Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2511/2025-71 ze dne 7. října 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 87/2025-48 ze dne 6. května 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 85/2024-31 ze dne 15. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon 82/1998 Sb."). Žalobce žalobou požadoval, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit mu 120 696 Kč s příslušenstvím. Částku 12 318,54 Kč, kterou mu vedlejší účastnice poskytla mimosoudně již na základě předběžného uplatnění nároku, nepovažoval za dostatečně vysokou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2021/51734 došlo k porušení stěžovatelova práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok I), žalobu na zaplacení požadované částky zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
4. Obvodní soud souhlasil, že délka řízení byla nepřiměřená, což představovalo nesprávný úřední postup, nicméně zároveň považoval za dostatečnou satisfakci částku 12 318,54 Kč, kterou vedlejší účastnice stěžovateli dobrovolně poskytla již před podáním žaloby.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku II (výrok I) a zrušil ve výroku I (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z části pro vady a ve zbytku pro nepřípustnost. Za vadné měl dovolání v rozsahu námitky diskriminace aktivních žadatelů o informace, neboť stěžovatel ohledně této námitky nevymezil důvod přípustnosti dovolání. Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení žádné z předložených otázek, neboť městský soud je vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se mu nedostalo účinné satisfakce. Městský soud stěžovateli odňal konstatování porušení práva a nepřiznal mu ani odškodnění v penězích. Stěžovatel dále soudům vytýká přepjatý formalismus při hodnocení kritéria významu věci pro stěžovatele. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že dovolání odmítl, aniž se dostatečně zabýval posouzením, zda je ústavně souladné, že se stěžovateli nedostalo ani konstatování porušení práva ani odškodnění v penězích.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a je přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Stěžovatel napadá všechna tři rozhodnutí jako celek. Městský soud však rozsudek obvodního soudu z části zrušil a znovu rozhodl o nákladech řízení. Ústavní soud není příslušný projednat ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu v rozsahu výroku I, jenž byl zrušen, a výroku III, jenž byl odklizen nákladovým výrokem rozsudku městského soudu, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší rušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno. Ve zbylém rozsahu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.
10. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. V řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí může Ústavní soud zkoumat pouze, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15
ze dne 9. února 2016, bod 20).
11. Nejvyšší soud měl dovolání za částečně vadné. Z textu dovolání, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, ovšem Ústavní soud ověřil, že stěžovatel skutečně nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání pro řešení otázky tvrzené diskriminace aktivnějších žadatelů o informace. Odmítnutí dovolání pro vady proto nebylo porušením stěžovatelova práva na přístup k soudu. Obdobně není porušením práva na přístup k soudu ani odmítnutí dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, neboť § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustnost dovolání v těchto věcech výslovně vylučuje.
12. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatel přehlíží, že odmítá-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, neboť nebylo podle § 237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení žádné z předložených otázek, je takové rozhodnutí z materiálního hlediska srovnatelné se zamítavým rozsudkem. Nejvyšší soud totiž takovým usnesením dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, není ve hře žádná právní otázka, která by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena či by byla řešena rozdílně, a že není důvod existující judikaturu Nejvyššího soudu změnit (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1966/16
ze dne 15. března 2017, bod 29). Nelze tak přisvědčit stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud jeho dovoláním řádně nezabýval.
13. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
14. Ústavní soud posuzuje, zda soudy při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23
ze dne 28. února 2024, bod 19). Taková situace v posuzované věci nenastala.
15. V posuzované věci soudy měly za významné, že stěžovatel již od vedlejší účastnice obdržel 12 318,54 Kč, což považovaly za dostatečné odškodnění jeho nemajetkové újmy. Jejich úvahy obsažené primárně v bodech 19 až 24 rozsudku městského soudu nelze považovat za nepřiměřené, tím méně za extrémní a vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Napadená rozhodnutí proto z ústavního hlediska obstojí.
16. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbylém rozsahu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 14. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu