3 Tdo 859/2018-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání
podaném M. B., a o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch
obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp.
zn. 7 To 128/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2017, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, zrušuje v celém rozsahu.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. B. bere do
vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu.
V. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané M.
B. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017,
byl M. B. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst.
2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník) ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán
ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl
obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Výrokem podle § 70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest
propadnutí věci, a to elektrického paralyzéru Power Max a trychtýře bez bližší
specializace. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla
obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené L. P.,
zastoupené zmocněncem JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem 147 00 Praha
4, V Zátiší 520/23, částku 153.323,35 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu
škody byla pak poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §
229 odst. 2 tr. ř.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, tak, že napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3
tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových
zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době v
noci ze dne 7. 3. 2017 na 8. 3. 2017, po rozchodu s bývalou přítelkyní
poškozenou L. P., se kterým se nemohl vyrovnat, za pomocí potají přidělaného
klíče neoprávněně a bez vědomí poškozené vstoupil do jí užívaného bytu č. 17,
ve 2. patře, v P., Ž., v úmyslu ji usmrtit, a za tímto účelem si do bytu
přinesl elektrický paralyzér, který si den předem zakoupil a dále si na
kuchyňskou linku připravil potravinářskou fólii, plnou neotevřenou láhev vodky,
trychtýř, červenou ponožku a pásku přes oči na spaní, přes obličej si jako
maskování natáhl barevnou pletenou čepici s průzory na oči, v pokoji bytu, aby
nebyl spatřen, vyšrouboval žárovku ze světla a takto v pokoji v přítmí vyčkal
do 8. 3. 2017 cca 01:30 hod. na příchod poškozené ze zaměstnání, a když se
poškozená pokusila rozsvítit světlo v pokoji, kde čekal schovaný za skříní,
vrhl se na ni, přičemž jí opakovaně přiložil na hrudník elektrický paralyzér a
zapnul jej, čímž do poškozené pustil elektrický proud, přitom ji svalil na zem
a opakovaně do ní pouštěl elektrický proud z paralyzéru, v důsledku čehož jí
způsobil cca 10 drobných popálenin kůže v oblasti levé poloviny obličeje, levé
strany krku, a přední strany hrudníku a to i v oblasti srdeční krajiny,
poškozená se útoku aktivně bránila křikem i údery rukou a během potyčky si
všimla, že útočník již nemá přes obličej kuklu a poznala v něm svého bývalého
přítele M. B., ten jí na to řekl, ať je zticha a svého jednání zanechal, načež
ji vyzval, ať se podívá, co si na ni připravil v kuchyni, kde na kuchyňské
lince byly vyrovnané shora uvedené věci, které sebral a z bytu odešel, kdy
předtím poškozené odcizil z obálky ze skříně v pokoji finanční hotovost ve výši
2.000 Kč, načež s poškozenou ještě téhož dne 8. 3. 2017 komunikoval telefonem,
kdy jí volal a chtěl jí vysvětlit, jakým způsobem ji chtěl usmrtit, což
poškozená odmítla, načež jí téhož dne poslal textovou zprávu v níž mimo jiné
konstatuje, že ví, že nedokáže nikoho zabít, a že to co udělal jí, vlastně
chtěl udělat sám sobě, kdy samotné napadení a výhružky usmrcením, vyvolaly v
poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, načež se u poškozené rozvinula
v důsledku útoku posttraumatická stresová porucha, projevující se depresivním
prožíváním, obavami, návraty vzpomínek na inkriminovanou událost, ke kterým se
marně snaží nevracet, vylekaností, návaly silných pocitů vztahujících se k
události.
Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to
elektrického paralyzéru Power Max a trychtýře bez bližší specializace. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu
škody poškozené L. P., zastoupené zmocněncem JUDr. Filipem Princem, advokátem
se sídlem 147 00 Praha 4, V Zátiší 520/23, majetkovou škodu ve výši 2.000 Kč a
nemajetkovou újmu v penězích ve výši 101.323 Kč. Se zbytkem svého nároku na
náhradu škody byla pak poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních
podle § 229 odst. 2 tr. ř.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a
to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To
128/2017, podal rovněž nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná,
včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných
náležitostí. Dovolání přitom bylo podáno v neprospěch obviněného.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že došlo k
porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyl řádně poučen o možnosti
uplatnit svá práva v průběhu trestního řízení ve smyslu § 33 odst. 1, 5 tr. ř.,
a práva na soudní ochranu, když se nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem v
hlavním líčení u soudu prvního stupně a soud se takto nevypořádal s jeho
vznesenými námitkami proti obžalobě. Na závěr svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně.
Nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek podal z dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní
vývoj předmětné trestní věci. Souhlasil se samotným závěrem Vrchní soudu v
Praze, že trestní odpovědnost obviněného za zločin vraždy podle § 140 odst. 2
tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k
dobrovolnému upuštění od dalšího jednání zanikla ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku, a dále nic nenamítl proti právní kvalifikaci jednání obviněného jako
přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a
přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší státní
zástupce však rozporoval rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž jednání
obviněného bylo posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, když
negativně ovlivnilo psychické zdraví poškozené. Ačkoliv odvolací soud shledal
naplněnou vědomostní složku zavinění, kdy obviněný jistě věděl, že zákeřným
fyzickým útokem vedeným proti slabší ženě může způsobit škodlivý následek v
podobě posttraumatické stresové poruchy, neztotožnil se s názorem odvolacího
soudu, že obviněný jednal pouze ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nadto nejvyšší státní zástupce uvedl rozdíl mezi
zaviněním ve formě vědomé nedbalosti a eventuálního úmyslu, přičemž o vědomou
nedbalost půjde v případě, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí. Pachatel tedy ví o možnosti vzniku škodlivého následku, ale takový následek
nechce a ani s ním není srozuměn. Naproti tomu zavinění ve formě eventuálního
úmyslu je v případě, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit
porušení a pro ten případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn, tj. smířen, že
způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem. Pro obě formy zavinění je typické, že se shodují v intelektuální
složce a odlišují se ve složce volní. Následkem jednání obviněného, jež původně
směřovalo k usmrcení poškozené, byla těžká újma na zdraví psychické povahy,
spočívající v několikaměsíční posttraumatické stresové poruše projevující se
mimo jiné depresivním prožíváním, obavami, návraty vzpomínek na inkriminovanou
událost, vylekaností a tělesnými reakcemi. Obviněný vzhledem k uvedenému musel
vědět, že svým jednáním takový následek může reálně způsobit. Odvolací soud
ačkoliv tyto závěry akceptoval, nesprávně posoudil volní složku zavinění, v
důsledku čehož jednání obviněného kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv jej bylo na místě
posoudit jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je vyžadován alespoň úmysl eventuální jako forma zavinění.
Ze
skutkových zjištění vyplývá, že obviněný chtěl poškozenou usmrtit, činil kroky,
aby způsobil smrt poškozené, která musela předpokládat, že jí jde o život. Nejenže se vybavil paralyzérem, kuklou a dalšími věcmi, ale i bez její
přítomnosti zákeřně vnikl do bytu, vyšrouboval žárovku, v pozdních nočních
hodinách poškozenou přepadl, opakovaně ji fyzicky napadal paralyzérem v úmyslu
ji usmrtit. V kuchyni jí sdělil, jakým konkrétním způsobem ji chtěl usmrtit. Následkem těžké újmy na zdraví musel být obviněný srozuměn, neboť způsobený
následek mohl obviněný očekávat jako reálný a možný. Učinil vše proto, aby ke
způsobení uvedeného následku došlo, a fakticky nepočítal s žádnou okolností,
která by jeho vzniku mohla zabránit. Eventualitu založenou na tom, že nedojde
ke škodlivému následku, tedy ponechal na náhodě. Na závěr nejvyšší statutní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla
podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc
znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný a
také doplnil obsah svého původního dovolání. Namítl, že v průběhu přípravného
řízení nebyl řádně poučen orgány veřejné moci podle § 33 odst. 1, 5 tr. ř. o
možnosti podat námitky proti formulaci otázek znaleckých posudků, které nařídil
vypracovat policejní orgán, čímž došlo k poškození jeho ústavního práva na
spravedlivý proces, neboť formulace otázek ve znaleckých posudcích mohla mít
vliv na konečné rozhodnutí zejména soudů. Dále uvedl, že účast na vyšetření
znalcem a pokládání otázek znalcem, které má dopad na rozhodnutí o vině soudem
by mělo být hodnoceno na roveň podání výpovědi obviněného ve smyslu tr. ř. a v
tomhle ohledu by měl mít právo odmítnout výpověď a zodpovězení otázek, které by
mu mohly způsobit trestní stíhání, nebo odsouzení sobě nebo jemu osobě blízké,
o čemž ho policejní orgán podle § 33 tr. ř. nepoučil. Nepoučením policejním
orgánem podle téhož ustanovení byl zkrácen na svém právu podávat námitky proti
postupu znalce u vyhotovení znaleckých posudků, z nichž posléze soudy v
odůvodnění rozhodnutí vycházely. Dále namítá, že bylo soudem prvního stupně
porušeno jeho právo na spravedlivý proces v tom směru, že se soud nevypořádal s
námitkami obviněného u hlavního líčení, kde tvrdil, že do bytu vstoupil na
výslovnou žádost poškozené, když bez svolení vlastníka zámku, předložením jeho
bezpečnostní kartičky, nelze speciální klíč od bytu pořídit. Soud prvního
stupně se nevypořádal se zjištěním, že svědek M. Š. uvedl, že poškozená byla
na návštěvě s obviněným domluvena, a že měl přístup k obálce s penězi na
společné bydlení, z níž bylo odcizeno 2.000 Kč. Obviněný rozporuje závěr soudu
prvního stupně ohledně zaslané SMS poškozené, kdy podle tvrzení obviněného tato
SMS nepatřila k události dne útoku a soud námitku obviněného odmítl jako
nevěrohodnou. Soud prvního stupně se přiklonil k verzi o průběhu skutkových
okolností poškozené, ačkoliv neměl k dispozici k posouzení důkazy (kuklu, láhev
vodky, potravinářskou fólii, pásku přes oči ani důkazní věci). Dále namítá, že
se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou obviněného, když v místnosti
svítilo světlo z digestoře, které zapnul obviněný, ačkoliv poškozená uvedla, že
v místnosti byla tma. Obviněný rozporuje závěr soudů, že k prvnímu kontaktu
došlo ze strany poškozené, nikoliv obviněného. Soudy porušily práva obviněného
na spravedlivý proces, když neprovedly všechny důkazy u hlavního líčení, a to
telefonické odposlechy a SMS zpráv. V souvislosti s tímto nebylo obviněnému
umožněno, a nebyl ani o právu poučen, aby prověřil nebo ponechal právnímu
zástupci prověřit zákonnost důkazů odposlechů a SMS zpráv uvedených v obžalobě. Ohledně dokazování dále namítl, že by bylo vhodnější provést daleko rozsáhlejší
vyšetření skutkových okolností, než které provedly orgány činné v trestním
řízení. Soud prvního stupně neprokázal vinu obviněného žádnými důkazy, kromě
výpovědi poškozené, avšak nevzal v potaz účelovost její výpovědi, neboť
poškozená chce získat pouze vysoké odškodnění.
Nadto poukázal na skutečnost, že
před ohledáním místa činu vstupovali do bytu i jiné osoby. Obviněný dále
upozorňuje na neprovedený důkaz výslechem taxikáře a sousedů, čímž orgány činné
v trestním řízení důkladně neprověřily okolnosti bezprostředně následující po
činu. Rozporuje postup orgánů činných v trestním řízení, které znalecky
nenechaly prověřit funkčnost paralyzéru, nevypořádaly se s námitkami týkající
se použití paralyzéru a nezkoumaly dopady užití metamfetaminu na chování
poškozené v době útoku. Podle citací z jednotlivých uvedených znaleckých
posudků má mít účinky na chování člověka užití drogy. Poukázal na
nepřezkoumatelnost úředního záznamu č. j. KRPA-87216-11/TČ-2017-0011SV-6 ze dne
9. 3. 2017, neboť policejní orgán neodůvodnil způsob provedení šetření a
nezajistil důkazy, které v úředním záznamu uvádí. Rovněž policejní orgán
pochybil, když neporovnal technické parametry paralyzéru z místa činu a
použitého paralyzéru a nezabýval se podrobnostmi krádeže. Obviněný poukázal na
smíšené stopy DNA na obálce zjištěné znaleckým posudkem, v nichž byla odcizená
hotovost. Právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno i v
případě, když v den, kdy obdržel od Vězeňské služby ČR vyrozumění státního
zástupce o překvalifikaci trestného činu, uplynula lhůta pro podání opravného
prostředku proti vyrozumění. A v neposlední řadě obviněný namítl, že odvolací
soud zcela opomněl se vypořádat s odvoláním proti výroku o vině ve smyslu
zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, čím došlo opětovně k porušení práva na spravedlivý proces a soudní
ochranu proti nezákonnému postupu soudu prvního stupně. Závěrem obviněný znovu
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, ve spojitosti s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, a vrátil odvolacímu soudu k
opětovnému projednání věci odvolání proti rozsudku prvního stupně.
V replice na podané dovolání a doplnění dovolaní obviněného se vyjádřil
nejvyšší státní zástupce. Nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné
trestní věci a zkonstatoval, že jednotlivé výhrady obviněného v dovolání svým
doplněním dovolání zopakoval a blíže je rozvedl. S uplatněným dovolacím důvodem
obviněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nejvyšší státní zástupce
neztotožňuje. Obviněný své výhrady směřoval výlučně do procesu dokazování
(rozsah, vadné hodnocení v jeho neprospěch, nesprávná skutková zjištění), tj.
jeho námitky byly výlučně procesní a skutkové povahy směřující zpravidla do
přípravného řízení. Takové výhrady stojí mimo rámec jakéhokoliv dovolacího
důvodu. Soudy provedly všechny nezbytné důkazy a objasnily odpovídajícím
způsobem konkrétní jednání na místě činu. Nejvyšší státní zástupce poukázal na
nesrozumitelnost pasáže dovolání obviněného, v níže obviněný napadal
nevypořádání se s právní kvalifikací skutku vraždy. Zproštění obžaloby
nepřicházelo v úvahu, neboť odvolací soud pouze odlišně právně kvalifikoval
spáchaný skutek. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání
podané u jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly
již soudy prvního a druhého stupně. Předně je namístě podotknout, že ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). V souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je nadto v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na
úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky
budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu
významná. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zpravidla
směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace
s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
podaném dovolání absentovala. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné a
jednostranné hodnocení důkazů (znalecké posudky, vstup do bytu, opatření
speciálního klíče, zaslaná SMS, svítící světlo digestoře, první fyzický kontakt
ze strany poškozené, účelovost výpovědi poškozené, funkčnost paralyzéru, shoda
použitého paralyzéru na místě činu a zajištěného paralyzéru, účinky pervitinu
na poškozenou, nezajištění věcí na kuchyňské lince, DNA na obálce), respektive
nedostatek důkazů, které jej usvědčují z daného trestného činu a současně
prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších
stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně
přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci
provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů,
které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Pokud dále obviněný namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění
dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména neprovedení
telefonických odposlechů a SMS zpráv, výslechu taxikáře a sousedů, posouzení
vlivu pervitinu na poškozenou, nezajištění věcí z kuchyňské linky, tak k tomuto
Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se
soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená
(procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na
hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy
navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Zejména soud prvního
stupně (s jehož přístupem a závěry se soud druhého stupně následně de facto
ztotožnil – viz str. 6, bod 19. rozsudku odvolacího soudu) jasně a logicky
uvedl, proč shledal další důkazní návrhy nadbytečnými, zejména pak z jakého
důvodu nebylo přistoupeno k dalšímu dokazování, když po takto provedeném
dokazování soud již další dokazování neprováděl, zamítl návrhy obžalovaného na
doplnění dokazování, neboť má za to, že si vytvořil dostatečné množství
podkladů pro rozhodnutí ve věci a provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a
ničím dalším by nepřispělo k objasnění věci (rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017). Zdůvodnění nedoplnění dokazování
znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství a toxikologie pro posouzení
konkrétního vlivu pervitinu na poškozenou odvolací soud uvedl ve svém
rozhodnutí (bod 19., str. 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018,
sp. zn. 7 To 128/2017) … i odvolací soud považuje shromážděný důkazní materiál
za úplný a zcela dostačující k přijetí skutkových závěrů bez důvodných
pochybností a v rozsahu nezbytném pro konečné rozhodnutí, jak má na mysli
ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, byly návrhy obhajoby na doplnění
dokazování pro nadbytečnost zamítnuty … navržené důkazy by nemohly přispět k
zásadnějšímu objasnění skutkového stavu, neboť ten byl již dostatečným způsobem
prokázán. Ohledně doplnění dokazování o doplnění výslechu taxikáře a sousedů
poškozené nebylo obviněným požádáno u nalézacího soudu, provedení extrakce SMS
z telefonu obžalovaného, případně poškozené, podle návrhu obhájce bylo soudem
zamítnuto jako nadbytečné doplnění dokazování [č. l. 566, 609 tr. spisu
Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 7/2017 (dále jen tr. spis)]. Nelze tak
hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů.
Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly
jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl
tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak
soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby
na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na
úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky
budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu
významná. Soud prvního stupně, s jehož přístupem a závěry se následně de facto
ztotožnil soud odvolací (srov. str. 5, bod 14. rozsudku odvolacího soudu),
logicky a přesvědčivě zhodnotil provedené důkazy v nalézacím řízení.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky
neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud přesto
ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech,
kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo
rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela
odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo
422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je
dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily,
aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených
důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními
závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž
pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková
zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny
stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp.
zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu,
které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09). Nejvyšší soud v této
souvislosti rovněž zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím
důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z
předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se
soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Nejvyšší soud v předmětné trestní
věci neshledal přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího
soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem
přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na
aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu,
jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém
stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne
každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině
náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí
být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost
argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích
v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného
skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod. V
daném kontextu Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení soudů prvního a druhého
stupně stran zjištění průběhu skutku, přičemž předmětná skutková zjištění
nejsou ani v extrémním rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017; anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009,
sp. zn. I. ÚS 84/09) s provedenými důkazy, který by zavdal mimořádnému zásahu
Nejvyššího soudu právě do skutkových závěrů.
Stran námitek, že obviněný nebyl orgány činnými v trestním řízení poučen o
podání námitek vyjádřit se k formulaci otázek ve znaleckých posudcích, Nejvyšší
soud konstatuje, že právo obviněného vznést námitky proti formulaci otázek
znalci není omezeno žádnou lhůtou pro jejich uplatnění. Námitky je možné vznést
kdykoli v průběhu trestního řízení, jakmile byl znalec orgánem činným v
trestním řízení přibrán, ale i kdykoli později, když se pro ně objeví důvod.
Ačkoliv uplatnění námitek není vázáno žádnou lhůtou, ale zásadně by měly být
uplatněny do právní moci rozhodnutí, neboť sice nic nebrání tomu, aby byly
vzneseny i v rámci mimořádného opravného prostředku, ale zde již musí být
splněny podmínky pro podání takového opravného prostředku. Obviněný ani jeho
obhájce ani v rámci hlavního líčení žádné námitky vůči formulaci otázek
nevznesli (srov. č. l. 564 tr. spisu). Nejvyšší soud konstatuje, že Opatření o
přibrání znalce MUDr. Petra Navrátila, znalce Krajského soudu Středočeského
kraje v Praze k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, ze dne 10. 3. 2017, které obsahuje poučení podle § 105 odst. 3 tr.
ř. o možnosti vznesení námitek proti odbornému zaměření znalce nebo proti
formulaci otázek (srov. str. 2 opatření č. j. KRPA-87216-25/TČ-2017-001171-6-
SAN), bylo doručeno obviněnému dne 10. 3. 2017, jakož i jeho obhájci téhož dne.
S poukazem na uvedené, nebyl orgány činnými v trestním řízení porušen § 33 tr.
ř.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, že pokládání otázek
znalcem, jež mají za následek dopad na rozhodnutí o jeho vině, by mělo být
soudem hodnoceno na rovněž jako podání výpovědi obviněného ve smyslu tr. ř., a
v tomto ohledu by měl mít právo odmítnout na takové otázky odpovědět, neboť by
mohly způsobit obviněnému trestní stíhání nebo odsouzení jeho osobě i osobě
jemu blízké, na což nebyl policejním orgánem poučen podle § 33 tr. ř. Vyšetření
duševního stavu podle § 116 odst. 1 tr. ř. obviněného je ustanovením lex
specialis v poměru k ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř. a § 158 odst. 3 písm. b)
tr. ř., na základě kterých lze obecně vyžadovat znalecké posudky již v rámci
prověřování. Specialita tohoto ustanovení se projevuje v tom, že ohledně
zkoumání duševního stavu osoby v podstatě nepřichází v úvahu forma odborného
vyjádření a k vyšetření duševního stavu se opatřením přibere soudní znalec z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Mezi základní povinnosti obviněného
patří podrobit se vyšetření duševního stavu. Duševní stav obviněného se
zpravidla vyšetřuje v případech posouzení, zda obviněný v době spáchání
trestného činu trpěl duševní chorobou, pro niž nemohl rozpoznat protiprávnost
spáchaného trestného činu nebo ovládat své jednání, zda obviněný nemá sklon k
zneužívání návykových látek, zda případná drogová či alkoholová závislost měla
vliv na rozpoznávací a ovládací složku jednání obviněného, zda je pobyt
obviněného na svobodě nebezpečný z důvodu duševní poruchy a vyžaduje-li stav
obviněného ochranné opatření. Vzhledem k uvedenému, bylo opatření orgánu
činného v trestním řízení podle § 105 odst. 1 tr. ř. o přibrání znalce MUDr.
Petra Navrátila, znalce Krajského soudu Středočeského kraje v Praze, k podání
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 10. 3.
2017, důvodné, neboť směřovalo právě do oblastí, u níž je potřeba vyšetřit
duševní stav obviněného. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě nejsou
v souladu s § 33 odst. 5 tr. ř. povinny poučit obviněného o možnosti odmítnout
odpovídat na otázky stanovené znaleckým posudkem, neboť povinností obviněného
je podrobit se vyšetření duševního stavu podle § 116 odst. 1 tr. ř.
Toliko jako obiter dictum k námitce o neumožnění nechat prověřit zákonnost
důkazů odposlechů a SMS zpráv a nepoučení obviněného o tomto právu je namístě
uvést, že obviněný byl dne 15. 11. 2017 v úvodu hlavního líčení řádně poučen
podle § 33 tr. ř., § 92 tr. ř. a § 95 tr. ř. (srov. 527 tr. spisu) mimo jiné i
o právu vyjádřit se ke všem důkazům, obviněný možnosti uvádět okolnosti a
důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti či opravné
prostředky. Obviněný má i právo radit se během úkonů prováděných orgány činnými
v trestním řízení se svým obhájcem. Z tohoto důvodu není námitka obviněného
právně relevantní.
Po prostudování trestního spisu není sice patrné, kdy bylo upozornění na změnu
kvalifikace podle § 176 odst. 2 tr. ř. Městského státního zastupitelství v
Praze ze dne 7. 9. 2017 obviněnému doručeno. Nicméně s ohledem na to, že
odvolací soud právní kvalifikaci jednání obviněného opětovně překvalifikoval (s
příslušným upozorněním) a to ve prospěch obviněného, tak s ohledem na výše
uvedené Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné reagovat na tuto námitku.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce v replice na
zaslané dovolání obviněného ohledně námitky o nevypořádání se s kvalifikací
trestného činu uvedeném v obžalobě a rozsudku prvního stupně, neboť pro
nesrozumitelnost této pasáže dovolání není zcela zřejmé, kam obviněný tuto
výhradu směřuje. Jestliže se domáhá zprošťujícího výroku ohledně pokusu vraždy
podle § 21 tr. zákoníku a § 140 odst. 2 tr. zákoníku, tak obviněný opomněl
skutečnost, že spáchání skutku jeho osobou bylo prokázáno a jeho jednání bylo
odvolacím soudem kvalifikováno právně odlišně, zprošťující výrok proto logicky
nepřipadá v úvahu.
Stran výše předestřeného lze rovněž konstatovat, že dovolací námitky obviněného
postrádají právně relevantní argumentaci, která by byla podřaditelná pod
zvolený dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A to
i přes respektování možností (a povinností) zásahu Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, pokud je takový
zásah namístě.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nyní k dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění podle § 15
odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku nebo § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný
nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může
jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Jedná se tedy o otázku hmotného
práva, přestože jde o jiné hmotněprávní posouzení než právní posouzení skutku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž byl dovolatelem
uplatněn právně relevantně.
Dále je nezbytné vycházet z následujících teoretických předpokladů. Podle § 16
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná
tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá
nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost
pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro
zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá
v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky
svého jednání. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje
aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní
právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele.
Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným
prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný,
který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem
nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah
někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti
výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu,
avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho
nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v
intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka
vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od
eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek
nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě
nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale
v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde
tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu,
nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a
kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236).
V případě vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti vzniku škodlivého následku,
avšak takový následek nechce a ani s ním není srozuměn. Obviněný však vzhledem
ke svému věku, inteligenci i životním zkušenostem věděl, že zákeřný způsob
útoku vedený proti nesrovnatelně fyzicky slabší ženě a navíc v nočních hodinách
v bytě poškozené jí může způsobit silný psychický otřes, který bude naplňovat §
122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku v podobě déletrvající poruchy zdraví. Možnost
vzniku závažných psychických problémů v důsledku prožitého psychotraumatu je
obecně známá a nezřídka k ní dochází v případech spojených s fyzickým nebo
psychickým tlakem po nečekané události. Rozvíjí se po emočně těžké, stresující
události, jež svou intenzitou přesahuje obvyklou lidskou zkušenost. Dochází tak
k narušení lidské psychiky, které nastává v důsledku traumatické události. S
tímto musel být obviněný srozuměn.
Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba
hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají
charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody,
které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu
následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by
k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde
pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde
o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 234–243). Vědomostní složka
zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje,
pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti,
což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí
a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako
jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný
vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných
okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat
objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými
ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se
vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. V
projednávané věci obviněný s ohledem na své životní zkušenosti, věk,
inteligenci, ale i fyzickou nevyrovnanost mezi obviněným a poškozenou, době a
místu spáchání útoku, si musel být vědom, že poškozené může přivodit tak silný
psychický otřes, jehož následky na psychickém zdraví mohou přetrvávat i ve
formě dlouhotrvající poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr.
zákoníku. Uvedené okolnosti proto pokrývají vědomostní i volní složku zavinění
ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, to i ve
vztahu ke způsobení těžšího následku v podobě posttraumatické stresové poruchy
spočívající především v depresivním prožívání, obavami, návraty vzpomínek na
inkriminovanou událost, vylekaností a tělesnými reakcemi.
Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného
činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby
pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval
o reálné možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a měl k tomuto následku
aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v § 145 odst. 1 tr.
zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského zdraví.
Existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu lze dovodit nejen z jednání
pachatele vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových
okolností v popisu skutku. Obviněný již od počátku jednal v úmyslu poškozenou
usmrtit, tedy smrt byla jeho záměrem, který chtěl způsobit. Učinil všechny
kroky pro to, aby svůj záměr realizoval. Opatřil si paralyzér, kuklu a další
věci. V nepřítomnosti poškozené vnikl do jejího bytu, vyšrouboval žárovku, aby
v místnosti, kde později poškozenou přepadl, vytvořil tmu. Po příchodu
poškozené do bytu se na ni zcela nečekaně a zákeřně vrhl a přiložil jí k
hrudníku paralyzér, který zapnul, čímž do poškozené pustil elektrický proud,
načež ji povalil na zem, kde opakovaně použil paralyzér. Z pohledu poškozené se
dalo předpokládat, že jí jde o život, neboť vše nasvědčovalo úmyslu způsobit jí
smrt. Ačkoliv obviněný od úmyslu usmrtit ji dobrovolně upustil, musel vzhledem
ke všem okolnostem vědět, že jí svým jednáním může způsobit následek v podobě
těžké újmy na zdraví, zejména v oblasti psychické, v souladu s § 122 odst. 2
písm. i) tr. zákoníku. Směřovalo-li jednání obviněného již od počátku k tomu
nejzávažnějšímu následku, tedy usmrcení poškozené, a tento následek obviněný
chtěl způsobit, tak i následným upuštěním od dokonání původně chtěného zločinu
vraždy podle § 140 tr. zákoníku je namístě dovodit, že způsobení mírnějšího
následku představovaného těžkou újmou na zdraví musel být obviněný srozuměn,
tj. smířen s tím, že vhledem ke všem okolnostem spočívající zejména v šoku
poškozené z napadaní v jejím bytě zamaskovanou osobou a opakovanými útoky
paralyzérem vysílající elektrický proud do těla poškozené, bude poškozené
způsobena psychická újma na zdraví s mnoha negativními projevy a dopady na její
běžný život odpovídající znění § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Srozumění
obviněného s eventuální psychickou újmou poškozené muselo být umocněno i tím,
že poškozená se aktivně útoku bránila křikem i údery, čímž mu dávala zcela
zřejmě najevo, že se obává o svůj život, a dále i tím, když obviněný své
prvotní jednání umocnil i dalšími kroky negativně působící na psychiku
poškozené, neboť ji vyzval, ať se podívá do kuchyně, kde byla vyrovnaná
potravinářská folie, plná neotevřená láhev vodky, trychtýř, červená ponožka a
páska přes oči na spaní, jež následně při odchodu z bytu poškozené odnesl. Je
tak zřejmé, že obviněný minimálně věděl, že může způsobit poškozené újmu na
zdraví, což vyplývá i z dokazování a zjištěného skutkového děje. Nelze se tak
ztotožnit s názorem a závěrem odvolacího soudu (srov. str. 8–9 rozsudku
odvolacího soudu – bod 26.), že obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že
takový následek nezpůsobí, a tak obviněnému nelze psychický následek v podobě
posttraumatické stresové poruchy přičíst ve formě úmyslu nepřímého.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému a po provedeném přezkumu věci
shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými, přičemž nemohl
přisvědčit závěru soudu druhého stupně, který obviněného uznal vinným přečinem
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího
státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017, zrušit a podle
§ 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, kdy se bude
podrobně a pečlivě zabývat zejména zmíněnou formou zavinění stran předmětného
skutku a z toho plynoucí jeho zákonu odpovídající právní kvalifikací.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu v potřebném rozsahu projednána
trestní věc obviněného před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení
je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože obviněný M. B. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 42 T 7/2017, ve
znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 7 To 128/2017,
a Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil, stal se další výkon trestu odnětí svobody na podkladě uvedených
rozsudků nepřípustným. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném
trest odnětí svobody uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání
výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud proto na
základě uvedeného ustanovení trestního řádu rozhodl, že je ve vztahu k
obviněnému a vzhledem k okolnostem případu dán důvod vazby uvedený v ustanovení
§ 67 písm. c) tr. ř., a to s ohledem na konkrétní skutečnosti obsahující
důvodnou obavu plynoucí z toho, že vzhledem ke vztahu k poškozené hrozí, že
bude opakovat trestnou činnost, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují
tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má
všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný
čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost
trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby
dosáhnout jinak.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Vladimír
Jurka předseda senátu