30 Cdo 145/2022-155
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SBS DŘEVOSTAVBY, s.
r. o., IČO 25721283, se sídlem v Praze 10, Francouzská 55/52, zastoupené JUDr.
Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 154 245 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 18/2021, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 35 Co
186/2021-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 35 Co 186/2021-129,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhá náhrady
nemajetkové újmy ve výši 154 245 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené jí
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3
C 374/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 19 C 18/2021-57, žalobu zamítl (výrok I), a
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne
22. 6. 2021, č. j. 35 Co 186/2021-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení, v němž
žalobkyně rovněž vystupovala na straně žalující, bylo zahájeno podáním žaloby
dne 28. 11. 2013, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 181
Kč s příslušenstvím jakožto nároku z vad díla. Dne 12. 12. 2013 byla žalobkyně
vyzvána k odstranění vad žaloby a ke splnění této výzvy došlo z její strany dne
6. 1. 2014. Dne 10. 1. 2014 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního
poplatku za žalobu a dne 11. 2. 2014 následovala výzva k vyjádření k žalobě
adresovaná žalovanému, přičemž replika žalovaného byla žalobkyni přeposlána dne
26. 3. 2014. Dne 8. 3. 2016 předseda soudu z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti
předsedkyně senátu určil, že věc projedná a rozhodne jiný soudce. Poté, dne 2.
6. 2016, proběhlo ústní jednání, které bylo odročeno na neurčito. Dne 28. 6.
2016 a dne 19. 7. 2016 byla doplněna žaloba. Dne 22. 12. 2016 a znovu dne 27.
2. 2017 byla žalobkyně vyzvána ke splnění procesních povinností (doplnění
návrhu na provedení dokazování). Vyjádření žalobkyně bylo učiněno dne 31. 3.
2017. Dne 3. 8. 2017 byl soudem ustanoven znalec, přičemž dne 28. 8. 2017 byl
tento znalec ke své žádosti znaleckého úkolu zproštěn a byl ustanoven znalec
jiný. Po nařízeném místním šetření byl vyhotovený znalecký posudek doručen
soudu dne 16. 11. 2017, přičemž proti rozhodnutí o znalečném ze dne 28. 12.
2017 bylo žalobkyní podáno dne 1. 2. 2018 odvolání. Při ústním jednání dne 1.
3. 2018 byl vyhlášen rozsudek, proti němuž bylo žalobkyní podáno dne 24. 4.
2018 odvolání. Následně byla žalobkyně dne 2. 5. 2018 vyzvána k zaplacení
soudního poplatku za odvolání a odvolacímu soudu byla věc předložena dne 23. 5.
2018. Poté byl spis soudu prvního stupně vrácen bez věcného vyřízení, neboť
nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Na to byl soudem prvního stupně
vydán doplňující rozsudek a spis byl opětovně předložen odvolacímu soudu dne 2.
7. 2019. Proti doplňujícímu rozsudku podala žalobkyně rovněž odvolání s tím, že
dne 27. 9. 2019 byl spis znovu vrácen z odvolacího soudu bez věcného vyřízení.
Usnesením ze dne 10. 10. 2019 bylo odvolání žalobkyně proti doplňujícímu
rozsudku odmítnuto. Dne 4. 11. 2019 byla věc předložena odvolacímu soudu, jenž
usnesením ze dne 27. 11. 2019 potvrdil usnesení o odmítnutí odvolání. Ústní
jednání před odvolacím soudem proběhlo dne 23. 1. 2020 a byl vyhlášen rozsudek,
který nabyl právní moci dne 8. 3. 2020. Následně již bylo rozhodnuto toliko o
vrácení přeplatku ze zálohy na důkaz, a to usnesením ze dne 9. 6. 2020. V
průběhu posuzovaného řízení došlo k opakovaným obdobím nečinnosti soudu, a to
po celkovou dobu 2 let a 11 měsíců. Nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně
předběžně uplatnila u žalované dopisem ze dne 20. 5. 2020, přičemž žalovaná
žalobkyni poskytla peněžité zadostiučinění ve výši 15 750 Kč.
5. Na základě těchto skutkových okolností dospěl soudu prvního stupně k
právnímu závěru, že posuzované řízení, které celkově trvalo 6 let a 3 měsíce,
bylo s ohledem na výše popsaný průběh nepřiměřeně dlouhé, a to zejména s
přihlédnutím k nekoncentrovanosti postupu soudu prvního stupně a z toho
plynoucím opakovaným průtahům, a dále s přihlédnutím k opakovanému vracení věci
soudu prvního stupně bez věcného vyřízení. V důsledku tohoto nesprávného
úředního postupu pak u žalobkyně došlo ke vzniku nemajetkové újmy, za kterou jí
bylo třeba poskytnout zadostiučinění v penězích. Co do výše tohoto
zadostiučinění vycházel soud prvního stupně ze základní částky 78 750 Kč s tím,
že délka posuzovaného řízení nebyla nikterak extrémní. Uvedenou částku pak po
zhodnocení všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk snížil
o 10 % z důvodu jednání žalobkyně coby poškozené, která přispěla k prodloužení
celkové délky posuzovaného řízení tím, že podala vadnou žalobu, dvakrát
nezaplatila soudní poplatek s podáním návrhu ve věci samé a s podáním odvolání
a opakovaně byla vyzývána ke splnění svých procesních povinností. Soud prvního
stupně dále základní částku zadostiučinění zvýšil o 10 % z důvodu aplikace
kritéria postupu orgánu veřejné moci, a to při zohlednění průtahů v délce 2 let
a 11 měsíců. Nakonec soud prvního stupně přistoupil ke snížení základní částky
zadostiučinění o 80 % z důvodu malého významu předmětu posuzovaného řízení pro
žalobkyni, neboť tento předmět byl definován částkou 5 181 Kč s příslušenstvím.
V tomto směru soud prvního stupně zohlednil zejména judikatorní závěry, podle
nichž není obecně důvodné, aby přiznané zadostiučinění v penězích svou výší
přesahovalo (nadto několikanásobně) peněžité plnění, o něž se jednalo v
posuzovaném řízení, přičemž neshledal důvodnými tvrzení žalobkyně o zvýšeném
významu předmětu řízení spočívající zejména v tom, že soud svou neschopností
včas rozhodnout poškodil žalobkyni v očích jejích zákazníků.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se taktéž s jeho právním posouzením. K námitkám žalobkyně uvedl pouze
tolik, že posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé a že právě z důvodu, že v
něm došlo ke dvěma zásadním průtahům, které ovlivnily celkovou délku řízení,
bylo třeba nemajetkovou újmu odčinit v penězích a dále ji navýšit o 10 %.
Taktéž žalobkyně podle odvolacího soudu neplnila své procesní povinnosti
bezvadně, a i když její jednání délku řízení významně neovlivnilo, bylo na
místě přikročit ke snížení zadostiučinění o 10 %. Odvolací soud též podotkl, že
žalobkyně je stavební společností a posuzované řízení se týkalo předmětu jejího
podnikání, přičemž žalováno bylo primárně na odstranění vad zakoupeného zboží.
Žalobní tvrzení, že soud svou neschopností včas rozhodnout poškodil žalobkyni v
očích zákazníků, zůstalo pouhou proklamací.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na zodpovězení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedený
předpoklad přípustnosti se podle žalobkyně upíná především k závěru, že s
ohledem na konkrétní okolnosti případu nebylo namístě vycházet z horní hranice
rozpětí částek 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, jestliže tato
délka byla násobně delší, než bylo možno očekávat, a jestliže průtahy způsobené
v tomto řízení soudem prodloužily jeho délku o více než 4 a půl roku. V případě
snížení základní částky zadostiučinění o 10 % z toho důvodu, že chování
žalobkyně přispělo k průtahům v řízení, se rovněž jedná o konflikt s dosavadní
rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž odvolací soud podíl žalobkyně na
průtazích zveličil. Soudy naopak zcela pominuly přínos žalobkyně na pořízení
znaleckého posudku. V rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu je
dle názoru žalobkyně i to, že soudy nezvýšily základní částku zadostiučinění
při aplikaci kritéria postupu orgánu veřejné moci proporcionálně k tomu, v
jakém rozsahu se tento postup podílel na celkové délce řízení, a to při
porovnání s tím, o kolik základní sazbu zadostiučinění snížily při aplikaci
kritéria chování žalobkyně, které k celkové délce posuzovaného řízení přispělo
v nesrovnatelně menším měřítku. Při hodnocení kritéria významu předmětu řízení
pro žalobkyni odvolací soud nevzal v úvahu, že podstatou posuzovaného řízení
nebylo finanční plnění, nýbrž splnění povinnosti spočívající v odstranění závad
vůči třetí osobě, ke které byla žalobkyně povinna jako dodavatel stavby,
přestože tyto závady nezpůsobila. Dále nebylo soudy zohledněno, že více jak 6
let trvající soudní řízení žalobkyni v očích zákazníka značně poškozuje.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
se žalobě vyhovuje v plném rozsahu.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
11. V části, v níž výslovně směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání
objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Ve vztahu k námitce spočívající v tom, že soud prvního stupně zcela
opomenul přínos žalobkyně na pořízení znaleckého posudku a že proto bylo na
místě jí přiznat alespoň 10 % navýšení základního zadostiučinění, není v
dovolání uvedeno, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř.
nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/13).
14. V části dovolání, v níž dovolatelka brojí proti snížení částky
základního zadostiučinění z důvodu chování žalobkyně v posuzovaném řízení (bod
IV. 1. dovolání), tak jako i v části, v níž žalobkyně cituje usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012 (bod VI. dovolání),
není vymezen dovolací důvod, tedy právní otázka, na které by dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, jako další z nezbytných náležitostí
dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
15. Dovolání tak v těchto částech trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, proto se dovolací soud těmito námitkami žalobkyně v rámci
tohoto dovolacího řízení nezabýval.
16. Ohledně zbylých dovolacích otázek žalobkyně vymezila, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání a rovněž řádně specifikovala dovolací
důvod. Dovolání přitom není v těchto částech objektivně nepřípustné, a proto se
Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností podle § 237 o. s. ř.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky,
zda posuzované řízení bylo extrémně dlouhé, a zda byl proto důvod pro zvýšení
základní částky zadostiučinění, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že
posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé, a že tak nebylo třeba přistupovat ke
zvýšení základní částky zadostiučinění, neboť podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu je stanovení výše základní částky zadostiučinění, stejně tak
jako v souvislosti s tím činěná úvaha o tom, zda posuzované řízení bylo
extrémně dlouhé, především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dále ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
384/2012, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014).
19. Rovněž tak nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
pro zodpovězení otázky, zda mělo být zadostiučinění zvýšeno o více než 10 % při
zohlednění kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení, jestliže soudy v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu při hodnocení tohoto kritéria
přihlédly k době nečinnosti soudu v posuzovaném řízení, přičemž dovolacímu
přezkumu pak již nepodléhá posouzení toho, o kolik procentních bodů měla být
základní částka zadostiučinění z tohoto důvodu zvýšena (k tomu srov. např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1612/2018).
20. Tvrzení obsažená v dovolání upínající se k vyhodnocení kritéria
významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolacím soudem (část IV.
4. dovolání), spočívající v tom, že podstatou řízení vedeného u Okresního soudu
ve Vyškově nebylo finanční plnění, ale splnění povinnosti odstranění závad vůči
třetí osobě, ke které byla žalobkyně povinna coby dodavatelka stavby, přestože
tyto vady nezpůsobila, a že více než šest let trvající soudní řízení o
odstranění vad žalobkyni v očích jejího zákazníka značně poškozuje, ze
skutkových zjištění soudů neplynou. Dovolatelka konstruuje své odlišné právní
posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud a její námitka
proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku
proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení.
21. Judikatuře dovolacího soudu se neprotiví a přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou zpochybňovaná úvaha soudů
nižších instancí, na základě níž dospěly k závěru o snížení základní částky
zadostiučinění o 80 % z důvodu malého významu předmětu řízení pro žalobkyni,
jestliže vycházely z toho, že v případě nepřiměřené délky řízení je intenzita
vzniknuvší nemajetkové újmy dána především významem předmětu řízení pro
poškozeného, přičemž je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně
důvodné, aby výše zadostiučinění toto plnění přesahovala (nadto
několikanásobně), leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, k čemuž však v daném
případě nedošlo a žalobkyně svá tvrzení ohledně zvýšeného významu předmětu
posuzovaného řízení neprokázala (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
22. Dovolací soud podle § 237 o. s. ř. shledal dovolání přípustným pro
vyřešení otázky, zda se na závěru o výši peněžitého zadostiučinění měla
kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk projevit ve stejném
poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení, neboť v této části je
dovoláním napadený rozsudek rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že
na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o
případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm.
b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012, nebo ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). V těchto
rozhodnutích bylo k uvedenému závěru rovněž vysvětleno, že přispěl-li například
k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než
složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a
poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti
věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Navazující
rozhodnutí dovolacího soudu pak tyto závěry upřesnila s tím, že se týkaly
případů, kdy soudy opomněly při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění
zohlednit jedno z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk,
avšak pokud tomu tak nebylo, platí předchozí judikatorní závěry, podle nichž
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly
splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení
pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly
soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020).
26. Budiž však zdůrazněno, že i ve vztahu k posouzení podmínek pro
modifikaci výše základní částky peněžitého zadostiučinění dle kritérií § 31a
odst. 3 OdpŠk si Nejvyšší soud v souladu s výše reprodukovanými závěry
ponechává možnost zasáhnout tehdy, jestliže by relevantní úvahy soudů nižších
stupňů byly zjevně nepřiměřené, což se z logiky věci musí vztahovat i na
zhodnocení toho, zda jednotlivá kritéria nebyla do konečné výše zadostiučinění
promítnuta zjevně neadekvátně ve vztahu k tomu, v jakém poměru to které
kritérium zapříčinilo nepřiměřenou délku řízení. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší
soud sice nadále setrvává na své předchozí judikatuře, podle níž zohlední-li
soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení všechna výše uvedená
kritéria, pak v zásadě nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat, zda v důsledku
toho kterého kritéria mělo být zadostiučinění zvýšeno/sníženo o 10 %, 20 % či
30 % (nebo i více), nicméně budou-li tyto úvahy soudů zjevně nepřiměřené ve
vztahu k požadavku, aby se kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk ve výši zadostiučinění projevila v zásadě ve stejném poměru, v jakém se
na celkové délce řízení podílela, bude se jednat o případ nesprávného právního
posouzení věci.
27. V souzeném sporu žalobkyně namítala, že soudy při stanovení výše
zadostiučinění adekvátně nezohlednily kritérium postupu orgánu veřejné moci
během řízení v poměru ke kritériu jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení. Soudy přitom při hodnocení prvně uvedeného kritéria vyšly ze
skutkového zjištění, že doba nedůvodné nečinnosti soudu trvala celkově 2 roky a
11 měsíců. Ve vztahu ke kritériu zmíněnému na druhém místě soudy nižších stupňů
neuvedly, o jakou celkovou dobu se řízení protáhlo v důsledku chování
žalobkyně, vytkly jí ovšem, že podala vadnou žalobu, dvakrát nezaplatila soudní
poplatek s podáním návrhu ve věci samé a s odvoláním a že byla opakovaně
vyzývána ke splnění procesních povinností, které neplnila řádně a včas.
Dovolatelka v tomto směru tvrdí, že se na prodloužení řízení podílela jen v
rozsahu 10 týdnů. Bylo-li by možno vyjít ze souhrnu jednotlivých relevantních
událostí v posuzovaném řízení tak, jak byly podány soudem prvního stupně, pak v
souvislosti s potřebou doplnění žaloby na počátku řízení došlo k jeho
prodloužení o 1 měsíc a 8 dní (žaloba podána dne 28. 11. 2013, výzva k doplnění
žaloby/odstranění vad dne 12. 12. 2013, doplnění žaloby dne 6. 1. 2014), v
důsledku nezaplacení soudního poplatku za podání žaloby o asi 1 měsíc (výzva k
zaplacení soudního poplatku ze dne 10. 1. 2014 a dne 11. 2. 2014 zaslána výzva
žalovanému k vyjádření k žalobě), v důsledku opakované výzvy ke splnění
procesních povinností o 3 měsíce a 9 dní (22. 12. 2016 výzva žalobkyni ke
splnění procesních povinností, dne 27. 2. 2017 opětovná výzva ke splnění
procesních povinností, dne 31. 3. 2017 vyjádření žalobkyně) a v důsledku
nezaplacení soudního poplatku za odvolání maximálně o 21 dní (dne 2. 5. 2018
učiněna výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání, dne 23. 5. 2018 věc
předložena odvolacímu soudu). Podle těchto údajů by se tedy žalobkyně podílela
na prodloužení trvání posuzovaného řízení maximálně o 6 měsíců a 8 dní.
28. Z pohledu výše vyložených závěrů pak není zjevně přiměřené, jestliže
soudy v důsledku aplikace kritéria jednání poškozeného snížily základní částku
zadostiučinění o 10 % a v důsledku aplikace postupu orgánu veřejné moci zvýšily
základní částku zadostiučinění též (jen) o 10 %, jestliže postup soudů se podle
doposud učiněných skutkových zjištění podílel na celkové délce posuzovaného
řízení téměř šestkrát více než chování žalobkyně. V tomto kontextu stojí též za
připomenutí slova odvolacího soudu, podle nichž sice žalobkyně neplnila své
procesní povinnosti bezvadně, nicméně toto jednání významně neovlivnilo délku
posuzovaného řízení. Na druhou stranu je třeba doplnit, že prodlevy v postupu
na straně soudu jsou zpravidla (nikoliv však vždy) příčinou celkové nepřiměřené
délky řízení, tudíž se odráží již v základní částce zadostiučinění, a jeho
zvýšení tak nemusí být přímo úměrné rozsahu, v němž se tyto prodlevy na celkové
délce řízení podílely. V kontextu souzeného případu není proto nezbytné, aby se
zvýšení základní částky zadostiučinění aplikací kritéria § 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk rovnalo šestinásobku snížení základní částky z důvodu aplikace kritéria §
31a odst. 3 písm. c) OdpŠk.
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Přestože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
nelze očekávat, že by ve věci bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování dosud
nepředloženými důkazními prostředky, a proto dovolací soud nepovažoval za nutné
přistoupit též ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Proto věc vrátil k
dalšímu řízení odvolacímu soudu.
30. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu