ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní
věci žalobce: D. P. N., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr.
Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 387/2019-417, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co
387/2019-417, se v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, co do zamítnutí
žaloby o zaplacení částky 120 000 Kč, a v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok
III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C
156/2012-322, co do konstatování porušení práva, zrušuje včetně souvisejících
výroků o náhradě nákladů řízení a věc se v uvedeném rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C
156/2012 se žalobce domáhal vůči žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1922
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 462 750 Kč s příslušenstvím,
a to částky ve výši 191 250 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou
délkou řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010
(dále jen „posuzované trestní řízení“) a částky ve výši 271 500 Kč za
nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným výkonem vazby uložené mu v
posuzovaném trestním řízení. Podáním ze dne 26. 2. 2018 uplatnil žalobce další
samostatný nárok, a to na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, až do konečného
rozhodnutí ve věci, v celkové výši 120 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.
9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobce
domáhá po žalované zaplacení částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve
výši 7,75 % p. a. jdoucím od 17. 4. 2012 do zaplacení, zamítá (výrok I.),
žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 120 000 Kč jako
zadostiučinění za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 4 C 156/2012, se zamítá (výrok II.), soud konstatoval, že délkou řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena
žalobcova základní práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III.), a
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I.
stupně. Posuzované trestní řízení bylo zahájeno dne 17. 6. 2003 sdělením
obvinění žalobce z trestné činnosti spočívající v převaděčství a padělání a
pozměňování veřejné listiny a bylo skončeno vydáním rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 dne 7. 12. 2011. Posuzované trestní řízení trvalo celkem 8 let a 6
měsíců, bylo vedeno proti 17 obviněným, z nichž 9 bylo občany Číny, 4 občany
Vietnamu a 4 občany ČR. Žalobce byl v posuzovaném trestním řízení stíhán
vazebně v období od 17. 6. 2003 do 8. 3. 2006. Posuzované trestní řízení bylo
mimořádně složité co do objasnění skutků páchaných žalobcem ve zločinném
spolčení s organizovanou strukturou působící na území minimálně čtyř států,
spočívajících v převodech velkého počtu migrantů z Číny přes Rusko, Slovensko,
a Českou republiku do zemí západní Evropy, kdy za účelem objasnění skutků
páchaných žalobcem (a ostatními obžalovanými) bylo nutno provádět rozsáhlé
dokazování. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp.
zn. 50 T 10/2008, byl žalobce odsouzen za obdobnou trestnou činnost k úhrnnému
trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění; toto rozhodnutí však v době, kdy se
k vynesení rozsudku blížilo i posuzované trestní řízení, nenabylo právní moci.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 5 T 1/2009,
byla tudíž trestní věc žalobce vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn.
5 T 3/2010, neboť v případě uznání viny žalobce měl být vydán souhrnný trest. V
době, kdy Obvodní soud pro Prahu 4 vyčkával na pravomocné skončení řízení
vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008, tedy v
době od konání hlavního líčení dne 17. 12. 2010 do 7. 12. 2011, činil Krajský
soud v Ústí nad Labem, a následně i Vrchní soud v Praze, úkony plynule a
nedocházelo k žádným průtahům ve věci. Dne 7. 12. 2011 byl vydán rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 v posuzovaném trestním řízení, kterým byl žalobce
uznán vinným ze spáchání závažné trestné činnosti, přičemž s ohledem na trest
uložený žalobci rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010,
sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2011, v
podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 3 let a 3 měsíců a trestu
vyhoštění na dobu 5 let, bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu dle § 35
odst. 2 tr. zák.; vazba, kterou žalobce vykonával v posuzovaném trestním řízení
od 17. 6. 2003 do 8. 6. 2006, byla započtena do trestu uloženého rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 23/2011.
5. Kompenzační řízení bylo započato podáním žádosti u Ministerstva
spravedlnosti ze strany žalobce dne 16. 2. 2012, žaloba byla podána k soudu dne
25. 7. 2012. V rámci kompenzačního řízení bylo ve věci již opakovaně
rozhodováno, nejprve rozsudkem soudu I. stupně ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C
156/2012-119, kterým byla žaloba zamítnuta. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno
rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co
152/2015-139, proti kterému podal žalobce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 3/2016-153 tak, že
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, v němž odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co
152/2015-200, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti právě uvedenému
rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 2505/2017, tak, že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, č. j. 64
Co 152/2014-268, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena soudu
I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně následně vydal shora uvedený
rozsudek ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, proti němuž podal žalobce
odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu.
6. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Po
opakovaném zrušení rozsudku odvolacího soudu a soudu I. stupně bylo předmětem
řízení před soudem I. stupně především posouzení, zda v řízení před Krajským
soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008 a Vrchním soudem v Praze pod
sp. zn. 1 To 23/2011 bylo postupováno plynule bez jakýchkoli průtahů. Dle
názoru odvolacího soudu provedl soud I. stupně za tímto účelem dostatečné
doplnění dokazování a činnost Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu
v Praze v uvedených řízeních v časové souvislosti s přerušením posuzovaného
trestního řízení podrobně popsal, přičemž dospěl k závěru, že po dobu přerušení
posuzovaného trestního řízení nedošlo v uvedených řízeních k nesprávnému
úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Po komplexním zhodnocení
posuzovaného trestního řízení ve spojení s postupy v provázaných řízeních před
Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008 a Vrchním soudem v
Praze pod sp. zn. 1 To 23/2011 s již učiněnými závěry ohledně konkrétních
okolností případu, potvrdil odvolací soud závěr soudu I. stupně, že celkovou
délku posuzovaného řízení lze považovat za přiměřenou, a nárok žalobce na
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným
úředním postupem shledal zcela nedůvodným.
7. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že délka
kompenzačního řízení je nepřiměřená. Současně však konstatoval, že žalobci byla
nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení způsobena zcela zanedbatelná
nemajetková újma, neboť kompenzační řízení má pro žalobce minimální význam.
Odvolací soud potvrdil úvahy soudu I. stupně ohledně přiznaného zadostiučinění
ve formě konstatování porušení práva, jež považuje za zcela dostatečné, naopak
přiznání jiné formy zadostiučinění nad rámec konstatování porušení, zejména ve
formě peněžité, by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a
obecné slušnosti. Při úvahách o formě zadostiučinění byla vzata v potaz povaha
kompenzačního řízení, které do života žalobce nepřineslo žádné závažné zásahy a
nezpůsobuje nejistotu s právním postavením, dále kontext trestní minulosti
žalobce, který se v rámci kompenzačního řízení domáhá odškodnění přes
skutečnost, že byl pravomocně odsouzen za úmyslnou závažnou trestnou činnost
páchanou na území několika států v organizované skupině, a skutečnost, že k
celkové délce přispěla nutnost opakovaného zapůjčení rozsáhlých spisových
materiálů souvisejících s posuzovaným řízením, stejně tak jako nutnost
rozhodovat o opakovaných námitkách podjatosti vznesených ze strany žalobce.
Odvolací soud má dále za to, že vyvratitelná domněnka vzniku morální újmy v
důsledku nepřiměřené délky řízení byla v daném případě vyvrácena okolnostmi
daného případu, především pak skutečností, že kompenzační řízení bylo vedeno za
kompenzaci z posuzovaného trestního řízení, jehož délka nebyla shledána
nepřiměřenou, a proto je vyloučeno, aby délka kompenzačního řízení mohla pro
žalobce znamenat morální újmu, a to i vzhledem k trestné činnosti, pro niž byl
žalobce v posuzovaném trestním řízení odsouzen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
9. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, nebo již vyřešeny byly,
ale mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel namítá předně
následující:
a) Dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla
doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda faktické vyčkání trestního
soudu po dobu několika let (nikoliv jen dobu v řádech dní či týdnů) na výsledek
paralelně vedeného trestního řízení z důvodu ukládání souhrnného trestu činí
tato trestní řízení na sobě závislá a zda je možno takového vyčkání v trestním
řízení postavit na roveň přerušení řízení v civilním řízení se všemi jeho
účinky vyplývajícími z judikatury;
b) Dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla
doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda postup soudu týkající se
neprojednávání věci po dobu několika let (nikoliv jen dobu v řádech dní či
týdnů) a vyčkávání s rozhodnutím na rozhodnutí v paralelně projednávaném
trestním řízení z důvodu ukládání souhrnného trestu, je skutečností podle § 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk a zda je v souladu s principem dle § 2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“);
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to
konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 210/04, a
nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04, když neshledal
ve faktickém bezdůvodném vyčkávání Obvodního soudu pro Prahu 4 na pravomocné
ukončení řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T
10/2008 příčinu nepřiměřené délky řízení, v důsledku čehož došlo k zásahu do
dovolatelova práva na spravedlivý proces;
d) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, když zcela rezignoval na zjištění, zda měla nepřiměřená délka
řízení vliv na výši trestu uloženého dovolateli v posuzovaném trestním řízení;
e) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3643/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2366/2017, když při posouzení kritérií pro stanovení formy zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nepřiměřenou délkou kompenzačního
řízení dle § 31a odst.
3 OdpŠk dospěl k závěru o minimálním, až zanedbatelném
významu předmětu řízení pro dovolatele, ačkoli žalovaná snížený význam předmětu
řízení pro dovolatele netvrdila, a na základě tohoto důvodu odmítl dovolateli
přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích;
f) Dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která již v
praxi dovolacího soudu vyřešena byla, ale má být dle názoru dovolatele vyřešena
jinak, a to uplatnění nároku na kompenzaci za nepřiměřenou délku kompenzačního
řízení přímo v probíhajícím kompenzačním řízení, jež má být dle názoru
dovolatele vyloučeno z důvodu podjatosti soudců rozhodujících v probíhajícím
kompenzačním řízení, s tím, že v důsledku právě uvedeného bylo dovoláním
napadeným rozsudkem odvolacího soudu porušeno právo dovolatele na spravedlivý
proces ve smyslu rozhodování věci nezávislým soudcem;
g) Řízení je zatíženo vadou spočívající v nesprávném zjišťování
skutkového stavu věci soudem prvního stupně, který se při provádění dokazování
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, když
neprovedl řádné dokazování spisovým materiálem řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010, a dále řízení vedeného u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008.
10. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a dále aby s
ohledem na námitku dovolatele shora uvedenou pod písm. f) byli z rozhodování
věci vyloučeni soudci JUDr. Michala Dvořáková, JUDr. Jan Klášterka, JUDr.
Michal Holub a JUDr. Blanka Chlostová a věc byla přikázána k projednání jiným
soudcům.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
13. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
14. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2
ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále
jen „Ústava České republiky“) dále vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno
dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu
srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4100/2017).
16. Námitky dovolatele shora uvedené pod písm. a) a b) přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se nejedná o otázky, které by
nebyly Nejvyšším soudem doposud v praxi řešeny.
17. Nejvyšší soud se zabýval otázkou ukládání souhrnného trestu mj. v
rozsudku ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1039/2010. Zde uvedl, že „uložení
souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, jen
tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k
takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za
jiný trestný čin se přitom rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném
činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení
byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila
pravomocným odsouzením pachatele. Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném
činu pachatele musí být pravomocný, není proto podstatné, zda odsuzující
rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až
rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní
moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek
stane pravomocným (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.). S ohledem na
uvedené pravidlo v případě, že tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, je
nutné, aby soud rozhodující později vyčkal s rozhodnutím, až se dřívější
rozsudek stane pravomocným.“ Výjimku z uvedeného pravidla pak tvoří situace,
kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v
opravném řízení zrušen. Teprve v takovém případě je třeba jeho užití vážit s
ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení § 2 odst. 4 tr.
řádu a také v čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č.
2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„Listina základních práv a svobod“); jestliže v takovém případě soud
rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká
a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne
soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele
byl v opravném řízení zrušen (k tomu srov. rozhodnutí č. 33/1998 Sb. rozh.
tr.). Z právě citovaných specifických pravidel uvedených v judikatuře
dovolacího soudu pro danou situaci pak lze dovodit vyvrácení opodstatněnosti
části námitky dovolatele, spočívající v otázce úplného ztotožnění faktického
přerušení trestního řízení z důvodu ukládání souhrnného trestu s institutem
přerušení řízení dle § 109 o. s. ř. Současně je zřejmé, že uvedená pravidla
počítají i s možností nutnosti vyčkání na nabytí právní moci dřívějšího
rozsudku v časovém horizontu i delším než v řádech dnů, či týdnů, když zahrnují
povinnost vyčkání na nabytí právní moci dřívějšího odsuzujícího rozsudku bez
ohledu na to, zda tento nabyde právní moci rozhodnutím soudu I. stupně, nebo
soudu odvolacího, a proto uvedený postup nelze bez dalšího považovat za
rozporný s požadavkem rychlosti řízení vyjádřeném v § 2 odst. 4 tr. řádu a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
18. Jádrem námitky shora uvedené pod písm. c) je nesouhlas dovolatele se
skutečností, že Obvodní soud pro Prahu 4 v posuzovaném trestním řízení vyčkal
na nabytí právní moci dříve vydaného rozsudku v řízení vedeném u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008. Tento postup je však plně v
souladu s pravidly vyplývajícími z výše citované judikatury Nejvyššího soudu,
když v posuzovaném trestním řízení byl vydán dřívější odsuzující rozsudek dne
16. 4. 2010 v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti kterému
bylo podáno odvolání, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 v posuzovaném trestním
řízení nezbylo než vyčkat na nabytí právní moci dříve vydaného odsuzujícího
rozsudku, ke kterému došlo ve spojení s vydáním rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011. Skutečností, že odvolací soud
neshledal v postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v posuzovaném trestním řízení v
podobě vyčkání na pravomocné ukončení řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2008 příčinu nepřiměřené délky řízení, proto
nemohlo dojít k zásahu do dovolatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces, a námitka shora uvedená pod písm. c) přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nezakládá.
19. Veškeré další námitky dovolatele, spočívající v citacích judikatury
dovolacího soudu týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu
nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, jimiž dovolatel
brojí proti závěru odvolacího soudu co do zamítnutí nároku dovolatele na
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou
délkou posuzovaného řízení, pak vycházejí z nesprávných právních závěrů o
existenci odpovědnostního titulu žalované v podobě nepřiměřené délky způsobené
právě výše popsaným vyčkáním trestního soudu na výsledek souběžně vedeného
trestního řízení, jež byly dle výše uvedeného vyloučeny, a proto přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit.
20. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora
uvedená pod písm. d), neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího
soudu neodchýlil. Význam zkoumání, zda došlo k přihlédnutí k nepřiměřené délce
řízení při ukládání trestu, je na místě tehdy, pokud je učiněn závěr o
existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu –
nepřiměřené délky předmětného řízení a soud činí úvahy ohledně formy
zadostiučinění za nemajetkovou újmu tímto nesprávným úředním postupem
způsobenou. S ohledem na závěr odvolacího soudu co do neexistence uvedeného
odpovědnostního titulu, neměl odvolací soud důvod se skutečností, zda
nepřiměřená délka řízení byla při ukládání trestu dovolateli v posuzovaném
trestním řízení zohledněna, zabývat.
21. Nejvyšší soud dále nevyhověl požadavku dovolatele k odlišnému
posouzení otázky uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení v rámci kompenzačního řízení (k tomu
srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7.
2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 2019/2014], neboť neshledal žádného důvodu se od své dosavadní
judikatury odchýlit. Vyloučení možnosti uplatnění nároku na náhradu nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení v samostatném řízení
vyplývá již z ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“), jehož záměrem je zamezení řetězení kompenzačních řízení,
když právě takový postup, jež ve svém důsledku žádá dovolatel, by znamenal
zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního
ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), a práva na
účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy (k tomu srov. rozsudek ESLP ze dne
7. 7. 2015 ve věci R. a ostatní proti Polsku, č. 72287/10). Závěry uvedené v
dovolatelem předestřeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn.
30 Cdo 727/2011, nejsou na daný případ bez dalšího přiléhavé, neboť nebyly
vyřčeny v souvislosti se specifickou situací v podobě uplatnění kompenzačního
nároku za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Je-li namítáno, že odvolací
soud byl nesprávně obsazen, pak tím (posuzováno podle obsahu) je uplatňována
tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím § 237 o. s. ř.
je tudíž tato námitka právně bez významu. Nadto se nelze ztotožnit s požadavkem
dovolatele na vytvoření absolutní presumpce podjatosti soudců rozhodujících v
kompenzačním řízení o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, jež by ve svém důsledku znamenal
zásah do práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud nemohl tudíž vyhovět žádosti dovolatele o vyloučení doposud
rozhodujících soudců a pro úplnost zmiňuje, že v posuzovaném řízení bylo již o
námitkách podjatosti proti soudcům doposud rozhodujících v kompenzačním řízení
rozhodováno (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. Nco
52/2018-249; usnesení Městského soudu ze dne 27. 5. 2019, č. j. 1 Nc
2294/2019-9) s tím, že byly shledány nedůvodnými.
22. Dovolání je však přípustné v rozsahu nároku na zaplacení 120 000 Kč
pro posouzení otázky hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro účastníka
ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk pro stanovení formy zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nepřiměřenou délkou řízení, neboť se
při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
25. Dovolací soud v tomto směru neshledal vady řízení, ve kterém bylo
vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, ke kterým by bylo možné přihlédnout.
26. K námitce dovolatele shora uvedené pod písm. g) dovolací soud uvádí,
že odvolací soud nezatížil řízení, ve kterém bylo vydáno dovoláním napadené
rozhodnutí, vadou, která by spočívala v nesprávném provedení dokazování
spisovým materiálem souhrnným způsobem, jak vyplývá z námitky dovolatele
spočívající v odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn.
30 Cdo 222/2001. Ze spisového materiálu kompenzačního řízení, zejména z
protokolu z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2015 (č. l.
115 – 116) a protokolu z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 11. 6.
2019 (č. l. 304 – 305), vyplývá, že bylo provedeno dokazování jednotlivými, tam
konkrétně specifikovanými, listinami trestního spisu posuzovaného trestního
řízení, jež byly shledány důležitými částmi spisového materiálu pro posouzení
nároku dovolatele v kompenzačním řízení, nikoli obecným souhrnným odkazem na
„celý spis“, ze kterého by nebylo možné posoudit, kterých konkrétních důkazních
prostředků ze spisu soud využil. Skutečnost, že soudy v dosavadním řízení
neprovedly dokazování všemi listinami spisového materiálu posuzovaného
trestního řízení, pak odpovídá právu a povinnosti soudu dle § 120 odst. 1 o. s.
ř. rozhodnout, které z důkazů provede. Uvedená námitka dovolatele tak postrádá
jakéhokoli opodstatnění.
27. Dovolací soud však dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v
rozporu s níže uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když se nad
rámec tvrzení žalované zabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení sníženého
významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
28. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Dle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení; b)
složitosti řízení; c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a
k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení; d) postupu orgánů veřejné moci během řízení; e) významu předmětu řízení
pro poškozeného (odst. 3).
30. Již ve Stanovisku uvedl Nejvyšší soud následující: „Nemajetkovou
újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a
§ 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo
nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v
penězích. ESLP vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006,
stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, K. K výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení,
Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným
porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve
formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např.
tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému
závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
31. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že
konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje, pokud
je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, ale například i
tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním
chováním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
32. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka dle § 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším
kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [k tomu srov. část IV.
písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1313/2010].
33. Uvedené kritérium je ustáleně vykládáno tak, že v případě vyššího
významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní
o této okolnosti poškozeného. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková
řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený
význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory,
věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo
života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo
jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam
předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.
Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro
poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou.
Soud přitom není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení
účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového sníženého nebo naopak
zvýšeného významu. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora
vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného,
je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani
potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k
případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017).
34. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií dle
§ 31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost
zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.; k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
35. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o
zanedbatelném a nepatrném významu kompenzačního řízení pro dovolatele, ačkoli z
obsahu spisu nikterak nevyplývá tvrzení žalované o nižším významu předmětu
řízení pro žalobce. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil
kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk nad rámec tvrzení účastníka, a tedy v rozporu s výše uvedenou judikaturou
dovolacího soudu.
36. Z výše vyloženého důvodu považoval dovolací soud právní posouzení
nároku žalobce na zaplacení částky 120 000 Kč odvolacím soudem co do otázky
významu předmětu řízení za nesprávné, v důsledku čehož nelze učinit závěr o
správnosti zvolené formy zadostiučinění, a proto dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání
podle § 243 odst. 1 o. s. ř. odmítl.
37. V dalším řízení se odvolací soud kromě opakovaného posouzení významu
předmětu řízení pro dovolatele zaměří též na pečlivé zvážení ostatních kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, která ve svém důsledku formují přiléhavý závěr
o vhodné formě (a případné výši) přiměřeného zadostiučinění. Na tomto místě
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit judikaturu dovolacího soudu, jež
je ustálena v závěru, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není sám o sobě rozhodný
pro posouzení vzniku nemajetkové újmy, neboť ta vzniká v důsledku nepřiměřené
délky řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3056/2009), a není zásadně rozhodný ani pro posouzení, zda k porušení
tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro
poškozeného, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), neboť
dosavadní právní posouzení učiněné odvolacím soudem není s uvedenou judikaturou
dovolacího soudu souladné. Teprve respektováním právě uvedeného bude odvolací
soud schopen jednotlivé závěry učiněné zvážením uvedených kritérií řádně
vyhodnotit a učinit tomu odpovídající závěr o formě (a případné výši)
zadostiučinění, jež bude pro daný případ přiměřená.
38. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu