Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Borise Štefla, zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, se sídlem Římská 32, 120 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 5 NZT 12/2013, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší státní zastupitelství považovalo jeho stížnost za nepřípustnou s odkazem na právní úpravu v § 141 odst. 2 trestního řádu, dle které "usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni." Dle stěžovatelovy interpretace však ustanovení § 160 odst. 7 trestního řádu, dle kterého "proti usnesení o zahájení trestního stíhání může obviněný podat stížnost", nutno za situace, kdy státní zastupitelství zruší původní rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a zároveň o zahájení trestního stíhání rozhodne znovu, chápat jako připouštějící podání stížnosti proti usnesení státního zastupitelství. Stěžovatel dodává, že ve své stížnosti k Nejvyššímu státnímu zastupitelství chtěl uplatnit námitku, že upřesnění objektivní stránky provedené vrchním státním zastupitelstvím je rozporu se zákazem reformace in peius.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným způsobem bylo porušeno jeho základní lidské právo nebýt stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelova argumentace spočívá v rozdílném právním názoru na interpretaci ustanovení trestního řádu stran možnosti podání opravného prostředku. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování výkladu jednotlivých ustanovení obecného práva provedeného orgány k tomu oprávněnými. Toliko pokud by tento výklad porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak platí tím spíše za situace, kdy příslušný orgán rozhodne zcela v souladu s ustálenou praxí, a svoji interpretaci ve svém rozhodnutí i blíže odůvodní, jako tomu bylo v nynější věci.
Ke stěžovatelovu případu lze navíc dodat, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi, totiž u věcí pravomocně neskončených, na místě pouze zcela výjimečně, především pak pokud by došlo k zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík předseda senátu