který je mu kladen za vinu. Pokud
by byl obviněný zmenšeně příčetný, nemusel by si v důsledku požitého alkoholu
přesně uvědomovat, čeho by se mohl dopustit a co způsobit, což by svědčilo o
tom, že by se skutku nedopustil v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na
zdraví.
8. Rovněž závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., svědčí o
tom, že úmysl obviněného nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, neboť
podle něj samotné střety nepředstavovaly vysoké riziko z hlediska možnosti
zranění osob a proběhly při poměrně nízkém rozdílu rychlostí obou vozidel.
Pokud tedy při vzájemném střetu vozidel nedošlo k vysokému riziku zranění osob,
a už vůbec ne k hrozbě způsobení těžké újmy na zdraví, nelze dovozovat, že
jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
9. Obviněný dovodil zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními
a obsahem provedených důkazů, když rozporoval závěr soudů nižších stupňů, že v
případě posledního střetu vozidel jel vysokou rychlostí. Ze znaleckého posudku
totiž vyplývá, že v té době jel rychlostí asi 40 km/hod., což mimo obec nelze
považovat za rychlost vysokou. Na tom nic nemění ani argumentace odvolacího
soudu, že se jednalo o velmi úzkou silnici, kolem níž byly stromy, pařezy a
svah dolů, proto za vysokou rychlost je možné považovat i rychlost 40 až 60
km/hod., neboť vzhledem k okolnostem může být i taková rychlost nebezpečná,
hrozí výrazné nebezpečí vytlačení vozidla z komunikace a způsobení závažné
havárie. Obviněný namítl, že pokud by byla uvedená rychlost považována za
nebezpečnou, byla by v daném úseku omezena dopravní značkou. Jestliže tedy
obviněný jel rychlostí menší, než je polovina povolené rychlosti, nelze takovou
rychlost považovat za vysokou a takový závěr je v extrémním rozporu s obsahem
provedených důkazů.
10. O zjevný rozpor s provedenými důkazy se jednalo podle dovolatele i v
případě skutkového závěru, že obviněný svým automobilem tlačil či popostrkoval
vozidlo poškozeného, a vytlačil jej na krajnici mimo zpevněnou komunikaci.
Podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., došlo pouze ke třem
střetům, které byly v posudku podrobně popsány. Naopak z posudku nevyplývá, že
by v závěrečné fázi skutkového děje mělo dojít k delšímu střetu vozidel či k
jeho popostrkování. Znalec se naopak zmínil o tom, že mělo dojít k tzv.
psychologickému tlačení vozidla. Pokud odvolací soud dospěl k odlišnému závěru,
než jaký uváděl soudní znalec, je i tento skutkový závěr ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“).
13. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný ve svém dovolání pouze
zopakoval obhajobu spočívající v popírání subjektivní stránky a bagatelizaci
zranění, kterou mohl vytlačováním vozidla poškozenému způsobit. S touto
obhajobou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž
argumentaci státní zástupce odkázal.
14. K námitkám obviněného uvedl, že se obviněný mýlí, pokud v rozporu s
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku i odbornou literaturou a judikaturou tvrdí,
že srozumění se škodlivým následkem je znakem vědomé nedbalosti, a nikoliv
nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s porušením či ohrožením chráněného zájmu
je znakem právě nepřímého úmyslu.
15. Námitka o porušení zásady „in dubio pro reo“ je nepřípadná, neboť
jde o procesní zásadu, jejíž přezkum v dovolacím řízení Nejvyšší soud zásadně
nepřipouští.
16. Obviněný ve svém dovolání podle státního zástupce vytrhoval z
kontextu pouze část závěrů znalce, pokud tvrdil, že samotné střety
nepředstavovaly vysoké riziko z hlediska možnosti zranění poškozeného. Znalec
totiž uvedl, že riziko zranění neplynulo ze střetů samotných, ale z jejich
následků, pokud by došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem nebo k vyjetí mimo
vozovku a nárazu do stromů, pařezů či převrácení vozidla dolů ze srázu.
Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., proto státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné.
17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
podřadil námitku, že rychlost jeho vozidla 40 km/h byla označena za vysokou a
že nebylo postaveno na jisto, zda v konečné fázi střetů došlo k postrkování,
nebo jen k psychologickému tlačení vozidla poškozeného. K naplnění tohoto
dovolacího důvodu je však třeba, aby šlo o nesprávná rozhodná skutková zjištění
určující pro naplnění znaků trestného činu a je třeba v dovolání vymezit, v čem
konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato
skutková zjištění podstatná. Z dovolání obviněného však nevyplývá, jaký význam
pro učiněná skutková zjištění a právní kvalifikaci skutku měla mít otázka, zda
rychlost 40 km/hod., byla vysokou rychlostí a zda obviněný v konečné fázi útoku
do vozidla poškozeného opět vrazil, postrkoval je, nebo pouze tlačil
„psychologicky“ bezprostřední hrozbou dalších nárazů. Tyto námitky obviněného
tak podle státního zástupce neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému
dovolacímu důvodu.
18. Jelikož námitky obviněného byly zčásti zjevně neopodstatněné, zčásti
neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
19. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž z
velké části zopakoval argumentaci uvedenou v dovolání. Nad rámec toho uvedl, že
námitky proti naplnění subjektivní stránky nelze považovat za bagatelizaci
zranění, která mohl poškozenému způsobit. Obviněný pouze namítal, že nebyl s
takovou možností srozuměn, nikoliv, že poškozenému taková zranění nehrozila.
Dále připomenul, že skutková zjištění, z nichž lze dovodit naplnění trestného
činu, by měla být obsažena ve skutkové větě rozhodnutí, nestačí, aby znaky
skutkové podstaty vyplývaly pouze z odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021).
20. Státní zástupce podle obviněného také zaměňuje dva odlišné pojmy, a
to „srozumění s tím, že svým jednáním osoba může způsobit těžkou újmu na
zdraví“ a „srozumění s tím, že jednající osoba těžkou újmu na zdraví
poškozenému způsobí“. Pokud je někdo srozuměn s tím, že může poškozenému
způsobit určitý následek, neznamená to, že by byl srozuměn s tím, že tento
následek skutečně nastane. Může totiž bez přiměřených důvodů spoléhat, že tento
následek nezpůsobí, v takovém případě by se jednalo o vědomou nedbalost.
21. Podle obviněného skutková zjištění, zda jel vysokou rychlostí, či
nikoliv, zda došlo k dalším nárazům, či zda poškozeného tlačil pouze
psychologicky, jsou rozhodnými skutkovými zjištěními, neboť pokud by do auta
poškozeného nenarazil vysokou rychlostí, nebylo by možné dovozovat, že by
takovým nárazem chtěl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Stejně tak
pokud by auto poškozeného tlačil pouze psychologicky, aniž by do něj vrazil,
měla by tato skutečnost podstatný vliv na posuzování subjektivní stránky pokusu
trestného činu, který je mu kladen za vinu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě
některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř.,
resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v
dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému
důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání
je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by
bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud
dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T
420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp.
zn. II. ÚS 68/11).
24. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně
podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k
nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která
je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné
použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj
navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto
dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy
zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný
podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o
jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková
okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni
dopadalo.
b) K námitkám obviněného
26. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci obviněného ohledně
nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2) mimo jiné jako pokusu zvlášť
závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1
tr. zákoníku. Obviněný své námitky založil na tom, že nejednal v nepřímém
úmyslu, neboť pachatel je srozuměn s následkem v podobě těžké újmy na zdraví
nejen pokud jedná v úmyslu nepřímém, ale i pokud jde o jednání ve vědomé
nedbalosti. Navíc podle dovolatele se soudy nižších stupňů zabývaly pouze
složkou vědomostní, nikoliv volní. K tomu je na úvod třeba připomenout, že
srozumění pachatele představuje právě složku volní, nikoliv vědomostní. Pro
nepřímý úmysl i vědomou nedbalost je společná vědomostní složka. V obou
případech pachatel ví, že může svým jednáním způsobit určitý trestněprávně
relevantní následek (tedy ohrožení či porušení zájmu chráněného trestním
zákonem). Tyto formy zavinění však odlišuje složka volní. V případě nepřímého
úmyslu je pachatel srozuměn s tím, že takový následek může způsobit, a pro
případ, že je způsobí, s tím je srozuměn, v případě vědomé nedbalosti bez
přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jinými
slovy pachatel jednající v nedbalosti vědomé nespoléhá jen na náhodu, že k
následku nedojde, ale spoléhá na určitý další důvod, který tomu podle jeho
hodnocení (objektivně nesprávného) má zabránit. Pachatel jednající v nepřímém
úmyslu pak nepočítá s ničím, co by mohlo následku zabránit, a to, že k němu
nedojde je jen dílem šťastné náhody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018, dále i Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C.H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.]. Zda těžká újma na zdraví poškozeného nastane, či nikoliv, bylo v nyní
projednávaném případě pouze otázkou náhody, případně řidičských schopností
poškozeného, o nichž však obviněný nevěděl, a tak zde nebyla žádná okolnost, na
niž by obviněný spoléhal, že zabrání následku. Naopak ze skutkového děje je
zřejmé, že obviněný musel vědět, že vzhledem k okolí vozovky – stromy, pařezy a
především sráz může svým jednáním způsobit náraz auta do stromu, či dokonce pád
ze svahu, při němž by se auto mohlo i opakovaně otočit přes střechu a kutálet
se dolů ze svahu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Soud
prvního stupně přitom skutečnosti, z nichž je zřejmý nepřímý úmysl obviněného
uvedl ve skutkové větě svého rozsudku, když vypočetl, jaká zranění mohl
poškozený v důsledku jednání obviněného utrpět, a že k tomu nedošlo jenom díky
skutečnostem nezávislým na vůli obviněného. Je tedy nutné odmítnout i obviněným
namítaný rozdíl mezi situací, v níž je pachatel srozuměn s tím, že následek
způsobí, a situací, v níž je srozuměn s tím, že následek může způsobit. Obviněný užívá pojem „srozumění“ pro vyjádření vědomosti, ale jak již bylo
uvedeno výše, srozumění je složkou volní, argumentace obviněného je tedy zcela
nepřiléhavá.
Soudy nižších stupňů zcela správně dospěly k závěru o zavinění
obviněného ve formě nepřímého úmyslu a v souladu s tím posoudily jednání
obviněného mimo jiné jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Zcela nedůvodné jsou i námitky obviněného, že byl v důsledku požití
alkoholu ve stavu zmenšené příčetnosti, což mělo vliv i na jeho zavinění, a
soudy se touto skutečností měly zabývat při posuzování jeho subjektivní
stránky. Stav zmenšené příčetnosti, který je definován v § 27 tr. zákoníku,
nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele, tj. zmenšeně příčetný pachatel může
být vždy trestně odpovědný, v úvahu přitom nepřipadá ani posouzení činu jako
trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku. Jestliže se však pachatel v
době činu nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti, může mít tato okolnost význam
pro jeho sankcionování, například v podobě upuštění od potrestání za současného
uložení ochranného léčení či zabezpečovací detence podle § 47 tr. zákoníku,
snížení trestu odnětí svobody za současného uložení ochranného léčení podle §
40 odst. 2 tr. zákoníku apod. [srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1.
vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025]. Nicméně i tato ustanovení,
která umožňují přihlédnout ke zmenšené příčetnosti pachatele při jeho trestání,
se neužijí, pokud si pachatel stav zmenšené příčetnosti zavinil sám, byť z
nedbalosti, vlivem návykové látky. Případná zmenšená příčetnost obviněného by
tedy v posuzované věci neměla žádný vliv na hodnocení jeho viny, naplnění
subjektivní stránky, ani ukládání trestu. Naopak skutečnost, že řídil automobil
po požití alkoholického nápoje, je mu kladena k tíži, a to i s přihlédnutím k
tomu, že se takového jednání v minulosti již dopustil.
28. Ani ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D.,
nevyplývá nic, co by zpochybnilo srozumění obviněného s možností způsobení
těžké újmy na zdraví poškozenému. Jak již uvedl státní zástupce ve svém
vyjádření, obviněný v dovolání pouze vytrhává z kontextu části závěrů znalce,
který uvedl, že těžká újma na zdraví nehrozila poškozenému ze samotných střetů
vozidel, ale z následků, které tyto střety mohly způsobit, pokud by došlo k
pádu automobilu poškozeného ze srázu či ke kolizi se stromy a pařezy okolo
silnice. To, že by těžká újma na zdraví poškozenému nevznikla samotným nárazem,
nemá žádný vliv na posouzení subjektivní stránky obviněného, neboť i náraz,
který by sám o sobě nebyl pro poškozeného nebezpečný, mohl jeho vozidlo odhodit
mimo silnici. Přitom není pochyb o cílené snaze obviněného vytlačit poškozeného
mimo vozovku. Jak již bylo vyloženo výše, vzhledem k okolnostem a okolí místa
činu byl poškozený ohrožen každou variantou těžké újmy na zdraví uvedenou v §
122 odst. 2 tr. zákoníku [s výjimkou možnosti pod písm. g), tedy vyvolání
potratu nebo usmrcení plodu]. Přitom tohoto rizika si musel být dovolatel vědom.
29. Při zpochybňování naplnění subjektivní stránky se obviněný domáhal
aplikace zásady „in dubio pro reo“. Tato zásada je však zásadou procesní,
kterou není Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn přezkoumávat. Navíc
obviněný použití této zásady uplatňoval na základě chybných výkladů vědomé
nedbalosti a možnosti aplikace institutu zmenšené příčetnosti, jak bylo
vyloženo výše, a tak je tato námitka zcela irelevantní.
30. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a
na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro
naplnění znaků trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. O extrémní rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že
by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato
zjištění byla učiněna. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného
nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud
skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem
slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších
stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné
dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz
v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jak rovněž
správně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, skutková
zjištění, jejichž rozpor s provedeným dokazováním obviněný namítal, nelze
považovat za rozhodná. Námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak neodpovídají tomuto dovolacímu
důvodu, avšak ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr.
ř.
31. Rychlost, kterou obviněný jel, nebyla nijak rozporovaná, a to, že
byla odvolacím soudem označena za vysokou, nemělo pro právní kvalifikaci
jednání obviněného žádný vliv. Nadto je možno doplnit, že ani nemůže
představovat zjevný rozpor skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že je
v určitém úseku pozemní komunikace i rychlost 40 až 60 km/hod., vzhledem k
okolnostem nebezpečná, ačkoliv nebyla maximální povolená rychlost mimo obec 90
km/hod., dopravní značkou omezena. Na tomto místě lze připomenout, že nejvyšší
povolená rychlost není jediným vodítkem pro to, jakou rychlost lze na určitém
místě považovat za bezpečnou. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o
provozu na pozemních komunikacích řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména
svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a
dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě,
povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet
jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na
kterou má rozhled. Z uvedeného vyplývá, že řidič musí vzít v úvahu všechny tyto
okolnosti, přičemž nejvyšší povolená rychlost pouze udává, jakou rychlost již
nesmí překročit, nepředstavuje však bezpečnou rychlost na všech úsecích, kde
není dopravní značkou stanoveno jinak. Ostatně obviněný si jako dlouholetý
řidič musel být vědom, že na silnicích nebývá vždy před prudkými zatáčkami
apod. umístěna dopravní značka omezující nejvyšší povolenou rychlost, neboť jak
bylo výše uvedeno, dopravní značení není jediným aspektem, podle něhož řidič
upravuje svou rychlost. Navíc pojem „vysoká rychlost“ má zcela jiný obsah,
pokud jde o vozidlo, které jede po silnici podle předpisů, nechová se
agresivně, udržuje odstup od ostatních vozidel a drží se ve svém jízdním pruhu.
Jiný obsah tento pojem nabývá pro situaci, v níž v této rychlosti auto naráží
do jiného vozidla před sebou. V posuzovaném případě navíc vyplývá ze znaleckého
posudku, že vozidlo poškozeného se v době tohoto střetu pohybovalo jen velmi
malou rychlostí. Pokud tedy rozdíl rychlostí obou vozidel činil přibližně právě
40 km/hod., jde bezpochyby o rychlost vysokou.
32. Rovněž námitky obviněného, že došlo jen k „psychologickému“ tlačení
vozidla poškozeného, jsou zcela bezpředmětné a nemají potenciál založit vadu
zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. V
řízení bylo prokázáno, že po třech střetech jel obviněný na vzdálenosti
přibližně 250 m bezprostředně za vozidlem poškozeného a vytlačoval ho ze
silnice. Přitom ani ze skutkové věty nevyplývá, že by mělo být vozidlo tlačeno
fyzicky, znalec připustil možnost jemného kontaktu vozidel. Stěžejní však je,
že k vytlačování ze silnice může dojít i jízdou v bezprostřední vzdálenosti
vozidla s případným občasným kontaktem, neboť i v takové situaci se poškozený
cítí ohrožen dalšími nárazy, a omezen v ovládání svého vozidla, neboť je druhým
vozidlem tlačen určitým směrem, snaží se zabránit střetu a přitom zůstat na
vozovce. Při vytlačování vozidla tedy nemusí vždy dojít k silnému fyzickému
kontaktu, neboť právě skutečnost, že druhý řidič vozidlu uhýbá, může sama o
sobě způsobit dopravní nehodu se závažnými následky.
V. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je
neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit
na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Ačkoliv obviněný ve svém
dovolání trval na projednání věci ve veřejném zasedání, ustanovení § 265r odst.
1 tr. ř. umožňovalo Nejvyššímu soudu rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání i
bez souhlasu obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu