30 Cdo 967/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobkyně DVE Promintrejd s.r.o., identifikační číslo osoby 257 86 253, se
sídlem v Praze 5, Fantova 3, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C
255/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
1. 2020, č. j. 28 Co 229/2019-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2019,
č. j. 25 C 255/2018-89, zastavil řízení co do zaplacení částky 80 438 Kč (výrok
I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 687 Kč s
příslušenstvím a příslušenství z částky 80 438 Kč (výrok II), zamítl žalobu v
části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 209 875 Kč s příslušenstvím
(výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v zamítavém
výroku o věci samé jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 16 875 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 193 000 Kč
zamítavý výrok potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným
úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/14, původně pod sp. zn. 5 C 354/09 (dále
jen posuzované řízení). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 8. 2009. Žaloba
byla žalované (nynější žalobkyni) doručena dne 29. 9. 2009. Soud prvního stupně
v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně popsal průběh posuzovaného řízení, v
jehož rámci (mimo jiné) byla usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 15 C
354/2009-713, vyloučena žaloba mezi žalobci a žalovanými (první žalovanou byla
nynější žalobkyně) k samostatnému řízení, v němž se žalobci domáhali určení
vlastnictví k pozemkům. Následně soud popsal průběh posuzovaného řízení
vedeného pod sp. zn. 15 C 143/14. K okamžiku rozhodování soudu prvního stupně v
této věci nebylo posuzované řízení skončeno. Žalovaná již v průběhu tohoto
řízení poskytla žalobkyni přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 80 438
Kč. Odvolací soud doplnil dokazování, neboť v průběhu odvolacího řízení bylo v
posuzovaném řízení skončeno dovolací řízní. Dne 17. 9. 2019 bylo žalobkyni
doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 28 Cdo
1992/2019-1472. Řízení tak trvalo 9 let a 11 měsíců. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. Za účelem určení přiměřeného
zadostiučinění soudy obou stupňů postupovaly dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), a dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Při stanovení základní částky hraje roli
zejména celková délka řízení, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li
jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu
očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní
hranici intervalu 15 000 Kč až 20 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud za dané situace považoval za přiměřené z důvodu délky řízení
přiznat žalobkyni za jeden rok trvání řízení 16 000 Kč s tím, že za první dva
roky jí náleží polovina. Základní částka tak představuje 142 666 Kč.
Odvolací
soud se však neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že šlo o extrémní dobu řízení,
neboť nelze přehlédnout procesní složitost posuzovaného řízení spočívající v
množství účastníků a s tím spojenými problémy při vyhotovování rozhodnutí a
jejich doručování. To platí bez ohledu na zjištění, že po hmotněprávní stránce
spor tak složitý nebyl, neboť obdobná problematika byla již řešena v jiném
řízení. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotil význam řízení
pro žalobkyni, který byl standardní, žalobkyně je právnickou osobou a spor v
posuzovaném řízení byl veden o určení vlastnického práva k nemovitostem. Po
procesní stránce byla věc složitá, bylo prováděno množství listinných důkazů a
především zde bylo 120 žalobců, ve vztahu k některým bylo postupně řízení
zastavováno, žalovaných bylo původně 9 a proti 3 bylo řízení průběžně
zastaveno. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud za odpovídající snížení
základní částky o 35 % s odkazem na § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Se soudem
prvního stupně se odvolací soud shodl v tom, že je třeba zvýšit základní částku
o 10 % z důvodu postupu soudu ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Postup
soudu prvního stupně v posuzovaném řízení byl nesoustředěný (byť jak již bylo
zdůrazněno, věc byla komplikována množstvím účastníků), bylo potřeba opakovaně
vypracovávat opravná usnesení a doplňující rozsudek, odvolací soud byl nucen
opakovaně vracet věc bez věcného vyřízení, což ve svém souhrnu neúměrně
protahovalo délku řízení. Zejména postup soudu prvního stupně přispěl k celkové
délce řízení. Ze všech těchto důvodů byla základní částka 142 666 Kč snížena o
25 % a žalobkyni by se mělo dostat zadostiučinění ve výši 107 000 Kč. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I týkající se zamítnutí nároku
žalobkyně co do výše 99 999 Kč napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. 1) Dovoláním napadený rozsudek porušuje princip
proporcionality, je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. 2) Dále dovolatelka spatřuje přípustnost
dovolání v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka,
zda v případě, kdy postup orgánů veřejné moci přispěje k délce řízení podstatně
vyšší měrou, než skutkové okolnosti odůvodňující složitost věci, může soud v
rámci kompenzačního řízení za použití principu proporcionality dovodit závěr,
že vliv složitosti věci (-x %) je vyšší než vliv postupu orgánů rozhodujících
věc (+y %). 3) Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání též v tom, že dovolací
soud ve své rozhodovací praxi doposavad nerozhodoval otázku týkající se vývoje
úrovně české společnosti ve vztahu k doporučené výši základní částky v rozmezí
15 000 až 20 000 Kč za rok, tedy otázku zda je v současné době již relevantní
úvaha o navýšení základní částky na obou koncích doporučeného rozpětí. Jako
dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že z
provedeného dokazování vyplývá, že složitost věci z hlediska meritu a rozsahu
dokazování měla na celkovou délku řízení jen zcela zanedbatelný vliv. Určitě
poměr 35:10 (35% snížení za složitost vs. 10% navýšení za postup rozhodujícího
orgánu) neodpovídá reálnému vlivu těchto skutečností na celkovou délku řízení.
Vliv složitosti (pokud by tam byla) by byl maximálně v řádu měsíců oproti
postupu soudu prvního stupně, který díky svému zmatečnému postupu prodloužil
řízení o roky. Reálně lze hovořit o tom, že poměr vlivu jednotlivých
skutečností by měl být obrácený. Pokud Nejvyšší soud ČR se poprvé explicitně
vyjadřoval o finančním rozpětí mezi 15 000 až 20 000 Kč za rok v rozsudku sp.
zn. 30 Cdo 3026/2009 již v roce 2010, pak takto již rozhodoval podle
dlouhodobější ustálené praxe nižších soudů. Od té doby uplynulo již 9 let a
vezmeme-li v potaz i předešlé rozhodování nižších soudů, pak hovoříme o délce
přesahující 10 let od vyslovení takového názoru. Za tuto dobu se vyvíjela
ekonomika v pozitivním slova smyslu, přičemž názor vyslovený ve výše uvedeném
rozhodnutí ustrnul. Názor vyslovený o finančním rozpětí mezi 15 000 až 20 000
Kč za rok nemůže být zakonzervován na „věčné časy“, ale musí být také s ohledem
na vývoj životní úrovně celé společnosti „valorizován“. Dále dovolatelka
odkazuje na vývoj v ekonomických ukazatelích. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka předně namítá rozpor s následujícím závěrem Nejvyššího soudu
vyjádřeným v rozsudcích ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne
ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012: „[N]a závěru o nepřiměřenosti délky
řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se
projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném
poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k
celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než
složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a
poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti
věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Taktéž
uvedené hodnocení v napadeném rozsudku odvolacího soudu absentuje, čímž činí
právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným.“
Uvedeným závěrem Nejvyšší soud vytýkal odvolacímu soudu, že zcela opomněl při
posuzování výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit kritérium postupu orgánu
veřejné moci. V nyní posuzované věci však soudy nižších stupňů dané kritérium
zohlednily. Dovolatelka však nesouhlasí s výší procentuálního navýšení v
rozsahu 10 %. V tomto ohledu Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí,
že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku,
posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 a srov. též výše citovaná
rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje). První a druhá dovolatelkou vymezená
otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení
finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat
zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé
újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení
matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní
částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok
trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než
45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České
republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP
ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).
Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe
odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Ani třetí
dovolatelkou vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu