Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01 Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 728 95 Ostrava, směřující proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č. j. MSPH 78 ICm 1138/2010-41, a proti výrokům I. a II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, č. j. 103 VSPH 100/2012-55, týkajících se náhrady nákladů řízení, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2011, č. j. MSPH 78 ICm 1138/2010-41, ve výroku I. zastavil řízení o popření vykonatelné pohledávky ve výši 33,140.893 Kč, a výrokem III. ve vztahu k druhé žalované (stěžovatelce) konstatoval, že nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Řízení o popření pohledávky bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně (insolvenční správkyně), které následovalo potom, co věřitel FOKR Czech s. r. o., (nástupce druhé žalované, která původně vykonatelnou pohledávku přihlásila) vzal přihlášku této pohledávky zpět.
Ohledně náhrady nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V situaci, kdy insolvenční správce v incidenčním řízení neporušil procesní povinnost a nevznikly náklady, které byly vynaloženy zbytečně nebo náhodou, nebylo možno aplikovat § 202 odst. 2 insolvenčního zákona a o nákladech muselo být rozhodnuto podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.
3. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze ze dne 3. 9. 2012, č. j. 103 VSPH 100/2012-55, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích o náhradě nákladů řízení a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. V této souvislosti konstatoval, že na druhou žalovanou je sice třeba hledět jako na účastníka, který měl ve věci plný úspěch (neboť žaloba, pokud by nebyla vzata zpět, by vůči němu byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace), avšak ve vztahu k insolvenční správkyni platí § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, které tomuto účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení vůči insolvenční správkyni nepřiznává.
Zdůraznil, že insolvenční správce by byl povinen nahradit pouze náklady řízení, které vznikly jeho zaviněním nebo náhodou (§ 202 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž zaviněním se rozumí porušení výlučně procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (viz sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Ústavní soud dále připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
,
III. ÚS 255/05
); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. V dané věci stěžovatelka zpochybňuje aplikaci § 202 odst. 1 insolvenčního zákona obecnými soudy, na jehož základě nebylo jinak úspěšné stěžovatelce vůči insolvenční správkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v incidenčním sporu. Ve skutečnosti, že insolvenční správkyně zažalovala stěžovatelku, která v dané věci nebyla pasivně legitimována, spatřuje stěžovatelka zavinění insolvenční správkyně a důvod pro aplikaci § 202 odst. 2 insolvenčního zákona.
9. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že ze strany stěžovatelky se jedná o polemiku s právním posouzením věci, jež by u nákladového výroku muselo dosahovat intenzity naprosto mimořádného pochybení, aby byl dán důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu. O takový případ se nejedná a Ústavní soud proti rozhodnutím obecných soudů nemá ani žádné další výhrady. V tom, že insolvenční správkyně zažalovala subjekt, který žalován být neměl, nelze spatřovat procesní zavinění, jež by eventuálně mohlo vést k aplikaci § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Posouzení pasivní věcné legitimace je totiž posouzením vycházejícím z hmotného práva, které při zkoumání procesního zavinění v souvislosti s náhradou nákladů řízení nemá místo. Ústavní stížnost proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Z § 74 zákona o Ústavním soudu, který je podkladem pro podání návrhu na zrušení právního předpisu, však vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla užita v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích základních práv a svobod.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy neporušily ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona byl pak odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu