30 Cdo 2107/2023-68
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně
Š. H., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská
8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 15/2022, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 69
Co 12/2023-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 69 Co 12/2023-49, se
v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10.
2022, č. j. 28 C 15/2022-27, potvrzen v zamítavém výroku II ohledně částky 99
999 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení,
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.
10. 2022, č. j. 28 C 15/2022-27, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 20 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 7. 2022 do
zaplacení (výrok I), v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná
byla povinna zaplatit částku ve výši 104 500 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl
(výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky
domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 (dále též jen
„posuzované řízení“), jehož předmětem byla náhrada nemajetkové újmy související
s nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení.
3. V rámci skutkových zjištění týkajících se průběhu posuzovaného řízení
soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně podala dne 29. 5. 2017 k Městskému
soudu v Brně žalobu, jejímž prostřednictvím požadovala zaplacení částky 189 260
Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou nepřiměřenou délkou
řízení, které bylo u téhož soudu vedeno pod sp. zn. 37 C 75/2007. Poté, co soud
žalobkyni usnesením ze dne 26. 7. 2017 vyzval k doplnění žaloby, což žalobkyně
učinila podáním ze dne 19. 7. 2017, a co soud následně vyzval žalovanou stranu
k zaujetí stanoviska k podané žalobě a co svým usnesením ze dne 3. 10. 2017
žalobkyni opět vyzval k dalšímu doplnění žaloby, nařídil soud první jednání ve
věci na den 1. 11. 2017. Toto jednání pak bylo v jeho závěru odročeno na den 8.
11. 2017, a to za účelem vyhlášení rozsudku, přičemž uvedeného dne byl
prvostupňový rozsudek též vyhlášen. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě
procesní strany. Usnesením ze dne 3. 1. 2018 soud vyzval žalobkyni, aby
odstranila vady, jimiž její odvolání trpělo, a poté, kdy žalobkyně svým podáním
doručeným Městskému soudu v Brně dne 15. 1. 2018 této výzvě vyhověla a kdy se
dne 6. 2. 2018 též vyjádřila k odvolání žalované strany, byl spis dne 27. 2.
2018 předložen Krajskému soudu v Brně. Odvolací jednání bylo nařízeno dne 7. 8.
2019, a to na den 11. 9. 2019, kdy se též konalo, načež bylo odročeno za účelem
vyhlášení rozsudku na den 18. 9. 2019. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
který byl dne 18. 9. 2019 vyhlášen, pak žalobkyně podala dne 11. 12. 2019
dovolání a spis byl dne 4. 3. 2020 předložen Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud
poté usnesením ze dne 10. 3. 2020 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního
poplatku za dovolání, na což žalobkyně reagovala vznesením žádosti o osvobození
od soudních poplatků. Nejvyšší soud proto věc vrátil dne 1. 4. 2020 Městskému
soudu v Brně bez věcného vyřízení, načež tento soud žalobkyni vyzval k doložení
jejích majetkových poměrů a poté jí svým usnesením ze dne 14. 5. 2020
požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Žalobkyně toto rozhodnutí
napadla odvoláním, na jehož podkladě o této záležitosti rozhodoval Krajský soud
v Brně, kterému byla věc předložena dne 4. 6. 2020 a jenž poté svým usnesením
ze dne 16. 6. 2020 napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně byla proto dne 2. 7.
2020 znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku z podaného dovolání, což však
neučinila. Usnesením ze dne 30. 7. 2020 bylo tedy dovolací řízení zastaveno. O
odvolání žalobkyně, které proti tomuto rozhodnutí podala dne 12. 8. 2020 a
které bylo Krajskému soudu v Brně přeloženo dne 18. 8. 2020, pak zmíněný
krajský soud rozhodl usnesením ze dne 16. 8. 2021, jímž za současného
částečného odmítnutí odvolání napadené usnesení ve zbývajícím rozsahu potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 23. 8. 2021, žalobkyně
dále brojila podanou ústavní stížností, tu však Ústavní soud svým usnesením ze
dne 2. 11. 2021 odmítl.
4. Žalobkyně svůj požadavek na náhradu nemajetkové újmy související s
posuzovaným řízením předběžně uplatnila u žalované dne 20. 1. 2022, avšak
bezúspěšně.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 1odst. 1, § 2, § 13 odst. 1, a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka posuzovaného
řízení, jež spadala do doby od 29. 5. 2017 (kdy byla žaloba podána k soudu) do
2. 11. 2021, a odpovídala tak čtyřem letům a pěti měsícům, byla nepřiměřená.
Došlo tedy k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, pročež jí vůči
žalované svědčí právo na odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
kterou tím utrpěla, a to v penězích. Soud prvního stupně přitom zmíněný počátek
posuzovaného řízení nevztáhl již k datu předběžného uplatnění nároku u
příslušného orgánu ve smyslu § 14 OdpŠk, jak žalobkyně požadovala, neboť pro
takovýto postup neshledal opodstatnění. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění pak soud prvního stupně s poukazem na stanovisko pléna
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož
i na další judikaturu Nejvyššího soudu, vyšel z tzv. základní částky, kterou
určil ve výši 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení, jakož i za každý další
rok, po který řízení dále probíhalo, čímž dospěl k částce 51 250 Kč. Tuto
částku poté podrobil dalším úpravám vycházejícím z výsledků hodnocení
jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Konkrétně tak tuto
částku předně snížil o 30 % z důvodu složitosti řízení, neboť posuzované řízení
probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, bylo rozhodováno i o zastavení
dovolacího řízení a ve věci rozhodoval také Ústavní soud. Dále soud prvního
stupně základní částku snížil o dalších 40 % z důvodu nízkého významu předmětu
posuzovaného řízení pro žalobkyni. Předmětem posuzovaného řízení byl totiž
majetkový nárok, který bez dalšího neodůvodňuje jeho zvýšený význam pro
poškozeného, přičemž závěr o tom, že tento význam byl v případě žalobkyně
naopak snížený, odůvodňuje skutečnost, že žalobkyně od 13. 12. 2019 znala
výsledek posuzovaného řízení, neboť po tomto datu v něm byla řešena již jen
otázka soudního poplatku z dovolání, který žalobkyně nakonec nezaplatila.
Poslední úprava základní částky, kterou prvostupňový soud provedl, spočívala v
jejím navýšení o 10 %, k němuž tento soud přistoupil s poukazem na postup
orgánů veřejné moci, jenž byl zatížen průtahy spadajícími do období od 27. 2.
2018 do 11. 9. 2019 a dále do 18. 8. 2020 do 16. 8. 2021, tedy průtahy o délce
přesahující polovinu celkové doby posuzovaného řízení. Celkově tak soud prvního
stupně základní částku snížil o konečných 60 %, čímž dospěl k částce 20 500 Kč,
ve vztahu k níž žalobě vyhověl.
6. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze
jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve
výroku III o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše těchto nákladů činí
12 200 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II rozsudku
odvolacího soudu), a závěrem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud, který skutková zjištění soudu prvního stupně zhodnotil
jako správná a postačující, předně přisvědčil žalobkyni v názoru, že do celkové
délky posuzovaného řízení, jehož předmětem bylo odškodnění nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení, je třeba zahrnout i dobu,
po kterou probíhalo předběžné projednání nároku u žalované (maximálně však v
délce 6 měsíců), tedy v daném případě i dobu od 28. 11. 2016, nikoliv, jak
učinil soud prvního stupně, až dobu od podání žaloby, k němu došlo dne 29. 5.
2017. Celková délka posuzovaného řízení tak činí čtyři roky a jedenáct měsíců.
Současně se však odvolací soud od závěrů soudu prvního stupně odchýlil i při
hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, který označil za zanedbatelný.
Předmětem posuzovaného řízení totiž bylo odškodnění nemajetkové újmy odvozované
od nepřiměřené délky jiného soudního řízení, pročež se jeho delší než přiměřená
délka nemohla v psychické sféře žalobkyně negativně projevit, a to tím spíše,
pokud za dva a půl roku od jeho zahájení byl předmět řízení omezen jen na
otázku zaplacení soudního poplatku z dovolání, který žalobkyně nakonec
nezaplatila. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud považoval za
odpovídající satisfakci za utrpěnou nemajetkovou újmu pouze konstatování
porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, pročež uzavřel,
že jí žádné další finanční plnění, než které jí již bylo soudem prvního stupně
přiznáno, z tohoto titulu nenáleží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, avšak
pouze co do částky 99 999 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním.
9. Žalobkyně ve svém dovolání napadenému rozhodnutí vytkla následující
skutečnosti:
a) Z hlediska kritéria složitosti řízení odvolací soud nezohlednil
odvolací námitky zpochybňující správnost rozsudku soudu prvního stupně, které
žalobkyně k této otázce vznesla ve svém odvolání a které současně v dovolání
ocitovala s tím, že na těchto námitkách nadále trvá. b) Taktéž stran posouzení kritéria významu předmětu řízení žalobkyně i
nadále trvá na svých (odvolacím soudem rovněž nezohledněných) námitkách, které
vznesla v odvolání vůči rozsudku prvostupňového soudu, který tím, že z tohoto
důvodu základní částku také snížil, dle jejího názoru nerespektoval aktuální
judikaturu, a to zejména judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, s níž
jsou nadto některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. c) Na svých v dovolání ocitovaných výhradách vznesených vůči rozsudku
soudu prvního stupně žalobkyně setrvala i ve vztahu k celkovému rozsahu snížení
základní částky, jež dle jejího názoru přesáhlo padesátiprocentní limit, čímž
se toto prvostupňové rozhodnutí ocitlo v rozporu se Stanoviskem. d) Odvolací soud tím, že se nevypořádal s výše uvedenými odvolacími
námitkami žalobkyně, se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008,
a ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021, resp. se jedná „o otázky, které
by měly být dovolacím soudem případně posouzeny jinak, či které nebyly
dovolacím soudem dosud vyřešeny beze zbytku, resp. které dosud nebyly dovolacím
soudem vyřešeny“ (viz částečné shrnutí na str. 9 dovolání). e) Rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru žalobkyně v otázce
hodnocení významu předmětu řízení také překvapivé, neboť odvolací soud tento
význam přehodnotil na „zanedbatelný“ (zatímco soud prvního stupně jej považoval
za „nízký“), a to aniž by žalobkyni poskytl možnost s tímto závěrem
polemizovat. Tím měl postupovat v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, přičemž porušil i jejího právo na spravedlivý
proces. f) Odvolací soud se měl dopustit soudního aktivismu ve prospěch žalované
tím, že význam předmětu řízení pro žalobkyni zhodnotil výše uvedeným způsobem
přesto, že sama žalovaná jej ve svém vyjádření k žalobě označila za „běžný“. Současně se tím měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované např. jeho rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. g) Změnou hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni v její
neprospěch dále odvolací soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius,
čímž se měl současně odchýlit od závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, podle kterých odvolací soud
nesmí ani v civilních věcech změnit rozhodnutí soudu prvního stupně k tíži
odvolatele, pakliže odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodala i druhá strana. h) Při hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni měl odvolací soud
nesprávně určit, co bylo pro ni „v sázce“, přičemž se tím měl současně odchýlit
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4761/2009, a ze
dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. Nejenže předmět řízení jednoznačně
nekvantifikoval, ale zároveň dospěl k nesprávnému závěru, že v době po 13. 12. 2019 byl předmět posuzovaného řízení omezen jen na otázku zaplacení soudního
poplatku z dovolání. i) Odvolací soud se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevypořádal
ani s další (v dovolání ocitovanou) odvolací argumentací žalobkyně, jež
směřovala proti rozsudku soudu prvního stupně a která se týkala postupu orgánu
veřejné moci, „spoluviny“ žalobkyně, dalších otázek vztahujících se ke
složitosti posuzovaného řízení, nevypořádání se s relevantními tvrzeními
žalobkyně (týkajícími se např. vlivu inflace na výši odškodnění) nebo formulace
výroku rozsudku ohledně příslušenství.
10. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a aby
věc vrátil odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
18. V rozsahu otázek, které byly uvedeny výše pod body a), b), c), d) a
i) však dovolání žalobkyně požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.,
které se týkají obsahových náležitostí dovolání, nevyhovělo.
19. Stran otázek zahrnutých pod body a), b), c) a i) se žalobkyně
omezila pouze na citaci dříve podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně a na obecné konstatování, že na svých odvolacích námitkách i nadále
trvá, a to aniž by specifikovala, jaký konkrétní důvod přípustnosti dovolání
směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, a to ve smyslu § 237 o. s. ř., je
dle jejího názoru ve vztahu ke každé z těchto otázek naplněn. U otázek
uvedených pod bodem i) sice uvedla, že měl odvolací soud postupovat v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu, tu však nikterak blíže nespecifikovala, když z
velmi nepřehledného a celkově neuspořádaného obsahu jejího dovolání není
zřejmé, na jakou judikaturu míří její zde uvedený odkaz „viz shora“. V případě
otázky ad d), v rámci níž žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že se její
odvolací argumentací obsaženou pod body a), b) a c) nezabýval, pak žalobkyně
důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. označila alternativně,
uvedla-li že se odvolací soud měl tímto postupem odchýlit od rozhodnutí
dovolacího soudu, která označila, načež bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení
dodala, že se současně jedná o otázky, které „by měly být dovolacím soudem
případně posouzeny jinak, či které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny beze
zbytku, resp. které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny“.
20. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16,
nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř.,
popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom nepředstavuje
ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy
věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže
právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze
zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky
bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno
označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ
přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
21. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila
v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich
nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi
řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry
obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí
dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým
důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-
li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní
soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo
vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím
řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností
dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní
odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního
práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve
vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup
k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován
tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými,
právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
22. Dovolání tedy v dotčených částech nelze za popsané situace věcně
projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3
o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
23. V ostatních částech již dovolání požadavkům vyplývajícím z § 241a
odst. 2 o. s. ř. vyhovuje. Dovolací soud se proto dále zaměřil na to, zda se
jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
24. Otázka ad e) týkající se údajné překvapivosti napadeného rozsudku
přípustnost dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím
řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního
soudu neodchýlil. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí,
které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu
odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, neboť
z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc
a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn.
III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7.
2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti
soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení
nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu
prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn.
I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Taková situace však
v nyní souzené věci nenastala, neboť odvolací soud v rámci řešení otázky
významu posuzovaného řízení pro žalobkyni hodnotil pouze tytéž skutečnosti,
které již při svém rozhodování zohlednil i soud prvního stupně (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne
30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pouhá skutečnost, že jeho hodnocení vyústilo do závěru, že uvedený
význam byl pro žalobkyni zanedbatelný, a nikoliv pouze malý, jak uzavřel soud
prvního stupně, pak překvapivost rozsudku odvolacího soudu nezpůsobuje, přičemž
nesouhlas žalobkyně s tímto závěrem odvolacího soudu porušení jejího práva na
spravedlivý proces nezakládá.
25. Přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá
ani otázka ad g) týkající se zákazu reformationis in peius. Ve smyslu
judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalobkyně v dovolání odkázala (tedy ve
smyslu závěrů vyplývajících z rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo
2258/2021), je uvedená zásada chápána jako zákaz změny k horšímu za situace,
kdy strana, která využila opravný prostředek, zatímco druhá strana tento
opravný prostředek nepodala, nemůže mít v důsledku rozhodnutí soudu o tomto
opravném prostředku horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené
rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud za uvedeného stavu
změnit k tíži odvolatele. Taková situace však nyní nenastala, neboť odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně k tíži žalobkyně nezměnil, nýbrž jej pouze v
jeho zamítavém výroku potvrdil s tím, že s ohledem na absenci odvolání žalované
nebyl vyhovující výrok prvostupňového rozsudku rozhodnutím odvolacího soudu
nikterak dotčen. Uvedená dovolací námitka žalobkyně se tak s právním závěrem
odvolacího soudu zcela míjí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
26. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je. Při řešení dalších
v dovolání zformulovaných otázek týkajících se kritéria významu předmětu
posuzovaného řízení pro poškozeného, a to otázek vztahujících se jednak k
namítanému „soudnímu aktivismu“ [otázka ad f)] a jednak k tomu, co bylo pro
žalobkyni v posuzovaném řízení „v sázce“ [otázka ad h)], se totiž odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
30. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného
podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený účastník byl po
nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení a tím i ohledně
svého právního postavení (viz část V. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 21. 10. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 243/2015). Tato nejistota je tím větší, čím větší je pro něho význam
předmětu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1313/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1/12, ze dne 16.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, nebo ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2366/2017). Kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [§
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] je tak zásadně nejdůležitějším kritériem pro
stanovení formy a případné výše odškodnění.
31. Z konstantní judikatury dovolacího soudu dále plyne, že při absenci
skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro
poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je nutné dojít k závěru o
jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010,
ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, nebo ze dne 30. 12. 2021, sp. zn.
30 Cdo 2181/2021).
32. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již
povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení
pro poškozeného presumuje [srov. část IV. písm. d) Stanoviska nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009]. Kompenzační
řízení však takovou výjimkou z pravidla není; nelze tedy a priori vycházet ze
zvýšeného, nebo naopak sníženého významu předmětu takového řízení pro
poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4910/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
33. I ve vztahu ke kompenzačnímu řízení se tedy uplatní judikaturou
zastávaný závěr, podle kterého zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu
tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v
přiměřené lhůtě poškozený. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu
předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této
okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení
účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro
poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora
vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného,
je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani
potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k
případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Případný
aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení daného kritéria nad rámec tvrzení
účastníků je přitom porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na
spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18
odst. 1 věta první o. s. ř.).
34. Odvolací soud však navzdory uvedeným závěrům konstatoval, že význam
předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni byl zanedbatelný, přičemž tak učinil
přesto, že sama žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 8. 9. 2022 (viz č.
l. 13 spisu) tento význam kvalifikovala jako běžný a tento svůj názor po celou
dobu řízení nijak nekorigovala. Svůj závěr navíc odvolací soud založil jednak
na nesprávném poukazu na vlastní charakter odškodňovacího řízení, čímž
postupoval v rozporu s výše uvedenými judikatorními závěry, a jednak na chybném
vyhodnocení toho, co bylo pro žalobkyni v řízení „v sázce“ (viz dále).
35. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při posuzování
kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k
předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne
10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2259/2022). Zároveň platí, že význam předmětu řízení není konstantní veličinou,
nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
36. Jeden ze dvou výše zmíněných důvodů, pro které odvolací soud
zhodnotil význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni jako zanedbatelný,
spojil tento soud se zjištěním, že poté, co rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 18. 9. 2019 nabyl právní moci, již žalobkyně žádnou nejistotou ohledně
výsledku řízení netrpěla, neboť další řízení bylo vedenou pouze o soudním
poplatku z dovolání, který žalobkyně nakonec nezaplatila. Odvolací soud však
přehlédl, že součástí jeho skutkových zjištění je též závěr, podle kterého
uvedené dovolání žalobkyně směřovalo právě proti zmíněnému rozsudku Krajského
soudu v Brně, s nímž se žalobkyně nespokojila, pročež se prostřednictvím
využitého mimořádného opravného prostředku dožadovala jeho přezkoumání
dovolacím soudem. Předmět řízení tedy nebyl eliminován na pouhou otázku
zaplacení soudního poplatku z dovolání, nýbrž řešení této otázky bylo určující
pro to, zda bude možné v dovolacím řízení o věci samé pokračovat až do
rozhodnutí dovolacího soudu, nebo zda dojde k jeho zastavení z důvodu nesplnění
poplatkové povinnosti. Úsilí žalobkyně o to, aby i v této fázi řízení zůstal
původní předmět posuzovaného řízení (samozřejmě v rozsahu, v jakém u městského
soudu a následně u krajského soudu neuspěla) i nadále „ve hře“ až do rozhodnutí
dovolacího soudu, a to přesto, že z nějakého důvodu nechtěla či nemohla
vyměřený soudní poplatek za dovolání zaplatit, je přitom patrné z toho, že
kromě neúspěšné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků využila i
opravné prostředky proti rozhodnutím, kterými této její žádosti nebylo
vyhověno, respektive kterými bylo dovolací řízení pro nesplnění poplatkové
povinnosti následně zastaveno, a to včetně ústavní stížnosti. Závěr odvolacího
soudu o tom, že předmět řízení byl po právní moci rozsudku krajského soudu ze
dne 18. 9. 2019 omezen jen na soudní poplatek za dovolání, přitom s těmito jeho
skutkovými závěry nekoresponduje.
37. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odvolací soud posoudil otázku
týkající se kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni nesprávně,
pročež jeho závěr o odpovídající formě zadostiučinění, jenž je primárně na
tomto jeho posouzení založen, neobstojí.
38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však s výjimkou již zmíněné vady spočívající
v porušení zásady rovnosti účastníků řízení žádnou další takovou vadu řízení
neshledal.
39. Takovou vadou není ani údajná nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, na kterou žalobkyně (prostřednictvím poukazu na údajná opomenutí
odvolacího soudu se některými skutečnostmi ve svém rozhodnutí zaobírat) v
dovolání opakovaně upozorňovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž
zřejmé, jaké skutečnosti odvolací soud považoval pro účely svého závěru o
odpovídající formě zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně
utrpěla, za podstatné a jakými úvahami se při jejich posouzení řídil. Je přitom
přirozené a zcela logické, že za situace, kdy dospěl k závěru, že přiměřené
odškodnění žalobkyně by mělo být (vzhledem k jeho závěru o zanedbatelném
významu posuzovaného řízení) představováno pouze konstatováním porušení jejích
práv, se již dále nezabýval otázkami, které jsou relevantní pro určení výše
zadostiučinění v peněžité formě. Zcela přitom dostál požadavkům vyplývajícím i
z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, v souladu s nimiž soud není povinen
vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech
svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v
právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě
dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS
989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS
3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo
2214/2010). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku je současně patrná i z obsahu
podaného dovolání, v němž žalobkyně byla (kromě jiného) též zjevně schopna na
závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat,
neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale
především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze
dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
40. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
41. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu