Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Břetislava Hřebačky, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2025, č. j. 21 As 16/2025-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení Nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rozsahu napadeného výroku s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na přístup k soudu, ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právem podnikat podle čl. 26 Listiny. Akcesoricky navrhuje zrušit nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále též "CHKO"), zejména s tím, že normotvorný proces byl veden v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Ministerstvo životního prostředí (vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 15. 4. 2024, č. j. MZP/2024/620/1986, nevyhovělo námitkám stěžovatele proti zařazení pozemků v jeho (spolu)vlastnictví, nacházejících se v katastrálních územích Týnec na Moravě a Moravská Nová Ves se způsobem využití orná půda, trvalý travnatý porost a (v jednom případě) ostatní plocha (dále jen "dotčené pozemky") do Chráněné krajinné oblasti Soutok. Ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1343, rozklad stěžovatele zamítl.
3. Ani Městský soud v Praze stěžovateli nevyhověl a rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 A 55/2024-106, jeho žalobu zamítl. Podle městského soudu správní orgány řádně odůvodnily, proč byly pozemky žalobce zahrnuty do předmětu ochrany. V rámci vyhlášení záměru CHKO Soutok i v rozhodnutí správních orgánů bylo náležitě vysvětleno, proč je nutné přistoupit k ochraně dotčených pozemků, přestože se jedná o ornou půdu a trvalý travní porost (louky). Pokud jde o jediný pozemek, který je evidován jako "ostatní plocha", ten bezprostředně sousedí s jinými pozemky, mj. též stěžovatele, které jsou evidovány jako trvalý travní porost. Stěžovatel přitom ve vztahu k odlišnosti faktického využití tohoto pozemku nic netvrdil. Ačkoliv vedlejší účastník nerozhodl o námitkách ve lhůtě stanovené zákonem, na zákonnost vydaného rozhodnutí tento postup neměl vliv. Správní orgány rovněž dostatečně odůvodnily, proč nebylo možné namísto vyhlášení CHKO přistoupit ke smluvní ochraně. V testu proporcionality již správní orgán prvního stupně podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů nebyla smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Z dikce § 39 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "ZOPK") totiž nevyplývá, že se orgán ochrany přírody musí za každou cenu s vlastníkem pozemku na ochraně domluvit. Za daných podmínek by formalistická aplikace daného ustanovení nebyla v souladu s účelem ZOPK, kterým je ochrana přírody a krajiny. Jelikož z obecně formulované žalobní námitky nevyplývalo, že by stěžovatel vyvíjel nějakou iniciativu za účelem sjednání smluvní ochrany dotčeného území, natož aby o ni požádal, městský soud uzavřel, že vedlejší účastník postupoval v rozporu s § 39 ZOPK ve spojení s § 45c odst. 5 téhož zákona.
4. Městský soud neshledal důvodné ani pochybnosti o nestrannosti Agentury ochrany přírody a krajiny, a tudíž i její analýzu provedenou v rámci záměru CHKO Soutok shledal věrohodnou a relevantní. K probíhajícím pozemkovým úpravám městský soud uvedl, že stěžovatel neprokázal, jak by tyto úpravy měly zasáhnout jeho veřejná subjektivní práva ve vztahu k vyhlášení CHKO Soutok, pročež nepovažoval tvrzené skutečnosti za relevantní a důkaz dopisem SPÚ neprovedl. Stěžovatel také namítal, že finanční nástroje na podporu šetrného hospodaření lze využívat i bez vyhlášení CHKO, což správní orgány v zásadě nepopřely, aniž by však dostatečně vysvětlily rozdíl mezi evropsky významnou lokalitou (dále jen "EVL") a CHKO v této oblasti. Městský soud nicméně konstatoval, že otázka dotačních nástrojů nebyla rozhodná pro posouzení věci, neboť nebyla nosným důvodem pro vyhlášení CHKO Soutok. Tento dílčí nedostatek tak nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud jde o problematiku namítaných omezení a možnému vzniku škody, městský soud nejprve konstatoval, že tyto námitky byly uplatněny v rámci návrhu na nařízení předběžného opatření, a to až po lhůtě k podání žaloby. Přesto však dovodil, že omezení hospodaření na pozemcích žalobce nebyla konkretizována natolik, aby představovala nepřiměřený zásah do jeho práv, přičemž případné ztížení hospodaření lze kompenzovat prostřednictvím náhrady podle § 58 ZOPK. Protože městský soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky, žalobu zamítl.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, veškeré námitky byly vypořádány řádně. Obdobnými kasačními stížnostmi se přitom soud zabýval již opakovaně. První kasační námitka, která se týkala absence předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatele a s tím souvisejícího zásahu do jeho vlastnického práva provedenou regulací, byla podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná. Stěžovatel již v námitkách (jakož i v rozkladu a žalobě) uváděl, že orná půda nemůže být předmětem zvolené ochrany, respektive že na dotčených pozemcích chybí její požadovaný smysl, Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s odůvodněním obou správních rozhodnutí i rozsudku městského soudu a na jejich odůvodnění odkázal. Úkolem kasačního soudu není repetitivně opakovat závěry již vyřčené v předcházejících rozhodnutích, považuje-li je za věcně správné a vyčerpávající.
6. Ve své druhé námitce stěžovatel namítal nevyužití smluvní ochrany dle § 45c odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny, ani této však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Ze zákona o ochraně přírody a krajiny plyne, že pro EVL, kam spadají rovněž dotčené pozemky, lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, zvolit ochranu na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody.
Smluvní způsob ochrany EVL je alternativou především k vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území, byť smluvní ochranu nelze a priori vyloučit ani u většího území. Vedlejší účastník při posuzování předmětu ochrany v rámci testu proporcionality vážil jednotlivé možnosti ochrany, přičemž s ohledem na majetkové vztahy v území, efektivitu ochrany a charakter dotčených pozemků uzavřel, že smluvní ochrana není vhodná ani proveditelná. Pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonné zmocnění, námitka porušení čl.
11 odst. 4 Listiny je proto nedůvodná. Jakkoliv je patrné, že vyhlášení CHKO s sebou přináší pro vlastníky dotčených nemovitostí jistá omezení, stěžovatel dostatečně netvrdil a nedoložil, že tato omezení jsou natolik závažná, aby bylo třeba přehodnotit rozsah stanovené ochrany. Stěžovatel byl rovněž upozorněn na skutečnost, že v případě ztížení zemědělského hospodaření v důsledku vyhlášení CHKO Soutok má dle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny nárok na finanční náhradu.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v rozsahu zamítavého výroku I.), akcesoricky navrhuje zrušení samotného nařízení vlády.
8. Vláda si počínala nedbale a nikoliv v souladu se zásadou proporcionality, kterou si žádá zákon, resp. § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proces přijetí návrhu byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Napadené nařízení je nejen v rozporu se zásadou proporcionality, racionality a nezbytnosti přijetí právních předpisů, ale také v přímém rozporu se zákonem, resp. se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Vláda vydáním napadeného nařízení vybočila ze stanovených mantinelů a mezí vyslovených v § 45c odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. Porušila čl. 78 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť překročila meze svého ústavního zmocnění k vydání nařízení vlády k provádění zákona tím, že nedodržela zákonem stanovené podmínky pro vyhlášení CHKO. Vzhledem k tomu, že zde neexistovaly jakékoli skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhlášení CHKO a ani důvodová zpráva neobsahuje vysvětlení nezbytnosti zvoleného řešení, dopustila se vláda svévole a libovůle.
9. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany dle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo. Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do Listinou zaručeného práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na řádné čí jakékoli posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl. 4 odst. 4 Listiny.
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Nejvyšší správní soud rozhodoval takřka měsíc po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025. S námitkami stěžovatele se vypořádal v souladu se svou vlastní předchozí judikaturou a v souladu s vyhlášeným nálezem ústavně konformním způsobem. Námitky specifické pro případ stěžovatele byly rovněž vypořádány ústavně souladně. Ústavní soud neshledal důvod do jeho posouzení jakkoliv zasahovat.
14. Ústavní soud rovněž podotýká, že je mu z úřední činnosti známo, že se řada stěžovatelů obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spojenou s akcesorickým návrhem na zrušení téhož nařízení. Jde například o usnesení ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2525/25
, či ze dne 27. 11. 2025
sp. zn. III. ÚS 3094/25
. Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení nařízení v této věci plně odpovídá argumentaci uvedené v citovaných řízeních. Od závěrů vyslovených druhým a třetím senátem Ústavního soudu se nyní rozhodující senát nemá důvod odchylovat.
15. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívala v nesouhlasu s vyhlášením chráněné krajinné oblasti. Ústavní soud se souladem nařízení s ústavním pořádkem, jakož i zákonem o ochraně přírody a krajiny, zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025. Uzavřel, že nařízení vlády bylo přijato k tomu Ústavou zmocněným orgánem, v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (čl. 76 odst. 1 a čl. 78 Ústavy). Bylo vydáno oprávněných subjektem, nijak nezasahuje do záležitostí vyhrazených zákonu a je z něj zřejmá vůle zákonodárce k podrobnější úpravě podzákonným předpisem. Proces schvalování a projednávání napadeného nařízení podle Ústavního soudu nevykazoval jakékoli znaky libovůle.
16. Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
neshledal rozpor se stěžovatelem namítaným § 45c zákona o ochraně přírody a krajiny. Uvedl, že vyhlašování CHKO jako jednoho ze zvláště chráněných území (srov. § 14 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny) probíhá podle autonomních pravidel, přičemž citovaný § 45c odst. 4 tohoto zákona v tom vládu nijak nelimituje. Stejně jako v nyní posuzovaném případě stěžovatele vznesla navrhovatelka totožnou základní výhradu spočívající v nesplnění požadavku proporcionality ve prospěch ochrany životního prostředí. Rovněž zpochybňovala způsobilost nové právní úpravy přispět ke kvalitnější ochraně dotčených přírodních lokalit, jakož i potřebnost nové právní úpravy. Ústavní soud zdůraznil, že stát má ve vztahu k povinnosti chránit přírodu své pozitivní závazky a ochrana životního prostředí má být komplexní, promyšlená a plánovaná. Právo na ochranu vlastnictví a právo na podnikání však nebylo úpravou dotčeno ústavně nepřiměřeným způsobem.
17. Vyhlášení CHKO podle Ústavního soudu sleduje legitimní cíl v podobě ochrany přírodního bohatství (čl. 7 Ústavy) a ochrany životního prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny). Zároveň obstojí v testu proporcionality, neboť představuje vhodný (způsobilý) prostředek k naplnění sledovaného cíle, zároveň prostředek potřebný, neboť zvažované alternativy nejsou s to daný legitimní cíl naplnit ve srovnatelné míře, a konečně jde i o prostředek přiměřený, neboť silný zájem na ochraně významné přírodní lokality též pro budoucí generace převáží nad negativy v podobě zásahů do vlastnického práva, práva na podnikání a práva na samosprávu (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025, bod 106).
18. Co se týká konkrétních pozemků stěžovatele, stěžovatel tvrdil v řízení před Nejvyšším správním soudem pouze v nejobecnější rovině, že jejich začlenění do CHKO Soutok omezí jeho vlastnické právo s těmito pozemky nakládat, přičemž takové omezení není proporcionální k dotčenému předmětu ochrany. Stejně tak v předložené ústavní stížnosti pouze obecně tvrdí, že začlenění dotčených pozemků do CHKO Soutok je výsledkem libovůle veřejné moci, aniž se jakkoli vyjadřuje či prokazuje, proč by tomu tak v případě předmětných pozemků mělo být.
Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Rozhodnutí je plně přezkoumatelné a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou (zejm. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025, č. j. 22 As 4/2025-59, ze dne 30. 5. 2025 č. j. 10 As 17/2025-66, ze dne 11. 6. 2025 č. j. 10 As 16/2025-52, ze dne 12. 6. 2025 č. j. 22 As 34/2025-62, ze dne 24. 6. 2025 č. j.
1 As 23/2025-40, ze dne 27. 6. 2025, č. j. 4 As 63/2025-40 a ze dne 18. 7. 2025 č. j. 5 As 61/2021-44).
19. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Co se týče návrhu na zrušení nařízení, akcesorický návrh obvykle sdílí osud ústavní stížnosti odmítnuté podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Tento případ je ale jiný. S ohledem na to, že Ústavní soud o návrhu na zrušení nařízení již rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025, byla tím založena překážka věci rozhodnuté podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení proto Ústavní soud odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu [totožně postupoval (jedním výrokem) i v případě již citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 2525/25
, jakož i usnesení
sp. zn. III. ÚS 3094/25
]. Rozhodl přitom mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu