ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní
věci žalobce J. E., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C
166/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
4. 2023, č. j. 36 Co 165/2021-198, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co
165/2021-198, se ve výroku I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci
částku 54 000 Kč s příslušenstvím a dále v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2021, č. j. 47 C 166/2020-110, ve
výroku II, pokud jím byla žaloba ohledně zaplacení částky 18 000 Kč s
příslušenstvím zamítnuta mění t a k t o:
Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé (výroky I a II) mění
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 72 000 Kč s úrokem z prodlení 10 %
ročně z této částky od 22. 10. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, před odvolacím soudem a dovolacím soudem v celkové výši 43
787,50 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Jana
Boučka, advokáta.
1. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve
výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou
délkou v době podání žaloby ještě neskončeného odškodňovacího řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015 (dále jen „posuzované
řízení“), jehož předmětem byla náhrada nemajetkové újmy v souvislosti s
nepřiměřenou délkou blíže označeného konkurzního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
22. 2. 2021, č. j. 47 C 166/2020-110, konstatoval, že v posuzovaném /prvním
kompenzačním/ řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě (výrok I), přičemž žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně uložil žalované
povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 581 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z následujících
skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení. Žaloba v posuzovaném řízení
byla podána dne 18. 8. 2015 u místně nepříslušného soudu. Proti vyslovení
místní nepříslušnosti žalobce bezúspěšně brojil až dovoláním k Nejvyššímu
soudu, jež bylo odmítnuto téměř rok po podání žaloby. Současně Obvodní soud pro
Prahu 2 odstraňoval nedostatek skutkových tvrzení v žalobě a vyzval žalobce,
aby doložil splnění podmínky uplatnění nároku u žalované. První rozsudek ve
věci jím byl vydán 8. 2. 2017. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o
kterém Městský soud v Praze rozhodl v září 2017. Žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem obě
předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Učinil tak v březnu roku 2020, tedy dva roky a dva měsíce poté,
co byl spis Nejvyššímu soudu předložen. V pořadí druhý rozsudek soudu prvního
stupně byl vyhlášen 20. 11. 2020, proti němuž žalobce podal odvolání. Odvolací
řízení nebylo (v době rozhodování nyní projednávané věci u soudu prvního
stupně) skončeno. Nárok byl předběžně uplatněn u žalované dne 22. 4. 2020.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že dosud
neskončené řízení [v době vydání prvostupňového rozsudku] trvající 5 let a 11
měsíců (včetně 6 měsíců, kdy byl nárok žalobce u žalované předběžně
projednáván) je nepřiměřeně dlouhé a vznik nemajetkové újmy se v případě
nepřiměřené délky řízení předpokládá. Soud prvního stupně posoudil posuzované
řízení jako standardně složité procesně a skutkově, hmotněprávně jej hodnotil
jako středně složitý případ z důvodu řetězení kompenzačních řízení a bohaté a
rychle se vyvíjející judikatury. Žalobce svým konáním prodloužil posuzované
řízení téměř o rok, a to podáním žaloby u nepříslušného soudu, přičemž je soudu
prvního stupně z úřední činnosti známo, že zástupce žalobce v jiných řízeních
vedených proti žalované běžně uplatňuje žaloby u tamějšího soudu jako místně
příslušného. Žalobce je odpovědný za výběr svého právního zástupce, uvedené
jednání je tak kladeno k jeho tíži. Jde-li o postup soudů ve věci, soud prvního
stupně shledal jeden průtah, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu s
rozhodnutím ve věci samé. Kromě uvedené výjimky naopak následovaly úkony soudu
v poměrně rychlém sledu, koncentrovaně a účelně. Význam řízení pro žalobce
posoudil soud prvního stupně jako standardní. Na základě popsaných hledisek
došel soud prvního stupně k závěru, že není na místě poskytnout zadostiučinění
v penězích, když konstatování porušení práva se jeví jako přiměřené a
dostačující.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací (v pořadí prvním) rozsudkem
ze dne 2. 12. 2021, č. j. 36 Co 165/2021-158, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I a II tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku
29 500 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém
zamítavém rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o
povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 24 808,50 Kč (výrok
II rozsudku odvolacího soudu). Uzavřel, že posuzované řízení trvající téměř
šest let je nepřiměřeně dlouhé a že žalobci v souvislosti s ním vznikla
nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit relutární náhradou. S ohledem na
celkovou dobu řízení a jeho trvání nepostačuje pouhé konstatování nesprávného
úředního postupu, když průtah v dovolacím řízení, který citelně zasáhl do
celkové délky řízení, nebyl způsoben objektivními okolnostmi a žalobce v tomto
stádiu řízení prodlevu svým jednáním nezapříčinil. Při stanovení výše
přiměřeného odškodnění vyšel ze základní částky 73 750 Kč (tedy 15 000 Kč za
první dva a každý další rok trvání posuzovaného řízení), kterou dále ponížil o
40 % z důvodu účelově obstrukčního jednání žalobce na počátku řízení (v tomto
typu řízení motivovaným dalším řetězením uměle vytvořených odškodňovacích
nároků, a to i s ohledem na specializaci jeho právního zástupce), které
protáhlo spor minimálně o jeden rok, a dále o 20 % z důvodu instančnosti a s
tím spojené časové náročnosti při rozhodování na jednotlivých stupních soudní
soustavy. Ostatní kritéria neshledal způsobilá pro další korekci základní
částky, když neměla na délku řízení natolik zásadní vliv. Při jejich hodnocení
se proto odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně. Prodlevy v
řízení před dovolacím soudem byly zohledněny již v samotném závěru o
nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalobci tak odvolací soud nakonec
přiznal zadostiučinění v celkové výši 29 500 Kč s příslušenstvím. Uvedený
rozsudek byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 1276/2022-181, v něm dovolací soud přisvědčil žalobci,
že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium postupu orgánu veřejné moci. Dovolací soud konstatoval, že závěr o absenci důvodu, pro který by se hledisko
postupu orgánu veřejné moci mělo odrazit v úpravě (navýšení) vyčísleného
základního finančního zadostiučinění, neodpovídá skutkovým zjištěním, když oba
obecné soudy shledaly nečinnost dovolacího soudu v trvání dvou let a dvou
měsíců. Odmítl tak argumentaci odvolacího soudu, že nebýt tohoto ojedinělého
(byť déletrvajícího) průtahu, pak by nesprávný úřední postup nebyl s ohledem na
ostatní rozhodné okolnosti posuzované věci (zejména žalobcem záměrně vytvořenou
místní nepříslušnost soudu a zcela zbytečné, účelové podání dovolání proti
rozhodnutí o ní) dán, a proto není na místě pro tuto okolnost základní částku
dále navyšovat.
V této souvislosti uvedl, že prodlevy v postupu na straně soudu
jsou zpravidla (nikoliv však vždy) příčinou celkové nepřiměřené délky řízení,
tudíž se odráží již v základní částce zadostiučinění, a jeho zvýšení tak nemusí
být přímo úměrné rozsahu, v němž se tyto prodlevy na celkové délce řízení
podílely. V kontextu souzeného případu není proto nezbytné, aby se zvýšení
základní částky zadostiučinění aplikací kritéria § 31a odst. 3 písm. d) zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] rovnalo dvojnásobku snížení základní
částky z důvodu aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. výše
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022). Požadavku na proporcionalitu hodnocení kritérií podle § 31a OdpŠk neodpovídá
ani závěr odvolacího soudu, dle kterého „tím, že řízení žalobce sám účelově
prodlužuje za účelem řetězení možných finančních náhrad (…), prakticky vylučuje
jakoukoli obavu o výsledek a existenci útrap a nejistot navýšených o
nesnesitelnou délku řízení“, aniž by základní částku zadostiučinění dále
upravil na základě kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk.
6. Rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co
165/2021-198, po opětovném přezkoumání věci odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci 54 000 Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně z této částky od 22. 10. 2020
do zaplacení, jinak jej (v zamítavém výroku) potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 036,50 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
7. Odvolací soud znovu vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která i nadále pokládal za správná a úplná, doplnil, že posuzované
řízení bylo v mezidobí pravomocně skončeno dne 8. 2. 2022, celková délka
posuzovaného řízení v trvání 6 let, 11 měsíců a 14 dnů (od předběžného
uplatnění nároku u žalované do pravomocného skončení; tj. od 25. 12. 2015 do 8.
2. 2022) představuje nesprávný úřední postup, který nelze odškodnit pouhým
konstatováním jeho existence. Přestože žalobce posuzované řízení v počáteční
fázi účelově prodlužoval (žalobou podal u nepříslušného soudu a rovněž podáním
zjevně nedůvodného dovolání proti procesnímu rozhodnutí o místní příslušnosti
soudu), pak s ohledem na dlouhodobou nečinnost dovolacího soudu (přesahující
dva roky) je nezbytné odhlédnout od účelovosti žalobcova jednání, a přes jeho
počáteční snahu o zneužití tohoto institutu ve snaze navýšit šance na finanční
odškodnění (kalkul při řetězení náhrad) mu tuto (finanční) náhradu přiznat.
Základní částka, ze které odvolací soud při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění vycházel, činila 90 000 Kč (72 měsíců x 1 250 Kč), když první
dva roky (24 měsíců) byly zohledněny částkou 15 000 Kč.
8. K jednotlivým zákonným kritériím podle § 31a odst. 3 OdpŠk zdůraznil,
že co se týče jednání žalobce (poškozeného), které prodloužilo posuzované
řízení o rok, pak představuje důvod pro snížení základní částky o 20 %.
Posuzované řízení, z hlediska kritéria jeho složitosti, probíhalo před třemi
stupni soudní soustavy (u dovolacího soudu opakovaně), což je důvodem pro další
snížení o 20 %. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci, přihlédl k
více než dvouleté nečinnosti Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání,
pročež základní částku zvýšil o 20 %. Význam posuzovaného řízení pro žalobce
odvolací soud shledal snížený, což ohodnotil 20 % ponížením základní částky.
Důvodem byla skutečnost, že náhradové řízení za dlouhodobé odškodňovací řízení,
nelze stavět na roveň běžného sporného řízení. V posuzovaném řízení, ve kterém
se žalobce domáhá další finanční náhrady za náhradové řízení, není objektivně
ohrožován jeho negativním výsledkem ani citelnými náklady řízení (řízení je
osvobozeno od soudních poplatků a povaha řízení nevyžaduje odborné právní
zastoupení), a to ani v případě jeho neúspěchu. Navíc tato objektivní
skutečnost je v dané věci více než podpořena i okolnostmi, které vypovídají o
žalobcově subjektivním vnímání tohoto řízení, když jeho taktika při uplatnění
tohoto nároku zcela zjevně vylučuje intenzivní obavu o výsledek řízení, který
by se mohl prohlubovat jeho délkou. Přiměřená relutární náhrada činí podle
odvolacího soudu 54 000 Kč a je výsledem výše uvedené korekce základní částky
90 000 Kč snížené o 40 % (-60+20 %).
II. Dovolání
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku o věci samé, v
rozsahu, jímž byl (částečně) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby dovoláním, v němž předkládá čtyři právní otázky, při jejichž
řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, resp. Nejvyšší soud by měl rozhodnout jinak a překonat svoji dřívější
judikaturu týkající se (ne)možnosti valorizace základní částky. Odchýlení od
judikatury dovolacího soudu spatřuje žalobce v tvrzené 1/ protiústavnosti
rozhodnutí, kdy odvolací soud podle něj nerespektoval konstantní judikaturu,
zejména závěry vyslovené v nálezu „Ústavního soudu pod sp. zn. III.ÚS 899/17“.
Dále je odvolacímu soudu vytýkáno, že 2/ zjevně rozhodl v rozporu s presumpcí
standardního významu věci pro poškozeného, kdy „právní domněnka nebyla ze
strany žalovaného vyvracována a tedy logicky nemohla být ani vyvrácena“, čímž
se měl odvolací soud odchýlit zejména od rozsudku Nejvyššího soudu (ze dne 26.
5. 2021), sp. zn. 30 Cdo 2948/2020. Z obsahu spisu nikterak nevyplývá tvrzení
žalované o nižším významu předmětu řízení pro žalobce. Odvolací soud tak měl
pochybit, pokud „bez relevantních tvrzení žalované a bez skutkových zjištění ve
vztahu k ekonomické síle žalobkyně (míněn patrně „žalobce“, poznámka Nejvyššího
soudu) považoval předmětnou částku posuzovaného řízení pro ?žalobkyni? za
bagatelní.“
10. Žalobce dále uváděl, že odvolací soud svým rozhodnutím deformoval
princip proporcionality, přičemž napadené rozhodnutí je podle jeho názoru v
rozporu se závěry „kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo
1276/2022“, který byl vydán v této věci. Dále bylo v dovolání zdůrazněno, že 3/
odvolací soud došel k závěru, že žalobce se podílel na celkové délce řízení
tím, že podal žalobu u místně nepříslušného soudu a proti vyslovení místní
nepříslušnosti se neúspěšně bránil. Otázka místní nepříslušnosti ovšem byla
řešena po dobu od 18.8.2015 do 18.10.2016, tedy 1 rok a 2 měsíce. Přesto
odvolací soud zohlednil kritérium postupu poškozeného stejnou měrou (v rozsahu
20 %), jako neodůvodněný průtah v posuzovaném řízení, pokud šlo o délku
dovolacího řízení trvajícího dva roky a sedm měsíců, která byla časově
podstatně delší. Tím se měl odvolací soud současně odchýlit od závěrů rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, podle něhož na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši
zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Přispěl-
li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než
složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a
poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti
věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.“ Otázka
pod bodem 4/ se pak týká tzv. valorizace základních částek, nastavených před
delší dobou ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“). O otázce „valorizace“
základní částky by mělo být podle mínění dovolatele rozhodnuto jinak, než jak
dovolací soud rozhodl v „usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30Cdo 622/2021
nebo v rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1388/2021 nebo pod sp. zn.
30Cdo 1181/2021“. Napadené rozhodnutí je podle dovolatele v rozporu i se závěry
vyslovenými v „nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4293/18“ a neodpovídá
ani současné „turbulentní inflaci“. S podrobnější argumentací proto žalobce
navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
11. K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Námitka pod bodem 1/, podle níž k porušení práva na soudní ochranu a
práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v
případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění
ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít
zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť v projednávané
věci bylo žalobci zadostiučinění přiznáno v penězích a nebylo mu poskytnuto
pouze konstatování porušení práva (což bylo důvodem kasace v žalobcem
citovaném nálezu soudu ochrany ústavnosti). Uvedená námitka se tak ve
skutečnosti míjí s právním posouzením věci Ústavním soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Ohledně otázky pod bodem 3/, akcentující údajnou disproporci mezi
zhodnocením kritéria postupu orgánu veřejné moci (umocňovaného průtahem při
rozhodování o dovolání v posuzovaném řízení) na straně jedné a kritériem
postupu poškozeného (který úmyslně prodlužoval řízení zjevně bezúspěšným
adresováním žaloby místně nepříslušnému soudu a podáváním opravných prostředků,
jež neměly naději na úspěch) na straně druhé, nelze rovněž dospět k závěru, že
by byla způsobilá přivodit úvahu o přípustnosti dovolání tak, jak má na mysli §
237 o. s. ř. Nejvyšší soud totiž ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku,
posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dále Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění
přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se
vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného
výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30
Cdo 4539/2011). K tomu dovolací soud doplňuje, že při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou, včetně
vzájemného poměru zákonných kritérií, se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně extrémní. To ovšem
není (na rozdíl od předchozího zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu) případ
nyní přezkoumávaného rozsudku. Nadto žalobce konstruuje své odchylné právní
posouzení na vlastních skutkových závěrech, odlišných od těch, jichž, ve shodě
se soudem prvního stupně, dosáhl soud odvolací. Neodůvodněný průtah byl zjištěn
jen v období (až) od 11. 1. 2018, kdy byl v posuzovaném řízení spis předložen
Nejvyššímu soudu, do 13. 3. 2020, kdy Nejvyšší soud ve věci rozhodl. Nešlo
tedy, slovy dovolatele, o dva roky a sedm měsíců, ale o dobu kratší (srov. bod
25 napadeného rozsudku). Dovolatel tak staví své odlišné právní posouzení věci
(v otázce proporcionality jednotlivých zvažovaných kritérií) rovněž na jiném
skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání
nemůže již proto založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z
přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán
skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem
prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými
otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata ani
námitkou žalobce pod bodem 4/, že základní částky za rok trvání řízení
stanovené stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od
jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s
extrémní inflaci. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není;
vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při
stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021,
ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn.
III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30
Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5.
2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že
základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující
rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše
než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České
republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl
požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný
důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem
předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom žalobce na nález Ústavního soudu
ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného
nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním
stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z
nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná
(a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva).
19. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do otázky pod bodcem 2/, je však
dovolání přípustné, neboť při řešení otázky promítnutí kritéria významu řízení
pro poškozeného do přiznaného zadostiučinění, se odvolací soud od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Již ve Stanovisku uvedl Nejvyšší soud následující: „Nemajetkovou
újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a
§ 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo
nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v
penězích. ESLP vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006,
stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, K. K výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení,
Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným
porušením práva.
24. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka dle § 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším
kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [k tomu srov. část IV.
písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1313/2010]. Uvedené kritérium je ustáleně vykládáno tak, že v
případě vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a
břemeno důkazní o této okolnosti poškozeného. Výjimku z uvedeného pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Rubem uvedené úvahy je, že v případě
nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno
důkazní o této okolnosti žalovanou. Soud přitom není povinen, ale ani oprávněn,
zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového
sníženého nebo naopak zvýšeného významu. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že
nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení
pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k
posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, nebo ze
dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
25. Odvolací soud sice na základě výsledků dokazování (spisem z
posuzovaného řízení) dospěl obecně ke správnému a přesvědčivému odůvodněnému
závěru o zaviněném postupu žalobce, který měl negativní vliv na délku
posuzovaného řízení, nicméně nelze pominout, že ani podle odvolacího soudu
„typově“ menší význam tzv. „odškodňovacího řízení na druhou“, ani jím jinak
podrobně zmiňovaná nežádoucí taktika žalobce při rozhodování o místní
příslušnosti v rámci posuzovaného řízení, se nemohly (pojmově) do závěru o
sníženém významu řízení promítnout za situace, kdy žalovaná podle obsahu spisu
zůstala ve vztahu k danému kritériu pasivní, nižšího významu posuzovaného
řízení pro žalobce se ve svém vyjádření k žalobě nedovolávala a k jednání,
které soud prvního stupně v dané věci nařídil, se nedostavila. Z výše uvedeného
je zřejmé, že odvolací soud neměl (procesní) prostor posoudit kritérium významu
předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk v této věci
nad rámec tvrzení žalované, a tedy v rozporu s právě zmiňovanou judikaturou
dovolacího soudu.
26. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení
odvolacího soudu je (pouze a jen) ve vztahu k výše uvedené otázce nesprávné.
Jestliže odvolací soud zohlednil kritérium sníženého významu řízení pro žalobce
krácením základní částky o 20 %, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1
písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky
řízení umožňují Nejvyššímu soudu o věci meritorně rozhodnout. Vázán důvody
podaného dovolání podle § 242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud přiznal žalobci
(změnou rozsudku soudu prvního stupně) částku odpovídající zadostiučinění bez
20% krácení z důvodu sníženého významu řízení pro poškozeného.
27. Pro větší přehlednost Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího
soudu, a to formou změny rozsudku soudu prvního stupně (§ 220 o. s. ř.), když v
té souvislosti připomíná, že šlo o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplýval z právního předpisu, jak to má na mysli § 153 odst. 2 o. s.
ř., pročež podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán
rozsahem, ve kterém se dovolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí (viz
rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
28. Ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Nejvyšší soud jako nedůvodné zamítl, neboť ve všech ostatních otázkách
bylo právní posouzení ze strany odvolacího soudu zcela správné (resp. žalobci
se jej nepodařilo podaným dovoláním účinně zpochybnit). Přitom u jinak
přípustného dovolání nezjistil, že by řízení předcházející vyhlášení napadeného
rozsudku bylo zatíženo zmatečnostmi, či jinými vadami řízení, které by jinak
mohly mít vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu (§ 242 odst. 3 in
fine o. s. ř.). Tento rozsudek Nejvyššího soudu tak zčásti [v rozsahu jeho
měnícího výroku] nahrazuje rozsudky soudů nižších stupňů (čímž vzaly zcela za
své i nákladové výroky rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4504/2018).
29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení
v celkové výši 43 787,50 Kč za řízení před soudy všech tří stupňů. Předchozím
rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobci na náhradě nákladů řízení přiznáno 40
036,50 Kč (za řízení před soudem prvního stupně a odvolací řízení, kdy lze pro
stručnost odkázat na výstižné odůvodnění a výpočty odvolacího soudu, včetně
přiléhavého posouzení podle odpovídajícího podzákonného předpisu), k nimž v
dovolacím řízení přibyl jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč (podání
dovolání) a jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, obé spolu s
21 % DPH. Celkové náklady řízení před soudy všech stupňů tedy činí částku 43
787,50 Kč. Náklady řízení jsou splatné v mírně prodloužené pariční lhůtě (§ 160
o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu