Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Vávrou, advokátem se sídlem Sokolovská 254/1069, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. 6 T 64/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 7 To 20/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1186/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněným dne 28. 6. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutích, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip presumce neviny.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným (v bodě 1) ze zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že "v přesně nezjištěné době mezi 23.30 hod dne 24. 4. 2011 a 01.00 hod. dne 25. 4. 2011 v katastru obce Sojovice, okres Mladá Boleslav, na louce poblíž levého břehu řeky Jizery vlevo do mostu, u silnice vedoucí z obce Sojovice do obce Podbrahy, po předchozí hádce plynoucí z rozporů v jejich mileneckém vztahu, napadl rdoušením a údery, zejména do obličeje, poškozenou Pavlu P.
(jedná se o pseudonym), kterou dále v úmyslu usmrtit opakovaně bodal nožem o délce čepele přesahující 10 cm do hlavy a zad, čímž jí způsobil 11 bodnořezných ran. Tato zranění vyvolala u poškozené krvácivý šok vedoucí k její bezprostřední smrti." Dále byl uznán vinným (v bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že "v přesně nezjištěné době od 21.00 hod. dne 25. 3. 2011 do 03.00 hod dne 226.3.2011 v M.
v bytě poškozené Evy S. (jedná se o pseudonym) poté, co mu poškozená oznámila, že chce ukončit jejich milenecký vztah, tuto opakovaně úmyslně fyzicky napadl tak, že ji rdousil rukama, strhl ji za vlasy na podlahu, kde ji napadal četnými údery pěstmi do zad a hlavy a údery ostrou hranou šroubováku do zátylku a zad, čímž jí způsobil zejména četné oděrky šíje, krku a zad a pohmoždění krku, přičemž k omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dnů v důsledku těchto poranění u poškozené nedošlo, nicméně fyzický útok obžalovaného, s ohledem na intenzitu a způsob, mohl tento následek způsobit."
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1186/2012 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestný čin podle bodu 1) napadeného rozsudku nespáchal. U druhého skutku tvrdí, že se nejednalo o úmyslné jednání, neboť poškozená stěžovatele napadla jako první a on se jen bránil. Podle stěžovatele u prvního skutku jej soud uznal vinným pouze na základě důkazů nepřímých, které však nesprávně hodnotil. Soudy po částečném doznání stěžovatele nepokračovaly ve shromažďování důkazů a jeho návrhům na doplnění dokazování nevyhověly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejich ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým předseda senátu