4 Tdo 963/2021-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2021 o dovolání
obviněného J. S., nar. XY v XY, bytem XY, zdržuje se na adrese XY, t. č. ve
výkonu trestu ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu
Hodoníně pod sp. zn. 19 T 130/2019, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, jakožto i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. S., nebere do vazby.
1. Rozsudkem Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T
130/2019, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným
přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v úmyslu neoprávněně se obohatit vydávající se za osobu M. Š. z XY se v roce
2016 prostřednictvím telefonního čísla XY seznámil s poškozenou S. B., kdy po
několika setkáních v XY, okres XY, poškozenou požádal o půjčku a to:
a) dne 14. 7. 2016 ve výši 150 000 Kč, a to konkrétně na koupi
prodejního stánku, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož
dne na ulici před pobočkou České spořitelny v XY,
b) dne 20. 7. 2016 ve výši 200 000 Kč, a to konkrétně na koupi hospody v
XY, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před
pobočkou České spořitelny v XY,
c) dne 23. 9. 2016 ve výši 10 000 Kč, a to konkrétně na koupi notebooku,
kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala téhož dne před pobočkou
České spořitelny v XY,
d) dne 23. 11. 2016 ve výši 10 000 Kč, a to konkrétně na opravu
automobilu obviněného, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená předala
téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
e) dne 1. 12. 2016 ve výši 37 000 Kč, a to konkrétně na koupi
profesionálního vysavače na auta, kdy požadovanou finanční částku mu poškozená
předala téhož dne před pobočkou České spořitelny v XY,
přičemž obviněný výše uvedené finanční prostředky poškozené i přes opakované
výzvy a urgence do dnešního dne nevrátil, čímž poškozené S. B., narozené XY,
způsobil škodu v celkové výši 407 000 Kč.
2. Za uvedený přečin podvodu a za sbíhající se přečin zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. l, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně
uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č.j.
10 T 137/2017–48, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v
trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl
obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §
43 odst. 2 tr. zákoníku pak soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu
Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č.j. 10 T 137/2017-48, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále soud uložil obviněnému povinnost
zaplatit poškozené S. B., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 407 000 Kč,
jako náhradu za způsobenou škodu.
4. Naproti tomu byl obviněný uvedeným rozsudkem Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, podle § 226 písm. e) tr. ř.
zproštěn obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu podle § 197 tr.
zákoníku zanikla.
5. Proti rozsudku Okresního soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn.
19 T 130/2019, podal obviněný odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě
škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5.
2021, sp. zn. 7 To 97/2021, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7
To 97/2021, podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když jednání
popsané ve skutkové větě nevykazuje znaky skutkové podstaty přečinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný zdůrazňuje, že ačkoliv se
skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nesouhlasí, je si vědom předpokladu
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vychází při
formulování dovolacích námitek ze skutkového stavu formulovaného soudem prvního
stupně.
7. Následně dovolatel namítá, že ze znění skutkové věty nevyplývá
naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu. Konstatuje, že pokud se
ve skutkových zjištěních uvádí, že „v úmyslu neoprávněně obohatit se seznámil s
poškozenou“, pak skutková věta vyjadřuje pohnutku, proč se seznámil s
poškozenou, ovšem pohnutka není znakem skutkové podstaty přečinu podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Navíc uvedená formulace představuje právní
formulaci odvozenou ze znění § 209 tr. zákoníku, nejedná se o skutková zjištění
soudu. Podle obviněného z žádného důkazu nevyplývá, s jakým úmyslem se měl
seznámit s poškozenou, když současně zdůrazňuje, že z výpovědi poškozené
nevyplývá, že by v době jejich seznámení měl povědomí o její finanční situaci,
toto mu měla poškozená sdělit až po osobním setkání. Samotné jejich seznámení
nelze považovat za jednání, které by bylo trestné.
8. Poté se dovolatel zabývá otázkou zapůjčení uvedených finančních
prostředků od poškozené. Předně namítá, že zapůjčení peněz není trestné s
odkazem na čl. 8 odst. 2 Listiny. Zdůrazňuje, že ohledně půjček není ve
skutkové větě uvedeno nic bližšího, není zjevné, co přesně bylo mezi ním a
poškozenou dohodnuto, jaká práva a povinnosti z těchto údajných smluv stranám
vznikly, zda bylo dohodnuto, že se jedná o půjčku (jestli se nejednalo o dar či
společnou investici), jaký byl termín splatnosti a zda tento již nastal nebo
ne. Akcentuje, že nevrácení dluhu, samo o sobě není znakem trestného činu
podvodu a připomíná, že by pro naplnění uvedené skutkové podstaty musel mít
úmysl peníze nevrátit již v době, kdy mu byly zapůjčeny, což však nebylo
prokázáno. Podle obviněného nebyla v dané věci ani naplněna subjektivní stránka
trestného činu podvodu (zavinění ve formě úmyslu), když ani skutek popsaný ve
skutkové větě nevyjadřuje jeho zavinění. Opakuje, že formulace „v úmyslu
neoprávněně se obohatit“ vyjadřuje pohnutku, nikoliv zavinění. Popis skutku
tedy neobsahuje vyjádření subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě úmyslu
vztahující se k jednání, kterým měla být poškozené způsobena škoda ve výši 407
000 Kč. Stran způsobené škody namítá, že pokud ještě nenastala splatnost
půjček specifikovaných ve skutkové větě (což z formulace skutkové věty nelze
zjistit), tak škoda v takovém případě nevznikla.
9. Obviněný konstatuje rovněž porušení zásady subsidiarity trestní
represe, když ke vzniku škody na straně poškozené došlo podle její výpovědi v
důsledku neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotné poškozené. Z
výpovědi poškozené vyplývá, že předala finanční prostředky ve výši 407 000 Kč
osobě, kterou minimálně do doby poskytnutí půjčky vůbec neznala jménem a
příjmením, natož aby znala její adresu nebo jiné osobní údaje. Dokonce si ve
čtyřech případech ani nenechala podepsat žádné písemné potvrzení o předání
peněz a nenechala si od osoby, které peníze předávala, předložit žádný doklad
totožnosti. Tímto postupem tak podle obviněného poškozená porušila všechny
zásady opatrnosti. Akcentuje, že trestní represe nemůže u soukromoprávních
vztahů nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho
soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou
určeny k ochraně těchto práv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
7 Tdo 486/2010, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). V daných souvislostech obviněný
uvádí, že poškozená se ani nesnažila věc řešit občanskoprávní cestou, ale ihned
přistoupila k trestnímu oznámení.
10. Dovolatel dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů. Z obsahu dokazování totiž nevyplývá, že by se s
poškozenou seznámil v úmyslu neoprávněně se obohatit. Ani závěr soudu, že se
při seznámení s poškozenou vydával za osobu jménem M. Š., nemá oporu v žádném
důkazu. Poškozená totiž ve své výpovědi uvedla jméno M. Š., nikoliv M., které
zjistila z písemného potvrzení o půjčce ze dne 20. 7. 2016. Následně dodává, že
poškozená explicitně uvedla, že „on jí to jméno ani neřekl“. Vyjadřuje i
nesouhlas se závěrem soudů, podle kterého z SMS komunikace vyplývá, že mu
poškozená poskytla předmětné půjčky. Podle dovolatele totiž z uvedené
korespondence nevyplývá zapůjčení finančních prostředků ve výši 407 000 Kč
prostřednictvím pěti půjček specifikovaných ve skutkové větě. Z SMS komunikace
není patrné, zda poškozená požadovala vrácení půjček specifikovaných ve
skutkové větě nebo zda se jednalo o jiné závazky.
11. Dovolatel se dále podrobně zabývá výpovědí poškozené, kterou
rozebírá a poukazuje na rozpory v její výpovědi během trestního řízení (trestní
oznámení, svědecká výpověď v hlavním líčení) stran pořadí poskytnutí
konkrétních částek, jakožto i toho, kolikrát se s ním intimně sblížila. Zabývá
se také výpovědí poškozené stran potvrzení o půjčce, jakožto i samotnou
listinou na č. l. 7 (tj. potvrzením o půjčce ve výši 150 000 Kč). Ve vztahu k
tomuto potvrzení vyslovuje dovolatel názor, že měl soud požádat znalce o
doplnění dokazování znaleckého posudku z písmoznalectví, aby bylo postaveno
najisto, zda text listiny a adresa XY jsou psány stejnou rukou či nikoliv.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný považuje výpověď poškozené za nevěrohodnou,
a tudíž na jejím základě nemohla být v řízení jeho vina spolehlivě prokázána.
12. Za nepřípustné zvyšování důkazní síly svědecké výpovědi poškozené
považuje provedení výslechů svědků Z. C. a J. R., když tito svědkové pouze
převyprávěli to, jak jim předmětnou událost popisovala poškozená. Svědci totiž
ve svých výpovědích nepopisují nic, co by vnímali vlastními smysly.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak,
že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k
novému projednání a rozhodnutí ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. Obviněný rovněž
konstatoval, že trvá na projednání dovolání ve veřejném zasedání.
14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř.
zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne
26. 8. 2021. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze
dne 17. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 796/2021, nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný
dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné
dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že převážná část
argumentace obviněného je formulována vůči procesu dokazování, a jako taková
neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu. Dovolatel se podle jeho názoru domáhá
revize skutkových zjištění a vede polemiku s hodnocením provedených důkazů, kdy
se neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil primárně na procesním základě a při
nerespektování § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. požaduje přehodnocení učiněných
skutkových závěrů vztahujících se k objektivní a subjektivní stránce přečinu
podvodu.
15. Má za to, že v posuzované věci není dána ani existence extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Jestliže obviněný
kritizuje závěry soudů, pod jakou identitou vystupoval a za jakých podmínek
probíhaly schůzky a komunikace s poškozenou, nejedná se o předvídanou situaci
extrémního rozporu, neboť jej nelze dovozovat jen z toho, že z předložených
verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi rozdílné oproti obhajobě.
Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.
16. Ve vztahu k výpovědi svědkyně S. B. vyslovuje názor, podle kterého
její výpověď odpovídá časovému odstupu, koresponduje s doloženými pokladními
doklady České spořitelny a výpisy z bankovního účtu. Pokud obviněný napadá
věrohodnost výpovědi této svědkyně, státní zástupce upozorňuje, že tato otázka
spadá do hodnocení důkazů, a proto tato námitka nenaplňuje uvedený dovolací
důvod. Prvostupňový soud podle něj rozvedl nejen její výpověď, ale zasadil ji i
do kontextu se zjišťovanými okolnostmi, přičemž vyhodnotil její výpověď jako
věrohodnou. Navíc je její výpověď podporována ostatními důkazy (výpověďmi
svědků Z. C. a J. R., protokolem o ohledání mobilního telefonu poškozené a
obviněného včetně fotodokumentace). Z provedených důkazů vyplývá opakovaná
urgence poškozené, která obviněného alias M. Š. žádá o vrácení finančních
prostředků ve výši 407 000 Kč, přičemž tento svůj příjezd neustále oddaluje
tvrzenými pracovními povinnostmi či údajnou hospitalizací.
17. Ohledně námitek týkajících se druhu smlouvy akcentuje nerozhodnost
toho, o jakou smlouvu se z občanskoprávního hlediska jednalo. Rozhodné bylo,
zda je možné na podkladě učiněných skutkových zjištění dovodit, že byly
naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku (obohacení v
důsledku uvedení v omyl). Ve věci bylo zjištěno, že poškozená měla peníze v
dané výši a postupně je předala obviněnému v hotovosti, závazkový vztah mezi
nimi tak existoval.
18. Pokud dovolatel namítá doplnění znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví, tak ze spisového materiálu podle státního zástupce nevyplývá,
že by se tento výslovně domáhal takového důkazu. Evidován je ve vztahu k
odvolacímu řízení. Nejde však o případ opomenutých důkazů.
19. Pod zvolený dovolací důvod lze podle názoru státního zástupce
podřadit námitky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, ale
pouze s určitou benevolencí, jelikož dovolatel výslovně neuvádí ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku však hodnotí jako neopodstatněnou.
Konstatuje, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů s poukazem na
existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení
finančních prostředků, k jejichž úbytku došlo prostřednictvím trestného činu. V
daných souvislostech akcentuje, že obviněný svým protiprávním jednáním naplnil
dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a poukazuje na ve věci rozhodné skutečnosti.
Obviněný poškozené poskytoval zavádějící informace, lhal ji o své pravé
identitě a pracovních aktivách, předstíral zájem o bližší mezilidský vztah, od
čehož se odvíjela určitá míra důvěry, za které se rozhodla poskytnout poškozená
půjčku. Obviněný však poskytnuté finanční prostředky nevrátil. Následně
upozorňuje, že ani samotná možnost odpovědnosti podle civilních předpisů
nevylučuje použití trestní odpovědnosti, a naopak je povinností státu uplatnit
vůči pachatelům trestných činů tuto odpovědnost.
20. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně
neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas
s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
21. Obviněný využil dne 28. 9. 2021 možnosti podat repliku k vyjádření
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, když
soudu zaslal své stanovisko. Obviněný nesouhlasí s vyjádřením státního
zástupce, podle kterého převážná část argumentace jeho představuje polemiku s
hodnocením důkazů. Má za to, že v dovolání uplatnil hmotněprávní námitky, když
rozebírá skutkovou větu a zabývá se tím, zda jsou ve skutkové větě
naformulovány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
209 odst. 3 tr. zákoníku. Stran názoru státního zástupce, podle kterého
formálně proklamuje hmotněprávní vady, avšak ve skutečnosti se domáhá revize
skutkových zjištění, upozorňuje na to, že skutková věta popisuje skutkový děj
tak, že připouští řadu variant, jak se skutek mohl odehrát. Proto v dovolání
rozebíral možné varianty, jak se podle skutkové věty mohl skutek odehrát.
22. K vyjádření státního zástupce týkajícího se jeho argumentace stran
extrémního rozporu poukazuje obviněný na to, že soud prvního stupně
neformuloval skutkovou větu v návaznosti na to, co bylo z provedených důkazů
zjištěno, ale že skutkovou větu převzal z podané obžaloby, a následně v
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že text skutkové věty nevylučuje to, co
uvedla poškozená S. B. ve své výpovědi. Skutková zjištění ale musí vycházet z
toho, co vyplývá z provedených důkazů. Pokud soud prvního stupně pojal do
skutkové věty okolnosti, které z žádného z důkazů nevyplývají s odůvodněním, že
takto popsaný děj nelze vyloučit, učinil tak v rozporu se základními zásadami
trestního řízení.
23. Pokud jde o výpověď poškozené S. B., připomíná, že trestní řád
vyžaduje pro uznání osoby vinnou spolehlivé prokázání viny. Jestliže má být
jeho vina obviněného v posuzovaném případě dovozena z výpovědi svědkyně, která
celou událost popisuje pokaždé jinak, má ve své výpovědi nepřesnosti a rozpory,
nelze v takovém případě hovořit o spolehlivém prokázání skutku, a tím pádem ani
o prokázání jeho viny.
24. Nesouhlasí s názorem státního zástupce, podle kterého není
podstatné, o jaký druh smlouvy se z občanskoprávního hlediska mělo v posuzované
věci jednat. Pokud je totiž pojmovým znakem trestného činu podvodu „obohacení
se“ na úkor poškozeného, pak je pro posouzení podstatné, co bylo předmětem
občanskoprávního vztahu mezi ním a poškozenou a kdy nastala nebo má nastat
splatnost údajných půjček.
25. Obviněný se neztotožňuje ani s vyjádřením státního zástupce, že se
výslovně nedomáhal doplnění znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a
odkazuje na své odvolání.
26. Jestliže státní zástupce tvrdí, že výslovně nenamítal porušení
zásady subsidiarity trestní represe, když neuvedl ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, tak obviněný odkazuje na čl. V. bodu 7. svého dovolání, jež obsahuje
explicitní odkaz na toto ustanovení trestního zákoníku. Dovolatel má za to, že
v případě posouzení porušení zásady subsidiarity trestní represe je nutné
posuzovat věc z toho pohledu, zda by poškozený měl šanci uspět při vymáhání
svého nároku občanskoprávní cestou. V posuzované věci by poškozená za stávající
důkazní situace s vymáháním svého nároku na zaplacení částky 407 000 Kč měla v
občanskoprávním řízení jen nepatrnou šanci na úspěch. Podle § 131 o. s. ř.
soudy v civilním řízení pohlíží na výpověď účastníků řízení jen jako na
podpůrné důkazy, neboť mohou být ovlivněné zájmem účastníka na výsledku sporu.
Pokud soudy v trestním řízení poškozené přiznaly částku 407 000 Kč, považuje to
dovolatel za porušení zásady subsidiarity trestní represe. Následně obviněný
Nejvyššímu soudu navrhuje shodný postup jako v podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a
není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně
fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného
obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné
dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný naplnil zvolený dovolací
důvod částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky vztahující se k
naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, tj. konkrétně
námitky, že skutková věta nevyjadřuje subjektivní ani objektivní stránku
trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval právně relevantně uplatněnou
argumentací, která se vztahovala k otázce naplnění objektivní a subjektivní
stránky trestného činu podvodu, konkrétně, že skutková věta výroku o vině tyto
nevyjadřuje. Dovolací soud předmětné námitky shledal důvodnými, neboť skutečně
lze mít za to, že skutková věta výroku o vině rozsudku Okresního soudu v
Hodoníně nevyjadřuje jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu
podvodu, pro který byl obviněný uznán vinným.
34. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým
byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
35. Objektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije
nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede
majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku větší škoda a dojde k
obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné
rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Uvedení v omyl je jednání
pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným
stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém
podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní
(tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy
takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu,
že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany
poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale
za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti
zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Škodou na cizím majetku je pak
újma majetkové povahy. Větší škodou je škoda dosahující částky nejméně 100 000
Kč [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
2051-2058 s).
36. Pokud jde o subjektivní stránku, tak jejím obligatorním znakem je
zavinění, které chápeme jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným
složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje
vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech
člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo
ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce
vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí
jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci (složka volní). Současně
platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké
formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a
nedbalost (§ 16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky
dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností
objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp.
zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č.
62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Skutková podstata přečinu § 209 odst. 1 tr.
zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku),
ovšem ve vztahu ke způsobení větší škody je postačující, zavinil-li ji pachatel
jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku] (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
2063 s). Jak již bylo naznačeno, v případě přečinu podvodu se v základní
skutkové podstatě vyžaduje úmysl, když ovšem postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku] a ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty
postačí nedbalost [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o subjektivní stránku
trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, Nejvyšší soud v obecné
rovině připomíná, že tzv. podvodný úmysl pachatele musí být dán již v době, kdy
začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu, a naopak nepostačuje,
pokud jej získá až dodatečně.
37. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným,
nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se
výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i
uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku
tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a
to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí
znaky trestného činu. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když
popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující
formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti
tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku
obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité
skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 621/2002, 5 Tdo 1328/2003, přiměřeně
rozhodnutí č. 43/1994 - I. Sb. rozh. tr. aj.). Pro úplnost je třeba dodat, že i
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že jednoznačný soulad mezi
skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými
právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu (k tomu např.
nálezy sp. zn. II. ÚS 460/02, IV. ÚS 565/02 aj.).
38. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že ve výroku
o vině je uvedeno, že obviněný „se vydávajíc za osobu M. Š. z XY se…seznámil s
poškozenou S. B., kdy po několika setkáních…poškozenou požádal o půjčky,
přičemž obviněný uvedené finanční prostředky poškozené i přes opakované výzvy a
urgence do dnešního dne nevrátil, čímž poškozené … způsobil škodu v celkové
výši 407 000 Kč“. Podle skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně tak
obviněný obohatil sám sebe tím, že po seznámení s poškozenou si od ní půjčil
peníze, které jí následně i přes urgenci nevrátil. Na tomto místě je nutno
souhlasit s námitkou obviněného, že samotné seznámení s poškozenou, případně
zapůjčení finančních prostředků není trestné. Skutková část výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně však konkrétní skutková zjištění, která by
vyjadřovala zákonné znaky trestného činu podvodu podle 209 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku neobsahuje.
39. Jinak vyjádřeno, ve skutkových zjištěních nejsou obsaženy žádné
skutečnosti, jež by odpovídaly zákonnému znaku „uvedení v omyl“, když
skutečnost, že se obviněný vydával za jinou osobu, sama o sobě není pro daný
znak dostačující, byť lze připustit, že lze polemizovat nad tím, zda by
poškozená dovolateli peníze zapůjčila, pokud by věděla, že toto není jeho
skutečné jméno, takže tato skutečnost by mohla nasvědčovat tomu, že obviněný v
okamžiku seznámení uváděl poškozenou v omyl, když ovšem ze skutkových zjištění
by mělo být postaveno na jisto, že tak činil z toho důvodu, že chtěl od
poškozené již v okamžiku seznámení vylákat půjčky. V tomto směru je ovšem třeba
uvést, že nebylo dosud ani řádně objasněno, pod jakým jménem se obviněný
představil poškozené při seznámení, tedy zda pod jménem M. Š. či zda toto jméno
použil poprvé až při podepisování dokladu o zapůjčení částky 200.000 Kč. Tedy
ve skutkových zjištěních vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně absentuje
naplnění znaku uvedení poškozené v omyl, když v těchto skutkových zjištění není
ani vyjádřeno, že by obviněný např. uvedl nepravdivý důvod půjčky a že měl v
úmyslu poškozené půjčky nevrátit či nevrátit ve stanoveném termínu, pokud by
byl dohodnut. Zde je třeba zdůraznit, že sama skutečnost, že obviněný nevrátí
půjčené částky peněz v termínu, který slíbil, není sama o sobě dostatečným
důkazem pro zjištění, že při půjčce uvedl věřitele v omyl (srov. R 15/1969). Z
tohoto pohledu jsou opodstatněné námitky obviněného, že ze skutkového stavu,
jak byl soudem zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku o vině, není zřejmé
naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu.
40. Z formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně nelze dovodit ani naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.
Formulaci „v úmyslu neoprávněně se obohatit“ lze skutečně vnímat jako vyjádření
pohnutky, která obviněného vedla k seznámení s poškozenou, jak uvádí dovolatel
ve svém podání. Z uvedeného však nevyplývá, že by obviněný již v době seznámení
měl v úmyslu vylákat od poškozené půjčku (není ani zřejmé, že by v té době
věděl o majetkových poměrech poškozené), ale že by zejména již v okamžiku
zapůjčení finančních prostředků měl úmysl peníze nevrátit. Na tomto místě se
sluší zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že k naplnění zákonných znaků
subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že
pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu půjčené peníze vůbec nevrátit
nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve
smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke
škodě jeho majetku obohatil (srov. R 54/1967-I., shodně též R 57/1978-III., NS
2/2001-T41 a B 2/1973-21). Vyjádření subjektivní stránky obviněného, tedy jeho
úmysl poškozené v době uzavření půjčky peníze nevrátit či nevrátit ve
stanoveném termínu, zcela ve skutkových zjištěních absentuje.
41. Dovolací soud má proto za to, že soud prvního stupně se otázkou
naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu v posuzované věci řádně
nezabýval, když ve výroku rozhodnutí absentují skutkové závěry stran toho,
jakým způsobem měl obviněný uvést poškozenou v omyl. Pokud jde o subjektivní
stránku, tak z písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že
tento se subjektivní stránkou zabýval v bodech 21.-24., když dospěl k závěru o
úmyslném zavinění obviněného, avšak ani z odůvodnění rozsudku se nepodává, zda
dovolatel měl v úmyslu finanční prostředky poškozené nevrátit již v okamžiku
předání finančních prostředků nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal
alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit. Z odůvodnění
usnesení soudu druhého stupně se podává, že tento soud se alespoň částečně
pokusil napravit pochybení soudu prvního stupně, když v bodě 8. uvedl, že
obviněný nesdělil poškozené své jméno, ani jí nesdělil všechny rozhodné
skutečnosti ke své osobě, tj. jak k osobnímu stavu, takže ji neseznámil se svou
finanční situací, a je proto nepochybné, že poškozenou uváděl v omyl ohledně
svého úmyslu ve vztahu k poškozené, ale i ve vztahu k finančním prostředkům.
Takový postup soudů však nelze akceptovat. Ústavní soud již opakovaně zaujal k
předmětné vadě výroku rozsudku stanovisko, které nemůže dovolací soud
ignorovat. Zdůraznil, že odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení
(demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v
něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy
tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení,
co do své určitosti, obstát. Opíraje se o toto východisko též konstatoval, že
zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není na místě (byť v posuzované
věci nelze ani dospět k jednoznačnému závěru o zhojení uvedených vad
rozhodnutím odvolacího soudu), neboť se nejedná o bližší rozvedení výroku o
vině v odůvodnění rozsudku soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové
podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není (k tomu např. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/02, sp. zn. IV. ÚS 565/02 – též in Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113, str. 21 a násl.).
42. Bude proto na soudu prvního stupně, aby takto vytknuté nedostatky
odstranil a aby ve skutkové větě výroku o vině popsal skutek tak, aby zahrnoval
všechny zákonné znaky trestného činu, pokud uzná obviněného vinným. Dovolací
soud dodává, že popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly
obsaženy skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty
toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního
stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je
neuvedl ve výrokové části rozsudku, není podle praxe dovolacího soudu v kolizi
se zákazem reformationis in peius. Jestliže se v takovém případě doplnění
popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a
závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (k
tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno též
pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
43. Z pohledu zbývající se dovolací argumentace obviněného lze uzavřít,
že primárně obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů
nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi
skutkového děje (škoda nevznikla; ke vzniku škody došlo v důsledku neopatrného
jednání poškozené; poškozená je nevěrohodná). Takto formulované dovolací
námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť
ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako
takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Jinak vyjádřeno,
obviněný své námitky směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudem
provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze
skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů.
Touto argumentací ovšem obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího
důvodu a takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
44. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za
vhodné, se k některým, byť skutkovým námitkám obviněného vyjádřit. Obviněný
namítá, že v posuzované věci nevznikla škoda, neboť z rozhodnutí soudů nižších
stupňů není patrná splatnost poskytnutých půjček. Vzhledem k nezbytnosti soudu
prvního stupně posoudit, zda byla poškozená obviněným uvedena v omyl, případně
jakým způsobem a zda dovolatel měl od počátku v úmyslu peníze poškozené
nevrátit a v případě takových zjištění upravit skutkovou větu výroku o vině a
nově rozhodnout, tak dovolací soud v tomto směru jen stručně odkazuje na
listinu založenou ve spise na č. l. 7, ze které je patrná splatnost zapůjčené
částky ve výši 200 000 Kč dva měsíce.
45. Jestliže dovolatel poukazuje na to, že závěr soudu o tom, že se při
seznámení vydával za osobu M. Š., nemá oporu v provedeném dokazování, pak s
tímto tvrzením nelze souhlasit. Poškozená sice během své výpovědi u hlavního
líčení konaného dne 8. 1. 2020 skutečně označila obviněného jako M. Š. z XY
(viz protokol o hlavním líčení na č. l. 275-276), avšak z výpovědi svědka J. R.
z přípravného řízení se podává, že poškozená měla zapůjčit své finanční
prostředky osobě jménem M. Š. (viz úřední záznam na č. l. 59). Dovolací soud na
tomto místě zdůrazňuje, že úřední záznam o podaném vysvětlení J. R. byl v
hlavním líčení čten podle § 211 odst. 6 tr. ř. za výslovného souhlasu
obviněného a státního zástupce (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 276). Z
uvedeného je tak zjevné, že zkráceninou M. měla poškozená na mysli jméno M.,
když o M. hovořila před svědkem J. R. Pro dokreslení lze jen dodat, že
poškozená uvedla jméno M. Š. i v přípravném řízení.
46. Pokud jde o SMS komunikaci mezi poškozenou a obviněným, tak z této
je patrné, že se týká zapůjčených finančních prostředků obviněnému ze strany
poškozené. Obviněný je zjevně v prodlení s vrácením peněz, přičemž je patrné,
že se jedná o peníze ve výši 400 000 Kč (viz č. l. 28), přičemž obviněný na
otázku poškozené, kdy jí to dovolatel vrátí, odpověděl: „až přijedu a už sem to
řek“ (č. l. 37). Jednotlivé SMS je třeba hodnotit jako celek, a to v kontextu
ostatních provedených důkazů, nikoliv izolovaně, jak to činí dovolatel. Při
hodnocení uvedených zpráv s ohledem na výpovědi poškozené a svědků R. (č. l.
59), jakožto i s ohledem na pokladní doklady České spořitelny, lze jednoznačně
dospět k závěru, že zmiňovaných 400 000 Kč v SMS zprávě ze dne 21. 12. 2017
odpovídá penězům, které poškozená měla zapůjčit obviněnému.
47. Nejvyšší soud považuje za vhodné se ještě vyjádřit k námitce
obviněného týkající se posouzení věrohodnosti poškozené S. B., byť tato
deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť
posouzení otázky věrohodnosti svědků spadá do otázky hodnocení důkazů. Předně
je zde vhodné zopakovat, že posuzování věrohodnosti svědka nepřísluší
obviněnému, nýbrž soudu. Navíc je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně se
věrohodností svědkyně zabýval, přičemž dospěl k závěru o její věrohodnosti,
přičemž i řádně rozvedl z jakých důvodů (viz bod 20. rozsudku soudu prvního
stupně). Nelze pominout, že soud výslovně poukázal na skutečnost, že výpověď
této svědkyně nestojí osamoceně, ale podporují ji i další provedené důkazy,
zejména pokladní doklady České spořitelny, výpovědi svědků M., C. či R.
Věrohodností této svědkyně se zabýval také soud druhého stupně, když obviněný
námitku nevěrohodnosti poškozené uplatnil i v odvolacím řízení, přičemž dospěl
k závěru, že její výpověď je věrohodná (viz bod 7. usnesení soudu druhého
stupně), přičemž jeho úvahám nelze vytknout nějakou nelogičnost či deformaci. Z
uvedeného je tedy zjevné, že v tomto směru nelze odůvodnění soudů nižších
stupňů nic vytknout.
48. Stran požadavku na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví, který by se dal vnímat jako náznak námitky opomenutých důkazů,
považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy, jsou
kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným
zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně
důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého
procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva
svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III.
ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy,
jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem
vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009,
sp. zn. I. ÚS 972/09). Zde se ovšem sluší především poznamenat, že z protokolů
o hlavním líčení ze dne 8. 1. 2020, 12. 2. 2020, 12. 6. 2020, 20. 7. 2020, 23.
11. 2020, 21. 1. 2021, 18. 2. 2021 (viz č. l. 274-276, 289, 300, 320, 330, 345,
355-356) je patrné, že obviněný nenavrhoval doplnění dokazování tímto posudkem.
Dovolatel navrhoval provedení uvedeného důkazu v rámci podaného odvolání (viz
č. l. 370), přičemž z protokolu o veřejném zasedání, ale i odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně není patrno, že by soud druhého stupně o tomto
návrhu nějakým způsobem rozhodl. Jedná se o jisté pochybení soudu druhého
stupně, které ovšem k tomu, že dovolací soud shledal podané dovolání důvodné,
bude možno napravit, pokud obhajoba na provedení tohoto důkazů setrvá, v dalším
řízení.
49. Vzhledem k závěrům uvedeným v bodech 33.-41. tohoto rozhodnutí
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 5. 2021, sp. zn. 7 To 97/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Okresnímu soudu v Hodoníně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
50. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Hodoníně bude muset
znovu projednat věc obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen
se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a
postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním
otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), když ani není vyloučeno
doplnění dokazování ze strany soudu prvního stupně.
51. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí
svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto
trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení
Nejvyššího soudu pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu Hodoníně ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 19 T 130/2019, právní moci a tím i
vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem
obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň podle § 265l odst. 4
tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný J. S. nebere do vazby, když z předloženého
spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by u něho v nynějším stadiu
řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení § 67 a) až c) tr. ř.
Na tomto místě soud dodává, že obviněný do výkonu trestu nastoupil na základě
zaslané výzvy dobrovolně (č. l. 403) a ani v předchozím řízení nebyl dán důvod
pro vazbu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu