5 Tdo 759/2013-I.-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 ve věci
dovolání obviněného V. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T
120/2012, podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Předseda senátu Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. není
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod
sp. zn. 5 Tdo 759/2013 z důvodu uvedeného v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Obviněný V. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1.
2013, sp. zn. 3 T 120/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, uznán vinným přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle § 146 odst.
1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
V. P. a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s
celým svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Krajský soud v
Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, tak,
že se podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného V. Č. zamítá.
Obviněný V. Č. dne 1. 7. 2013 podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, jako soudu
odvolacího, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3.
1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra
Gallata, zastoupeného pro celé řízení Mgr. Tomášem Pertotem, dovolání.
Dovolacím soudem je podle § 265c tr. ř. Nejvyšší soud, u něhož je předmětná
trestní věc vedena pod sp. zn. 5 Tdo 759/2013. Podle rozvrhu práce Nejvyššího
soudu byla tato věc určena k projednání a rozhodnutí do senátu č. 5 Tdo, a v
rámci tohoto senátu byla přidělena předsedovi senátu prof. JUDr. Pavlu
Šámalovi, Ph. D.
Předseda senátu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. při studiu mimořádného
opravného prostředku podaného obviněným V. Č. zjistil, že tento mj. namítá
jeho podjatost s tím, že Nejvyšší soud svým dřívějším rozhodnutím ve stejné
věci dovolatele ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, vrátil řízení před
soud prvého stupně zavazujíce ho a rovněž i soud odvolací svým právním názorem,
a to i navzdory tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v rozporu s tzv.
černým komentářem od Becka (na který se přitom sám odkazoval), když řešitelem
(předsedou senátu) byl prof. JUDr. Šámal, Ph. D., který byl vedoucím autorského
týmu k onomu komentáři. S ohledem na to obviněný žádal, aby řešitelem tohoto
dovolání byla osoba jiná, případně i jiný asistent soudce, který věc nejspíše
rovněž řešil, když v tomto opakovaném řešení by mohla být osoba řešitele
považována dokonce za podjatou, když by chtěla opakovaně potvrdit správnost
svého rozhodnutí.
Na návrh prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. posoudil tuto otázku ve
smyslu § 30 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. ř. senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, v němž
má být dovolání obviněného V. Č. projednáno, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu
odst. 2 § 30 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl
v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský
zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom
po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce,
který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo
prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o
vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí,
že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo
přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z
rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který
napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). V obecné rovině
lze zdůraznit, že v souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci
může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo
osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly
jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech,
kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů
zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30
odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá
v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k
projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o
odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů.
Ani otázka úrovně odborné způsobilosti soudců nemůže být sama o sobě důvodem
pro jejich vyloučení (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu spisu vyplývá, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp.
zn. 5 Tdo 413/2012, předseda senátu 5 Tdo, tj. prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.,
neodkazuje na žádnou konkrétní část tzv. šedého (nikoli černého) Komentáře k
trestnímu řádu, který vydává nakladatelství C. H. Beck. Kromě toho je zejména
nutné zdůraznit, že v dovolatelem uváděném rozhodnutí Nejvyšší soud řeší z
hlediska provedených rekognicí ve smyslu § 104b tr. ř. konkrétní okolnosti
případu obviněného V. Č. , nikoliv obecnou teoretickou materii týkající se
provedených rekognic. V podrobnostech je třeba odkázat na odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012.
S ohledem na výše rozvedená teoretická východiska senát 5 Tdo konstatuje, že
pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu, popř. člena senátu
Nejvyššího soudu ze způsobu jeho rozhodnutí či z právního názoru vysloveného v
takovém rozhodnutí, pak takovéto skutečnosti nejsou samy o sobě způsobilé
vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností
uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného
soudce. Podle přesvědčení senátu 5 Tdo z těchto okolností nelze dospět k
závěru, že u prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. byl dán takový poměr k
projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na
mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Za takový poměr k věci nelze považovat ani úvahy dovolatele o tom, že podjatost
předsedy senátu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. zakládá rozpor jím
zpracovaného rozhodnutí s Komentářem k trestnímu řádu (6. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2008). Předně z odůvodnění této námitky dovolatele není zřejmé, v čem měl
rozpor rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012,
se zmíněným komentářem spočívat. Senát 5 Tdo žádný rozpor tohoto rozhodnutí s
uvedeným komentářem neshledal, když není pravdou, že by na něj v tomto
rozhodnutí odkazoval (pokud je 5. vydání Komentáře k trestnímu řádu v
odůvodnění uvedeného rozhodnutí zmíněno, jde o citaci odůvodnění dovolání
nejvyššího státního zástupce – srov. str. 2 tohoto rozhodnutí). Navíc podle
názoru senátu 5 Tdo i kdyby tomu tak bylo a k rozporu s Komentářem k trestnímu
řádu došlo, takováto skutečnost by nebyla způsobilá založit podjatost předsedy
senátu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. ani jiného člena senátu 5 Tdo
Nejvyššího soudu. Názory vyjádřené v komentáři jsou vždy názorem autora
příslušné části komentáře. Rekognice je upravena v ustanovení § 104b tr. ř.
Komentář k ustanovení § 104e tr. ř. nezpracoval prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.
D., který byl vedoucím autorského kolektivu zmíněného komentáře, ale zpracoval
ho JUDr. František Púry. Přesto je nutné dále zmínit, že i v případě, pokud by
se prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. potažmo celý senát 5 Tdo odchýlil od výkladu
obsaženého v komentáři, nezakládalo by to podjatost předsedy senátu, ani jiného
člena senátu 5 Tdo, neboť Nejvyšší soud obecně není při svém rozhodování vázán
zmíněným Komentářem k trestnímu řádu, ale ani jiným komentářem, učebnicí,
vědeckou monografií apod., a proto ani při rozhodnutí ze dne 16. 5. 2012, sp.
zn. 5 Tdo 413/2012, jím nemohl být vázán, neboť uvedený Komentář k trestnímu
řádu je literárním dílem obsahujícím doktrinární výklad zákona, který s
přihlédnutím k tomu samozřejmě není závazný.
Senát neshledal u prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D. ani jiné důvody pro
jeho vyloučení ve smyslu § 30 tr. ř. K tomu je třeba ještě dodat, že rozhodnutí
o vyloučení soudce nebo předsedy senátu z vykonávání úkonů trestního řízení
podle § 30 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady vymezené v čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nesmí být nikdo odňat
svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, kterým je v
tomto případě trestní řád a navazující předpisy. Institut zákonného soudce je
přitom důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v
ustanoveních § 30 a § 31 tr. ř. je stanovena výjimka vztahující se k vyloučení
soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, která ovšem musí být v konkrétním
případě vždy opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty způsobilé
odůvodnit průlom do citované ústavní zásady.
Z těchto důvodů senát 5 Tdo Nejvyššího soudu rozhodl podle § 31 odst. 1
tr. ř. tak, že předseda senátu Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 5 Tdo 759/2013.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 5 Tdo 759/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 104b tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: C
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: odmítnuto
Datum rozhodnutí US: 15.5.2018
5 Tdo 759/2013-II.-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání
obviněného V. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.
4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 120/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby
věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3
T 120/2012, byl obviněný V. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 6. března 2011 kolem 03.00 hod.
na P. nám. v H. K. před restaurací R. C. bar poté, co jako člen pořádkové
služby vyvedl před restauraci hosta V. P. , a ten se pokusil vrátit zpět do
baru, udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje tak silně, že napadený v
důsledku tohoto úderu upadl na zem a utrpěl tak zhmoždění měkkých tkání hlavy a
obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce
vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří
měsíců.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12
(dvanáct) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
(dvou) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní
pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na
náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného V. Č.
jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013,
tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013,
sp. zn. 10 To 61/2013, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce
JUDr. Petra Gallata zastoupeného pro celé řízení Mgr. Tomášem Pertotem dovolání
z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V podrobnostech
dovolatel uvedl, že soud prvého stupně posoudil věc jakožto přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku. Toto však mechanicky převzal z obžaloby státního
zastupitelství, když neměl snahu i navzdory předestřeným rozporům právní
kvalifikaci přehodnotit. Dovolatel předestřel průběh skutkového děje tak, že
jeden ze zaměstnanců security udeřil poškozeného do obličejové části, když
poškozený pro svou rozespalost a nejspíše i opilost upadl dozadu na zadek. Při
pádu však pod sebe dal ruku, kterou si svou vahou nalomil, když to způsobilo
kvalifikaci skutku jako přečinu lehkého ublížení na zdraví. Z tohoto všeho je
tak zřejmé, že úmysl zaměstnance security nikdy nebyl namířen k újmě na zdraví.
Rána do horní poloviny těla, která skončila nakonec v obličejové části, byla
podle lékařského posudku MUDr. Zátopové malé intenzity, což rovněž nasvědčuje,
že úmysl ublížit na zdraví absentuje. Kromě toho, skutek byl minimálně
vzájemný, na místě běžném, nevybočující z očekávaných standardů jednání jedinců
společnosti v dané roli. Jelikož napadený rozsudek neobsahuje žádnou zmínku o
zhodnocení této situace a ani nenaznačuje, k čemu soud prvého stupně jakož i
procesně předcházející orgány činné v trestním řízení dospěly po právní
stránce, dovoluje si obviněný dokonce namítat, že orgány činné v trestním
řízení nedospěly řádně k závěru, že se o trestný čin, jak je popisován, vůbec
jedná. Obviněný tak již od přípravného řízení dochází k závěrům, že okolnosti,
intenzita a samotné prostředí jakož i výrazné přičinění poškozeného, odůvodňují
kvalifikaci skutku maximálně jakožto správního přestupku ve smyslu § 49 odst. 1
písm. b) nebo c) zákona o přestupcích a soud tak měl věc ve smyslu § 222 odst.
2 tr. ř. postoupit příslušnému orgánu k dalšímu projednání.
Co se aplikace § 39 tr. zákoníku týče, obviněný uvádí, že v odůvodnění rozsudku
prvostupňový soud aplikoval pouze velice strohý výčet toho, co samotné zákonné
ustanovení již obsahuje, avšak ničím své závěry již nepodložil, když ani
neprovedl potřebné šetření a dokazování. Obviněný je totiž osobou mající stálou
práci, nikdy netrestanou či jinak šetřenou (např. správně), starající se o
velmi malé dítě, nemající nesplacené dluhy po splatnosti apod. Soud stránku
osobní, rodinnou, majetkovou či další nijak neposuzoval, když tak přehlédl
pozitivní kladné skutečnosti o osobě obviněného. Soud mechanicky zvolil trest
odnětí svobody, když § 52 tr. zákoníku nabízí dnes již dostatečnou škálu jiných
trestů. Aplikace všech aspektů § 39 tr. zákoníku je pro soud povinná, aplikuje
se tzv. ex offo. Soudy oba tak pochybily, když prvostupňový soud nezjišťoval
poměry obviněného a soud odvolací tuto chybu posvětil a nikterak nenapravil.
Odvolací soud dále pochybil, když znovu nevyslechl pana J. P. , který se po
provedené rekognici v přípravném řízení doznal ke spáchání činu. Dne 3. 11.
2011 obhájce obviněného zaznamenal v souladu se všemi právními i stavovskými
předpisy doznání J. P. k činu, pro který je stíhán obviněný. Následně dne 7.
11. 2011 telefonicky J. P. doznává svou vinu i vůči orgánům činným v trestním
řízení. Při hlavním líčení však využil možnosti nevypovídat s ohledem na obsah
§ 100 odst. 2 tr. ř., čemuž soud vyhověl. Byl tak přečten pouze protokol o
výpovědi svědka P. z doby před dnem 3. 11. 2011. Odvolací soud poté dne 4. 4.
2013 odmítl provést znovu navržený výslech P. , ačkoliv byl upozorněn na to, že
svědek již tentokrát vypovídat neodmítne. Soudy takovýmto postupem pochybily
při náležitém zjišťování skutkového stavu a prokazování skutečností, když ve
svém odůvodnění nalézací soud píše, že s ohledem na výpověď pana P. učiněnou u
obhájce obviněného souhlasí s postupem podle § 100 odst. 2 tr. ř., ale samotný
protokol o výpovědi jakož i úřední záznam policejního komisaře o doznání pana
P. za důkaz použít nemůže, když nic z toho nepovažuje za důkaz. Tedy výpověď
zaznamenaná obhájcem obviněného je dostatečná pro odmítnutí výpovědi, ale je
již nedostatečná, spolu s úředním záznamem, jako důkaz. Toto je podle
dovolatele dvojí metr. K tomu ke všemu za důkaz použil výpověď pana P. z doby
přede dnem 3. 11. 2011, kdy bylo zřejmé, že procesní taktika všech tří
zaměstnanců security byla stejná, a sice nedoznat se, kdy poté (rozuměj po
rekognici) již skutečný viník nechtěl nechat falešné obvinění na nesprávné
osobě. Došlo tak k flagrantnímu porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro
reo uvedených v § 2 odst. 2 tr. zákoníku a v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také opětovně namítl
nesprávnost provádění všech dosavadních rekognicí. Dne 3. 5. 2011 byla
provedena prvá tzv. fotorekognice podle § 104b odst. 4 a § 158a tr. ř., když ta
byla uznána i státním zastupitelstvím jakožto nesprávná a nezákonná. Druhá
rekognice in natura ze dne 27. září 2011 však již nikoliv, ačkoliv se v ní
objevilo až neuvěřitelné množství vad a pochybení. Rekognice provedená v tomto
řízení podle § 104b odst. 4 a § 158a tr. ř. má zásadně tři fáze, když se však
stále jedná o jeden procesní úkon. Je jím výslech poznávající osoby v postavení
svědka, následné ukázání poznávaných osob kvůli jejich určení a dále druhý
výslech pro doplnění konkrétností. V tomto případě však všechny tři fáze byly
provedeny chybně. Obhájce obviněného se domáhal u policejního orgánu účasti na
rekognici, a sice jmenovitě i na její první fázi. Policejním orgánem mu však
bylo znemožněno účastnit se této fáze. Další vadou první fáze provedené
rekognice byl absolutní nedostatek výslechu před samotným ukázáním poznávaných
osob. Další vadou první fáze rekognice, jakož i všech ostatních fází, je
nedostatek přítomnosti nezúčastněné osoby ve smyslu § 104b odst. 1 tr. ř. V
protokolu z rekognice je za nezúčastněnou osobu označena paní K. Obviněnému
je známo, že paní K. je manželkou nprap. K., který pracuje na stejném místě a
se stejnými osobami, na kterém byla rekognice prováděna a kteří rekognici
prováděli. Nadto sama paní K. je pracovnicí Policie České republiky rovněž
pracující na daném pracovišti. Ve druhé fázi došlo k tomu pochybení, že v
místnosti s poznávanými osobami byly při jednom aktu poznávání 3 osoby, které
mohly předmětný skutek spáchat. Jelikož v místnosti byly 3 ztotožňované osoby a
pouze 3 osoby další, byl porušen zákon a tím i zmařena rekognice. Další vadou
byla očividná nesourodost ztotožňovaných osob. Další vadou rekognice je
skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným, a tak i možným obviněným pánům F.
P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a nebyla jim dána možnost
zvolit si pořadové číslo mezi ztotožňovanými osobami. Třetí fáze rekognice,
tedy výslech svědka po provedení rekognice, zcela absentuje.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, jakož i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T
120/2012, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. ř., jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud taková jsou a
pozbyla podkladu; dále aby věc buď Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému
projednání a rozhodnutí podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal nebo na základě
svého oprávnění podle § 265m odst. 1 věta prvá tr. ř. věc sám rozhodl tak, že
se věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje příslušnému orgánu k dalšímu
projednání. Obviněný požádal, aby bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání v
souladu s § 265r odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného V. Č. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřila v tom směru, že v rámci deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný uplatnil jednak námitku spočívající v
názoru, že neublížil úmyslně poškozenému na zdraví, neboť mu žádnou újmu na
zdraví způsobit nechtěl a jednak námitku o nedostatečné intenzitě naplnění
znaků objektivní stránky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
V uvedeném ohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Pokud jde o
právní kvalifikaci přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, obviněný uvedl, že nestačí, aby úmyslně vykonal něco, co způsobilo
ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval i k vlastnímu
ublížení na zdraví, což se podle jeho mínění prokázat nepodařilo. Provedeným
dokazováním se jednoznačně podařilo identifikovat pohnutku i účel činu, kdy
obviněný byl zaměstnán jako člen pořádkové služby v restauraci R. C. bar, kdy
tři hodiny po půlnoci dne 6. března 2011 se snažil vyvést před restauraci
hosta, poškozeného V. P. , který v restauraci usínal, a poté, co se tento
chtěl vrátit zpět do baru, snažil se mu v tom zabránit, a to tak, že V. P.
udeřil pěstí do levé části obličeje až upadl na zem a došlo tak u něj ke
zhmoždění tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřené zlomenině
vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků, kdy doba léčení
takovýchto zranění trvala nejméně tři měsíce. Popis skutku hovoří jednoznačně o
provedení činu i části těla, kam byl útok směřován, o síle ran, respektive
rány, svědčí přímo utrpěné zranění, které bylo prokázáno provedením znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ze všech uvedených
indicií lze usuzovat na úmysl obviněného, který se nesl v rovině srozumění se
způsobeným následkem. Obviněný sám popisoval ve své výpovědi, že poškozeného
vyvedl před bar proto, že v důsledku alkoholové únavy opakovaně usínal v baru.
Musel proto počítat s tím, že pokud takto alkoholem ovlivněnou osobu udeří
silně pěstí do hlavy, může tato osoba ztratit rovnováhu a upadnout a způsobit
si tak i další zranění. Kromě přímého zranění způsobeného samotným zásahem je
totiž obecně známou skutečností, že alkoholová indispozice se projevuje v
problémech s udržením rovnováhy a napadený může i po ráně menší intenzity
upadnout a samotným pádem si způsobit zranění další, třeba i závažnější než to,
které bylo způsobeno samotným zásahem. Soudy obou stupňů tedy nepochybily,
pokud uzavřely, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví, neboť skutkový
stav tak, jak byl zjištěn soudy, s těmito znaky, trestného činu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku evidentně koresponduje.
Pokud jde o právní kvalifikaci přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že ne každé fyzické napadení
občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví
podle § 358 tr. zákoníku. Jednání, jímž je tento trestný čin spáchán, musí
skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovat občanské soužití. Formy
výtržnického jednání tedy musí narušovat občanské soužití hrubě, tedy ve
zvýšené míře. Při posuzování činu výtržnické povahy je nutno posoudit zejména
jaká byla intenzita útoku, jeho rysy a průběh, jimiž je charakterizován, způsob
provedení činu, dále je třeba posoudit, za jakých okolností byl čin spáchán, z
jakých pohnutek byl spáchán, čím byl motivován, zda došlo k následkům a k
jakým, s tím, že je třeba zjišťovat a hodnotit rovněž celkový profil pachatele.
Soudy obou stupňů se všemi kritérii nutnými ke zvážení v odpovídající míře
zabývaly. Intenzitu útoku je třeba posoudit vzhledem k okolnostem případu za
poměrně značnou, kdy obviněný zjevně nadhodnotil míru svého poslání, kdy
pracoval jako pořádková služba v baru. Z takového jeho postavení v žádném
ohledu nevyplývá, že by mohl fyzicky atakovat hosty baru, pokud se nechovají
odpovídajícím způsobem. Navíc je třeba zdůraznit, že poškozený poté, co v baru
usnul, se nechal klidně vyvést před restauraci, do které se pouze snažil
vrátit. Tato okolnost tak obviněného V. Č. rozčílila, že jej fyzicky napadl.
Takové fyzické napadení se míjelo s účelem jeho poslání, neboť bezdůvodně
způsobil návštěvníku baru zranění, a to poměrně zásadní, které poškozeného
omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu tří měsíců. Nešlo tedy pouze o
slovní konflikt, ale již o fyzické napadení před vstupem do baru, kdy takový
prostor, byť i v nočních hodinách, je třeba označit za místo veřejnosti
přístupné. Obviněný tedy v žádném ohledu nebyl vyprovokován k násilnému
jednání, ale zřetelně vybočil z rámce normální reakce. Ve prospěch obviněného
hovoří pouze jeho dosavadní způsob života, kdy nebyl soudně trestán. Ze všech
shora zmíněných důvodů, ke kterým již přihlédly i soudy obou stupňů, tedy bylo
třeba jednání obviněného hodnotit jako trestné, neboť byly naplněny, a to v
dostatečné intenzitě, i znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku.
Pokud jde o další námitky obviněného zmíněné v dovolání, k těmto již není možné
přihlížet, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, zejména proti tomu,
jak soudy hodnotily důkazy a proti tomu, že nevyhověly návrhům obviněného na
provedení dalších důkazů. Tato část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení
skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Protože pro dovolání je
stěžejní skutkový stav tak, jak jej zjistily soudy, nebylo možné se zabývat ani
tou námitkou, kterou bylo vytýkáno, že obviněný není pachatelem přisouzené
trestné činnosti, neboť uvedená námitka byla vztahována ke zcela jinému skutku.
Touto námitkou se obviněný snažil skutkový stav zjištěný soudy nahradit jinou,
a to svou vlastní verzí skutkového stavu, která však prokázána nebyla. Soudy
obou stupňů se s otázkou pachatelství obviněného vyrovnaly odpovídajícím
způsobem, neboť za stěžejní označily výpověď samotného poškozeného V. P. ,
který žádné pochybnosti o pachatelství obviněného neměl.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani
námitky o druhu a výměře uloženého trestu. Námitky proti výroku o trestu je
možné uplatnit pouze prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, a to
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze z hledisek
nastavených tímto dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu,
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky
proti trestu, který obviněný považuje za nepřiměřený, tedy není možné podřadit
ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl
uložen přípustný druh trestu v odpovídající výměře.
Názory na zákonnost provedené rekognice byly vyjádřeny již v dovolání
nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 NZO 5016/2012, kterým
přisvědčil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo
413/2012. Procesní principy pro provedení tohoto důkazu nebyly žádným způsobem
porušeny, a proto soudy obou stupňů nepochybily, pokud i k tomuto důkazu v
rámci svých hodnotících úvah přihlédly.
Pokud jde o obviněným uplatněný druhý dovolací důvod, a to dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak v posuzovaném případě přicházel v úvahu
pouze v jeho druhé zákonné variantě, která je vázána na některý z dalších
dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z toho pak
logicky plyne, že pokud je dovolání obviněného hodnoceno jako zjevně
neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je třeba je obdobně hodnotit i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. a současně pokud část námitek obviněného obsahově
neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak
neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. Č. vznesené námitky
naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly alespoň zčásti uplatněny v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o
dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání
neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro
odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §
265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí,
proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám
výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by
mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Pokud
obviněný namítal ve svém dovolání podjatost předsedy senátu prof. JUDr. Pavla
Šámala, Ph. D., rozhodl Nejvyšší soud o této námitce samostatným usnesením ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013-I., na které v tomto směru Nejvyšší
soud zcela odkazuje.
Obviněný V. Č. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen
tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09,
nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami
a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu
k právnímu posouzení jednání obviněného V. Č.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech:
řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148
odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly
splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo
odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta,
kterou uplatnil také obviněný V. Č. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně
některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na
podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal
takové odvolání obviněného V. Č. důvodným, zamítl jej, a to podle § 256 tr.
ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v
jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému
zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný V. Č. namítal, že pokud jde o právní kvalifikaci přečinu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku úmysl zaměstnance security nikdy nebyl
namířen k újmě na zdraví. Rána do horní poloviny těla, která skončila nakonec v
obličejové části, byla podle lékařského posudku MUDr. Zátopové malé intenzity,
což rovněž nasvědčuje tomu, že úmysl ublížit na zdraví absentuje.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přestože obviněný spáchání
trestné činnosti popírá, lze vzhledem k uvedeným skutečnostem, zejména vzhledem
k výpovědi poškozeného a vzhledem k závěrům znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a lékařských zpráv konstatovat, že
dokazováním provedeným v hlavním líčení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný
Č. se za výše uvedených časových a místních okolností dopustil v prostoru
vchodu do veřejně přístupné restaurační provozovny násilné trestné činnosti
spočívající v prakticky bezdůvodném napadení dalšího občana, které mělo u
poškozeného za následek vznik zranění ve formě prostého ublížení na zdraví,
jehož léčení si vyžádalo dobu nejméně tří měsíců. Jednání obviněného je tak
nutno posuzovat jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku
spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podle odvolacího soudu subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku je v jednání obviněného nejméně v úmyslu eventuálním
podle § 15 odst. l písm. b) tr. zákoníku naplněna. Vedením zcela zbytečného a
situaci nepřiměřeného útoku pěstí proti citlivé části těla-obličeji, navíc
proti osobě, která se vyvedení z baru bez jakéhokoliv protestu či bránění
podrobila a jevila se fyzicky indisponována, musel obviněný vědět, že může
zranění i pád na zem způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn a
zranění mající charakter ublížení na zdraví tak skutečně způsobil (srov. str. 3
odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal
úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku
ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn.
2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č.
19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil
proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného
byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za
kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro
napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4.
1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Ze znaleckého posudku MUDr. Lenky Zátopkové, znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví soudní lékařství, vyplývá, že utrpěná poranění v oblasti hlavy
poškozeného vznikla působením tupého násilí malé intenzity (ve stupnici malá –
střední – velká) a vzhledem ke skutečnosti, že tato poranění nebyla v dostupné
zdravotnické dokumentaci poškozeného blíže popsaná, nelze se ze soudně-
lékařského hlediska blíže objektivně vyjádřit k mechanismu jejich vzniku. Ze
soudně-lékařského hlediska lze v obecné rovině konstatovat, že tato poranění
mohla vzniknout také ve spisové dokumentaci předestřeným úderem pěstí ruky
druhé osoby (srov. č. l. 43 spisu). Zhmoždění měkkých tkání vzniká obecně ze
soudně-lékařského hlediska působením tupého násilí malé intenzity, avšak
vzhledem k tomu, že tato poranění hlavy, respektive obličeje nebyla v dostupné
zdravotnické dokumentaci poškozeného blíže popsána, nelze se objektivně blíže
vyjádřit k tomu, jaká byla intenzita vedeného úderu pěstí, který vedl obviněný
V. Č. (srov. č. l. 44 spisu). Poranění, které utrpěl V. P. dne 6. 3. 2011,
jsou ze soudně lékařského hlediska hodnocena jako poranění středně závažná, s
průměrnou dobou léčení 5 – 6 týdnů (srov. rovněž č. l. 44 spisu). Ze soudně
lékařského hlediska lze konstatovat, že utrpěná poranění pana P. naplňovala
kritéria ublížení na zdraví těžkého stupně a nedosahovala kritérií vážné
poruchy zdraví (srov. č. l. 45 spisu). Kromě toho znalkyně uvedla, že za
použití předestřeného úrazového mechanismu – úderu či úderů pěstí ruky druhé
osoby do oblasti hlavy poškozeného je vznik závažnějších úrazových změn možný,
avšak jen velmi málo pravděpodobný. Předpokladem vzniku závažnějších poranění
je především podstatně větší intenzita použitého násilí (srov. rovněž č. l. 45
spisu). Z lékařské zprávy MUDr. P. K. se pouze podává, že poškozený utrpěl
zlomeninu vřetenní kosti, podvrtnutí krční páteře a zhmoždění obličejového
skeletu (srov. č. l. 79 a násl. spisu). Z předestřeného je tak zřejmé, že soudy
nižších stupňů se nevypořádaly s tím, že podle znalkyně šlo pouze o tupé násilí
malé intenzity, navíc, jak znalkyně rovněž uvedla, vznik závažnějších úrazových
změn byl možný, avšak jen velmi málo pravděpodobný. I přes tyto závěry nalézací
soud nevyslechl znalkyni MUDr. Lenku Zátopovou, když uvedl, že nemá pochybnosti
o správnosti a úplnosti jejího znaleckého posudku, a proto ji ani nepředvolal
(srov. č. l. 214 spisu). Rovněž odvolací soud neprovedl výslech znalkyně a ani
se nevypořádal s námitkou obviněného V. Č. , že pokud je mu kladeno za vinu,
že jakožto člen security v nočním zábavním podniku vyvedl osobu ven, kde ji měl
s malou intenzitou (viz znalecký posudek č. 102/2011 MUDr. Lenky Zátopkové)
udeřit pěstí do obličeje, pak se podle jeho názoru zcela jistě nemůže jednat o
přečin výtržnictví a dokonce ani o přečin ublížení na zdraví (srov. č. l. 236
spisu). Odvolací soud tak ve svém novém rozhodnutí bude muset zvážit i
intenzitu útoku, který měl vést obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., když
ze znaleckého posudku MUDr.
Lenky Zátopkové vyplývá, že jeho intenzita byla
malá, tedy, že nebyla velká, ale dokonce ani střední. Kromě toho bude třeba
učinit pokus o doplnění zdravotnické dokumentace poškozeného s ohledem na její
nedostatečnost, jak uvádí znalkyně ve svém posudku. Na tomto místě je tak nutné
vytknout orgánům činným v přípravném řízení trestním, že tento pokus s ohledem
na závěry znaleckého posudku neučinily již v době vyhotovení znaleckého
posudku, resp. v co nejkratší době po jeho vypracování, neboť není možné
vyloučit, že s ohledem na časový odstup (tj. dobu, která uplynula od trestního
jednání dovolatele a vyhotovení znaleckého posudku), již nebude možné tento
úkon učinit či že jej nebude možné učinit v potřebné kvalitě.
Dále obviněný v dovolání rovněž namítl nedostatečnou intenzitu naplnění znaků
objektivní stránky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle
dovolatele orgány činné v trestním řízení správně nevyhodnotily, zda se o
trestný čin, vzhledem k tomu jak je popisován, vůbec jedná. Obviněný tak již od
přípravného řízení dochází k závěru, že okolnosti, intenzita a samotné
prostředí, jakož i výrazné přičinění poškozeného, odůvodňují kvalifikaci skutku
maximálně jakožto správního přestupku ve smyslu § 49 odst. 1 písm. b) nebo c)
zákona o přestupcích a soud tak měl věc ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř.
postoupit příslušnému orgánu k dalšímu projednání.
Nalézací soud k výpovědím svědků J. M. a P. T. poznamenal, že vlastní
napadení poškozeného přímo neviděli, současně uvedli, že venku byli přítomni
dva pracovníci ochranné služby (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu).
Podle odvolacího soudu znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny tím, že obviněný na místě veřejnosti
přístupném, kterým nepochybně P. nám. v H. K. je, rovněž veřejně, tj. před
dalšími osobami, napadl jiného. Takovéto jednání bylo hrubě neslušné, neboť
poškozený žádným závažným způsobem pořádek ani průběh zábavy v baru
nenarušoval, nepoškozoval ani nikoho nenapadal, přičemž snaha o otevření dveří,
ať již tak činil z jím uváděného (dát vědět kamarádům, že čeká venku) či jiného
důvodu (pospávat dále u stolu), rozhodně o ničem takovém nesvědčí (srov. str. 3
odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Takovéto hodnocení odvolacího soudu nelze považovat za zcela adekvátní situaci,
neboť nešlo o pouhé otevírání dveří, ale návrat do baru, kde byl předtím
poškozený V. P. opakovaně upozorňován členy security, aby nespal na stole,
což uznal i sám poškozený, a odcházel z baru, kdy byl vyváděn i podle svědků,
kteří tam byli s ním nenásilným způsobem ven z baru.
Nejvyšší soud k tomu v podrobnostech považuje za nutné uvést, že obviněný V. Č. byl uznán nalézacím soudem, vinným, že se dopustil na místě veřejnosti
přístupném výtržnosti (nikoli hrubé neslušnosti, jak uvádí odvolací soud – viz
str. 1 rozsudku nalézacího soudu oproti str. 3 usnesení odvolacího soudu) tím,
že napadl jiného. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě)
narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a
neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické
nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné
napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Přitom však podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však každé fyzické
napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě
veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu
výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikovaný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.;
srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz
103/2001, publikovaný ve sv. 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při
posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska § 358 tr. zákoníku
zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější
projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na
ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet
pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům,
vyprovokování, reakci na jednání poškozeného), zhodnotit následky (poranění
osob, poškození věcí), zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života,
povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75, publikovaný pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud se tak bude muset vypořádat se všemi požadavky, které klade
na posouzení trestnosti jednání pachatele jako přečinu výtržnictví podle § 358
tr. zákoníku shora uváděná judikatura, přičemž přihlédne zejména k výpovědím
svědků J. M. a P. T. Svědek J. M. totiž u hlavního líčení vypověděl, že
pan P. byl vyváděn nenásilným způsobem z baru. Po vyvedení nastal u dveří
prudký pohyb, dveře jsou prosklené a něco se tam stalo. Viděl tam prudký pohyb
a pan P. ležel. Jmenovaný svědek rovněž potvrdil, že poškozený P. si
„klimbnul“, byl unaven a bylo to na něm vidět (srov. č. l. 211 – 212 spisu). Svědek P. T. potvrdil, že vyvádění pana P. nebylo násilné. Asi v tu chvíli
věděl, že „klimbnul“ a že neměl, tak šel dobrovolně s ochrankou ven. Bylo
evidentní, že nějaká šarvátka mezi dveřmi byla. S kolegou šli z baru
bezprostředně potom. Takže s kolegou M. šli, viděli, jak V. vyvádějí, minuta,
minuta a prostě najednou něco a V. leží venku na zemi. Pana P. odváděli z
baru, my jsme tehdy šli pro bundy.
Odvolací soud tak ve svém novém rozhodnutí si bude muset ujasnit, zda šlo o
výtržnost či hrubou neslušnost, přičemž při posuzování naplnění znaků přečinu
výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku bude třeba zvažovat komplexně celou
událost, když poškozený, což sám nepopírá, byl nejprve opakovaně upozorněn
službou security, aby v baru nespal, když poté, co byl nenásilně vyveden z baru
ven, se do něj opět snažil dostat, a to podle svých vlastních slov, aby
upozornil své kolegy, že byl vyveden, ačkoliv tito jej, jak se podává z jejich
výpovědí, viděli odcházet v doprovodu mužů z ochranky baru.
Ačkoliv podle výroku rozsudku nalézacího soudu spáchal obviněný V. Č. přečin
výtržnictví podle § 258 odst. 1 tr. zákoníku tím, že se dopustil na místě
veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, v odůvodnění usnesení
odvolacího soudu se uvádí, že obviněný na místě veřejnosti přístupném, kterým
nepochybně P. nám. v H. K. je, a rovněž veřejně, tj. před dalšími osobami,
napadl jiného (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací
soud tak šel nad rámec právní kvalifikace učiněné nalézacím soudem, když
dovodil, že obviněný V. Č. se svého jednání dopustil i veřejně. Podle
ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku trestný čin je spáchán veřejně, jestliže
je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. K naplnění znaků
před nejméně třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby k spáchání
trestného činu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které
jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu. V rozporu se závěry
odvolacího soudu je výpověď obviněného V. Č. , který u hlavního líčení uvedl,
že si není vědom toho, že by u incidentu byl přítomen někdo další. Byl u toho
jen obviněný a pan P. (srov. č. l. 205 spisu). Svědek P. T. u hlavního
líčení vypověděl, že když pan P. ležel venku na zemi, venku nikdo nebyl. Ven z
baru se přitom dostal pár sekund potom, co došlo k napadení poškozeného (srov.
č. l. 213 spisu). Podle Nejvyššího soudu tak ani z předloženého spisového
materiálu a ani z odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zřejmé, na základě
jakých skutečností odvolací soud v rozporu se zjištěním nalézacího soudu
dovodil, že k napadení poškozeného V. P. mělo dojít před dalšími nejméně
třemi osobami. Z provedených důkazů je zřejmé pouze to, že s poškozeným V. P.
byli venku pouze dva pracovníci security, kteří proti němu zasahovali.
Dále odvolatel namítl, že odvolací soud také pochybil, když znovu nevyslechl
pana J. P. , který se po provedené rekognici v přípravném řízení měl doznat ke
spáchání činu. Dne 3. 11. 2011 obhájce obviněného zaznamenal v souladu se všemi
právními i stavovskými předpisy doznání J. P. k činu, pro který je stíhán
obviněný. Následně dne 7. 11. 2011 telefonicky J. P. doznává svou vinu i vůči
orgánům činným v trestním řízení. Při hlavním líčení však využil možnosti
nevypovídat s ohledem na obsah § 100 odst. 2 tr. ř., čemuž soud vyhověl. Byl
tak přečten pouze protokol o výpovědi svědka P. z doby před dnem 3. 11. 2011.
Odvolací soud poté dne 4. 4. 2013 odmítl provést znovu navržený výslech P. ,
ačkoliv byl upozorněn na to, že svědek již tentokrát vypovídat neodmítne.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že svědek J. P. uvedl,
že využívá právo nevypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř. z toho důvodu, že
výpovědí by si mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání – toto stanovisko je
nutno respektovat vzhledem k vyjádření tohoto svědka učiněnému před obhájcem
obviněného V. Č. dne 3. 11. 2011, neboť vzhledem k obsahu vyjádření je
zřejmé, že pokud by svědek v hlavním líčení vypovídal shodně jako v tomto
vyjádření, mohl by poté být skutečně trestně stíhán. V hlavním líčení byla
proto po splnění podmínek uvedených v ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. přečtena
výpověď svědka z přípravného řízení, ve které svědek uvedl, že v daný den byl v
zaměstnání v daném baru, po celou dobu však nezaznamenal, že by V. Č. nebo
F. P. napadli některého z hostů, sám rovněž žádného hosta nenapadl,
nevzpomíná si ani, že by v daný den odváděl nebo vykazoval některého z hostů
baru. Po výslechu tohoto svědka byl do jednací síně znovu přivolán poškozený
P. a byl samosoudcem vyzván, aby shlédl tohoto svědka a aby se vyjádřil, zda
byl v daný den tímto mužem fyzicky napaden. Svědek poté uvedl, že stále trvá na
tom, že byl napaden obviněným Č. (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu).
Podle předloženého spisového materiálu záznam o rozhovoru dožádané osoby ve
smyslu čl. 6 usnesení představenstva ČAK č. 13/2004 Věstníku sepsaný s J. P.
dne 3. 11. 2011 je založen na č. l. 142 až 143 spisu. Tímto záznamem nebyl v
hlavním líčení proveden důkaz. Svědek J. P. nejprve u hlavního líčení před
nalézacím soudem po poučení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100
odst. 2 tr. ř., neboť by si výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání
(srov. č. l. 211 spisu). V hlavním líčení pak byla podle § 211 odst. 4 tr. ř.
přečtena výpověď svědka J. P. z č. l. 117 až 118 spisu (viz č. l. 214 spisu).
V protokolu o veřejném zasedání konaném dne 4. 4. 2013 se uvádí, že navrhovaný
výslech svědka P. bude posouzen v rámci závěrečné porady. Následně bylo
konstatováno, že doplnění dokazování ve veřejném zasedání prováděno nebude
(srov. č. l. 255 a násl. spisu).
Odvolací soud k záznamu o výpovědi svědka J. P. opatřenému obhájcem
dovolatele v odůvodnění svého usnesení uvedl, že jej nelze považovat, jak se
snaží tvrdit obviněný, za doznání viny ke konkrétnímu zranění poškozeného. Jeho
obsah není zdaleka jednoznačný, v užití výrazů a v popisu děje je v podstatě
velmi neurčitý a vedle nezpochybnitelné identifikace poškozeným P. , je jeho
důkazní význam pochybný. Svědek P. u hlavního líčení pak odmítl vypovídat po
zákonném poučení zcela důvodně. Mohl se vystavit trestnímu stíhání za situace,
když by uvedl cokoliv jiného o průběhu vyvedení poškozeného z baru, zatímco
jako svědek ve výpovědi, kterou soud přečetl u hlavního líčení, tvrdil, že se
ničeho neúčastnil a žádnou konfliktní situaci nezaznamenal. Odvolací soud návrh
na opakování výslechu a na provedení konfrontace považuje za nadbytečný, neboť
by to nemohlo důkazní situaci za popsaného stavu zvrátit, a nebyl proto
akceptován. Okresní soud se vypořádal s problematikou zapojení tohoto svědka
tím způsobem, že poškozený P. u hlavního líčení jmenovaného vyloučil jako
muže, kterým byl udeřen a setrval jednoznačně na označení obviněného jako
pachatele úderu do obličeje, po kterém upadl, a vzniklo jeho zranění. Obviněný
také jednoznačně ve svůj prospěch interpretuje vcelku bezvýznamné vyjádření J.
P. , které měl učinit po rekognici, že je rád, že nebyl poškozeným označen.
Takové vyjádření je obsahově nespecifické, mohlo se vztahovat nikoliv k jeho
neoznačení za pachatele zranění poškozeného, ale i k neoznačení své přítomnosti
u vyvedení poškozeného, což bylo v souladu s jeho svědeckou výpovědí, že si
ničeho nevšiml a nikoho v rozhodné době nevyváděl (srov. str. 4 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomuto odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové považuje za nutné podotknout, že odvolací soud hodnotí obsah záznamu o
rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České
advokátní komory č. 13/2004 Věstníku (č. l. 142 - 143 spisu), aniž by jím byl v
průběhu řízení proveden důkaz. Podle ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska
změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k
důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto
důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním
líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s
výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu
provedl. Postup odvolacího soudu je nutné s ohledem na citované ustanovení
posoudit jako nepřípustný, navíc pokud jde o rozhodné skutečnosti, záznam
(srov. č. l. 142 a zejména č. l. 143 spisu) obsahuje následující přepis
výpovědi J. P. , coby dožádané osoby. V odpovědi na otázku, jak se celý
incident odehrál, J. P. odpověděl, že to „bylo jednoduchý. Ten člověk tam
prostě chrápal. Normálně se vyved ven, to bylo v pohodě. Problém vzniknul v
tom, že ten člověk měl tam nějaký kamarády. Otevřel prostě ty dveře a já říkám
ne, prostě dovnitř nepůjdete a zavřel jsem ty dveře. Třikrát. Otevřel je
počtvrtý nebo potřetí a měl ji a mezi těmi dveřmi ji dostal.“ Na další otázku
odpověděl, že poškozený spadl až po té ráně pěstí. Nebylo to, že bychom ho
schválně napadli, ale vzniklo to tím, že on se neustále vracel dovnitř, pořád
držel ty dveře a rval ty dveře, že půjde dovnitř. Pak ji dostal a spadnul. Na
otázku obhájce JUDr. Gallata, kdo mu dal ránu, J. P. jasně odpověděl: „Já
jsem mu dal ránu. … S tou rukou to už nevím přesně, ale pravděpodobně na ni
spadl.“ Vzhledem k obsahu tohoto záznamu má tak Nejvyšší soud za to, že
odvolacím soudem měl být učiněn výslech svědka J. P. , místo toho, aby činil
důkazně nepodložené úvahy spočívající v tom, že opakování výslechu a
konfrontaci považuje za nadbytečné, neboť by to nemohlo za popsaného stavu vést
ke zvrácení důkazní situace. Je tedy zřejmé, že odvolací soud se bude muset
pokusit vyslechnout J. P. jako svědka ve veřejném zasedání u odvolacího
soudu.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také opětovně namítal
nesprávnost provádění všech dosavadních rekognicí, a to s odůvodněním, že dne
3. 5. 2011 byla provedena prvá tzv. fotorekognice podle § 104b odst. 4 a § 158a
tr. ř., když ta byla uznána i státním zastupitelstvím jakožto nesprávná a
nezákonná. Druhá rekognice in natura ze dne 27. září 2011 však již nikoliv,
ačkoliv se v ní objevilo podle jeho názoru až neuvěřitelné množství vad a
pochybení. Rekognice provedená v tomto řízení podle § 104b odst. 4 a § 158a tr.
ř. má zásadně tři fáze, když se však stále jedná o jeden procesní úkon. Je jím
výslech poznávající osoby v postavení svědka, následné ukázání poznávaných osob
kvůli jejich určení a dále druhý výslech pro doplnění konkrétností. V tomto
případě však všechny tři fáze byly provedeny chybně. Obhájce obviněného se
domáhal u policejního orgánu účasti na rekognici, a sice jmenovitě i na její
první fázi. Policejním orgánem mu však bylo znemožněno účastnit se této fáze.
Další vadou první fáze provedené rekognice byl absolutní nedostatek výslechu
před samotným ukázáním poznávaných osob. Další vadou první fáze rekognice,
jakož i všech ostatních fází, je nedostatek přítomnosti nezúčastněné osoby ve
smyslu § 104b odst. 1 tr. ř. V protokolu z rekognice je za nezúčastněnou osobu
označena paní K. Obviněnému je známo, že paní K. je manželkou nprap. K.,
který pracuje na stejném místě a se stejnými osobami, na kterém byla rekognice
prováděna a kteří rekognici prováděli. Nadto sama paní K. je pracovnicí Policie
České republiky rovněž pracující na daném pracovišti. Ve druhé fázi došlo k
tomu pochybení, že v místnosti s poznávanými osobami byly při jednom aktu
poznáváné 3 osoby, které mohly předmětný skutek spáchat. Jelikož v místnosti
byly 3 ztotožňované osoby a pouze 3 osoby další, byl porušen zákon a tím i
zmařena rekognice. Další vadou byla očividná nesourodost ztotožňovaných osob.
Další vadou rekognice je skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným, a tak i
možným obviněným pánům F. P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a
nebyla jim dána možnost zvolit si pořadové číslo mezi ztotožňovanými osobami.
Třetí fáze rekognice, tedy výslech svědka po provedení rekognice, zcela
absentuje.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ve svém předchozím
rozhodnutí ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, ve shodě s oběma nižšími
soudy posoudil rekognici podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 jako nezákonnou.
Pokud jde o rekognici in natura ze dne 27. 9. 2011, Nejvyšší soud neshledal v
jejím provedení takové procesní pochybení, které by zakládalo její nezákonnost,
aby nemohla být provedena v hlavním líčení a zhodnocena ve smyslu § 2 odst. 6
tr. ř.. V podrobnostech tak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého
předchozího rozhodnutí v této projednávané věci, kterým jsou také vyvraceny
shora uplatněné námitky obviněného V. Č. ohledně rekognice in natura.
Nejvyšší soud se v tomto svém předcházejícím rozhodnutí také zabýval shodným
tvrzením obou nižších soudů, že rekognicí podle fotografií, kterou oba soudy
shledaly jako nezákonnou, byla zásadně ovlivněna i rekognice in natura. K tomu
Nejvyšší soud dále uvedl, že stížnostní (tj. nyní odvolací) soud k tomu uvedl,
že „… smyslové i psychologické důsledky předchozí rekognice provedené podle
fotografie, byť v delším časovém odstupu, nelze ani poté považovat za
zanedbatelné.“ Nejvyšší soud v té souvislosti také zdůraznil, že v ustanovení §
104b odst. 4 tr. ř., které jinak upravuje provedení rekognice podle fotografií,
se výslovně uvádí, že rekognice podle fotografií „nesmí bezprostředně
předcházet rekognici ukázáním osoby“. Z toho vyplývá, že zákon připouští
možnost provést po rekognici podle fotografií rekognici „in natura“, čímž se
soudy obou nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly.
Není totiž vyloučeno, aby poznávající osoba poté, co poznávanou osobu popsala a
označila ji ve fotoalbu, následně nikoli s bezprostředním odstupem tutéž osobu
ztotožnila mezi více ukázanými osobami in natura. K tomu, že takové rekognici
předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je pak nutno přihlédnout při
hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1.
2001, sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní
rozhledy). Nejvyšší soud k tomu dále poznamenal, že ani stížnostní (tj.
odvolací) soud se dostatečně konkrétně nezabýval tím, v jakém směru a čím měl
být poškozený V. P. ovlivněn předchozí rekognicí prostřednictvím fotografie,
na níž byl V. Č. podstatně mladšího vzhledu a s „neoholenou“ hlavou. Oba
nižší soudy bez náležité konkretizace pouze zkonstatovaly, že poškozený byl
rekognicí podle fotografií ovlivněn, aniž by se však současně detailně zabývaly
oběma provedenými rekognicemi, kvalitou fotografií, jejich shodností se
skutečným vzhledem znovu poznávané osoby v době činu a v době rekognice in
natura apod. a v návaznosti na to uvedly, v čem mělo ono ovlivnění spočívat.
Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného usnesení zkonstatoval, že by bylo
pouze řečnickým cvičením vysvětlení, jak mohla předchozí rekognice podle
fotografií ovlivnit výsledek rekognice „in natura“, což Nejvyšší soud rovněž
oběma nižším soudům vytkl. Krajský soud k této výtce může pouze obecně dodat: v
prvém případě vnímá poznávající osoba a zaměřuje se paměťově toliko na rysy
tváře na fotografii, ve druhém případě pak hodnotí z hlediska utkvění v paměti
jiný, celkový obraz poznávané osoby, mimo tváře i celou postavu, její výšku,
tělesnou konstituci. Předchozí poznání může tak výsledek opakovaného poznání
psychologicky i smyslově ovlivnit různým způsobem, v poznání ji utvrdit či
znejistit. U poškozeného P. však v opakovaném popisu osoby pachatele úderu do
obličeje evidentně panovala ve ztotožnění obviněného Č. jistota (srov. str. 3
odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud tak pochybil, když se nezabýval tím, jak mu bylo uloženo
Nejvyšším soudem, aby vysvětlil, zda rekognice podle fotografií mohla ovlivnit
a v jakém směru rekognici in natura. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí
uvádí, že by bylo pouze řečnickým cvičením vysvětlení, jak mohla předchozí
rekognice podle fotografií ovlivnit výsledek rekognice in natura, ale byl to
právě odvolací soud, který ve svém usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To
2/2012, v návaznosti na závěr soudu prvního stupně, že „poškozený byl
nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií ze dne 3. 5. 2011“ (čl.
147 spisu), bez bližšího odůvodnění uvedl, že smyslové i psychologické důsledky
předchozí rekognice provedené podle fotografie, byť v delším časovém odstupu,
nelze ani poté považovat za zanedbatelné (srov. rovněž str. 9 odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012). Nejvyšší
soud odvolacímu soudu tuto úvahu nevytýkal, pouze mu uložil, aby se touto svou
úvahou blíže zabýval a vysvětlil na základě jakých skutečností a okolností
případu k takovému závěru dospěl. Kromě toho se Nejvyšší soud ve svém usnesení
ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, zaobíral procesním postupem orgánů
činných v trestním řízení při provádění rekognice in natura, což nic nemění na
tom, že samotné hodnocení tohoto důkazu již bylo povinností obou soudů nižších
stupňů. Soudy nižších stupňů tak byly názorem Nejvyššího soudu zavázány pouze v
tom směru, že rekognice in natura nevykazuje takové procesní vady, které by
měly za následek její procesní nepoužitelnost jako důkazu v hlavním líčení,
nikoli v tom směru, jak ji mají hodnotit, a to i ve vztahu k předchozí
rekognici podle fotografií. Podle názoru Nejvyššího soudu hodnocení kteréhokoli
důkazu, tedy i provedené rekognice poškozeným nemůže být „pouze řečnickým
cvičením“ jak uvedl odvolací soud, ale musí odpovídat ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. Podle ustálené judikatury jestliže rekognici in natura předcházelo
označení oné osoby podle fotografií, je k tomu nutno přihlédnout při hodnocení
jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp.
zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní rozhledy).
Podle ustálené judikatury zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon
nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich
váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto
zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o
správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém
uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní
přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soudy
zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku lze zkoumat
pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda
jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 1971, sp. zn. 4 Tz 36/1970, uveřejněné pod č. 56/1971 v sešitu 5/1971
Bulletinu Nejvyššího soudu ČR).
K posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů se také Ústavní soud
vyjádřil ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000). V těchto závěrech prohlásil, že k
hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí
projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné
ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím
ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup
vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem
odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na
odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor
provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně
odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z
provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav,
nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210, ve
sv. 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Důkazy provedené před soudem
musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti
(přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve
vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy,
předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že
informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho
hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního
vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o
sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující
výrok soudu, který – především z ústavního hlediska – musí být vždy výrazem
lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu
zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové
závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem
provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III.
ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR). Těmto požadavkům ze shora podrobně rozvedených důvodů
odvolací soud nedostál.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a proto k podanému
dovolání obviněného V. Č. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013,
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové
přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru
vytýkaných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá se všemi rozhodnými
skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména
se bude znovu zabývat tím, zda obviněný V. Č. svým jednáním mohl naplnit
shora uvedené znaky obsažené ve skutkové podstatě trestného činu výtržnictví
podle ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku, dále se ve veřejném zasedání
pokusí po řádném poučení provést výslech svědka J. P. , jehož výslech
navrhovala u veřejného zasedání před odvolacím soudem obhajoba, a doplní i v
dalších naznačených směrech dokazování (zejména vyslechne znalkyni MUDr. Lenku
Zátopovou) tak, aby mohl ve věci náležitě a bez pochybností rozhodnout. V
neposlední řadě se namísto polemiky s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.
2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, opět bude zabývat hodnocením důkazu – rekognice
in natura, přičemž současně vysvětlí na základě jakých okolností případu má za
to, že poškozený V. P. mohl být ovlivněn rekognicí podle fotografií ze dne 3.
5. 2011, která předcházela rekognici in natura provedené dne 27. 9. 2011, jak
sám uvedl ve svém původním usnesení ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012.
Přitom se nemůže omezit jen na obecné konstatování, že „…v prvém případě vnímá
poznávající osoba a zaměřuje se paměťově toliko na rysy tváře na fotografii, ve
druhém případě pak hodnotí z hlediska utkvění v paměti jiný celkový obraz
poznávané osoby, mimo tváře i celou postavu, její výšku, tělesnou konstituci.
Předchozí poznání může tak výsledek opakovaného poznání psychologicky i
smyslově ovlivnit různým způsobem, v poznání ji utvrdit či znejistit. U
poškozeného P. však v opakovaném popisu osoby pachatele úderu do obličeje
evidentně panovala ve ztotožnění obviněného Č. jistota“ (str. 3 napadeného
usnesení odvolacího soudu). Účelem hodnocení důkazu totiž není uvádět obecné
závěry, ale konkrétně zhodnotit provedenou rekognici in natura ze dne 27. 9.
2011 a její výsledky, a to i ve vztahu k předchozí provedené rekognici podle
fotografií, přičemž z hlediska tohoto zhodnocení zásadně nepostačuje
konstatování, že „u poškozeného P. však v opakovaném popisu osoby pachatele
úderu do obličeje evidentně panovala ve ztotožnění obviněného Č. jistota.“
Nejvyšší soud již v předchozím usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo
413/2012, požadoval s ohledem na již shora uvedené závěry nalézacího a
stížnostního (dnes odvolacího) soudu, aby bylo učiněno konkrétní zhodnocení
rekognice in natura po jejím provedení v hlavním líčení, přičemž naznačil i
které konkrétní okolnosti je třeba z tohoto hlediska hodnotit, aniž by však dal
jakýkoli pokyn jak z hlediska způsobu hodnocení či důležitosti těchto
okolností, tak i konečného závěru tohoto hodnocení (srov. 9 a 10 usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný v dovolání také
namítal, že co se aplikace § 39 tr. zákoníku týče, v odůvodnění rozsudku
prvostupňový soud aplikoval pouze velice strohý výčet toho, co samotné zákonné
ustanovení již obsahuje, avšak ničím své závěry již nepodložil, když ani
neprovedl šetření a dokazovaní, Nejvyšší soud se touto námitkou blíže
nezabýval, když k dovolání obviněného zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který
zamítl jeho odvolání. Bude nyní na odvolacím soudu, aby se ve svém novém
rozhodnutí vypořádal i s namítanými úvahami nalézacího soudu z hledisek
uvedených v § 39 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací
soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při
odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí
být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu, a to i z hlediska namítaného § 39 tr. zákoníku. Z rozhodnutí odvolacího
soudu musí být také zřejmé, jak se vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným
V. Č. v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným
výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.