28 Cdo 1992/2019-1472
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka
Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobců: a) R. H., nar. XY, bytem XY, b) J. Ch., nar. XY, bytem XY, c) A. K.,
nar. XY, bytem XY, d) J. K., nar. XY, bytem XY, e) V. K., nar. XY, bytem XY, f)
L. M., nar. XY, bytem v XY, g) J. M., nar. XY, bytem v XY, h) M. T., nar. XY,
bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé
nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným: 1) DVE Promintrejd s.r.o., IČ
25786253, se sídlem v Praze 5, Fantova 1760, zastoupená Mgr. Ing. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, 2) Česká spořitelna,
a.s., IČ 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, 3) P. A., nar. XY,
bytem XY, zastoupený JUDr. Karlem Slapničkou, advokátem se sídlem v Praze 9,
Ostravská 619, 4) Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, IČ 00064092, se
sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupený JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, 5) hlavní město Praha, IČ 00064581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem,
CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, a 6) Česká republika - Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014, o dovolání žalobců a D.
K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem
v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. května 2018, č. j. 18 Co 334, 335/2015-1339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalované ad 1) rovným dílem
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing.
Jana Boučka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalované ad 2) rovným
dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
IV. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalovanému ad 4) rovným
dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta
JUDr. Jaroslava Nejtka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Žalobci a dovolatel D. K. jsou povinni zaplatit žalovanému ad 5) rovným
dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám advokáta prof.
JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
VI. Ve vztahu mezi žalobci, dovolatelem D. K. a žalovaným ad 3) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
VII. Ve vztahu mezi žalobci, dovolatelem D. K. a žalovanou ad 6) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud zastavil řízení o odvolání 70
původních žalobců (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); ve vztahu k dalším 44
žalobcům pak potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 15 C 143/2014-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 C 143/2014-228, a ve znění opravných usnesení ze dne 11. 1. 2015, č. j. 15 C 143/2014-303, ze dne 8. 12. 2016, č. j. 15 C 143/2014-1215, ze
dne 25. 4. 2017, č. j. 15 C 143/2014-1250, ze dne 11. 9. 2017, č. j. 15 C
143/2014-1276, a ze dne 19. 1. 2018, č. j. 15 C 143/2014-1297, jímž byla
zamítnuta žaloba o určení spoluvlastnických práv žalobců k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu). Výroky III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci
označení v záhlaví tohoto usnesení a D. K. Splnění předpokladů přípustnosti
dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a
procesního práva odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestřeli přitom následující otázky: 1) zda žalovaný ad 5/ je v řízení o
určení spoluvlastnických práv žalobců k předmětným pozemkům věcně legitimován,
2) zda jsou soudy při právním posouzení věci vázány rozhodnutími vydanými v
jiném soudním řízení (řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v
důsledku umístění staveb vlastněných žalobci na cizím pozemku, zahájené
žalovaným ad 3/), 3) zda ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb.,
o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon č. 403/1990
Sb.“), mohla na základě sjednané restituční dohody nabýt vlastnické právo
osoba, která není v přímém příbuzenském vztahu s původním vlastníkem odňatých
nemovitostí, 4) zda platnost restituční dohody o vydání předmětných pozemků
nevylučuje okolnost, že oprávněné osobě byla ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Ministerstvem financí vyplacena peněžitá náhrada, a 5) zda bylo v
řízení prokázáno nabytí předmětných pozemků dovolateli v režimu právní úpravy,
účinné do 31. 12. 1993. Odkazovali současně na nálezy Ústavního soudu ze dne
1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 350/2009 a ze
dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011. Za dovolacím soudem rozdílně řešenou
měli pak dovolatelé otázku dobrověrného nabytí vlastnických práv k předmětným
pozemkům žalovanými ad 1) až 3). Žalovaní ad 1), 2), 4) a 5) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobců a) až h) přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal
přípustným. Dovolání D. K. pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 ve
spojení s § 218 písm. b) o. s. ř., když tento dovolatel nebyl k podání
dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, subjektivně legitimován;
řízení před soudy nižšího stupně se totiž neúčastnil a o jeho účastenství v
dovolacím řízení nebylo rozhodnuto ani postupem dle § 243b a § 107 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta vůči žalovaným
ad 1) až 3), je založen na závěru, že samotným zhotovením bytů s garážemi a
kotelnou, a to ani ve spojení s obsahem v řízení označených smluv o
spoluinvestorství, o sdružení finančních prostředků a obstarání či o sdružení
organizací, žalobci spoluvlastnictví k předmětným zastavěným pozemkům nabýt
nemohli, když zhotovením stavby se dle tehdy platné právní úpravy její vlastník
vlastníkem pozemku, na němž se stavba nachází, nestával (srov. § 120 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) a z
obsahu předložených smluv sjednání převodu vlastnického práva (případně v době
před 1. 1. 1992 práva osobního užívání) ke konkrétně vymezeným pozemkům, jichž
se žaloba týká, ve prospěch žalobců nevyplývá. Napadají-li přitom dovolatelé závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení
provedeným dokazováním nebylo prokázáno nabytí jimi požadovaných
spoluvlastnických podílů, zpochybňují tím ve skutečnosti skutkové a nikoliv
právní závěry soudu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí
výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco teprve tehdy,
dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního
vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní
posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je taková činnost soudu, při
níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z
konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti.
Činí-li tedy soud toliko závěry o obsahu
smluvního ujednání, dospívá ke skutkovým zjištěním a nikoliv k právním závěrům
(srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010,
ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5198/2008 či ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3610/2018). Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího
stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Na vyřešení dalších dovolateli předestřených otázek – zda jsou soudy při
právním posouzení věci vázány rozhodnutími vydanými v jiném soudním řízení,
týkajícím se týchž účastníků, zda se zřetelem k ustanovení § 3 odst. 1 písm. a)
zákona č. 403/1990 Sb., mohla na základě sjednané restituční dohody nabýt
vlastnické právo osoba, která není v přímém příbuzenském vztahu s původním
vlastníkem odňatých nemovitostí a zda platnost takovéto dohody nevylučuje
vyplacení peněžité náhrady Ministerstvem financí oprávněné osobě ve smyslu § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. či otázky dobrověrného nabytí vlastnických práv
k předmětným pozemkům žalovanými ad 1) až 3) – pak rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí. V situaci, kdy je toto rozhodnutí založeno primárně na závěru, že
žalobci neprokázali nabytí spoluvlastnických podílů k pozemkům, ohledně nichž
se domáhají určení svých práv, totiž vyřešení otázky aktuálního vlastnictví
dotčených pozemků (tj. otázky zda bez ohledu na stav zápisu vlastnického práva
v katastru nemovitostí jsou skutečnými vlastníky předmětných pozemků žalovaní
ad 1/ až 3/ či někdo jiný), k jejímuž řešení dovolateli předestřené otázky
směřují, nemá na správnost rozhodnutí o věci samé evidentně žádného vlivu.
Zpochybňují-li dovolatelé konečně závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalovaného ad 5), nezbývá než dodat, že z judikatury
Nejvyššího soudu vyplývá, že v řízení, jehož předmětem je určení vlastnického
práva k nemovitostem, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, a
tudíž osobami věcně legitimovanými, jednak ten, kdo se domáhá určení
vlastnického práva (ať již pro sebe nebo pro jiného), a jednak osoba, která je
vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, případně, která má být
jako vlastník nemovitosti dle návrhu žalobce evidována. Právní sféry dalších
osob se totiž toto řízení netýká; i když případně učinily právní úkony týkající
se převodu vlastnictví této nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda
tu vlastnické právo je či není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný
dopad (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, který byl uveřejněn pod č. 71 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21
Cdo 2770/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99). Konkluze
odvolacího soudu o tom, že žalovaný ad 5) není v řízení o určení vlastnického
práva k předmětným pozemkům pasivně věcně legitimován, když v katastru
nemovitostí není evidován jako jejich vlastník a dle návrhu žalujících
dovolatelů nemá být v řízení určeno ani jeho vlastnické právo, tedy plně
koresponduje výše uvedené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu
čehokoliv měnit. Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání
podaného žalobci v projednávaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované ad 1), jež se
prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta
za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a
náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/
o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč, náklady žalované ad 2)
představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§
2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst.
3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), k nákladům žalovaného ad 4), jenž
se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta
za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a
náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/
o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč a k nákladům žalovaného ad 5)
náleží paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), když náklady na jeho zastoupení
advokátem dovolací soud neshledal účelně vynaloženými (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne
14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13,
jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012,
ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými ad 3) a 6),
kteří se k dovolání nevyjádřili, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.