U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci
žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem
v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 1.429.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 25 C 27/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 13 Co 360/2012 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2012, č. j. 25 C 27/2012 - 29, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
1.429.000,- Kč s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení), tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12.000,- Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 12. 2011 do
zaplacení; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 30. 6. 2008 podala žalobkyně žalobu podle § 80 písm. b) občanského soudního
řádu, týkající se uzavření nájemní smlouvy nebydlícího člena bytového družstva,
u Okresního soudu v Nymburce, kterou bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 12
C 167/2008 (dále „posuzované řízení“). Usnesením ze dne 25. 2. 2010 byla
žalobkyně vyzvána k odstranění vad podání, ty byly odstraněny podáním ze dne
22. 3. 2010. Dne 16. 3. 2010 podala žalobkyně stížnost na průtahy v posuzovaném
řízení. Dne 31. 3. 2010 bylo nařízeno jednání na 23. 4. 2010. Dne 12. 4. 2010
navrhla žalobkyně připuštění změny žaloby. Dne 23. 4. 2010 proběhlo ústní
jednání, které bylo odročeno na den 30. 4. 2010 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 29. 4. 2010 podala žalobkyně návrh na vyloučení soudce z rozhodování ve
věci. Dne 30. 4. 2010 byl vyhlášen rozsudek. Dne 19. 5. 2010 bylo žalobkyni
doručeno usnesení o nepřipuštění změny žaloby ze dne 30. 4. 2010, proti kterému
podala odvolání (odmítnuto 2. 7. 2010) a ústavní stížnost (odmítnuta 20. 1. 2011). Dne 11. 6. 2010 podala žalobkyně odvolání i proti rozsudku ze dne 30. 4. 2010, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu dne 23. 3. 2011. Dne 9. 6. 2011 podala proti tomuto rozsudku žalobkyně dovolání. Dne 29. 9. 2011 se
žalobkyně obrátila na žalovanou s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši
1.450.000,- Kč. Dne 11. 11. 2011 žalovaná nárok žalobkyně částečně uznala a
poskytla jí zadostiučinění ve výši 21.000,- Kč. Soud prvního stupně shledal délku řízení 3 roky a 8,5 měsíce v daném případě
jako nepřiměřenou. Při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vycházel ze základní částky 40.625,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení a
za každý další rok). Tu pak snížil o 40 % s ohledem na projednávání věci před
odvolacím, dovolacím i Ústavním soudem a o 10 % vzhledem k menšímu významu
řízení pro žalobkyni. Dospěl tedy k poloviční částce – 20.312,50 Kč. Protože
žalovaná již poskytla žalobkyni částku 21.000,- Kč, soud prvního stupně žalobu
zamítl. Odvolací soud vycházel z délky posuzovaného řízení ke dni svého rozhodnutí – 4
roky a 4 měsíce. Od základní sazby ve výši 66.000,- Kč (při výchozí částce
20.000,- Kč za první dva roky a dále za každý další rok trvání řízení) odečetl
20 % za podíl žalobkyně na délce řízení a 30 % na základě skutečnosti, že věc
byla projednávána před vícero soudy.
Dospěl tedy k výsledné výši odškodnění v
částce 33.000,- Kč, proto rozsudek prvního stupně v zamítavém výroku změnil
tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 12.000,- Kč; ve zbytku jej
potvrdil. Úroky z prodlení žalobkyni přiznal ode dne 1. 12. 2011. Proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby co do
částky 1.417.000,- Kč s příslušenstvím a do určení počátku lhůty prodlení
žalované podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle žalobkyně měla být zvýšena základní sazba přiznávaného zadostiučinění dle
§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, pro zvláštní význam posuzovaného
řízení pro žalobkyni, neboť předmětem řízení byla otázka bydlení žalobkyně. Posouzení otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni z daného pohledu
odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek není v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“; taktéž dostupné, stejně jako dále uváděná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz),
jak tvrdí žalobkyně, ani s jinou judikaturou dovolacího soudu. Zvýšený význam
řízení se podle Stanoviska typicky presumuje u trestních řízení, řízení,
jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde
zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech
osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze
strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního
pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). V posuzované věci se žalobkyně
domáhala uložení povinnosti bytovému družstvu vydat písemné rozhodnutí o
přidělení družstevního bytu do užívání žalobkyně, eventuálně uložení mu
povinnosti vydat písemné osvědčení o přidělení družstevního bytu do užívání
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. III.
ÚS 1909/10,
dostupné z nalus.usoud.cz). Judikatura Nejvyššího soudu takové řízení mezi
řízení, kde se zvýšený význam předpokládá, nezařazuje a bez dalších okolností
je nelze postavit výše uvedeným řízením naroveň. Pro učinění opačného závěru by
musela žalobkyně okolnosti zvyšující význam předmětu posuzovaného řízení pro
sebe tvrdit a prokázat, což neučinila (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30
Cdo 765/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3028/2011). Stejně tak postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu,
konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2292/2012, v otázce zohlednění věku žalobkyně. Námitka, že pokud nebylo shledáno řízení složitým, měl odvolací soud zvýšit
základní částku zadostiučinění, nezakládá po právní stránce zásadní význam
napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a nemůže tedy založit
přípustnost dovolání. Pokud odvolací soud neshledal řízení po právní stránce
nadprůměrně složitým, nelze z toho podle zák. č. 82/1998 Sb., Stanoviska ani
další judikatury dovolacího soudu automaticky dovozovat opak, tedy že by řízení
bylo nadprůměrně jednoduchým. Stejně tak nemá soud povinnost bez dalšího zvýšit základní částku
zadostiučinění, pokud žalobkyně podala stížnost na průtahy v posuzovaném řízení
včetně návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že
„[s]kutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o
odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená,
že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si
na průtahy v řízení nestěžoval“. Rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu
nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dále žalobkyně předkládá otázku, zda lze pro podávání opravných prostředků
snížit přiznané zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Odvolací
soud v napadeném rozsudku snížil základní částku zadostiučinění o 20 %, protože
žalobkyně podala odvolání a ústavní stížnost, a o dalších 30 % z důvodu
projednávání věci před vícero soudy. Dle Stanoviska (část IV.) musí být v rámci
kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) zvažována i procesní
aktivita účastníků, četnost jejich podání a procesních návrhů, četnost
opravných prostředků atd. Zároveň ovšem nemůže být účastníkovi přičítáno k tíži
využívání jeho procesních práv, například podávání opravných prostředků. Proto
lze odvolacímu soudu vytknout, že procesní složitost případu (kam podání
opravných prostředků zařazuje Stanovisko) částečně hodnotil v rámci kritéria
jednání poškozené pod § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk namísto složitosti řízení
pod písm.
b) téhož ustanovení, fakticky však snížil přiznané zadostiučinění
celkem o 50 % z téhož důvodu – podání opravných prostředků a nutnost jejich
posouzení příslušnými soudy, čímž se věcně od závěrů Stanoviska neodchýlil
(dále srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Žalobkyně je dále toho názoru, že nesprávný úřední postup soudkyně soudu
prvního stupně v posuzovaném řízení měl být zohledněn zvýšením základní částky
zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Rozsudek odvolacího soudu v
tomto ohledu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v
situaci, kdy právě za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení, na němž měl podíl i vyřizující soudce, je žalobkyni poskytováno
zadostiučinění, samotná jeho existence tedy není skutečností vedoucí ke zvýšení
tohoto zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (ani jiného ustanovení). Jinými slovy, nesprávný úřední postup, za který je žalobkyni poskytováno
zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být
poskytované zadostiučinění zvyšováno. Ad absurdum by výklad předkládaný
žalobkyní znamenal, že při přiznávání zadostiučinění za daný nesprávný úřední
postup by byla jeho výše zvyšována pokaždé. Ani v otázce zvýšení zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk z důvodu
uložení výtky soudkyni soudu prvního stupně v posuzovaném řízení nepředstavuje
napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nezohledněním
této okolnosti se odvolací soud nikterak neodchýlil od Stanoviska a další
judikatury Nejvyššího soudu; tato skutečnost pouze potvrzuje závěr soudů
nižších soudů, že v posuzovaném řízení skutečně došlo k nesprávnému úřednímu
postupu.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle žalobkyně i ve
stanovení data počátku prodlení žalované, od kterého se odvíjí přiznaný úrok.
Tato námitka nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně požadovala přiznat úrok
z prodlení až od 1. 12. 2011, čemuž odvolací soud plně vyhověl, nikoli od 12.
11. 2011, jak nyní žalobkyně uvádí v dovolání. Vyřešení této otázky dovolacím
soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit.
Žalobkyně se dále domnívá, že bylo povinností odvolacího soudu navýšit
poskytované zadostiučinění tak, aby rovněž splnilo preventivní funkci peněžité
satisfakce. Ani v této otázce nepředstavuje posouzení odvolacího soudu jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť „smyslem poskytnutí
zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která
poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel
zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke
státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného
úředního postupu, z citovaných ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce
proto nelze souhlasit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3936/2010; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
Ve vadách řízení namítaných v dovolání (pořízení záznamu namísto protokolu
soudem prvního stupně, nepřihlédnutí k námitkám žalobkyně, opomenutí důkazů)
neshledává Nejvyšší soud otázky zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.), jedná se o dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke
kterým se v případě posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem), a samy o sobě
tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. února 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda
senátu