21 As 27/2025- 54 - text
21 As 27/2025 - 57
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 A 105/2024
76,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze žalobce napadl rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 11. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1371 (dále též jen „žalované rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2024, č. j. MZP/2024/620/2345. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“) nevyhověl námitkám žalobce proti zařazení blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Tvrdonice, do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen „CHKO Soutok“).
[2] Městský soud žalobu jako nedůvodnou výše uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud především odmítl tvrzení žalobce, že jeho pozemek (orná půda) chybí v popisu předmětu ochrany záměru. Upozornil, že součástí podrobnějšího popisu předmětu ochrany na s. 23 a 24 záměru orná půda je. Žalovaný pak v prvostupňovém rozhodnutí dále rozvedl, v čem spočívá přírodní hodnota pozemku žalobce, kterou je nutno chránit: pozemek je součástí předmětu ochrany, neboť orná půda tvoří harmonicky utvářenou krajinu s typickým krajinným rázem, a rovněž plní přírodní funkci krajiny z důvodu provázanosti orné půdy s vodním režimem.
[4] K žalobní námitce, podle níž žalovaný předtím, než přistoupil k záměru na vyhlášení CHKO Soutok, ignoroval požadavek na tzv. přednostní ochranu (tj. ochranu realizovanou v součinnosti s vlastníky pozemků) městský soud uvedl, že žalovaný na institut smluvní ochrany nerezignoval, ale zvažoval jej. V testu proporcionality již správní orgán prvního stupně podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů nebyla smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Z dikce § 39 odst. 1 ZOPK totiž nevyplývá, že se orgán ochrany přírody musí za každou cenu s vlastníkem pozemku na ochraně domluvit; za daných podmínek by formalistická aplikace daného ustanovení nebyla v souladu s účelem ZOPK, kterým je ochrana přírody a krajiny. Městský soud poukázal rovněž na to, že žalobce na závěry správních orgánů konkrétněji nereagoval. K tomu dodal, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích zmínily, že část území CHKO Soutok je již dnes „zvlášť chráněna“, proto v této části nebyla smluvní ochrana podle § 39 odst. 1 ZOPK možná ani právně.
[4] K žalobní námitce, podle níž žalovaný předtím, než přistoupil k záměru na vyhlášení CHKO Soutok, ignoroval požadavek na tzv. přednostní ochranu (tj. ochranu realizovanou v součinnosti s vlastníky pozemků) městský soud uvedl, že žalovaný na institut smluvní ochrany nerezignoval, ale zvažoval jej. V testu proporcionality již správní orgán prvního stupně podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů nebyla smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Z dikce § 39 odst. 1 ZOPK totiž nevyplývá, že se orgán ochrany přírody musí za každou cenu s vlastníkem pozemku na ochraně domluvit; za daných podmínek by formalistická aplikace daného ustanovení nebyla v souladu s účelem ZOPK, kterým je ochrana přírody a krajiny. Městský soud poukázal rovněž na to, že žalobce na závěry správních orgánů konkrétněji nereagoval. K tomu dodal, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích zmínily, že část území CHKO Soutok je již dnes „zvlášť chráněna“, proto v této části nebyla smluvní ochrana podle § 39 odst. 1 ZOPK možná ani právně.
[5] Městský soud do značné míry souhlasil se žalovaným i ohledně aplikace § 45c odst. 5 ZOPK (veřejné upozornění na možnost smluvního zajištění ochrany u evropsky významných lokalit – pozn. NSS). To, jak v minulosti (ne)postupoval příslušný orgán ochrany přírody při zajišťování smluvní ochrany v souvislosti s vyhlášením evropsky významných lokalit (EVL), které se na dotčeném území nacházejí, a sice Niva Dyje a Soutok – Podluží, nemělo podle městského soudu přímou vazbu na řešení současné otázky, kterou bylo vyhlášení CHKO. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nicméně ve svém souhrnu obsahovala relevantní odůvodnění, proč nebyla zvolena smluvní ochrana. Ke sjednání smluvní ochrany se vyžaduje i iniciativa vlastníka pozemku; pokud ji vlastník nevyvine, dojde k vyhlášení zvláště chráněného území postupem, jako tomu bylo v projednávané věci. Jelikož z obecně formulované žalobní námitky nevyplývalo, že by žalobce vyvíjel nějakou iniciativu za účelem sjednání smluvní ochrany dotčeného území, natož aby o ni požádal, městský soud uzavřel, že žalovaný nepostupoval v rozporu s § 39 ZOPK ve spojení s § 45c odst. 5 téhož zákona.
[6] Důvodnými neshledal městský soud ani ostatní námitky žalobce, konkrétně překročení lhůty pro rozhodnutí o námitkách podle § 40 odst. 4 ZOPK, pochybnosti o nestrannosti a objektivitě Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, odkaz na probíhající řízení o pozemkových úpravách, jakož i námitku, že nástroje, jimiž je možné motivovat vlastníky pozemků k šetrnějšímu hospodaření, jsou využitelné i bez nutnosti vyhlášení CHKO.
[7] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Napadený rozsudek je dle stěžovatele nezákonný a nepřezkoumatelný. Stěžovatel namítá zcela chybnou aplikaci závěrů o podmínkách smluvní ochrany dotčených pozemků, která měla být upřednostněna před plošnou ochranou ve formě CHKO. Odůvodnění těchto závěrů je současně zcela nedostatečné.
[8] Napadený rozsudek je dle stěžovatele nezákonný a nepřezkoumatelný. Stěžovatel namítá zcela chybnou aplikaci závěrů o podmínkách smluvní ochrany dotčených pozemků, která měla být upřednostněna před plošnou ochranou ve formě CHKO. Odůvodnění těchto závěrů je současně zcela nedostatečné.
[9] Podle stěžovatele došlo při přípravě a přijímání nařízení vlády, kterým byla vyhlášena CHKO Soutok, k porušení čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a rovněž byla porušena některá ustanovení ZOPK. Navrhovaná ochrana stěžovatele neúměrně zkrátí na jeho vlastnickém právu k dotčeným nemovitostem (čl. 11 Listiny), neboť zařazením dotčených pozemků do CHKO Soutok došlo k omezení výkonu vlastnického práva a ke snížení hodnoty pozemků. Stejně tak došlo k omezení práva stěžovatele na podnikání (čl. 26 Listiny) ve smyslu omezení možnosti hospodařit na jeho pozemcích. Nezákonná je dle stěžovatele rovněž forma tohoto omezení, neboť CHKO byla vyhlášena nařízením vlády, nikoliv zákonem.
[10] Stěžovatel má za to, že na dotčených pozemcích v rozporu s § 25 ZOPK absentuje zamýšlený předmět ochrany. Z chybějícího výčtu dlouhodobých cílů ochrany na str. 3 záměru a z toho, že zemědělsky obhospodařované půdy jsou uváděny pouze ve III. zóně na str. 6 záměru, vyplývá, že na intenzivně obhospodařovaných půdách neexistuje předmět ochrany. V takovém případě nelze prokázat smysl ochrany odůvodňující zásah do ústavně zaručených práv. Ustanovení § 25 ZOPK stanoví „kvalitu“ území, jež má být chráněno, mj. jde o přirozené ekosystémy lesních porostů. Žádný přirozený ekosystém lesních porostů se však v dotčeném území nevyskytuje.
[11] Žalovaný ani městský soud se dále nevypořádali s námitkou, proč žalovaný nepostupoval podle § 45c odst. 5 ZOPK. Odkazem na test proporcionality toto pochybení nelze zdůvodnit, obzvláště za situace, kdy subjekty dotčené záměrem vyjadřovaly zájem jednat o smluvní ochraně. Stěžovatel vysvětluje, že území dotčené nařízením o vyhlášení CHKO Soutok je již zařazeno pod ochranu EVL. Podle § 39 ZOPK má být ochrana takových území realizována přednostně v součinnosti s vlastníky pozemků. Stát se ovšem v tomto případě rozhodl zcela ignorovat princip součinnosti a zvolil direktivní postup, který je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k jednotlivým námitkám rekapituloval argumentaci městského soudu, s níž se ztotožňuje. Zdůraznil, že EVL Soutok – Podluží a Niva Dyje nebyly ke smluvní ochraně nabídnuty zejména proto, že v době zařazení těchto EVL do evropského seznamu již pro tyto lokality byla jako forma ochrany navržena CHKO. Dosavadní tzv. základní ochrana v dané lokalitě není dostatečná. Na základě testu proporcionality provedeného v záměru CHKO Soutok byla smluvní ochrana vyhodnocena jako neuskutečnitelná. Režim smluvní ochrany se poté neuplatní ve vztahu k třetím osobám – vůči těm se uplatní pouze obecná podmínka zákazu poškozování území podle § 39 odst. 2 ZOPK.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k jednotlivým námitkám rekapituloval argumentaci městského soudu, s níž se ztotožňuje. Zdůraznil, že EVL Soutok – Podluží a Niva Dyje nebyly ke smluvní ochraně nabídnuty zejména proto, že v době zařazení těchto EVL do evropského seznamu již pro tyto lokality byla jako forma ochrany navržena CHKO. Dosavadní tzv. základní ochrana v dané lokalitě není dostatečná. Na základě testu proporcionality provedeného v záměru CHKO Soutok byla smluvní ochrana vyhodnocena jako neuskutečnitelná. Režim smluvní ochrany se poté neuplatní ve vztahu k třetím osobám – vůči těm se uplatní pouze obecná podmínka zákazu poškozování území podle § 39 odst. 2 ZOPK.
[13] Proces vyhlášení CHKO Soutok byl podle žalovaného v souladu se zákonem. Nedošlo k omezení práv stěžovatele, o čemž svědčí jeho podání námitek proti záměru. Stěžovatel má stále právo dotčený pozemek vlastnit. Žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí odůvodnil potřebu zahrnout pozemky stěžovatele do záměru, vyhodnotil míru dotčení práv vlastníka a zmínil možné kompenzační prostředky například v podobě finanční náhrady za ztížení zemědělského hospodaření. Z § 58 ZOPK pak vyplývá povinnost každého strpět při užívání přírody a krajiny omezení plynoucí z tohoto zákona. Stejně tak lze na ústavní úrovni omezit ochranu vlastnictví, pokud to vyžaduje veřejný zájem. Tím je v tomto případě ochrana území formou CHKO.
[14] V žalovaném rozhodnutí se detailně popisuje, že dotčené pozemky stěžovatele, přestože jsou obhospodařovanou půdou, tvoří nedílnou součást několika navržených předmětů ochrany. Orná půda má navíc nezastupitelnou roli v utváření charakteristického krajinného rázu zemědělské krajiny jižní Moravy a je výslovně uvedena i v samotném podrobnějším popisu jednotlivých předmětů ochrany uvedených v záměru.
[15] Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Úvodem je třeba předeslat, že typově stejnou kasační stížností po stránce skutkové i právní se Nejvyšší správní soud zabýval v nedávných rozsudcích ze dne 30. 5. 2025, č. j. 22 As 4/2025 – 59, ze dne 30. 5. 2025, č. j. 10 As 17/2025 – 66, ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 As 16/2025 – 52, ze dne 12. 6. 2025, č. j. 22 As 34/2025 – 62, ze dne 24. 6. 2025, č. j. 1 As 23/2025 – 40, ze dne 27. 6. 2025, č. j. 4 As 63/2025 – 40 a ze dne 18. 7. 2025, č. j. 5 As 61/2021
44 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V uvedených případech byly uplatněny zcela totožné kasační námitky jako ve věci nyní projednávané. Na závěrech uvedených ve výše specifikovaných rozsudcích kasační soud nehodlá ničeho měnit, proto z nich v dalším odůvodnění vychází a v podrobnostech na ně odkazuje.
[19] Ještě před samotným posouzením kasačních námitek stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že (jak stěžovatele ostatně upozornil již městský soud) obecně platí, že míra podrobnosti rozsudku je dána především kvalitou žalobní argumentace. Stejně jako žaloba je i kasační stížnost velmi obecná a stručná a v podstatě jen kopíruje žalobní námitky. Stěžovatel totiž téměř nijak nereaguje na rozsudek městského soudu a na argumentaci v něm obsaženou a v zásadě jen opakuje svá předchozí tvrzení. Takováto podoba kasační stížnosti je proto na samotné hranici možností jejího věcného posouzení (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Za nepřezkoumatelné (pro nedostatek důvodů) lze označit zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007
58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004
73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004
74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde
li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014
85).
[21] Podle stěžovatele městský soud dostatečně nevypořádal námitku týkající se možnosti smluvní ochrany pozemků. Nejvyšší správní soud této námitce nemůže přisvědčit, neboť městský soud tyto námitky stěžovatele pečlivě vypořádal a neopomenul uvést ani obecná východiska ochrany přírody a krajiny
viz odst. 50 až 55 odůvodnění napadeného rozsudku (v části nazvané Smluvní ochrana pozemků). Stěžovatel ostatně blíže neupřesnil, které své závěry městský soud dostatečně neodůvodnil, případně které žalobní body opomenul vypořádat. Z kasačních námitek je zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí se samotným právním posouzením věci městským soudem, což ovšem nelze zaměňovat se zmíněnou nepřezkoumatelností.
[22] Lze ostatně obecně konstatovat, že z napadeného rozsudku je patrné, jak městský soud o žalobě (tj. o všech žalobních bodech) rozhodl, jaké důvody jej k tomu vedly a na jakých úvahách založil své závěry. Rozsudek městského soudu není ani vnitřně rozporný. Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s, proto naplněn není.
[23] Pokud jde o otázku právního posouzení věci městským soudem [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], stěžovatel v kasační stížnosti předestřel v zásadě dva stěžejní argumenty. První námitka se týkala absence předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatele a s tím souvisejícího zásahu do jeho vlastnického práva provedenou regulací. Ve druhé námitce stěžovatel namítal nevyužití smluvní ochrany dle § 45c odst. 5 ZOPK.
[24] K námitce chybějícího předmětu ochrany na dotčených pozemcích se již vyjádřili městský soud i žalovaný (odstavce 38 a 39 odůvodnění rozsudku; str. 4 rozhodnutí žalovaného). Stěžovatel již v námitkách (jakož i v rozkladu a žalobě) uváděl, že orná půda nemůže být předmětem zvolené ochrany, respektive že na dotčených pozemcích chybí její požadovaný smysl. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s odůvodněním obou správních rozhodnutí i rozsudku městského soudu k této otázce (jak byly stručně rekapitulovány výše), pročež lze odkázat na tam podané přesvědčivé vysvětlení, proč rovněž orná půda spadá do předmětu ochrany; úkolem kasačního soudu není repetitivně opakovat závěry již vyřčené v předcházejících rozhodnutích, považuje
[25] Dle stěžovatele se dále žalovaný ani městský soud nijak nevypořádali s námitkou nevyužití postupu podle § 45c ZOPK. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení zákona, neboť k vyhlášení zvláště chráněného území došlo, aniž by byl stěžovatel osloven se žádostí o uzavření smluvní ochrany dotčených pozemků; namísto toho bylo bez dalšího vyhlášeno zvláště chráněné území.
[26] Jak již bylo uvedeno, ze správních rozhodnutí i z rozsudku městského soudu je zřejmé, že se žalovaný i městský soud otázkou smluvní ochrany zabývali (viz odstavce 50 až 55 odůvodnění rozsudku; str. 6 až 8 rozhodnutí žalovaného), přičemž uvedli, že vzhledem k roztříštěnosti vlastnických vztahů na území zamýšlené CHKO Soutok je smluvní ochrana území fakticky neproveditelná. Nadto žalovaný podotkl, že smluvní ochranný režim upravuje vztah pouze k vlastníkovi pozemku jakožto smluvní straně, nikoliv vztah ke třetím osobám, a zdůraznil rovněž neefektivnost takového řešení.
[27] Podle § 45c odst. 4 ZOPK k zajištění udržení příznivého stavu evropských stanovišť nebo stanovišť evropsky významných druhů, které jsou předmětem ochrany evropsky významných lokalit, lze území evropsky významných lokalit nebo jejich části vyhlásit za zvláště chráněná území nebo zde zřídit smluvně chráněná území podle § 39. Vyžaduje
li udržení příznivého stavu předmětu ochrany evropsky významné lokality přísnější ochranu než podle odstavce 2, stanoví vláda nařízením u této evropsky významné lokality nebo její části kategorie zvláště chráněných území, ve kterých je příslušné orgány ochrany přírody vyhlásí, nebude
li tato ochrana zajištěna smluvně. Takto vláda postupuje v případě, že tato evropsky významná lokalita není dosud vyhlášena za zvláště chráněné území a její ochrana není zajištěna ani smluvně podle § 39.
[28] Podle § 45c odst. 5 ZOPK orgány ochrany přírody do 30 dnů ode dne vyhlášení nařízení vlády podle odstavce 1 ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv upozorní formou veřejné vyhlášky podle § 25 správního řádu vlastníky pozemků v evropsky významných lokalitách nebo jejich částech, jejichž ochranu je podle nařízení vlády podle § 45a odst. 2 třeba zajistit vyhlášením zvláště chráněného území, že jejich ochrana na dotčeném pozemku v případě, že to § 39 připouští, může být zajištěna smluvně. Pokud vlastník pozemku ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení upozornění neučiní žádný písemný úkon směřující k uzavření smlouvy, nebo na základě tohoto úkonu nedojde ve lhůtě dvou let k uzavření smlouvy podle § 39, bude evropsky významná lokalita vyhlášena jako zvláště chráněné území v kategorii ochrany stanovené národním seznamem, a to postupem stanoveným tímto zákonem pro vyhlášení zvláště chráněného území příslušné kategorie. Vyhlášení zvláště chráněných území podle odstavce 4 provedou příslušné orgány ochrany přírody nejpozději do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu.
[28] Podle § 45c odst. 5 ZOPK orgány ochrany přírody do 30 dnů ode dne vyhlášení nařízení vlády podle odstavce 1 ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv upozorní formou veřejné vyhlášky podle § 25 správního řádu vlastníky pozemků v evropsky významných lokalitách nebo jejich částech, jejichž ochranu je podle nařízení vlády podle § 45a odst. 2 třeba zajistit vyhlášením zvláště chráněného území, že jejich ochrana na dotčeném pozemku v případě, že to § 39 připouští, může být zajištěna smluvně. Pokud vlastník pozemku ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení upozornění neučiní žádný písemný úkon směřující k uzavření smlouvy, nebo na základě tohoto úkonu nedojde ve lhůtě dvou let k uzavření smlouvy podle § 39, bude evropsky významná lokalita vyhlášena jako zvláště chráněné území v kategorii ochrany stanovené národním seznamem, a to postupem stanoveným tímto zákonem pro vyhlášení zvláště chráněného území příslušné kategorie. Vyhlášení zvláště chráněných území podle odstavce 4 provedou příslušné orgány ochrany přírody nejpozději do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu.
[29] Konečně z § 39 odst. 1 ZOPK se podává, že ochrana evropsky významných lokalit je zajišťována přednostně v součinnosti s vlastníky pozemků. Pro evropsky významné lokality lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, prohlásit území za chráněné nebo strom za památný, pokud již nejsou zvláště chráněny podle tohoto zákona, na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody. Smluvně lze dále chránit i stromy nebo jiná území se soustředěnými přírodními hodnotami, kde jsou zastoupeny významné či jedinečné ekosystémy v rámci příslušné biogeografické oblasti nebo stanoviště vzácných či ohrožených druhů živočichů a rostlin, pokud již nejsou zvláště chráněny podle tohoto zákona. Smlouva musí obsahovat zejména: a) vymezení ochranných podmínek chráněného území nebo památného stromu, b) způsob péče o chráněné území nebo strom.
[30] Jak je patrné z citovaných ustanovení ZOPK, pro EVL (kam spadají rovněž dotčené pozemky) lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, zvolit ochranu na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody. Z textu zákonného ustanovení lze usuzovat, že smluvní způsob ochrany EVL je alternativou především k vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území, byť smluvní ochranu nelze a priori vyloučit ani u většího území (viz také HANÁK, J. § 39 [Smluvní ochrana]. In: VOMÁČKA, V., KNOTEK, J., KONEČNÁ, M., HANÁK, J., DIENSTBIER, F., PRŮCHOVÁ, I. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 285, marg. č. 2–3.). Žalovaný při posuzování předmětu ochrany v rámci testu proporcionality vážil jednotlivé možnosti ochrany, přičemž s ohledem na majetkové vztahy v území, efektivitu ochrany a charakter dotčených pozemků uzavřel, že smluvní ochrana není vhodná ani proveditelná.
[30] Jak je patrné z citovaných ustanovení ZOPK, pro EVL (kam spadají rovněž dotčené pozemky) lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, zvolit ochranu na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody. Z textu zákonného ustanovení lze usuzovat, že smluvní způsob ochrany EVL je alternativou především k vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území, byť smluvní ochranu nelze a priori vyloučit ani u většího území (viz také HANÁK, J. § 39 [Smluvní ochrana]. In: VOMÁČKA, V., KNOTEK, J., KONEČNÁ, M., HANÁK, J., DIENSTBIER, F., PRŮCHOVÁ, I. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 285, marg. č. 2–3.). Žalovaný při posuzování předmětu ochrany v rámci testu proporcionality vážil jednotlivé možnosti ochrany, přičemž s ohledem na majetkové vztahy v území, efektivitu ochrany a charakter dotčených pozemků uzavřel, že smluvní ochrana není vhodná ani proveditelná.
[31] Z ustanovení § 39 odst. 1 ZOPK rovněž vyplývá, že smluvní ochrana u EVL připadá v potaz pouze tehdy, není
li již zvláště chráněna podle tohoto zákona (věta druhá). Není přitom sporu, že se na části území obou EVL (Soutok – Podluží a Niva Dyje) nachází zvláště chráněná území – národní přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní rezervace, u nichž nelze smluvní ochranu dle § 39 ZOPK realizovat ani právně. Území CHKO Soutok by tak bylo rozdrobeno do několika režimů ochrany (maloplošná zvláště chráněná území, smluvní ochrana a CHKO), což by přineslo problematické zajištění systematické a komplexní péče o území jako celek. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že ani tato námitka není důvodná.
[32] Konečně, namítá
li stěžovatel, že k omezení jeho vlastnického práva došlo na základě nařízení vlády, nikoliv zákona, a proto byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny, ani tomuto argumentu nelze přisvědčit. Vznik CHKO je sice vyhlašován nařízením vlády, nicméně právě možnost vytvořit CHKO, způsob jeho vzniku i základní podmínky ochrany stanoví přímo zákon (§ 25 a násl. ZOPK). Je proto podstatné, že pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonná úprava, na kterou toto nařízení (pro jehož vydání není třeba zákonné zmocnění, jelikož toto zmocnění obsahuje již čl. 78 Ústavy) přímo navazuje. Ostatně i čl. 11 odst. 4 Listiny, který limituje nucené omezení vlastnického práva a ze kterého stěžovatel vychází, používá pojem „na základě zákona“, a nikoliv (přímo) „zákonem“.
[32] Konečně, namítá
li stěžovatel, že k omezení jeho vlastnického práva došlo na základě nařízení vlády, nikoliv zákona, a proto byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny, ani tomuto argumentu nelze přisvědčit. Vznik CHKO je sice vyhlašován nařízením vlády, nicméně právě možnost vytvořit CHKO, způsob jeho vzniku i základní podmínky ochrany stanoví přímo zákon (§ 25 a násl. ZOPK). Je proto podstatné, že pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonná úprava, na kterou toto nařízení (pro jehož vydání není třeba zákonné zmocnění, jelikož toto zmocnění obsahuje již čl. 78 Ústavy) přímo navazuje. Ostatně i čl. 11 odst. 4 Listiny, který limituje nucené omezení vlastnického práva a ze kterého stěžovatel vychází, používá pojem „na základě zákona“, a nikoliv (přímo) „zákonem“.
[33] Lze tak uzavřít, že pozemky stěžovatele byly do záměru CHKO Soutok zařazeny v souladu se zákonem, přičemž námitky stěžovatele na tom nemohly nic změnit. Nelze jistě zpochybnit, že vyhlášení CHKO s sebou přináší pro vlastníky dotčených nemovitostí jistá omezení, stěžovatel ovšem dostatečně netvrdil a nedoložil, že tato omezení jsou natolik závažná, aby bylo třeba přehodnotit rozsah stanovené ochrany. Stěžovatel byl upozorněn na skutečnost, že v případě ztížení zemědělského hospodaření v důsledku vyhlášení CHKO Soutok má dle § 58 ZOPK nárok na finanční náhradu; smysl a účel zvolené ochrany byl náležitě vysvětlen již správními orgány a při vyhlašování CHKO byl dodržen zákonný postup. Není tak naplněn ani kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[34] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[35] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Jelikož byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka
žalovaného
v jeho případě nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s daným řízením vznikly náklady převyšující jeho běžné administrativní výdaje spojené s jejím procesním postavením. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 21. srpna 2025
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu