Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Křenovského, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2025 č. j. 21 As 27/2025-54, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právem podnikat podle čl. 26 Listiny. Akcesoricky navrhuje zrušit nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, zejména s tím, že normotvorný proces byl veden v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ministerstvo životního prostředí (vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 21. 5. 2024 č. j. MZP/2024/620/2345 nevyhovělo námitkám stěžovatele proti zařazení pozemků v katastrálním území T. do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "CHKO Soutok"). Ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 11. 9. 2024 č. j. MZP/2024/290/1371 rozklad stěžovatele zamítl.
3. Ani Městský soud v Praze stěžovateli nevyhověl a rozsudkem ze dne 6. 2. 2025 č. j. 15 A 105/2024-76 jeho žalobu zamítl. Odmítl tvrzení stěžovatele, že jeho pozemek (orná půda) chybí v popisu předmětu ochrany záměru. Upozornil, že součástí podrobnějšího popisu předmětu ochrany na str. 23 a 24 záměru orná půda je. Vedlejší účastník pak v prvostupňovém rozhodnutí dále rozvedl, v čem spočívá přírodní hodnota pozemku žalobce, kterou je nutno chránit: pozemek je součástí předmětu ochrany, neboť orná půda tvoří harmonicky utvářenou krajinu s typickým krajinným rázem a rovněž plní přírodní funkci krajiny z důvodu provázanosti orné půdy s vodním režimem.
K žalobní námitce, podle níž vedlejší účastník předtím, než přistoupil k záměru na vyhlášení CHKO Soutok, ignoroval požadavek na tzv. přednostní ochranu (tj. ochranu realizovanou v součinnosti s vlastníky pozemků), městský soud uvedl, že žalovaný na institut smluvní ochrany nerezignoval, ale zvažoval jej. V testu proporcionality již správní orgán prvního stupně podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů nebyla smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Městský soud do značné míry souhlasil s vedlejším účastníkem i ohledně aplikace § 45c odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (tj. veřejné upozornění na možnost smluvního zajištění ochrany u evropsky významných lokalit).
To, jak v minulosti (ne)postupoval příslušný orgán ochrany přírody při zajišťování smluvní ochrany v souvislosti s vyhlášením evropsky významných lokalit (dále jen "EVL"), které se na dotčeném území nacházejí, a sice Niva Dyje a Soutok - Podluží, nemělo podle městského soudu přímou vazbu na řešení současné otázky, kterou bylo vyhlášení CHKO Soutok. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nicméně ve svém souhrnu obsahovala relevantní odůvodnění, proč nebyla zvolena smluvní ochrana. Ke sjednání smluvní ochrany se vyžaduje i iniciativa vlastníka pozemku; pokud ji vlastník nevyvine, dojde k vyhlášení zvláště chráněného území postupem, jako tomu bylo v projednávané věci.
Jelikož z obecně formulované žalobní námitky nevyplývalo, že by stěžovatel vyvíjel nějakou iniciativu za účelem sjednání smluvní ochrany dotčeného území, natož aby o ni požádal, městský soud uzavřel, že vedlejší účastník nepostupoval v rozporu s § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s § 45c odst. 5 téhož zákona. Protože městský soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky, žalobu zamítl.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu s tím, že veškeré námitky byly vypořádány řádně, včetně možnosti smluvní ochrany pozemků. První kasační námitka, která se týkala absence předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatele a s tím souvisejícího zásahu do jeho vlastnického práva provedenou regulací, byla podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná. Stěžovatel již v námitkách (jakož i v rozkladu a žalobě) uváděl, že orná půda nemůže být předmětem zvolené ochrany, respektive že na dotčených pozemcích chybí její požadovaný smysl, a Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s odůvodněním obou správních rozhodnutí i rozsudku městského soudu a na jejich odůvodnění odkázal.
Úkolem kasačního soudu není repetitivně opakovat závěry již vyřčené v předcházejících rozhodnutích, považuje-li je za věcně správné a vyčerpávající. Ve své druhé námitce stěžovatel namítal nevyužití smluvní ochrany podle § 45c odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny, ani této však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Ze zákona o ochraně přírody a krajiny plyne, že pro EVL, kam spadají rovněž dotčené pozemky, lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, zvolit ochranu na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody.
Smluvní způsob ochrany EVL je alternativou především k vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území, byť smluvní ochranu nelze a priori vyloučit ani u většího území. Vedlejší účastník při posuzování předmětu ochrany v rámci testu proporcionality vážil jednotlivé možnosti ochrany, přičemž s ohledem na majetkové vztahy v území, efektivitu ochrany a charakter dotčených pozemků uzavřel, že smluvní ochrana není vhodná ani proveditelná. Pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonné zmocnění, námitka porušení čl.
11 odst. 4 Listiny je proto nedůvodná. Jakkoliv je patrné, že vyhlášení CHKO Soutok s sebou přináší pro vlastníky dotčených nemovitostí jistá omezení, stěžovatel dostatečně netvrdil a nedoložil, že tato omezení jsou natolik závažná, aby bylo třeba přehodnotit rozsah stanovené ochrany. Stěžovatel byl rovněž upozorněn na skutečnost, že v případě ztížení zemědělského hospodaření v důsledku vyhlášení CHKO Soutok má podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny nárok na finanční náhradu; smysl a účel zvolené ochrany byl náležitě vysvětlen již správními orgány a při vyhlašování CHKO Soutok byl dodržen zákonný postup.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v rozsahu zamítavého výroku I), akcesoricky navrhuje zrušení samotného nařízení vlády.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že si vláda počínala nedbale a nikoliv v souladu se zásadou proporcionality, kterou si žádá zákon, resp. § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proces přijetí návrhu byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Napadené nařízení je nejen v rozporu se zásadou proporcionality, racionality a nezbytnosti přijetí právních předpisů, ale je také v přímém rozporu se zákonem, resp. se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Vláda vydáním napadeného nařízení vybočila ze stanovených mantinelů a mezí vyslovených v § 45c odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. Porušila čl. 78 a čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť překročila meze svého ústavního zmocnění k vydání nařízení vlády k provádění zákona tím, že nedodržela zákonem stanovené podmínky pro vyhlášení CHKO Soutok. Vzhledem k tomu, že zde neexistovaly jakékoli skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhlášení CHKO Soutok, a ani důvodová zpráva neobsahuje vysvětlení nezbytnosti zvoleného řešení, dopustila se vláda svévole a libovůle. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany podle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo. Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do Listinou zaručeného práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na řádné čí jakékoli posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl. 4 odst. 4 Listiny.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval ještě před vyhlášením nálezu ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25
, se s námitkami stěžovatele vypořádal ústavně konformním způsobem. Námitky specifické pro případ stěžovatele byly rovněž vypořádány ústavně souladně. Ústavní soud neshledal důvod do jeho posouzení jakkoliv zasahovat.
11. Ústavní soud rovněž podotýká, že je mu z úřední činnosti známo, že se řada stěžovatelů obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spojenou s akcesorickým návrhem na zrušení téhož nařízení. O jednom ze série návrhů bylo rozhodnuto usnesením tohoto senátu ze dne 20. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2359/25
, v obdobné věci bylo rozhodnuto i usnesením II. senátu ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2525/25
. Od svých předchozích závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchylovat.
12. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívala v nesouhlasu s vyhlášením chráněné krajinné oblasti. Ústavní soud se souladem nařízení s ústavním pořádkem, jakož i zákonem o ochraně přírody a krajiny, zabýval v nálezu ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25
. Uzavřel, že nařízení vlády bylo přijato k tomu Ústavou zmocněným orgánem, v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (čl. 76 odst. 1 a čl. 78 Ústavy). Bylo vydáno oprávněných subjektem, nijak nezasahuje do záležitostí vyhrazených zákonu a je z něj zřejmá vůle zákonodárce k podrobnější úpravě podzákonným předpisem. Proces schvalování a projednávání napadeného nařízení podle Ústavního soudu nevykazoval jakékoli znaky libovůle.
13. Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
neshledal rozpor se stěžovatelem namítaným § 45c zákona o ochraně přírody a krajiny. Uvedl, že vyhlašování CHKO Soutok jako jednoho ze zvláště chráněných území (srov. § 14 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny) probíhá podle autonomních pravidel, přičemž citovaný § 45c odst. 4 tohoto zákona v tom vládu nijak nelimituje. Stejně jako v nyní posuzovaném případě stěžovatele vznesla navrhovatelka totožnou základní výhradu, spočívající v nesplnění požadavku proporcionality ve prospěch ochrany životního prostředí a rovněž zpochybňovala způsobilost nové právní úpravy přispět ke kvalitnější ochraně dotčených přírodních lokalit, jakož i potřebnost nové právní úpravy. Ústavní soud zdůraznil, že stát má ve vztahu k povinnosti chránit přírodu své pozitivní závazky a ochrana životního prostředí má být komplexní, promyšlená a plánovaná. Právo na ochranu vlastnictví a právo na podnikání však nebylo úpravou dotčeno ústavně nepřiměřeným způsobem.
14. Vyhlášení CHKO Soutok podle Ústavního soudu sleduje legitimní cíl v podobě ochrany přírodního bohatství (čl. 7 Ústavy) a ochrany životního prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny). Zároveň obstojí v testu proporcionality, neboť představuje vhodný (způsobilý) prostředek k naplnění sledovaného cíle, zároveň prostředek potřebný, neboť zvažované alternativy nejsou s to daný legitimní cíl naplnit ve srovnatelné míře, a konečně jde i o prostředek přiměřený, neboť silný zájem na ochraně významné přírodní lokality též pro budoucí generace převáží nad negativy v podobě zásahů do vlastnického práva, práva na podnikání a práva na samosprávu (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025, bod 106).
15. Co se týká konkrétních pozemků stěžovatele, stěžovatel v řízení před Nejvyšším správní soudem tvrdil pouze v nejobecnější rovině, že jejich začlenění do CHKO Soutok omezí jeho vlastnické právo s těmito pozemky nakládat, přičemž takové omezení není proporcionální k dotčenému předmětu ochrany. Stejně tak v předložené ústavní stížnosti pouze obecně tvrdí, že začlenění dotčených pozemků do CHKO Soutok je výsledkem libovůle veřejné moci, aniž se jakkoli vyjadřuje či prokazuje, proč by tomu tak v případě předmětných pozemků mělo být.
Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Rozhodnutí je plně přezkoumatelné a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou (zejm. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025 č. j. 22 As 4/2025-59, ze dne 30. 5. 2025 č. j. 10 As 17/2025-66, ze dne 11. 6. 2025 č. j. 10 As 16/2025-52, ze dne 12. 6. 2025 č. j. 22 As 34/2025-62, ze dne 24. 6. 2025 č. j.
1 As 23/2025-40, ze dne 27. 6. 2025 č. j. 4 As 63/2025-40 a ze dne 18. 7. 2025 č. j. 5 As 61/2021-44).
16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení napadeného vládního nařízení. Pokud je totiž ústavní stížnost nedůvodná nebo zjevně neopodstatněná, odpadá tím i možnost projednat návrh na zrušení právního předpisu [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) a § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu, viz i usnesení sp. zn. II. ÚS 584/25
, bod 12; I. ÚS 2153/25, bod 7; I. ÚS 799/25, bod 18; III. ÚS 101/95; nález sp. zn. III. ÚS 3432/15
, bod 20].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu