3 Tdo 91/2011-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2.
února 2011 o dovolání podaném obviněnou G. N., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 346/2010, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 240/2009, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.
8. 2010, sp. zn. 4 To 346/2010, v části týkající se obviněné G. N. zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí
na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2010, č. j. 10 T 240/2009-179, v
trestní věci obviněných G. N. a T. N., byla obviněná G. N. uznána vinnou
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj.
zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož
se měla dopustit dílem sama a dílem ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.)
se spoluobviněným T. N. tím, že „v období nejméně od 11. 11. 2005 do 30. 11.
2008 oba společně a poté od 1. 12. 2008 do 1. 4. 2009 obviněná G. N. sama v B.
na N. v prvním patře domu v jimi obývaném bytě neoprávněně odebírali
kombinovaným kotlem na topení a teplou vodu a plynovým sporákem plyn, aniž
uzavřeli smlouvu o odběru plynu s Jihomoravskou plynárenskou, a. s., a za odběr
řádně platili, a to tak, že poté, co jim byl Jihomoravskou plynárenskou, a. s.,
z důvodů neuhrazení předchozího nedoplatku vyúčtování za plyn odebrán plynoměr
a znemožněn odběr plynu, nelegálně propojili spotřební rozvod plynu kovovou
podkovou a zajistili tak znovu přívod plynu do bytu, čímž způsobili společnosti
Jihomoravská plynárenská, a. s., za období nejméně od 11. 11. 2005 do 31. 12.
2006 škodu odcizením ve výši 127.568,- Kč a společnosti JMP Net, s. r. o., se
sídlem P., B.-Z. za období od 1. 1. 2007 do 30. 11. 2008 škodu odcizením ve
výši 187.781,- Kč a obviněná G. N. sama za období od 1. 12. 2008 do 1. 4. 2009
škodu odcizením ve výši 59.590,- Kč, přičemž obžalovaný T. N. uhradil dodatečně
částečně způsobenou škodu částkou ve výši 164.332,- Kč“. Za to byla obviněná
podle § 247 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání
čtrnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Výrokem podle §
229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To
346/2010-211, jímž jejich odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2010 (§ 139
odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná G. N. následně
dovoláním, které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka zopakovala
svoji dosavadní obhajobu, podle níž o neoprávněnosti odběru plynu ani o tom, že
se za něj neplatí, po celou dobu nic nevěděla. Veškeré záležitosti kolem bytu
včetně plateb za nájem měl totiž zařizovat výlučně její manžel (spoluobviněný
T. N.). Dovolatelka byla v té době na mateřské dovolené a starala se pouze o
děti. K verifikování této své obhajoby navrhovala provést výslechy svědků V.
E., M. M. a P. D. Tyto důkazní návrhy však soud prvního stupně zamítl a
odvolací soud se jimi nezabýval vůbec, ačkoliv v upřesněné podobě tvořily
součást jejího řádného opravného prostředku (odvolání). Dovolatelka je
přesvědčena, že soudy obou stupňů jednoznačně měly navrhované svědky
vyslechnout, neboť jejich výpovědi by pomohly objasnit otázku její viny,
obzvlášť za situace, kdy měla být usvědčována jediným, osamoceně stojícím
důkazem, a to výpovědí spoluobviněného T. N. Přitom i sám spoluobviněný
zmiňoval jména výše jmenovaných svědků jako osob, které u nich měly být na
návštěvě v době, kdy se připojoval plyn tzv. „načerno“. Tím, že soudy
navrhované svědky nevyslechly, zásadním způsobem zkrátily právo dovolatelky na
obhajobu, a to zejména s ohledem na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 215 odst.
2 tr. ř. Za stavu takto nedostatečně provedeného dokazování pak nezjistily a
ani nemohly řádně zjistit skutkový stav věci. Jejich vadný procesní postup měl
za následek, že při právním posouzení skutku byla ve vztahu k osobě dovolatelky
nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva. V této souvislosti dovolatelka
připomněla judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy III. sp. zn. ÚS 84/94 a sp.
zn. 314/99) vztahující se k extrémnímu nesouladu právních závěrů obecného soudu
s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně absence důležitých skutkových
zjištění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněná v závěru dovolání s odkazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. navrhla, aby dovolací soud po
projednání dovolání rozhodl tak, že se usnesení soudu druhého stupně i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušují a přikazuje se, aby soud
prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který úvodem poukázal na to, že dovolání je sice podáno s
odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.,
avšak ve skutečnosti je v něm namítána toliko neúplnost dokazování a
nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem
učiněná skutková zjištění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je ovšem naplněn toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim
tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím
zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Údajně nesprávná skutková
zjištění proto důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být
nemohou.
Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatněný dovolatelkou podle
druhé tam uvedené alternativy, by mohl být podle názoru státního zástupce
relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí
předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
a) – k) tr. ř. Protože však námitky dovolatelky ve vztahu k předchozímu řízení
žádnému z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
neodpovídají, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem,
aby dovolání obviněné G. N. bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto
jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Zároveň
poukázal na to, že toto rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinit v neveřejném zasedání, což současně také navrhl. Souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného
rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná G. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná
uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou dovolatelka ostatně ani
nenamítla, v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud
druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po
provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v
posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené
rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami
zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je zapotřebí uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon
nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v
každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k
obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran
na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska
zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné
důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze
soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
pro zjištění skutkového stavu významná.
Do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. představuje jistý průlom judikatura Ústavního soudu, v níž se Nejvyššímu
soudu vytýká, že shora uvedený dovolací důvod v některých případech
interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem
zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající
z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení
před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné;
tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté
důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy,
jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy
založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96,
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS
402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo
sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu
58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu
srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 2, nález č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho
rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění
ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu
srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08, str. 3).
V judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn.
I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
důležitých skutkových zjištění).
Jestliže dovolatelka namítá, že byla neprávem uznána vinou trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a že toto vadné hmotně právní
posouzení skutku se opírá o skutkový stav věci zatížený vadou spočívající v
tom, že odvolací soud posoudil otázku její viny bez toho, že by předtím rozhodl
o navrhovaných důkazech (tzv. opomenuté důkazy), je podané dovolání (vzhledem
ke shora citované judikatuře Ústavního soudu) nutno považovat za právně
relevantní.
Ve světle výše uvedených skutečností pak Nejvyšší soud neshledal důvody pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle § 265i odst. 3
tr. ř. proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti
kterému (resp. jeho části) bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež
byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Soud prvního stupně se důkazními návrhy dovolatelky na výslechy dalších svědků
zabýval a odmítl je z formálních důvodů s poukazem na to, že „…nebylo sděleno,
z jakého důvodu by měli být tito svědci vyslechnuti, co by jejich výslechem
mělo být potvrzeno nebo vyvráceno. Žádné konkrétní skutečnosti, jež by těmito
výslechy měly být objasněny obhajoba neuvedla. Soud má za to, že úmysl či
vědomost obžalované o černém odběru plynu není možné těmito výslechy navržených
svědků prokázat.“ (str. 4 rozsudku).
V rámci písemného odůvodnění odvolání (č. l. 192-193 spisu) obviněná mj.
namítala, že soud prvního stupně neprovedl jí navrhované důkazy, neboť
nevyslechl svědky D., M. a E., jež se měli vyjádřit k otázkám naznačeným v
předcházejícím odstavci. Současně navrhla provedení těchto výslechů ve veřejném
zasedání. Několik dní před konáním veřejného zasedání zároveň předložila
odvolacímu soudu tři „záznamy o vyhledání a předložení důkazu v trestním
řízení“, jejichž předmětem byly výslechy jmenovaných svědků k otázce vědomosti
obviněné o neoprávněném odběru plynu (viz č. l. 207 a násl. spisu). Odvolací
soud se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, tzn. že nerozhodl ani
o jejich provedení či naopak o jejich zamítnutí. Nedostatek tohoto procesního
postupu vyplývá jednak z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 31. 8.
2010 (č. l. 203-204 spisu), ale i ze samotného odůvodnění napadeného usnesení.
V něm se odvolací soud omezil toliko na obecné konstatování, že rozhodnutí
soudu prvního stupně netrpí procesními vadami. V textu rozhodnutí se pouze
uvádí, že „…V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, bylo důsledně
postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména s těmi, které mají
zabezpečit objasnění věci a právo obžalovaného na řádnou obhajobu. Řízení není
zatíženo žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a
zákonnost přezkoumávané části rozsudku…“; a dále je zde uveden odkaz na
„přesné, jasné a přesvědčivé zdůvodnění skutkových a právních závěrů“ a na
„podrobnou a přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně, zejména pokud jde o
vědomí obžalované, že byl plyn odebírán bez placení, tedy pokud jde o její
úmysl“ (viz str. 2 usnesení).
V posuzované věci jde tedy o typický případ tzv. opomenutých důkazů. Poněvadž
se odvolací soud důkazními návrhy obviněné (dovolatelky) vůbec nezabýval,
nemohl ani posoudit jejich význam z hlediska řádného objasnění věci. Přímý
dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a důsledku toho
i na (hmotně právní) kvalifikaci skutku nelze tudíž předem vyloučit.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání zrušil podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010,
sp. zn. 4 To 346/2010, v části týkající se obviněné G. N., a podle § 265k odst.
2 věty druhé tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady
nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu projednat
řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné G. N. a rozhodnout o něm. V novém
řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu
zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným
právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o
to, aby se odvolací soud vypořádal s důkazními návrhy předloženými mu obviněnou
a rozhodl o nich. V odůvodnění svého nového rozhodnutí bude povinen náležitě
odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil (srov. § 134 odst. 2 tr. ř.).
Jestliže rozhodne, že je nezbytné dokazování doplnit, pak podle výsledků
dokazování (které v nynější fázi řízení nelze předvídat) zváží, zda pro případ
zrušení odvoláním napadeného rozsudku může sám ukončit řízení a za podmínek §
259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci meritorně rozhodnout rozsudkem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler