U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2014 o dovolání
obviněného V. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1.
2014, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 120/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z
u j e , aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3
T 120/2012, byl obviněný V. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
(dvanáct) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
(dvou) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní
pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na
náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného V. Č. jako
soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013,
tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1,
písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
nově rozhodl tak, že obviněného V. Č. uznal vinným, že dne 6. března 2011 kolem
03.00 hod. v H. K., na P. n. před restaurací Roosters Cocktail – bar poté, co
jako člen pořádkové služby vyvedl před restauraci hosta V. P. a ten se pokusil
otevřít dveře do baru, po prudkém odstrčení jmenovaného dalším členem ochranky
oběma rukama do hrudníku, obviněný V. Č. udeřil jmenovaného pěstí do levé části
obličeje tak, že napadený v důsledku tohoto úderu upadl na zem a způsobil mu
tak kromě zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje také podvrtnutí krční páteře
a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků
s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců, čímž spáchal přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tento přečin byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní pojišťovna
Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na náhradu
škody na řízení občanskoprávní.
Nutno zkraje zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem
rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
5 Tdo 759/2013, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc
obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 bylo již jeho druhým rozhodnutím v
projednávané věci obviněného V. Č., neboť Nejvyšší soud ještě předtím
rozhodoval usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014,
sp. zn. 10 To 61/2013, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce Mgr.
Tomáše Pertota dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud nově zjistil, že poškozený
P. se pokojně snažil vracet zpět do baru, když v tom mu security ve složení Č.
a P. měli násilím zabránit. Podle dovolatele nelze souhlasit se soudem, že by
stačilo pouhé uzamčení skleněných dveří (str. 9 dole). Soud pouze sporadicky ve
výčtu skutkového děje na str. 5 uprostřed uvádí, že snaha poškozeného o
otevření dveří nesvědčí o jeho vůli vrátit se do baru. Přitom ale i sám
poškozený v předchozích výpovědích uvedl, že se do baru vrátit chtěl, a to pod
záminkou (možná i pravdivou) informování svých dvou kolegů o tom, že bar
opustil. V tomto shledává obviněný rozpor mezi důkazy a zjištěním soudu, když
toto je velmi důležité pro spoluzavinění celé situace poškozeným a tím pádem
pro výši a druh trestu, ba dokonce pro kvalifikaci skutku jako trestného činu
vůbec. Jako zcela nadbytečné považuje obviněný například vyjádření soudu na
str. 7 odst. 2, kde uvádí, že poškozený se nesnažil vrátit do baru, aby tam
dále pospával. To nikdo ze zúčastněných osob nikdy netvrdil a netvrdí. Spíše to
svědčí o nesprávném pochopení celé situace soudem.
Pokud se týká role J. P., dovolatel namítl, že soud zcela účelově a naprosto
nesprávně posoudil coby důkaz zápis obhájce obviněného ze schůzky se svědkem P.
Svědek P. se v záznamu doznává k úderu, resp. k tomu, že ránu dal on. Soud však
hledá skulinky, jak tuto výpověď nepoužít, a dovozuje, že svědek P. nejprve
intenzitou nedosahující trestného činu udeřil poškozeného do hrudi a teprve
poté, o zlomek sekundy později, udeřil již intenzitou trestní poškozeného přímo
obviněný, což dovolatel považuje za fabulaci soudu. U svědka P. navíc není
nijak zmíněn úřední záznam o jeho telefonátu na Policii České republiky, kde se
rovněž doznává.
Obviněný nadále nesouhlasí s dovozením úmyslu nepřímého podvrtnutí krční páteře
(způsobené až pádem na zem, nikoliv ránou) a zlomenině předloktí. Pachatel, ať
už jím byl nebo nebyl obviněný, může odpovídat pouze za ránu malé intenzity
(viz znalecký posudek) do obličeje, ale právě s ohledem na onu malou intenzitu
(a poškozeným tvrzené i soudem převzaté střízlivosti poškozeného) již nemohl
přepokládat, že poškozenému vzniknou takováto zranění a už vůbec ne nutnost
léčit se na psychiatrii, jak nově poškozený uvedl.
Dále soud uzavřel, že neshledal žádný důvod pro tendenční výpověď poškozeného,
když poškozený obviněného nezná a nemá poznatky ani místní ve vztahu k H. K.
Toto uzavřel poté, co odmítl vyslechnout svědka obhajoby pana T. T., který byl
navržen právě za účelem prokázání účelovosti tvrzení poškozeného a prokázání
toho, že si poškozený zjišťoval podrobnosti o poměrech obviněného, a to ve
vztahu k majetku jeho rodiny za účelem jednodušší úhrady náhrady škody (tu
uplatňuje poškozený již ve výši přesahující 500.000 Kč !!!).
Okrajově již obviněný uvádí, že pokud soud odvolací přehodnotil výtržnictví na
hrubou neslušnost, pak by i přečin ublížení na zdraví mohl a měl přehodnotit na
hrubou neslušnost a s ohledem na nepředvídatelnost následků na přestupek proti
občanskému soužití.
Pokud se týká výše a druhu trestu, odvolací soud uvádí, že na obviněného stačí
působit pouhou pohrůžkou trestu. Pokud je toho názoru, pak neměl obviněného
odsuzovat, ale upustit od potrestání, v krajním případě využít některý z
moderních druhů trestů, po jehož vykonání se hledí na osobu jakožto
neodsouzenou, např. obecně prospěšné práce. Přesto vydal rozsudek odsuzující
obviněného k odnětí svobody s podmíněným odkladem. Tím spíše tak měl
postupovat, když o osobě obviněného zjistil, že již činnost security po delší
dobu nevykonává, naopak rozhodl se pro kancelářské povolání. Sám totiž došel k
nevhodnosti dřívější obživy, ačkoliv se jednalo pouze o brigádní výpomoc. Dále
obviněný s ohledem na veškeré obtíže spojené s trestním řízením, vývoj v
trestním řízení, sílu důkazů v trestním řízení a změnu způsobu jeho života
navrhl i svážení aplikace ustanovení § 46 tr. zákoníku o upuštění od
potrestání.
Obviněný i nadále nesouhlasí s aprobací rekognice in natura, když se opět
dovolává toho, že byla provedena nesprávně. Dovolatel současně poukázal na to,
že odvolací soud zcela opomenul splnit příkaz Nejvyššího soudu v tom směru, že
nevážil vliv fotorekognice na rekognici in natura. Ve zbytku vyšel dovolatel z
předchozí argumentace, v níž uvedl, že dne 3. 5. 2011 byla provedena prvá tzv.
fotorekognice podle § 104b odst. 4 a § 158a tr. ř., když ta byla uznána i
státním zastupitelstvím jakožto nesprávná a nezákonná. Druhá rekognice in
natura ze dne 27. září 2011 však již nikoliv, ačkoliv se v ní objevilo až
neuvěřitelné množství vad a pochybení. Rekognice provedená v tomto řízení podle
§ 104b odst. 4 a § 158a tr. ř. má zásadně tři fáze, když se však stále jedná o
jeden procesní úkon. Je jím výslech poznávající osoby v postavení svědka,
následné ukázání poznávaných osob kvůli jejich určení a dále druhý výslech pro
doplnění konkrétností. V tomto případě však všechny tři fáze byly provedeny
chybně. Obhájce obviněného se domáhal u policejního orgánu účasti na
rekognici, a sice jmenovitě i na její první fázi. Policejním orgánem mu však
bylo znemožněno účastnit se této fáze. Další vadou první fáze provedené
rekognice byl absolutní nedostatek výslechu před samotným ukázáním poznávaných
osob. Další vadou první fáze rekognice, jakož i všech ostatních fází, je
nedostatek přítomnosti nezúčastněné osoby ve smyslu § 104b odst. 1 tr. ř. V
protokolu z rekognice je za nezúčastněnou osobu označena paní L. K. Obviněnému
je známo, že paní K. je manželkou vrchního komisaře nprap. L. K., který pracuje
na stejném místě a se stejnými osobami, na kterém byla rekognice prováděna a
kteří rekognici prováděli. Nadto sama paní K. je pracovnicí Policie České
republiky rovněž pracující na daném pracovišti. Ve druhé fázi došlo k tomu
pochybení, že v místnosti s poznávanými osobami byly při jednom aktu poznávání
3 osoby, které mohly předmětný skutek spáchat. Jelikož v místnosti byly 3
ztotožňované osoby a pouze 3 osoby další, byl porušen zákon a tím i zmařena
rekognice. Další vadou byla očividná nesourodost ztotožňovaných osob. Další
vadou rekognice je skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným, a tak i možným
obviněným pánům F. P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a nebyla jim
dána možnost zvolit si pořadové číslo mezi ztotožňovanými osobami. Třetí fáze
rekognice, tedy výslech svědka po provedení rekognice, zcela absentuje.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud taková jsou a pozbyla
podkladu; dále aby věc buď přikázal Okresnímu soudu nebo Krajskému soudu v
Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí podle ustanovení § 2651 odst. 1
tr. ř. nebo na základě svého oprávnění podle ustanovení § 265m odst. 1 věta
prvá tr. ř. věc sám rozhodl tak, že se věc podle ustanovení § 222 odst. 2 tr.
ř. postupuje příslušnému orgánu k dalšímu projednání. Obviněný požádal, aby
bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného V. Č. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila
v tom směru, že z obsahu dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že jsou
totožné s těmi, které uplatnil v předchozím dovolání vzhledem k právnímu
posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Problematika naplnění subjektivní stránky u jednotlivých úmyslných
trestných činů ublížení na zdraví je poměrně složitá, a proto je jí v
judikatuře věnována značná pozornost. Obviněnému je třeba přisvědčit, že při
právním posuzování jednání pachatele, kterým útočil proti zdraví jiného, není
možné vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla tímto útokem
způsobena, neboť je třeba identifikovat vlastní úmysl pachatele. Pro hodnocení
úmyslu pachatele jsou důležité okolnosti, za kterých se útok stal, jakým
předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Veškeré
okolnosti činu byly zjištěny, neboť se jednoznačně podařilo určit pohnutku i
účel činu, kdy obviněný byl zaměstnán jako člen pořádkové služby v restauraci
Roosters Coctail – bar, kdy tři hodiny po půlnoci dne 6. 3. 2011 se snažil
vyvést před restauraci hosta poškozeného V. P., který v restauraci usínal, a
poté, co se tento chtěl vrátit zpět do baru, snažil se mu v tom zabránit, a to
tak, že V. P. udeřil pěstí do levé části obličeje až upadl na zem a došlo tak u
něj ke zhmoždění tkání obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřené zlomenině
vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků, kdy doba léčení
takovýchto zranění trvala nejméně tři měsíce. Způsob provedení činu byl tedy
jednoznačně zjištěn, a to včetně části těla, kam byl směřován útok s tím, že
byť intenzita útoku ze strany obviněného, respektive rány, kterou uštědřil
poškozenému, byla vyhodnocena jako malá, nevylučuje to, aby i v důsledku takové
intenzity útoku došlo ke zranění, které bylo objektivizováno znaleckým posudkem
z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znovu je třeba připomenout,
že obviněný sám popisoval ve své výpovědi, že poškozeného vyvedl před bar
proto, že v důsledku alkoholové únavy opakovaně usínal v baru. Musel proto
subjektivně počítat s tím, že pokud takto údajně alkoholem ovlivněnou osobu
udeří silně pěstí do hlavy, může tato osoba ztratit rovnováhu a upadnout a
způsobit si tak i další zranění. Kromě přímého zranění způsobeného samotným
pádem je totiž obecně známou skutečností, že alkoholová indispozice se
projevuje v problémech s udržením rovnováhy a napadený může i po ráně menší
intenzity upadnout a samotným pádem si způsobit zranění další, třeba i
závažnější než to, které bylo způsobeno samotným zásahem. Pro uvedenou věc je
zcela nepodstatné, že poškozený alkoholem ovlivněn zřejmě v takové míře nebyl a
že se na jeho stavu zásadní měrou podílela únava, neboť obviněný subjektivně
vnímal poškozeného jako osobu indisponovanou, kdy právě pro jeho indispozici se
jej snažil vyvést z baru.
Jestliže tedy ranou byť malé intenzity takto útočil
na poškozeného, musel být srozuměn s tím, že může upadnout, neboť v takovém
případě nejde o žádný neobvyklý průběh události. Navíc poškozený od počátku a v
podstatě beze změny ve své výpovědi uváděl, že ho sice vyváděli dva muži,
přičemž první z nich ho pouze vystrčil ven z baru, kdy to napoprvé ustál a
neupadl, zatímco druhý muž jej udeřil do levé části obličeje do tváře a
částečně i do zubů, ale tento úder již neustál, a proto začal padat na záda,
instinktivně za sebe položil pravou ruku, na níž pak upadl a zlomil si ji v
oblasti vřetenní kosti. Z toho jednoznačně vyplývá, že útočníkem z hlediska
popisované události byl pouze druhý muž, který poškozenému úderem pěstí na jeho
hlavu způsobil popsaná zranění, přičemž již pro předcházející útok ze strany
prvního člena ochranky mohl počítat s tím, že rovnováha poškozeného byla
narušena již prvním zásahem a v důsledku kombinace ať již alkoholové nebo jiné
indispozice a onoho odstrčení není vyloučeno, že poškozený může upadnout. Proto
soudy správně uzavřely, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví, neboť
skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy, s těmito znaky trestného činu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku evidentně koresponduje.
Pokud jde o námitku obviněného, že skutek měl být posouzen pouze jako přestupek
proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, pak tento názor je třeba odmítnout. Zjištěná porucha na zdraví
poškozeného, kterou mu přivodil úmyslným jednáním obviněný, zákonné znaky
přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně
vykazuje. Celkový rozsah a charakter zranění, které poškozený v souvislosti s
útokem obviněného utrpěl a skutečnost, že doba léčení trvala nejméně 3 měsíce,
svědčí pro závěr, že se již prokazatelně jednalo o ublížení na zdraví ve smyslu
trestního zákona.
Převážná část dalších námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném
prostředku uplatnil a o něž existenci citovaných dovolacích důvodů opřel, v
uvedeném ohledu nemohla obstát. Šlo především o výhrady, jimiž obviněný napadl
způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Primárně se tak domáhal odlišného
způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů a v
důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž teprve
z takto tvrzených nedostatků, tedy až sekundárně dovozoval údajně nesprávné
právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Pro dovolací řízení je však
směrodatný skutkový stav zjištěný v dvouinstančním procesu soudy. Pokud
obviněný tvrdí, že není pachatelem přisouzené trestné činnosti, pak i touto
námitkou se snažil skutkový stav zjištěný soudy nahradit jinou, a to svou
vlastní verzí skutkového stavu, která však prokázána nebyla. Soudy obou stupňů
se s otázkou pachatelství obviněného vyrovnaly odpovídajícím způsobem, neboť za
stěžejní označily výpověď samotného poškozeného V. P., který žádné pochybnosti
o pachatelství obviněného neměl. Pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a l) tr. ř. však nelze podřadit ani námitky o druhu a výměře uloženého
trestu. Námitky proti výroku o trestu je možné uplatnit pouze prostřednictvím
speciálního dovolacího důvodu, a to dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., ovšem pouze z hledisek nastavených tímto dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky proti trestu, který obviněný
považuje za nepřiměřený, tedy není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu
odpovídající výměře.
Názory na zákonnost provedené rekognice byly vyjádřeny již v dovolání
nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 NZO 5016/2012, kterým
v zásadě přisvědčil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp.
zn. 5 Tdo 1413/2012. Procesní principy pro provedení tohoto důkazu nebyly
žádným způsobem porušeny, a proto soudy obou stupňů nepochybily, pokud i k
tomuto důkazu v rámci svých hodnotících úvah přihlédly. Obviněný v dovolání
uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak pouze ve
vázanosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože
dovolání obviněného z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné, je třeba je obdobně
hodnotit i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. Č. vznesené námitky
naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly alespoň zčásti uplatněny v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o
dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání
neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro
odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §
265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí,
proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám
výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by
mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný V. Č. opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem
i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací
soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod
č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn.
ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95
nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o
dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem
svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8
Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými
skutkovými otázkami a hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu ve vztahu k
právnímu posouzení jednání obviněného V. Č.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož odvolací
soud rozhodoval rozsudkem, tj. o vině a trestu obviněného V. Č., nenastala tak
skutečnost předpokládaná ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že by
řádný opravný prostředek dovolatele byl zamítnut nebo odmítnut, a proto
uplatnění tohoto dovolacího důvodu obviněným nebylo případné.
Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na
to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013,
rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
5 Tdo 759/2013, rozhodnuto tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc
obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud
ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby si ujasnil, zda šlo
v případě jednání obviněného V. Č. o výtržnost či hrubou neslušnost, přičemž
při posuzování naplnění znaků přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku měl
zvažovat komplexně celou událost, když poškozený, což sám nepopírá, byl nejprve
opakovaně upozorněn službou security, aby v baru nespal, přičemž poté, co byl
nenásilně vyveden z baru ven, se do něj opět snažil dostat, a to podle svých
vlastních slov, aby upozornil své kolegy, že byl vyveden, ačkoliv tito jej, jak
se podává z jejich výpovědí, viděli odcházet v doprovodu mužů z ochranky baru
(srov. str. 11 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
5 Tdo 759/2013). Podle Nejvyššího soudu ani z předloženého spisového materiálu
a ani z odůvodnění zrušeného předchozího usnesení odvolacího soudu nebylo
zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud v rozporu se zjištěním
nalézacího soudu dovodil, že k napadení poškozeného V. P. mělo dojít před
dalšími nejméně třemi osobami. Z provedených důkazů bylo zřejmé pouze to, že s
poškozeným V. P. byli venku pouze dva pracovníci security, kteří proti němu
zasahovali (srov. str. 12 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013).
Odvolací soud v souladu se zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu uvedl, že k
násilnému jednání došlo v časných ranních hodinách dne 6. 3. 2011 v 03.00 hod.
před vstupem do baru na veřejném prostranství. Vzhledem k ustálené judikatuře,
na kterou Nejvyšší soud odkázal ve svém kasačním rozhodnutí, odvolací soud po
vyhodnocení konkrétní situace, kdy na místě prokazatelně nebyly přítomny další
osoby, resp. incident nikdo další (na místě byly údajně přistavené dva taxíky)
a to ani kamarádi poškozeného neviděli, (neboť zaznamenali poškozeného již
ležet na zemi), nebyl naplněn znak skutkové podstaty, že by jednání bylo
spácháno „veřejně“. Jak Nejvyšší soud připomněl, ne každé fyzické napadení
občana, i když k němu došlo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat
skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Po zvážení
okolností činu, času a místa, kde k jednání došlo a s přihlédnutím k osobě
obviněného, který je dosud trestně bezúhonný, nebyly z žádných důkazů zjištěny
jeho sklony k násilnému chování a je evidentní, že v konkrétním případě se u
něho jednalo o exces, když svou úlohu strážce klidného průběhu zábavy
překročil, aniž se zajímal, čeho se host domáhá, a zachoval se k němu hrubě
neslušně. Odvolací soud tedy neuznal naplnění všech znaků přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a uvedenou právní kvalifikaci proto pominul
(srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá výhrad
k tomuto postupu odvolacího soudu, neboť odvolací soud plně respektoval, co mu
bylo Nejvyšším soudem uloženo, a v tomto směru se dostatečně zabýval rozhodnými
skutečnostmi jak z hlediska zjištění skutkového stavu, tak z hlediska v úvahu
přicházející právní kvalifikace přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku.
Pokud se týká přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
Nejvyšší soud především ve svém zrušujícím usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
5 Tdo 759/2013, vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval subjektivní
stránkou tohoto trestného činu, když poukázal na to, že podle ustálené
judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být
prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67,
publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh.
tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví
občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla
takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých
se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z
útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10
Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí rovněž uzavřel, že pokud
se týká námitky dovolatele ohledně intenzity jeho rány do horní poloviny těla
poškozeného a s tím souvisejícím úmyslem ublížit mu na zdraví, soudy nižších
stupňů se nevypořádaly s tím, že podle znalkyně MUDr. Lenky Zátopkové šlo pouze
o tupé násilí malé intenzity, navíc, jak znalkyně rovněž uvedla, vznik
závažnějších úrazových změn byl možný, avšak jen velmi málo pravděpodobný.
Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí měl zvážit intenzitu útoku, který měl
vést obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., když ze znaleckého posudku MUDr.
Lenky Zátopkové vyplývá, že jeho intenzita byla malá, tedy, že nebyla velká,
ale dokonce ani střední. Kromě toho měl odvolací soud učinit pokus o doplnění
zdravotnické dokumentace poškozeného s ohledem na její nedostatečnost, jak
uvádí znalkyně ve svém posudku (srov. str. 9 odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013).
Odvolací soud u veřejného zasedání konaného dne 16. 1. 2014 vyslechl znalkyni
MUDr. Lenku Zátopkovou (srov. č. l. 316 – 322 spisu). V odůvodnění svého
rozhodnutí potom uvedl pouze stručný přepis obsahu její výpovědi, aniž by ji
však hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení
§ 2 odst. 6 tr. ř. Zejména nezhodnotil její závěry ohledně intenzity úderu
pěstí, kterým dovolatel zasáhl poškozeného, neboť znalkyně i ve své doplňující
výpovědi uvedla, že síla úderu do obličeje poškozeného byla malá, na což lze
usuzovat z toho, že popsáno je zhmoždění obličejového skeletu a jeho měkkých
tkání, nevznikla tam závažnější poranění, např. zlomeniny obličejového skeletu
(srov. č. l. 316 – 322 spisu). Odvolací soud dále poznamenal, že doplnil
dokazování lékařkou zprávou ze dne 4. 12. 2013 Ústavu chirurgie ruky a
plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou.
Odvolací soud se samotným útokem ze strany dovolatele částečně zabýval až při
hodnocení naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obviněný V. Č. ve svém dovolání vyjádřil, že
nesouhlasí s dovozením úmyslu nepřímého k podvrtnutí krční páteře a zlomenině
předloktí. Odvolací soud k tomu konkrétně uvedl, že při vedení zcela zbytečného
a situaci nepřiměřeného útoku pěstí proti citlivé části těla – obličeji, navíc
proti osobě, která se vyvedení z baru bez jakéhokoliv protestu či bránění
podrobila a jevila se obviněnému fyzicky indisponována, musel obviněný vědět,
že může zranění i pád na zem způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn a zranění mající charakter ublížení na zdraví tak skutečně způsobil.
Odvolací soud tak nevycházel toliko z toho, jaká újma vznikla na zdraví
poškozeného, ale hodnotil i okolnosti, za kterých k útoku došlo. Úder pěstí
obviněného, byť nevedl k vážnému zranění v obličeji, kam byl cílen, byl
evidentně dostatečně razantní, aby následující po prudkém odstrčení druhým
členem ochranky, přivodil pád poškozeného k zemi a měl za následek jeho
zranění, jaké je objektivně zjištěno. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele
s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný se svědkem J. P.
mohli situaci vyřešit zcela v klidu např. uzamčením dveří, jak podle vlastního
tvrzení po vyvedení hostů dělali i dříve. Zvolený způsob napadení, jako
agresivní reakce na tvrzené „přetlačování“, fakticky toliko na snahu
poškozeného o pouhé otevření dveří, což ostatně poškozený vysvětlil věrohodně
snahou o informování kamarádů, nelze hodnotit jako přiměřený a nutný, neboť
případnému nežádoucímu vniknutí vyvedené osoby, čímž zákrok zdůvodnili, mohli
zamezit prostým uzamčením dveří. U členů tzv. ochranky (security) se kromě
fyzické zdatnosti k zásahům proti nevhodnému násilnému chování hostů, musí
očekávat také schopnost reagovat na situaci vhodným způsobem, tj. takticky a
vždy podle pravidel slušného chování. Obviněný jako osoba, která měla dbát na
klidný průběh zábavy, jednal neadekvátně a zbytečně impulzivně, ač si měl
počínat uvážlivě situaci a zdrženlivě s respektem k hostům. Jednání bylo v
popsané situaci hrubě neslušné (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
K tomuto hodnocení provedenému odvolacím soudem Nejvyšší soud uvádí, že
pokud se týká razance, se kterou měl obviněný V. Č. působit na poškozeného V. P., odvolací soud její intenzitu (sílu) nevyhodnocuje v závislosti na tom, co
uvedla znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, ale v závislosti na tom, co nastalo,
když se nad rámec rozhodných okolností z hlediska úmyslného zavinění obviněného
zabývá také tím, jak by správně měli postupovat členové tzv. ochranky
(security) v případech, jako byl tento a v souvislosti s tím činí závěr, že šlo
o jednání „hrubě neslušné“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu), což je znakem
přečinu výtržnictví, kterým však obviněného vinným neuznal a nikoliv přečinu
ublížení na zdraví. Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval závěr odvolacího soudu,
že obviněný jednal neadekvátně a zbytečně impulzivně, ač si měl počínat
uvážlivě k situaci a zdrženlivě a s respektem k hostům, považuje Nejvyšší soud
za potřebné opětovně zdůraznit, že podstatné je zejména zvážit, zda úmysl
obviněného V. Č., ať už přímý nebo nepřímý (§ 15 tr. zákoníku) při zasažení
poškozeného úderem, který vedl proti němu, a to v návaznosti na tvrzené
jednání dalšího člena tzv. ochranky (prudké odstrčení), směřoval ke zranění
poškozeného, které dosahuje ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému v důsledku popsaných okolností skutečně došlo, nikoliv to,
jak by správně měla řešit případnou agresi hostů tzv. ochranka (security) baru. Přitom je třeba se zabývat vedle „útoku pěstí proti citlivé části těla –
obličeji“ především silou (intenzitou) úderu, kterou popisuje znalkyně MUDr. Lenka Zátopková jako malou, čímž se opětovně odvolací soud, ač mu to bylo
uloženo v předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu (str. 9 usnesení ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013), konkrétně ve svém rozhodnutí při
hodnocení úmyslného zavinění obviněného V. Č. nezabýval, byť ji při citaci
výpovědi uvedené znalkyně uvádí, a naopak aniž by se náležitě vypořádal s malou
intenzitou úderu tvrzenou znalkyní, uzavřel, že úder byl evidentně dostatečně
razantní, aby následující po prudkém odstrčení druhým členem ochranky, přivodil
pád poškozeného k zemi a měl za následek jeho zranění, jaké je objektivně
zjištěno. Z toho je zřejmé, že vychází především z výsledku tedy pádu
poškozeného a jeho objektivně zjištěného zranění. Uvedenou malou silou
(intenzitou) úderu je třeba se zabývat nejen z hlediska, že tento úder vedl k
pádu poškozeného na zem a následně k jeho zranění v důsledku tohoto pádu, ale i
z hlediska úmyslného zavinění u obviněného V. Č. Přitom je nutné brát v úvahu,
že na pádu poškozeného V. P. se mohla podílet rovněž opilost, únava či jiná
jeho fyzická indispozice, o které se nakonec odvolací soud také v odůvodnění
týkajícího se subjektivní stránky zmiňuje, ale kterou dostatečně nevyhodnocuje
z hlediska zavinění obviněného, nýbrž jen z hlediska, zda „zvolený způsob
napadení“ byl přiměřený a nutný (viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Z
těchto důvodů je tedy hodnocení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku nedostatečné, neboť pouhá vědomost o možnosti
obviněného, že může pád na zem i zranění způsobit k naplnění, byť nepřímého,
úmyslu nepostačuje. Vedle složky vědomostní (intelektuální) je třeba se totiž
zabývat i složkou volní, kterou trestní zákoník vyjadřuje u přímého úmyslu
slovem „chtěl“ a u nepřímého úmyslu pojmem „byl srozuměn“. Srozumění pachatele
u nepřímého úmyslu tak vyjadřuje jeho kladný vztah ke způsobení následku
relevantnímu pro trestní právo. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu,
že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by
byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde
není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které
provází činnost směřující k následku, třebaže vlastním objektem chtění tu je
něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska
trestního práva. V ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku je pak stanoveno, že
srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním
zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem. Způsobení takového následku však není přímým
cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť
pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního
práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel
vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku
významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze
vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové
srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Z těchto hledisek Nejvyšší soud považuje za nutné k tomu zdůraznit, že pro
posouzení naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu obviněným V. Č. není
rozhodující hodnocení přiměřenosti a nutnosti zákroku obviněného z hlediska
zamezení nežádoucímu vniknutí vyvedené osoby (poškozeného) znovu do baru, ale
je třeba se zabývat vedle toho, že obviněný měl vést úder pěstí do obličeje
zejména zmíněnou intenzitou úderu, který při tomto zákroku vedl obviněný proti
poškozenému, a to samozřejmě s přihlédnutím ke všem jinak v podstatě správně
odvolacím soudem zmíněným okolnostem případu, jak na ně bylo již Nejvyšším
soudem shora poukázáno.
K námitkám obviněného týkajícím se rekognice Nejvyšší soud především odkazuje
na své již opakovaně citované předchozí zrušující usnesení, ve kterém ve shodě
s oběma nižšími soudy posoudil rekognici podle fotografií ze dne 3. 5. 2011
jako nezákonnou. Pokud jde o rekognici in natura ze dne 27. 9. 2011, Nejvyšší
soud neshledal v jejím provedení takové procesní pochybení, které by zakládalo
její nezákonnost, aby nemohla být provedena v hlavním líčení a zhodnocena ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. V podrobnostech tak Nejvyšší soud odkazuje na
odůvodnění svého předchozího usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo
413/2012, v této projednávané věci, v rámci něhož jsou také odmítnuty již
opakovaně uplatněné námitky obviněného V. Č. ohledně rekognice in natura.
Dále Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5
Tdo 759/2013, také zdůraznil, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval
vysvětlením, zda rekognice podle fotografií mohla ovlivnit a v jakém směru
rekognici in natura (srov. str. 15 tohoto usnesení Nejvyššího soudu). K tomu je
třeba znovu zopakovat, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012,
sp. zn. 5 Tdo 413/2012, zaobíral pouze procesním postupem orgánů činných v
trestním řízení při provádění rekognice in natura, což nic nemění na tom, že
samotné hodnocení tohoto důkazu již bylo povinností obou soudů nižších stupňů.
Soudy nižších stupňů tak byly názorem Nejvyššího soudu zavázány pouze v tom
směru, že rekognice in natura nevykazuje takové procesní vady, které by měly za
následek její procesní nepoužitelnost jako důkazu v hlavním líčení, nikoli v
tom směru, jak ji mají hodnotit, a to i ve vztahu k přechozí rekognici podle
fotografií. Podle názoru Nejvyššího soudu hodnocení kteréhokoli důkazu, tedy i
provedené rekognice poškozeným nemůže být „pouze řečnickým cvičením“ jak uvedl
odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 T 61/2013, ale
musí odpovídat ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Podle ustálené judikatury jestliže
rekognici in natura předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je k tomu
nutno přihlédnout při hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v
časopise Soudní rozhledy).
Nejvyšší soud proto znovu ukládá odvolacímu soudu, aby se zabýval hodnocením
provedené rekognice in natura, přičemž musí vysvětlit, na základě jakých
okolností případu v návaznosti na hodnocení rekognice provedené nalézacím
soudem, dříve dospěl k závěru, že má za to, že poškozený V. P. mohl být
ovlivněn rekognicí podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 či zda tomu tak nebylo
(srov. str. 17 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo
759/2013). Pokud odvolací soud v napadeném usnesení opětovně neprovedl, co mu
bylo uloženo Nejvyšším soudem, nevysvětlil, a ani se nezabýval tím, zda
rekognice podle fotografií mohla ovlivnit a v jakém směru rekognici in natura
porušil ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného uvedené v tomto
směru v dovolání jsou tedy důvodné.
Kromě toho Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013,
odvolacímu soudu vytkl, že nepřípustně s ohledem na ustanovení § 263 odst. 7
tr. ř. hodnotil záznam o rozhovoru dožádané osoby – svědka J. P. – ve smyslu
článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku (č.
l. 142 - 143 spisu), aniž by jím byl v průběhu řízení proveden důkaz. Zde je
nutno zmínit, že nalézací soud skutečně v rámci konání hlavního líčení postupem
podle ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí záznam o
rozhovoru dožádané osoby na č. l. 142 – 143 spisu (srov. č. l. 214 spisu),
avšak Nejvyšší soud ve svém posledním zrušovacím rozhodnutí vytýkal odvolacímu
soudu, že nepostupoval ve smyslu ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., tedy napadal
tím postup nikoliv soudu prvního stupně, ale postup soudu odvolacího, který
hodnotil předmětný záznam nad rámec hodnocení důkazů soudem prvního stupně,
aniž by tento důkaz provedl ve veřejném zasedání (srov. § 263 odst. 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud současně uložil odvolacímu soudu, aby se pokusil vyslechnout
svědka J. P. (srov. str. 12 – 13 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013).
Odvolací soud přečetl podle § 213 tr. ř. jako listinný důkaz záznam obhájce
Mgr. Tomáše Pertota ze dne 14. 11. 2011 o rozhovoru s dožádanou osobou J. P.,
založený na č. l. 142 spisu (srov. č. l. 331 spisu). Odvolací soud se rovněž
pokusil vyslechnout J. P. jako svědka. Ačkoliv obhajoba se tohoto důkazu
dožadovala s tvrzením, že vypovídat bude, jeho svědecký výslech nemohl být
proveden, neboť po zákonném poučení odmítl vypovídat (srov. č. l. 323 spisu).
Toto odmítnutí podle odvolacího soudu nutno mít za důvodné, neboť po řádném
poučení při výslechu svědka v přípravném řízení uvedl, že se vyvádění hosta v
kritické době neúčastnil a odlišnou výpovědí by si mohl přivodit trestní
postih. Ze stejného důvodu nebylo možno provést konfrontaci svědka J. P. s
obviněným V. Č. (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací
soud k obsahu záznamu sepsaného se svědkem J. P. poznamenal, že jej nelze
považovat, jak se snaží tvrdit obviněný, za doznání viny ke konkrétnímu zranění
poškozeného. Jeho obsah není zdaleka jednoznačný, ale v užití výrazů (ránou
může být označen i úder či strčení do hrudníku) a v popisu děje v podstatě
velmi neurčitý (mluvnicky užívány i expresívní výrazy, např. .. „normálně se
vyved ven a bylo to v pohodě,…otevřel dveře a měl ji a mezi dveřmi ji
dostal….spadnul až po tý ráně…rval ty dveře, že půjde dovnitř a pak ji dostal a
spadnul…já jsem mu dal ránu, je to možné že spadnul na ruku, fakt nevím...“), a
proto je vedle nezpochybnitelné identifikace poškozeným P. jeho důkazní význam
pochybný (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud toto hodnocení důkazního významu záznamu sepsaného s J. P. jako
nejednoznačného s následným závěrem odvolacího soudu, že jeho důkazní význam je
pochybný, nepovažuje za odpovídající obsahu tohoto záznamu, neboť v tomto směru
nebyla hodnocena všechna rozhodná tvrzení J. P. vyplývající z tohoto záznamu. V
záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva
České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 dožádaná osoba J.
P. konkrétně na otázku, jak se celý incident odehrál, odpovídá: „To bylo
jednoduchý. Ten člověk tam prostě chrápal. Normálně se vyved ven, to bylo v
pohodě. Problém vzniknul v tom, že ten člověk měl tam nějaký kamarády. Otevřel
prostě ty dveře a já říkám ne, prostě dovnitř nepůjdete a zavřel jsem ty dveře.
Třikrát. Otevřel je po čtvrtý nebo po třetí a měl ji a mezi těma dveřma ji
dostal“. Na otázku, zda poškozený V. P. nějak spadl na ruku, J. P. odpověděl:
„On spadnul až po tý ráně pěstí. Nebylo to, že bychom ho schválně napadli, nebo
že bychom si na něm něco schválně vylejvali, nějaký komplexy, to ne, ale
vzniklo to tím, že on se neustále vracel dovnitř, pořád držel ty dveře a rval
ty dveře, že půjde dovnitř. Pak ji dostal a spadnul.“ Na otázku, kdo mu dal
ránu, odpověděl: „Já jsem mu dal ránu“. Na poslední otázku, zda potom obviněný
spadl na ruku, odpověděl „Je to možný. Já fakt nevím. S tou rukou to už nevím
přesně, ale pravděpodobně na ni spadnul“ (srov. č. l. 142 – 143 spisu).
Nejvyšší soud předně podotýká, že předestřený záznam je třeba hodnotit jako
celek, nikoliv vytrhávat pouze jeho části, jak to činí odvolací soud na str. 6
dole odůvodnění svého rozsudku. Přitom odvolací soud zcela opomněl vyhodnotit
poslední část záznamu, kde svědek P. v zásadě uvádí, že dal poškozenému ránu
pěstí, po níž spadl. Potom není zřejmé, proč odvolací soud rovněž na str. 6
odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že ránou může být označen i úder či strčení
do hrudníku, když svědek P. do uvedeného záznamu vypověděl, že mu dal „ránu“ a
že šlo o ránu „pěstí“ (srov. slova „On spadnul až po tý ráně pěstí.“, a to ve
spojení s odpovědí na otázku „A ránu mu dal kdo? Já jsem mu dal ránu.“ – č. l.
142 a 143 spisu). Ačkoliv odvolací soud již provedl v rámci veřejného zasedání
důkaz předmětným záznamem, dospěl ke stejnému hodnocení, jaké provedl již ve
svém rozsudku zrušeném Nejvyšším soudem, aniž by se zabýval výpovědí J. P. do
tohoto záznamu jako celkem a všemi skutečnostmi, které vyplývají z této
výpovědi. To znamená, že odvolací soud se musí náležitě vypořádat i se všemi
skutečnostmi vyplývajícími z výpovědi svědka J. P. učiněné do uvedeného
záznamu, na které zde bylo Nejvyšším soudem poukázáno, neboť jen takové
hodnocení odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud opakovaně poukazuje na ustálenou judikaturu k posuzování procesu
dokazování a k hodnocení důkazů. Podle této judikatury k hlavním zásadám
trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.),
podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního
přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp.
svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do
konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je
transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím
způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený
požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění
rozsudku (§ 125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených
důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V
opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů
obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces
dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11.
2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210, ve sv. 39 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě
pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu)
odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení
interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také
ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu
zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen
jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu.
Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a
zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem
lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu
zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové
závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem
provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III.
ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR) Těmto požadavkům ze shora podrobně rozvedených důvodů
odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nedostál.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení mu
předcházejícího ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. shledal, že jsou naplněny
alespoň dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto k
podanému dovolání obviněného V. Č. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013,
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové
přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru
vytýkaných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá se všemi rozhodnými
skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména
se bude znovu zabývat tím, co mu již bylo opakovaně Nejvyšším soudem uloženo a
vytknuto, tedy posoudí, zda mohla rekognice podle fotografií ovlivnit a v jakém
směru rekognici in natura, čímž se odvolací soud přes jasný a jednoznačný pokyn
Nejvyššího soudu a v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř. v napadeném
rozsudku vůbec nezabýval. Dále se odvolací soud bude muset znovu také komplexně
vypořádat s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru
dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní
komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 (č. l. 142 – 143 spisu). V
návaznosti na to se bude odvolací soud také zabývat i úředním záznamem o
telefonátu svědka J. P. na Policii České republiky, na nějž poukazoval obviněný
V. Č. ve svém dovolání. V neposlední řadě bude muset odvolací soud náležitě
vyhodnotit sílu (intenzitu) úderu, který vedl obviněný V. Č. proti poškozenému
V. P., jak o něm zejména hovoří znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, a v závislosti
na tom se také náležitě ve smyslu shora uvedených pokynů Nejvyššího soudu
vypořádat s naplněním subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku obviněným V. Č.
Kromě výše uvedeného odvolací soud vyslechne svědka T. T., který by se měl
podle dovolatele, jak uvedl ve svém mimořádném opravném prostředku, vyjádřit k
věrohodnosti poškozeného V. P. Obviněný V. Č. totiž ve svém dovolání namítal,
že odvolací soud uzavřel, že neshledal žádný důvod pro tendenční výpověď
poškozeného, když poškozený obviněného nezná a nemá poznatky ani místní ve
vztahu k H. K.. Toto uzavřel poté, co odmítl vyslechnout svědka obhajoby pana
T. T., který byl navržen právě za účelem prokázání účelovosti tvrzení
poškozeného a prokázání toho, že si poškozený zjišťoval podrobnosti o poměrech
obviněného, a to ve vztahu k majetku jeho rodiny za účelem jednodušší úhrady
náhrady škody. Konečně se také Krajský soud v Hradci Králové, pokud obviněného
V. Č. opětovně uzná vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, vypořádá s návrhem dovolatele, který ve svém dovolání navrhoval
upuštění od potrestání, případně využití některého z „moderních“ trestů, čímž
měl zřejmě na mysli aplikaci některého z alternativních trestů, jejichž uložení
připouští trestní zákoník.
Nejvyšší soud již jen zvlášť důrazně připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř.
je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že
při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí
být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se vypořádal s
námitkami uplatněnými obviněným V. Č. v odůvodnění podaného opravného
prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.