30 Cdo 2181/2021-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. N., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 344/2019, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č.
j. 20 Co 320/2020-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 20 Co 320/2020-75,
se v části výroku II, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
17. 4. 2020, č. j. 17 C 344/2019-37, částečně změněn a žaloba do částky 102 911
Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku III o nákladech řízení před soudy
obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 4. 2020, č. j. 17 C 344/2019-37, uložil žalované povinnost zaslat žalobci
do patnácti dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: „Česká
republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám, pane R. N., nar. XY, XY, omlouvá
za to, že řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5
C 195/2012 a jehož jste byl účastníkem, trvalo nepřiměřeně dlouho“ (výrok I).
Zároveň s tím byla vyslovena povinnost žalované zaplatit žalobci částku 184 161
Kč s příslušenstvím (výrok II), přičemž co do zbytku žalobního požadavku
(představovaného částkou 21 666 Kč s příslušenstvím – pozn. dovolacího soudu)
byla žaloba zamítnuta (výrok III). Závěrečným výrokem tohoto rozsudku soud
prvního stupně žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se
domáhal uvedené omluvy a zaplacení částky 205 827 Kč s příslušenstvím z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním
postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 spočívajícím v nepřiměřené délce řízení,
které bylo u zmíněného soudu vedeno pod sp. zn. 5 C 195/2012.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil, tento
soud uvedl, že žalobce byl účastníkem posuzovaného řízení, v němž vystupoval
rovněž v procesní pozici žalobce, přičemž se domáhal náhrady bolestného a
ztížení společenského uplatnění ve výši 339 600 Kč souvisejících s úrazem
způsobeným mu trestným činem spáchaným osobou, jež v posuzovaném řízení
figurovala jako žalovaný. Toto řízení bylo zahájeno dne 20. 9. 2012 a skončilo
dne 19. 2. 2019, respektive dne 23. 2. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
o věci samé, respektive rozhodnutí o nákladech řízení. Dále soud prvního stupně
popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti
jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i
vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že v tomto řízení došlo k výraznému
průtahu, když v době od 6. 1. 2015 do 4. 7. 2017 soud neučinil žádný úkon.
Naproti tomu žalobce se na délce řízení nikterak negativně nepodílel. Svůj
požadavek na nyní řešené odškodnění pak žalobce u žalované předběžně uplatnil
dne 10. 5. 2019.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která soud
prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k závěru,
že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková
délka tohoto řízení (čítající 6 let a 5 měsíců) není přiměřená. Žalobci proto
svědčí vůči žalované právo na odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
kterou tím utrpěl. Toto zadostiučinění je pak (vedle přiznané omluvy – pozn.
dovolacího soudu) představováno finančním plněním, jehož základní výši soud
prvního stupně stanovil na částku 108 330 Kč, kterou poté dále navýšil o 70 %
na celkových 184 161 Kč, a to s poukazem na skutečnost, že posuzované řízení
sice nebylo po skutkové stránce jednoduché, avšak probíhalo pouze na jediném
stupni soudní soustavy, v jeho průběhu byl zjištěn „extrémní“ průtah, jeho
předmět měl pro žalobce velký význam a žalobce k délce tohoto řízení nikterak
nepřispěl.
5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako
soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o povinnosti žalované zaslat žalobci písemnou omluvu potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Stejně odvolací soud rozhodl i ve vztahu k
povinnosti žalované poskytnout žalobci finanční satisfakci, avšak pouze co do
částky 81 250 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částky 102 911 Kč s
příslušenstvím, ve vztahu k níž soud prvního stupně žalobě rovněž vyhověl,
odvolací soud cestou částečné změny rozsudku prvostupňového soudu žalobu zamítl
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se také s právním závěrem, k němuž na
podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, uzavřel-li, že žalobcův
nárok vůči žalované na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, je dán. Upřesnil však, že základní
částku finančního zadostiučinění, které žalobci vedle poskytnuté omluvy náleží,
je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu namístě stanovit na částku 15 000
Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení, a dále ve výši 15 000 Kč za
každý další rok tohoto trvání. Po zohlednění délky posuzovaného řízení tedy
odvolací soud takto dospěl k základní částce ve výši 81 250 Kč. Žádnou
okolnost, pro kterou by bylo možné tuto částku dále jakkoliv upravovat, a to s
ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, pak odvolací soud (na rozdíl
od soudu prvního stupně) neshledal. Posuzované řízení, které nebylo extrémně
dlouhé, nebylo ani významně složité, přičemž jeho význam pro žalobce byl
standardní. Důvod pro úpravu uvedené částky nezakládá dle odvolacího soudu ani
jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení, ale ani zjištěný průtah soudu,
neboť ten je sám důvodem vzniku žalobcova nároku na přiznané zadostiučinění,
pročež nemůže současně založit i okolnost odůvodňující jeho další navýšení.
Soud prvního stupně kromě toho žalobci správně přiznal i požadovanou omluvu,
která je rovněž satisfakcí za utrpěnou újmu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, kterou byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn a žaloba co do částky 102 911 Kč s příslušenstvím
zamítnuta, napadl žalobce včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že
napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení by se Nejvyšší soud měl nadále od své dosavadní ustálené judikatury
odchýlit. Konkrétně se jedná o otázku navýšení základní částky zadostiučinění
ve výši 15 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení o cca 23 % odpovídajících
inflaci za dobu od roku 2010, kdy byla zmíněná částka určena ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“).
9. Nezvýšení základní částky zadostiučinění připadající na jeden rok
trvání posuzovaného řízení nad 15 000 Kč, které odvolací soud odůvodnil nikoliv
extrémní délkou tohoto řízení, nadto dle žalobce neobstojí, když tento závěr
neodráží skutečnost, že se žalobce domáhal odškodnění následků trestného činu a
že byl nemajetný.
10. Odvolací soud se dle žalobcova názoru dále odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu při posouzení kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b),
c), d) a e) OdpŠk, když, aniž své závěry dostatečně odůvodnil, dospěl k závěru,
že složitost posuzovaného řízení, chování žalobce v jeho průběhu, postup orgánu
veřejné moci ani význam tohoto řízení pro žalobce nejsou důvodem pro další
navýšení základní částky odškodnění. Kromě toho, že dovolatel považuje napadené
rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, se přitom
odvolací soud v otázce složitosti řízení konkrétně odchýlil jednak od
Stanoviska, jednak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 2138/2009, pokud pro toto kritérium základní částku odškodnění nezvýšil. Do
hodnocení významu posuzovaného řízení pro poškozeného pak odvolací soud v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo
654/2010, nepromítl žalobcem uváděnou skutečnost, že se jako nemajetný domáhal
náhrady škody na zdraví, jež mu byla způsobena trestným činem, pročež význam
tohoto řízení byl pro něj zvýšený. Nesprávný a současně i v kolizi se
Stanoviskem a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1240/2013, je dále závěr odvolacího soudu, podle kterého nesprávný úřední
postup soudu spočívající v nečinnosti po zjištěné období je sám důvodem vzniku
žalobcova nároku na zadostiučinění, a nemůže proto představovat okolnost, pro
kterou by mělo být toto zadostiučinění zvyšováno.
11. Pochybení odvolacího soudu zasahující do žalobcova práva na
spravedlivý proces žalobce dále spatřuje v tom, že mu tento soud odepřel
požadované zvýšení jeho odškodnění, aniž toto své rozhodnutí, kterým se
odchýlil od soudních rozhodnutí vydaných v obdobných věcech, odůvodnil způsobem
vyžadovaným v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Odvolací soud jej rovněž neseznámil se svým právním názorem na věc a neumožnil
mu tak před vydáním napadeného rozhodnutí tento názor ovlivnit, načež bez
předchozího upozornění rozsudek soudu prvního stupně změnil výlučně v žalobcův
neprospěch, byť žalobce alternativně navrhoval jeho zrušení.
12. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku,
kterou žalobce odůvodňuje poukazem na inflaci, není podané dovolání podle § 237
o. s. ř. přípustné. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s
ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11.
2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění
přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se
vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného
výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn.
30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost
výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku
inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn.
III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny
životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30
Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části
VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012,
nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3.
2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně
jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud,
jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud tudíž nenalézá důvod, pro který by bylo
namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.
19. Ani otázka týkající se kritéria složitosti posuzovaného řízení [§
31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. nezakládá. Odvolací soud se totiž při jejím řešení od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li na základě skutkových zjištění, která
učinil soud prvního stupně a z nichž odvolací soud rovněž vyšel (v souladu s
nimiž řízení proběhlo pouze na jediném stupni soudní soustavy, vyžádalo si však
vypracování znaleckého posudku), že toto řízení „nebylo významně složité“,
pročež z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění nesnížil ani nezvýšil
[srov. část IV písm. a) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009,
ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30
Cdo 675/2013, a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12.
2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, odst. 39].
20. Namítá-li dovolatel, že ve vztahu k uvedené otázce není napadené
rozhodnutí pro nedostatek důvodů přezkoumatelné, dovolací soud poukazuje na
znění § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v souladu s níž lze k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v
dovolacím řízení přihlédnout pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné. Tato
podmínka však ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení splněna není.
21. V části, v níž žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu týkající
se nezvýšení základní roční částky odškodnění nad 15 000 Kč z jiných důvodů,
něž pro již zmíněnou inflaci, stejně jako jeho závěr vztahující se ke
zhodnocení kritéria jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, a dále
odvolacímu soudu vytýká pochybení při aplikaci § 13 o. z., jakož i to, že se
svým právním názorem neseznámil účastníky řízení, pak podané dovolání trpí
vadami, jež nebyly ve lhůtě upravené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny.
Dovolání totiž v této části nevyhovuje náležitostem vyžadovaným v § 241a odst.
2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Zřetelné vymezení toho, v čem žalobce
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve vztahu ke každé z
uvedených otázek zvlášť, totiž z podaného dovolání srozumitelně neplyne, neboť
z něj není zřejmé, zda se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (a pokud ano, pak od jaké konkrétně), nebo
zda tyto otázky mají být dovolacím soudem vyřešeny nebo jsou rozhodovány
rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací
soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25
Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1.
2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího
soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné
ustanovení nepostačují (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020,
sp. zn. III. ÚS 2478/18).
22. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se promítnutí
kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného
zadostiučinění, jakož i k otázce významu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť
při jejich řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
26. Ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, je
patrné, že v průběhu posuzovaného řízení, jež trvalo 6 let a 5 měsíců, se
vyskytlo období, po které soud nečinil žádné úkony, a to od 6. 1. 2015 do 4. 7.
2017 (tedy 2 roky a 6 měsíců). Ačkoliv soud prvního stupně v této souvislosti
hovořil o „extrémním průtahu“, který je třeba do výše přiznaného zadostiučinění
promítnout jeho navýšením, odvolací soud, aniž závažnost tohoto pochybení
jakkoliv zmírnil, konstatoval, že toto období nečinnosti soudu je samo důvodem
vzniku nároku na zadostiučinění, a proto nemůže představovat okolnost pro jeho
další navýšení. Po porovnání celkové délky posuzovaného řízení a délky
uvedeného průtahu však tato úvaha odvolacího soudu neobstojí.
27. Zmínil-li odvolací soud, že při promítnutí uvedeného průtahu do
celkové výše přiznaného zadostiučinění je třeba zohlednit, že právě tento
průtah představoval rozhodující skutečnost, jež způsobila, že řízení bylo
nepřiměřeně dlouhé, a proto není důvod základní zadostiučinění z tohoto důvodu
dále navyšovat, odchýlil se tím především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2016. V něm totiž dovolací soud mimo jiné
odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další
navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní
odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení
odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle
Stanoviska (část IV a V) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a
konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z
nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za
přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se
z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného,
postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro
poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení
vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska
tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a
odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým
závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s
odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení,
aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu
neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“.
28. Nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem,
jehož se v posuzovaném řízení dopustil, nicméně musí nutně vést k navýšení
přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že
důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze
taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná,
neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o
porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne
2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu
posuzované řízení zatížil a jenž měl zároveň podstatný vliv na celkovou délku
posuzovaného řízení, však již svým rozsahem takové závažné pochybení
představuje.
29. Pakliže tedy odvolací soud žalobcův nárok z uvedeného pohledu
náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné, a
tudíž nesprávné.
30. Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro
účastníka dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a
prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené
lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která
již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou
například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního
stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková
řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu
stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). V rozsudku ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
165/2010, se pak Nejvyšší soud k závěru o předpokládaném zvýšeném významu
řízení pro účastníka přihlásil i ve vztahu k řízení, jehož předmětem je náhrada
škody na zdraví (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 2138/2013).
31. V nyní řešeném případě bylo soudy nižších stupňů shodně
konstatováno, že předmětem posuzovaného nepřiměřeně dlouhého řízení byl
žalobcův nárok na náhradu škody, jež byla způsobena na jeho zdraví trestným
činem osoby, vůči níž žaloba v tomto řízení směřovala. Kromě toho žalobce již v
podané žalobě tvrdil, že význam posuzovaného řízení pro něj byl dále zvýšen
tím, že jeho předmětem byla částka ve výši cca 450 000 Kč (po zahrnutí nákladů
řízení), což vzhledem k jeho nemajetnosti představovalo ve vztahu k němu částku
významnou. Navzdory těmto skutečnostem a žalobním tvrzením však odvolací soud v
rámci zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce pouze lakonicky uvedl,
že byl standardní. Odpověď na otázku, jak se na tomto závěru projevila úvaha
vycházející z posouzení žalobcových tvrzení o vyšším významu posuzovaného
řízení dovozovaném z výše částky, jež byla jeho předmětem, a především na
otázku, proč odvolací soud ve shodě s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího
soudu nedovodil tento vyšší význam již ze samotné povahy předmětu posuzovaného
řízení, která odůvodňuje jeho presumpci, však již z odůvodnění napadeného
rozhodnutí patrná není. Pokud se tedy odvolací soud uvedenými skutečnosti při
hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení nezabýval, je jeho
právní posouzení této otázky rovněž neúplné a tedy nesprávné.
32. Na tento závěr dovolacího soudu navazuje též závěr o důvodnosti
žalobcovy dovolací námitky zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k dotčené otázce. Vycházeje z již výše
zmíněného § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž dovolací soud ve shodě se
žalobcem poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud otázkou možného zvýšeného
významu posuzovaného řízení pro žalobce nezabýval navzdory tomu, že se žalobce
tohoto zvýšeného významu v řízení dovolával. Principu práva na spravedlivý
proces přitom odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit
(upravená v § 157 odst. 2 o. s. ř.), v rámci které se soudy musejí v odůvodnění
svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými
účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže
tak neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné,
založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich
protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3.
2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené
části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Odvolací soud proto v
dalším řízení přihlédne při své úvaze o přiměřeném zadostiučinění za žalobcovu
nemajetkovou újmu i k dosud opomenutým skutečnostem týkajícím se postupu orgánu
veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení a významu tohoto řízení pro žalobce.
Při úvaze o výsledné výši finančního zadostiučinění současně zohlední i to, že
žalobci již byla z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu posuzovaným
řízení přiznána vedle částky 81 250 Kč s příslušenstvím i omluva od žalované,
která je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vnímána jako samostatný
prostředek nápravy nemajetkové újmy způsobené státem v intencích zákona č.
82/1998 Sb., jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a z rozsudku téhož soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3011/2018.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu