Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: BONUS PRAHA Investment a. s., se sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 2, Krkonošská 1512/11, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2016, č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
3. Proti bodům II., IV., V. a VI. shora uvedeného usnesení podala stěžovatelka dne 5. 2. 2016 odvolání, v němž navrhovala jejich zrušení a současně se domáhala náhrady nákladů odvolacího řízení. V odvolání neuplatnila žádné námitky proti rozhodnutí a odměně hotových výdajů správce, ohledně bodů V. a VI. výroku pak argumentovala, že jsou nesprávné a v rozporu s Listinou. Pohledávka stěžovatelky byla přihlášena ve výši 574 905,30 Kč jako zajištěná, přičemž po zpeněžení předmětu zajištění byl stěžovatelce vydán výtěžek ve výši 167 260,- Kč. Stěžovatelka tvrdí, že v rozsahu zbývající (neuspokojené) části pohledávky ve výši 407 645,30 Kč měla být její pohledávka zahrnuta mezi ostatní nezajištěné pohledávky uspokojované plněním splátkového kalendáře, tudíž sdělení správce, že oddlužení bylo splněno, neodpovídá skutečnosti.
4. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky odmítl, neboť jej podala osoba, která k jeho podání nebyla oprávněna. Odvolací soud dovodil, že proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníkovi osvobození podle ustanovení § 414 a § 415 insolvenčního zákona, je oprávněn podat odvolání v souladu s ustanovením § 416 odst. 2 insolvenčního zákona jen ten věřitel, který byl účastníkem insolvenčního řízení a jehož nezajištěná pohledávka vůči dlužníkovi nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena a nikoliv každý věřitel dlužníka. Uvedený právní závěr má být ve shodě s předchozími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v insolvenčním řízení věřitelem zajištěným, který se uspokojuje výlučně ze zpeněžení předmětu zajištění a tudíž se jí ekonomická nabídka vedlejšího účastníka dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona netýká, nemá subjektivní legitimaci k podání odvolání.
6. Stěžovatelka poukazuje na zásady, které ovládají insolvenční řízení vyjádřené v ustanovení § 5 insolvenčního zákona s tím, že je přesvědčena o správnosti svého názoru, že neuspokojená pohledávka zajištěného věřitele, nejpozději v návaznosti na usnesení o vydání výtěžku ze zpeněžení předmětu zajištění, měla být zařazena do splátkového kalendáře plněného v rámci oddlužení, a to dle ustanovení § 167 odst. 2 (nyní 3) ve spojení s § 299 odst. 1 insolvenčního zákona v platném znění. Opačný výklad dle stěžovatelky vede k absurdní situaci, že zatímco pohledávky nezajištěných věřitelů byly v rámci insolvenčního řízení uspokojeny ze 100 %, zajištěný věřitel eviduje neuspokojenou pohledávku ve výši téměř 71 %, ačkoliv více dbal svých práv a pohledávku zajistil.
Stěžovatelka současně poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů v otázce možnosti rozdělení jedné hmotněprávní pohledávky na část zajištěnou a část nezajištěnou v okamžiku přihlašování takové pohledávky do insolvenčního řízení.
7. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je dle názoru stěžovatelky výsledkem právní úpravy zakotvené v ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona, která porušuje zásadu rovnosti v právech, právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu garantované Listinou. Předmětné ustanovení, jak tvrdí stěžovatelka, zcela zásadním způsobem narušuje princip rovnosti věřitelů, když de facto v režimu oddlužení zvýhodňuje nezajištěné věřitele na úkor věřitelů zajištěných. V ústavní stížnosti tak stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona v části poslední věty: "Zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu." a současně navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2016, č. j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27.
9. Pokud odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka nemá subjektivní legitimaci k podání odvolání proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně a je nutno zdůraznit, že stěžovatelka závěry odvolacího soudu nijak nenapadá, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvozovat ode dne doručení napadeného usnesení soudu prvního stupně, nikoli až od doručení usnesení, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelovo odvolání. Ústavní soud však z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zjistil, že tento soud v poučení uvedl, že proti výrokům II.
až V. lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí a proti výroku VI. se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Stěžovatelka tak jako věřitel v předmětném insolvenčním řízení v souladu s tímto poučením opravného prostředku využila. Za této situace pak Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost jako opožděnou, neboť důsledky nesprávného poučení soudu nelze přičítat k tíži stěžovatelky (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 634/04 , toto i všechna další rozhodnutí jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní stížnost tak byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je dále dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
sp. zn. I. ÚS 3271/13 , které se problematikou postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení, v němž bylo povoleno oddlužení dlužníka formou splátkového kalendáře, podrobně zabývá a od jehož závěrů nemá Ústavní soud žádný důvod se odchýlit.
14. Ačkoliv stěžovatelka svou stížností nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti napadenému prvostupňovému rozhodnutí, je namístě konstatovat, že ani v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat žádné pochybení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí analyzuje postavení věřitele uplatňujícího zajištěnou pohledávku v řízení o oddlužení a odkazuje na své dřívější závěry ve shodné věci, kterým není z pohledu Ústavního soudu třeba ničeho vytknout.
15. Stěžovatelka navíc jako zajištěný věřitel brojila v podstatě toutéž argumentací proti jinému rozhodnutí krajského soudu v insolvenčním řízení, kterým bylo rovněž rozhodnuto o osvobození dlužníka od placení pohledávek po splnění povinností plynoucích z rozhodnutí o jeho oddlužení, a i v tomto případě byla její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3728/16 ).
17. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud o odmítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení § 398 odst. 3 věta poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu