30 Cdo 1612/2018-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně O.
B. T. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 17 Co 363/2017-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé a ve výroku
III o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Zaplacení uvedených částek se žalobkyně domáhala coby přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce projednání nároku žalobkyně na vrácení
zajištěných finančních prostředků v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010 (dále jen „posuzované trestní řízení“). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I o věci samé co do částky 100
000 Kč napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka, zda odvolací soud správně určil základní roční částku zadostiučinění,
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím
řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud dospěl k závěru, že základní částka pro určení výše přiměřeného
zadostiučinění za 10 let a 7 měsíců trvající řízení činí 15 000 Kč za jeden rok
řízení s tím, že první dva roky řízení jsou ohodnoceny částkou o polovinu nižší
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4945/2016). Dle
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) by se základní částka pro
určení výše přiměřeného zadostiučinění měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 až
20 000 Kč za první dva a každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. bod
VI Stanoviska), přičemž úvaha o její výši se odvíjí od všech okolností daného
případu, kdy ani při konstatování extrémní délky řízení nemusí být použita
základní částka ve výši 20 000 Kč a lze vyjít i z nižší základní částky. Neshledal-li tak odvolací soud při hodnocení všech okolností daného případu
důvody pro použití jiné výše základní částky, nepředstavuje jeho posouzení dané
otázky jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu,
což činí dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v tomto rozsahu nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4276/2017). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou vznesená
otázka vztahující se k posouzení, zda lze délku soudního řízení přesahující 10
let (bez dalšího) považovat za extrémní.
Nejvyšší soud již ve Stanovisku
ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z
nějaké abstraktní, předem dané doby řízení“, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) „mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke
konkrétním okolnostem individuálního případu“ (bod IV Stanoviska). Neshledal-li
odvolací soud na podkladě konkrétních okolností případu délku řízení o žádosti
dovolatelky jako extrémní, neodchýlil se od uvedeného řešení přijatého v
judikatuře dovolacího soudu, které vyžaduje hodnotit přiměřenost délky
jednotlivých řízení individuálně (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže
nezohlednil její aktivitu spočívající v podání žádosti na určení lhůty k
provedení procesního úkonu v rámci posuzování kritéria chování poškozeného [§
31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nýbrž ji hodnotil z hlediska kritéria postupu
orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], kdy z tohoto důvodu navýšil
základní částku zadostiučinění o 10 % [k tomu srov. BIČÁK, Vít. § 31a
(Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství
C. H. Beck, 2017, s. 284.]. Dovolání ohledně předkládané právní otázky je ovšem
nepřípustné z toho důvodu, že její odlišné vyřešení (tzn. posouzení totožné
okolnosti v rámci jiného kritéria) by bylo čistě formální a k příznivějšímu
výsledku řízení pro dovolatelku by vést nemohlo (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž otázka, zda lze v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk] žalované přičíst k tíži, že rozhodnutí obecných soudů
vydaná v posuzovaném trestním řízení byla zrušena Ústavním soudem na základě
ústavní stížnosti podané žalobkyní, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť řešení přijaté odvolacím soudem je v souladu s řešením, k
němuž v ustálené judikatuře došel dovolací soud a podle něhož lze státu
přičítat prodloužení řízení v případě tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba
rozumět takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího
stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor
soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední
činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
[srov. bod IV Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 1637/2009, nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010,
v literatuře např. BIČÁK, Vít. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou
újmu). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné
moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Ve zrušovacím
rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je
zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo
zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu
nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1328/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1776/2011). V daném případě byla rozhodnutí obecných soudů zrušena Ústavním
soudem z důvodu nesprávného právního posouzení věci a o případ tzv. kvalifikované kasace se tak ve smyslu odkazované ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nejedná. Dovolací soud dále opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního
kritéria měly soudu přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015). S ohledem na posledně uvedené tak není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda byla „instančnost řízení“ důvodem pro snížení
základní částky odškodnění o 30 % (správně 20 % - poznámka dovolacího soudu),
zatímco postup obecných soudů (průtahy v posuzovaném řízení) vedly k navýšení
základní částky toliko o 10 %, neboť závěr, že řízení ve více instancích obecně
zakládá delší dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. bod IV Stanoviska). V souladu s judikaturou dovolacího soudu je i
postup, kdy se v případě zjištěných průtahů v posuzovaném trestním řízení soudy
nižších stupňů zabývaly nejen kritériem složitosti věci, ale neopomněly
zhodnotit i kritérium postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019). Ze shora odkazované
judikatury dovolacího soudu plyne, že je-li tato základní úvaha shledána
správnou, dovolacímu přezkumu již nemůže podléhat individuální zhodnocení, o
kolik procent měla být v důsledku konkrétních skutkových okolností případu
základní částka navýšena či snížena.
Uvedené je v souladu s povahou dovolání,
jež spočívá v řešení otázek právní povahy způsobilých k zobecnění, normování a
opakované aplikaci; řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy
věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit
nemůže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS
623/18). Vady řízení namítané žalobkyní (nedostatečné zjištění skutkového stavu v
důsledku chybného postupu při dokazování, nepřihlédnutí ke srovnatelné
judikatuře a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu) nemohou
zásadně založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací
soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání
přípustné. Jelikož však tvrzené vady řízení mohou mít vzhledem ke svému charakteru a
intenzitě povahu porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (jak sama
avizuje), považuje dovolací soud za vhodné se k nim na tomto místě vyjádřit. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav,
jelikož neprovedl důkaz předmětným trestním spisem, nemůže být důvodná, neboť
dokazování má sloužit k prokazování sporných skutkových tvrzení důležitých pro
rozhodnutí ve věci, přičemž ze zásady povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní
plyne, že účastník je povinen nejprve přednést svá skutková tvrzení, přičemž k
jejich prokázání je povinen označit důkazy. Jinak řečeno, aby mohl účastník
nějakou skutečnost dokázat, musí ji nejprve především tvrdit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009). Platí
rovněž, že provádění důkazu souhrnně celým spisem není procesně přípustné,
neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků (kterou listinu)
z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k
tomu, že by byl v občanském soudním řádu čten nebo sdělován obsah celého spisu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo
222/2001). Rovněž není důvodná námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na
spravedlivý proces tím, že stanovil jinou (nižší) výši základní částky
zadostiučinění, než ve skutkově obdobných věcech stanovily jiné soudy. Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod
číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka
od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou
věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Odvolací soud
přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na to, že nejsou dány
podmínky pro to, aby byla navýšena základní částka odškodnění nad 15 000 Kč. Dovolatelce rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího
soudu trpí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není
přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto
rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je
jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce
nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou
argumentaci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.