Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, sídlem Slezská 1357/1, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2025 č. j. 13 Co 291/2025-512, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2025 č. j. 13 Co 313, 314/2025-62, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. srpna 2025 č. j. 50 P 247/2024-444, 12 P a Nc 202/2025, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. září 2025 č. j. 50 P 247/2024-492 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2025 sp. zn. 50 P 247/2024, 12 P a Nc 277/2025, za účasti a Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a nezletilé L. N. a nezletilého M. N. a D. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 20. 8. 2025 č. j. 50 P 247/2024-444, 12 P a Nc 202/2025 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky - matky nezletilých (dále též jen "matka") na nahrazení souhlasu třetího vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") s přijetím první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka - nezletilých dětí (dále též jen "nezletilí") k základnímu vzdělávání do Základní a mateřské školy X, Slovenská republika (výrok I.), a současně zamítl návrh matky na předběžnou vykonatelnost rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 8. 10. 2025 č. j. 13 Co 291/2025-512 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 12. 9. 2025 č. j. 50 P 247/2024-492 obvodní soud výrokem I. nařídil předběžné opatření, kterým uložil matce povinnost, aby do rozhodnutí soudu ve věci samé strpěla výlučnou péči otce o nezletilé s tím, že předběžné opatření se nařizuje na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti. Výrokem II. zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření, podle kterého je matka oprávněna stýkat se s nezletilými dětmi vždy každý sudý týden v roce od pátku 16 hodin do neděle 17 hodin. Dále rozhodl o povinnosti matky hradit na výživu každého nezletilého částku ve výši 120 EUR. Soud zahájil rovněž řízení o změně péče o nezletilé a jmenoval opatrovníka nezletilých dětí (výroky III. a IV.).
5. Usnesením ze dne 22. 9. 2025 sp. zn. 50 P 247/2024, 12 P a Nc 277/2025 obvodní soud zamítl návrh matky na zrušení předběžného opatření nařízeného výše uvedeným usnesením ze dne 12. 9. 2025 č. j. 50 P 247/2024-492 (výrok I.) a dále výrokem II. zamítl návrh matky na vydání předběžného opatření, kterým se matka domáhala uložení povinnosti otci, aby do rozhodnutí soudu ve věci samé strpěl výlučnou péči matky o nezletilé.
6. Proti oběma výše uvedeným usnesením obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením městského soudu ze dne 22. 10. 2025 č. j. 13 Co 313, 314/2025-62 byly první výše uvedené usnesení ve výroku I. a druhé výše uvedené o usnesení obvodního soudu potvrzeny (výroky I. a II.).
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou neproporcionální a nezohledňují nejlepší zájem nezletilých dětí. Zamítnutím jejího návrhu na nahrazení souhlasu otce se zápisem dětí do slovenské školy bylo znemožněno zachovat mezistátní rovnoměrnou střídavou péči a funkční duální vzdělávání, ačkoliv tuto praxi děti bez potíží zvládaly již v mateřských školách. Soudy nezvážily méně omezující prostředky a zvolily vydání předběžného opatření, které vedlo k destrukci rodinného života stěžovatelky i jejích dětí. Soudy řádně nezdůvodnily, proč je nutné nezohlednit zájem dětí na duálním vzdělávání. Stěžovatelka i nezletilé děti byly vytrženy z dosavadního režimu mezistátního střídání, což představuje zásah do stability rodinného prostředí, a to zejména s ohledem na citové navázání nezletilých dětí na matku, mateřskou babičku i jejich kamarády na Slovensku z mateřské školy, se kterými měly pokračovat do základní školy. Zajištění osobní účasti dětí na výuce ve škole v České republice není důvodem pro nařízení výlučné péče otce. Stěžovatelka poukazuje na to, že napadená rozhodnutí nevedou k ochraně zájmu nezletilých, jak argumentují soudy, ale naopak jej ohrožují.
8. Stěžovatelka namítá porušení práva nezletilých dětí na slyšení před soudem. Byť nezletilí byli nakonec pro opakované naléhání stěžovatelky soudem vyslechnuti, stalo se tak až po vydání napadených rozhodnutí. Poukazuje na to, že ze záznamu pohovoru s pracovnicí orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") ze dne 7. 1. 2025, jež je součástí spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 50 Nc 6286/2023, mají obecné soudy k dispozici informaci, že nezletilé děti si samy přejí trávit více času s matkou v jejím bydlišti, a s otcem trávit víkendy. Ze záznamu slovenského OSPODu ze dne 29. 7. 2025, který je také součástí spisu, vyplývá, že obě děti shodně před slovenským OSPODem prohlásily, že chtějí chodit pouze do školy na Slovensku. Tyto skutečnosti však obecné soudy při zamítnutí návrhu na nahrazení projevu vůle a na vydání předběžného opatření nezohlednily. Obecné soudy tak redukovaly posouzení nejlepšího zájmu dětí na zajištění řádné a pravidelné docházky do základní školy v P. Tím došlo k absolutizaci vzdělání v jedné konkrétní škole nad všechny ostatní a nerespektování zejména emoční a psychologické potřeby dětí.
9. Stěžovatelka dále namítá, že soudy porušily čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručující právo dítěte vyjádřit názor a z něj plynoucí procesní práva tím, že ignorovaly opakovaně vyjádřená přání nezletilých a jejich psychický stav. Ze zpráv OSPODu a z výpovědi nezletilých se podává, že děti jsou dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby jejich přání měla být považována za "zásadní vodítko" při hledání jejich nejlepšího zájmu. Soudy se nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky, že děti jsou na ni silně emočně navázané a přejí si být více v její péči, nechtějí chodit k otci. Usnesení obvodního soudu ze dne 12. 9. 2025, včetně potvrzujícího usnesení městského soudu ze dne 22. 10. 2025, nařídilo předběžné opatření, kterým byly děti proti své vůli vytrženy z péče matky a svěřeny do péče otce, aniž by se soud zabýval možnými dopady odloučení na šestileté děti. Soudy tato rizika neprošetřily a rozhodly v rozporu s přáním a psychickým stavem dětí. Soudy ignorovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu a rozhodly pouze na základě subjektivního úsudku soudce obvodního soudu, což představuje projev libovůle a porušení práva na spravedlivý proces. Zamítnutím návrhu na nahrazení projevu vůle došlo k porušení práva nezletilých na vzdělání, i k nedostatečnému zohlednění jejich nejlepšího zájmu. Napadená rozhodnutí zasáhla do práv nezletilých dětí nejen v rovině logistiky a emoční vazby, ale i v rovině jejich identity, jazykové a kulturní příslušnosti, chráněných čl. 10 Listiny (ochrana soukromého života) a principem nediskriminace (čl. 3 Listiny, čl. 2 Úmluvy o právech dítěte). Rozhodnutí soudu, které se opírá o takto subjektivní a diskriminační přesvědčení, které navíc popírá část identity nezletilých dětí, je v přímém rozporu se zákazem svévole.
10. Stěžovatelka dále namítá, že napadená rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a zneužily institut předběžného opatření. Obvodní soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle rozsudkem ze dne 20. 8. 2025 použil jako argument své vlastní dříve vydané předběžné opatření ze dne 3. 7. 2025, kterým stěžovatelce uložil povinnost zajistit docházku do české školy. Předběžné opatření je institut dočasné úpravy poměrů (vydané na základě osvědčení, nikoliv plného dokazování) a nesmí předjímat konečné rozhodnutí ve věci samé. Použití tohoto prozatímního rozhodnutí jako nosného argumentu pro zamítnutí návrhu matky ve věci samé představuje zásadní porušení procesních pravidel. Vydané předběžné opatření navíc překračuje rámec institutu předběžného opatření a fakticky předjímá meritorní rozhodnutí obvodního soudu o návrhu stěžovatelky na nahrazení projevu vůle otce k zápisu nezletilých dětí do školy na Slovensku, což je v rozporu se samotnou podstatou předběžného opatření, které má sloužit pouze k zatímní úpravě poměrů, nikoli k prejudikaci konečného výsledku [srov. nálezy ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279) a ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17 (N 3/88 SbNU 55)].
11. Zásah do práva na spravedlivý proces spočívá dále podle stěžovatelky v neúplném zjištění skutkového stavu. Obvodní soud zamítl návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, a to i přesto, že se výpovědi matky a otce zásadně lišily. Obvodní soud odmítl provést dokazování, za účelem ověření stanoviska ředitelky slovenské školy nebo k zjištění názoru klinického psychologa či pedagogicko-psychologické poradny o schopnosti dětí zvládat výuku ve dvou školách. Rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 8. 2025 je založen na subjektivním názoru rozhodujícího soudce, nikoli na provedených důkazech. Subjektivní základ rozhodnutí byl potvrzen v odvolacím řízení, ve kterém stěžovatelka namítala, že samosoudkyně obvodního soudu svůj názor při jednání opírala o svůj výklad obecných závěrů a upřednostnil tak obecné zásady před konkrétními okolnostmi případu a provedeným dokazováním, což je zjevný projev libovůle, který zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
12. Stěžovatelka dále namítá, že rozsudek o zamítnutí nahrazení projevu vůle ohledně volby slovenské školy a následné předběžné opatření nařizující výlučnou péči otce směřují k faktickému vynucení změny jejího bydliště a porušení svobody pohybu a práva na rodinný život. Tím, že soudy odmítly duální vzdělávání, znemožnily výkon střídavé péče a postavily stěžovatelku před volbu buď opustit domov na Slovensku a přestěhovat se zpět do České republiky proti své vůli, nebo ztratit děti. Obecné soudy odmítly přizpůsobit standardní modely rodinného práva specifikům přeshraničního vztahu, ačkoli judikatura Ústavního soudu tuto flexibilitu vyžaduje, například ve vztahu k možnosti střídání škol [srov. nález ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 928/22 (N 64/112 SbNU 79)].
13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. K přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů ohledně jejího návrhu na nahrazení souhlasu otce s přijetím nezletilých dětí do slovenské základní školy a s předběžným opatřením, na základě kterého bylo matce do rozhodnutí soudu ve věci samé uloženo strpět výlučnou péči otce o nezletilé a naopak nebylo vyhověno jejímu návrhu na uložení téže povinnosti otci.
17. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29].
18. V předmětné věci vyšly obecné soudy z toho, že zde jde o atypickou situaci, kdy děti jsou na základě dohody rodičů ve střídavé péči po týdnu, přičemž matka s dětmi žije přes nesouhlas otce na Slovensku, v průběhu řízení je zde přihlásila k trvalému pobytu i zdravotnímu pojištění, děti zde rovněž navštěvovaly mateřskou školu. Otec se soudními rozhodnutími posléze domohl určení bydliště dětí v P., kde do odstěhování matky žily, i když i před tím s matkou často pobývaly na Slovensku, kde má matka zázemí a rodinu. Následně byl nahrazen souhlas matky se školní docházkou dětí v základní škole v P. Rodiče nejsou schopni pro hluboký a trvalý konflikt, který je doprovázen snahou matky odstěhovat se i s dětmi na Slovensko, dohody ohledně dětí, neinformují se o podstatných záležitostech týkajících se dětí.
19. Městský soud se zabýval tím, zda je v zájmu dětí, aby při nástupu povinné školní docházky střídaly dvě školy v jiných státech, s jinými učebními osnovami a ve dvou jazycích. Podle městského soudu obvodní soud posoudil nejlepší zájem dětí v souladu se zákonnými požadavky i konstantními judikaturními východisky. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že byť se děti vyjádřily, že jim střídání škol nevadí, stejně jako střídání dvou bydlišť, nelze vzhledem k jejich věku, snadné ovlivnitelnosti názory dospělých, ale zejména proto, že nejsou schopny posoudit, co docházka do školy obnáší a kolik času je třeba přípravě do školy věnovat, v tomto konkrétním případě brát názor dětí za určující kritérium. V zájmu dětí naopak je, aby nástup do základní školy řádně zvládly, na výuku se adaptovaly, vytvořily si vztah ke svým vrstevníkům a zahájily kontinuální výuku, včetně mimoškolních aktivit. Městský soud poukázal na to, že by pro děti bylo složité, byly-li by vzhledem k jiné výuce a jazyku nucené doučovat se i učivo v té které škole, protože jinak by jen stěží mohly výuku bez problémů zvládnout. Městský soud proto dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu dětí je, aby navštěvovaly školu v jednom státě a učily se v jednom jazyce, přičemž vzhledem k ostatním okolnostem případu je v zájmu dětí, aby školní zařízení bylo v České republice, nikoli na Slovensku, když střídání škol v tomto věku je proti zájmu dětí, který je určující. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nezletilé děti se v soudním řízení o předběžném opatření nemohly k volbě školy vyjádřit. Obecně lze konstatovat, že soudy jsou povinny posuzovat otázky týkajících se nezletilých dětí především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte. Soudy musí vzít v úvahu přání nezletilých, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dětí (srov. nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23 , usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23 ).
21. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte (srov. např. nálezy ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , či usnesení ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 2496/17 a další). Pokud však soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dítěte přihlédnout, je třeba i v tomto směru závěry patřičně odůvodnit [srov. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56) či nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24 ]. Tuto svoji povinnost městský soud v předmětné věci splnil. Při svém rozhodování vzal v úvahu všechny podstatné okolnosti posuzované věci, mimo jiné i rozumovou a emocionální vyspělost a také věk dětí. I když se děti vyjádřily, že jim střídání škol a střídání dvou bydlišť nevadí, městský soud dostatečně přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč nemohl v tomto konkrétním případě brát názor dětí za určující kritérium. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Městský soud přisvědčil stěžovatelce, že přestože jsou děti ve střídavé péči rodičů, tato mohla po přestěhování matky na Slovensko (bez souhlasu otce) dosud probíhat vzhledem k předškolnímu věku dětí. Vzhledem k tomu, že nyní je určeno bydliště dětí v P., byl nahrazen souhlas matky se zápisem dětí v P. a bylo jí pravomocně uloženo zajistit docházku dětí do této školy, což, jak bylo osvědčeno, nerespektovala a děti každý druhý týden po zahájení vyučování do školy neposílala, přičemž individuální studijní plán ředitele školy povolen nebyl, jde právě o případ, kdy byl třeba zásah soudu výjimečným institutem předběžného opatření, kterým byly děti dočasně předány do péče otce tak, aby řádně plnily povinnou školní docházku. Městský soud stejně jako obvodní soud dospěl k závěru, že je třeba úpravu danou předběžným opatřením zachovat do konečného rozhodnutí ve věci o úpravě výchovy, neboť dětem je třeba zajistit stabilní prostředí. Naproti tomu nemůže být osvědčen naléhavý zájem předat děti do péče matky za situace, kdy bydliště i škola dětí jsou v P. a matka opakovaně a konzistentně vyjadřuje svůj úmysl žít s dětmi na Slovensku.
23. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikaturu tam uvedenou, obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].
24. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů o nařízení předběžného opatření mají zákonný podklad a byla vydána příslušným orgánem, což stěžovatelka ostatně ani nerozporuje. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých okolností obecné soudy rozhodovaly, jakou právní úpravu aplikovaly a k jakým právním závěrům dospěly. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tak nemůže označit napadená rozhodnutí jako svévolná (a tedy neslučitelná s principy řádného procesu).
25. Poukazuje-li stěžovatelka v předmětné věci na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, Ústavní soud k tomu uvádí, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu v rodinných věcech nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno učinit závěr, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. I v nyní posuzované věci rozhodoval městský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem této věci.
26. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dětí. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů o předběžném opatření a o nahrazení souhlasu otce s přijetím nezletilých dětí do slovenské základní školy neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých dětí. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
27. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých dětí. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu