USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 120 696 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 85/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 12 Co 87/2025-48, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 18 C 85/2024-31, konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-202151734 (dále jen „posuzované řízení“) došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 120 696 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 300 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I jej zrušil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, jež se týkalo poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, když zákonná lhůta pro poskytnutí požadovaných informací uplynula dne 5. 4. 2021, avšak žádaná informace byla poskytnuta až dne 1. 11. 2023. Žalovanou dobrovolně poskytnuté odškodnění (přesněji zadostiučinění – poznámka Nejvyššího soudu) ve výši 12 318,54 Kč přitom považoval žalobce za nedostatečné.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné.
5. Otázka (pod č. 1) důkazního břemene vztahujícího se k prokázání sníženého významu posuzovaného řízení pro poškozeného, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, jakož i od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pokud nezohlednil žalobcovu námitku, že žalovanou v řízení tížila procesní povinnost prokázat své tvrzení o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce z důvodu marginálnosti požadované informace pro jeho osobu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Od ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, nebo ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021) se totiž odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil, dospěl-li ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce poté, co zohlednil, že žalovaná snížený význam posuzovaného řízení v kompenzačním řízení tvrdila (přičemž své tvrzení odůvodnila tím, že se požadované informace žalobce netýkaly a žalobcův zájem na jejich získání nepřesáhl rámec pouhého uspokojení jeho osobní zvědavosti – viz např. vyjádření žalované k žalobě ze dne 31. 10. 2024, pod bodem 7 na č. l. 12 a násl. spisu), a rovněž poté, co zjistil, že toto její tvrzení koresponduje s obsahem spisu, který se k posuzovanému řízení vztahoval (viz bod 6 odůvodnění napadeného rozsudku).
6. Úvaha odvolacího soudu o tom, že pokud poškozený vede větší množství sporů (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, je správná a souladná s dlouhodobě zastávaným názorem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14), pročež přípustnost dovolání nemůže být založena prostřednictvím v dovolání předestřených otázek pod body 2, 3 a 4, jestliže odvolací soud v relaci ke zjištěnému počtu žalobcem vedených sporů nečinil dovolatelem mu podsouvaný závěr, že onen počet je „důkazem nízkého významu jednotlivých informací“.
7. Odvolací soud i ve vztahu k otázce pod bodem 5 dovolání postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže při zvažování vhodné formy zadostiučinění ve vztahu ke kritériu významu řízení pro poškozeného pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28.
5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, nebo ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025), se svým závěrem o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce se neodchýlil ani od té judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž se význam předmětu řízení o poskytnutí informací liší v případě, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v případě, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje.
O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze přitom uvažovat pouze tehdy, kdy žadatel potřebuje informace získat naléhavě a nutně pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv, což, jak již bylo uvedeno výše, v žalobcově případě naplněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19.
6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1215/24, či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1872/2025).
8. Přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani totožná otázka týkající se zpochybňované formy zadostiučinění, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, a výše zmiňovaným Stanoviskem, pokud za přiměřené označil konstatování porušení žalobcova práva. Žalobce totiž přehlíží, že odvolací soud, jehož rozhodnutí je předmětem dovolacího přezkumu (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně), žádné zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva dovolateli nepřiznal a přiznat ani nehodlal, jestliže dospěl k závěru, že dostatečnou satisfakcí je dobrovolné poskytnutí peněžité částky 12 318,54 Kč ze strany žalované, a to před zahájením daného soudního sporu. Nejvyšší soud proto nerozumí výtce žalobce, že pro (absentující) konstatování porušení práva nebyly splněny výjimečné okolnosti. Daná námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Odtud současně plyne, že výhrada o nedostatečnosti konstatování porušení práva se ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, což ji diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkazoval-li se potom dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, pak z něj (jeho části týkající se závěru o (ne)opodstatněnosti dovolání) navíc závěr o tom, že „peněžité zadostiučinění se zásadně poskytuje“ neplyne.
9. Vady řízení namítané žalobcem (konkrétně “pominutí závěrů judikatury Nejvyššího soudu 30 Cdo 2892/2023 bez věcné analýzy, stejně jako nevypořádání se s nálezy Ústavního soudu III. ÚS 3339/20 a II. ÚS 570/20“ a tvrzené založení závěrů odvolacího soudu na údajně neprokázaných skutečnostech) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Navíc není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a jímž se současně vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení.
10. V rozsahu, v němž je namítána domnělá „diskriminace aktivních žadatelů“ je podané dovolání (založené výlučně na důvodu přípustnosti dovolání tkvícím v dovozovaném rozporu závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) vadné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže žalobce k této otázce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobce se totiž odvolává výlučně na nesoulad přezkoumávaného rozhodnutí s blíže označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Rozpor s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ovšem zákonný důvod dovolání nepředstavuje. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětluje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou (slovy zákona) „ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ v intencích § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3713/2017, či ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4256/2018), a pouhým odkazem na jeho rozhodnutí proto nelze kvalifikovaně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
11. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu