28 Cdo 4504/2018-741
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) Z. C., narozeného dne XY, bytem XY, a b) M. Ch.,
narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 496/13, proti žalované České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v
Praze - Malá Strana, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 86/2014, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018, č. j. 29 Co 244/2018-641, t a k
t o :
Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 13 C 86/2014-608,
ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2018, č. j. 13 C 86/2014-620,
nepřipustil změnu žaloby (výrok I.), řízení ve vztahu k pozemku p. č. XY v k.
ú. XY zastavil (výrok II.), zamítl návrh na vyslovení neúčinnosti zpětvzetí ve
vztahu k pozemku p. č. XY v k. ú. XY (výrok III.), opravil výrok I. usnesení ze
dne 20. 11. 2017, č. j. 13 C 86/2014-568 (výrok IV.) a rozhodl, že žalobci jsou
povinni uhradit žalované náklady řízení, a to za řízení před soudy obou stupňů,
ve výši 20.328,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok V.).
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8.
2018, č. j. 29 Co 244/2018-634, odvolací řízení ohledně odvolání žalované proti
výroku III. zastavil (výrok I.) a dále rozhodl, že usnesení soudu prvního
stupně se ve výroku o zastavení řízení (ad II.) mění tak, že se řízení
nezastavuje (výrok II.).
Podáním ze dne 23. 8. 2018 žalovaná navrhla vydání doplňujícího usnesení, jímž
by bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno ve výroku V. o nákladech řízení,
jelikož odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 14. 8. 2018, č. j. 29 Co
244/2018-634, uvedl, že s ohledem na výsledek odvolacího řízení došlo i k
odklizení závislého výroku o nákladech řízení (ad V.), avšak z výroku usnesení
odvolacího soudu není tato skutečnost patrná.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 29 Co 244/2018-641,
návrh na vydání doplňujícího usnesení zamítl jako zjevně nedůvodný. Dospěl k
závěru, že rozhodl-li výrokem II. usnesení ze dne 14. 8. 2018, č. j. 29 Co
244/2018-634, že se usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2018, jímž bylo
řízení zastaveno, mění tak, že se řízení nezastavuje, není žádného důvodu pro
to, aby byl ještě explicitně rušen na výroku o zastavení řízení závislý výrok o
nákladech řízení. Změna výroku, jímž bylo rozhodnuto tak, že se řízení
nezastavuje, má totiž za následek, že v řízení bude nadále před soudem prvního
stupně pokračováno, což znamená, že tímto výrokem byl automaticky odklizen i
nákladový výrok.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to „zda-li odvolací soud při změně výroku rozhodnutí, jímž
se řízení u soudu prvního stupně končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), musí výslovně
(„explicitně“) zrušit i závislé výroky o nákladech řízení, anebo zda změnou
výroku rozhodnutí, jímž se řízení u soudu prvního stupně končí, bez dalšího
(„automaticky“) dochází ke zrušení („odklizení“) výroku o nákladech řízení před
soudem prvního stupně“. Má za to, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že změnou
výroku rozhodnutí, jímž se řízení u soudu prvního stupně končí, bez dalšího
dochází ke zrušení výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2475/2013 a sp. zn. 20
Cdo 44/99, z nichž podle ní vyplývá, že „soudní praxe trvá na tom, aby
rozhodování soudů o nákladech řízení bylo obsaženo ve výrocích jejich
rozhodnutí výslovně („explicitně“), a nespokojuje se s tím, aby rozhodnutí o
nákladech řízení bylo z rozhodnutí ve věci samé možno dovodit“. Navrhla, aby
dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 14. 8. 2018, č. j. 29 Co 244/2018-634, se doplňuje takto:
„Usnesení soudu I. stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení (ad V.) ruší.“.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně zamítnuto a jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2.,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o.
s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, a to, zda rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně (kterým bylo řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení) tak, že řízení se nezastavuje, musí výslovně obsahovat
i výrok, jímž se zrušuje výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího
soudu není opodstatněné.
Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne
soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů
řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to
zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Podle § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části
předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může
účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud
může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.
Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního
stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací. Změní-li odvolací soud
rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (odst. 2).
Zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí-li věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení nebo věc postoupí věcně příslušnému soudu, rozhodne o náhradě nákladů
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (odst. 3).
Z § 151 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení musí
obsahovat každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj řízení končí. Později může být
o nákladech řízení rozhodnuto jen za podmínek uvedených v § 166 o. s. ř.,
jestliže soud opomněl o nákladech řízení rozhodnout (srov. např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2330/2013, či jeho rozsudek
ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).
Taktéž dle odborné literatury „rozhodnutím, jímž se řízení končí u odvolacího
nebo dovolacího soudu, se rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve
věci; není proto např. možné rozhodnout o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí
odvolacího nebo dovolacího soudu, kterým se napadené rozhodnutí zrušuje a věc
se vrací k dalšímu řízení, ledaže by šlo o separaci nákladů podle § 147 nebo §
148 odst. 2, nebo jde-li o rozhodnutí o odvolání (dovolání) proti mezitímnímu
nebo částečnému rozhodnutí […]. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí-li
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení […] řízení se sice u odvolacího soudu
končí, ale nekončí tím projednávání věci u soudu prvního stupně. Pro tento
případ § 224 odst. 3 stanoví, že o náhradě nákladů odvolacího řízení nebude
rozhodovat odvolací soud, ale že o této náhradě rozhodne soud prvního stupně v
novém rozhodnutí o věci. Znamená to, že náklady vzniklé v původním řízení před
soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v novém řízení u soudu prvního
stupně tvoří jediný celek nových nákladů řízení před soudem prvního stupně a že
o povinnosti k náhradě těchto nákladů řízení rozhodne jako o „jediném celku“
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci podle § 142 až 151, aniž by dále
náklady vzniklé v jednotlivých řízeních ve výroku výslovně odlišoval.“ (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009, a Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, str. 1794).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně (mimo
jiné) o zastavení řízení změněno tak, že řízení se nezastavuje, fakticky
(významově) představuje rozhodnutí, kterým se odvoláním napadené rozhodnutí
zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1264/99, v němž
dovolací soud mj. uvedl, že „Tím, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně
rozhodl, že se jeho rozhodnutí mění a že se řízení (naopak) nezastavuje, sice
odstranil rozhodnutí, které bylo odvoláním napadeno, nahrazuje je rozhodnutím
vlastním, vyjádřil však současně […] záměr, aby soud prvního stupně […] v
řízení pokračoval a věcně rozhodl. Již proto se rozhodnutí odvolacího soudu -
měřeno z výše vyložených hledisek obsahových - spíše než s měnícím (§ 220 o. s.
ř.), byť tak bylo formulováno, identifikuje s rozhodnutím podle § 221 o. s. ř.,
totiž s tím, jímž se odvoláním napadené rozhodnutí zrušuje a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.“).
Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení tak, že se řízení
nezastavuje, neobsahuje (resp. nemá obsahovat) výrok o nákladech řízení (ani
výrok, jímž by se rušil výrok, kterým soud prvního stupně v rozhodnutí o
zastavení řízení rozhodl o nákladech řízení), neboť o nákladech řízení (a to
veškerých, tj. jak o nákladech řízení před soudem prvního stupně, tak o
nákladech řízení odvolacího, případně dovolacího) rozhodne soud prvního stupně
v novém rozhodnutí ve věci.
Jinými slovy řečeno, změnil-li odvolací soud v dané věci usnesení soudu prvního
stupně ve výroku II. o zastavení řízení tak, že se řízení nezastavuje, byl tím
automaticky odklizen i nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, a
rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemusí výslovně obsahovat výrok, jímž se
zrušuje výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení; v důsledku
nezastavení řízení v uvedeném rozsahu bude soud prvního stupně o věci dále
jednat a v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 224 odst. 3 o. s.
ř.) o povinnosti k náhradě (veškerých) nákladů řízení rozhodne v rozhodnutí,
jímž se řízení u něj končí. Odvolací soud tedy návrh na vydání doplňujícího
usnesení správně zamítl.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo
zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu