30 Cdo 3011/2018-113
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce M. Š.,
narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 9 C 11/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 11. 2017, č. j. 72 Co 257/2017-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 72 Co 257/2017-68,
se, ve výroku I, ve výroku II, v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby
ohledně částky 49.062 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV, o nákladech řízení,
zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
1. V projednávané věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení
nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím a in eventum konstatování
porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, a to vše z titulu
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trvání
kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 24 C 132/2011. Současně požadoval, aby mu žalovaná poskytla omluvu.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 28. 4. 2017, č. j. 9 C 11/2017-33, uložil žalované, aby se žalobci
písemně omluvila doporučeným datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a
otiskem úředního razítka opatřeným dopisem konkrétního znění (výrok I
rozsudku), žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci 30 938 Kč spolu s
příslušenstvím (výrok II rozsudku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce
domáhal po žalované zaplacení částky 49 062 Kč s příslušenstvím a dále též
ohledně eventuálního žalobního požadavku, aby bylo konstatováno, že
nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 24 C 132/2011 (dále též jen „posuzované řízení“) byla porušena
žalobcova specifikovaná základní práva a svobody (výrok III rozsudku). Konečně
rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 7 920
Kč (výrok IV rozsudku).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žaloba, kterou
se žalobce v posuzovaném řízení domáhal po České republice – Ministerstvu
spravedlnosti zaplacení částky 180 000 Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy
způsobené mu průtahy v jiném, předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 343/2006, resp. dříve pod sp. zn. 4 C 481/2000, a dále
po České republice – Ministerstvu vnitra zaplacení náhrady nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku řízení týkajícího se toho, že mu Policejní prezidium ČR
neposkytlo informace o obsahu spisu kontroly a stížností Policie ČR, č. j.
PPR-336/OKS-ST-2005, byla Obvodnímu soudu pro Prahu 5 doručena dne 12. 6. 2011.
Posuzované řízení trvalo celkem 5 let a jeden a půl měsíce, neboť pravomocně
skončilo až dne 2. 6. 2016, kdy bylo účastníkům doručeno usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 4870/2015-211, kterým bylo odmítnuto
žalobcem podané dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4.
2015, č. j. 14 Co 84/2015-179. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu mu bylo z
titulu náhrady nemajetkové újmy přisouzeno (vedle soudem prvního stupně
přiznaného zadostiučinění ve výši 40 450 Kč s příslušenstvím) ještě dalších 40
688 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně v nynějším řízení zdůraznil, že
posuzované řízení bylo zahájeno předčasně, neboť žaloba byla uplatněna u soudu
ještě před uplynutím zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro předběžné
projednání uplatněného nároku u příslušného úřadu, k němuž v daném případě
došlo až dne 11. 4. 2011. Dále pak poukázal na konkrétněji specifikované
procesní komplikace, s nimiž se soud musel při svém rozhodování v rámci
posuzovaného řízení vypořádat.
4. V rovině právního posouzení sud prvního stupně aplikoval na
projednávanou věc zejména § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)
a uzavřel, že v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k porušení práva
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež s ohledem na délku
posuzovaného řízení dostatečně není způsobilá kompenzovat sama žalobcem
požadovaná písemná omluva. Rovněž zdůraznil, že se jednalo o řízení do jisté
míry procesně složité, projednávané ve třech stupních soudní soustavy, přičemž
považoval za nutné zvlášť přihlédnout k osobě žalobce, o němž je mu z úřední
činnosti známo, že vede více takovýchto řízení, a tudíž intenzita prožívání
jeho délkou řízení přivozené imateriální újmy musí být objektivně hodnocena
mírněji, než by tomu bylo u osoby účastné jediného či několika málo soudních
řízení. Zbylá zákonná kritéria neshledal relevantními pro modifikaci obecné
základní výše nemajetkové újmy, která dle ustálené judikatury odpovídá částce
15 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze
přiznat částku pouze v poloviční výši. S ohledem na uvedené určil základní
částku ve výši 61 875 Kč, kterou dále snížil pro složitost věci o 20 %, z
důvodu projednávání věci v celkem třech stupních soudní soustavy o dalších 20 %
a z důvodu pojmově nižšího významu řízení pro žalobce o dalších 10 %, což ve
výsledku odpovídá částce 30 938 Kč, včetně požadovaného zákonného úroku. Ve
zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadavku na
eventuální konstatování porušení práva, neboť to již v sobě zahrnuje žalobci
přisouzená omluva. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že s
odkazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobci plnou náhradu všech
účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 7 920 Kč.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé II změnil tak, že žalobu co do částky 30 938 Kč
s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím
výroku o věci samé I a v části zamítavého výroku o věci samé III, týkající se
zamítnutí žaloby co do částky 49 062 Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále v
části zamítavého výroku o věci samé III, týkající se zamítnutí žaloby ohledně
eventuálního konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok III rozsudku
odvolacího soudu) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího
soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního
stupně, dokazování nedoplňoval.
7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Při posuzování
formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně vzal do úvahy
skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu, když
iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké množství
stížností jak na úřadech, tak u soudů. Z toho lze dle odvolacího soudu dovodit,
že délka posuzovaného řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru
žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl žalobci přivodit pocit nejistoty,
který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci, potud odkázal na blížeji označená
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a dále na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení téhož soudu
ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Dále odvolací soud zdůraznil, že
v případě poškozeného, který stejně jako žalobce neustálým vyvoláváním mnoha
desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžuje kapacitu
obecných soudů a který zahajováním masivního počtu řízení, jež zcela zjevně
směřují toliko k vytvoření prostoru pro uplatnění kompenzačních nároků,
zneužívá svého práva na přístup k soudu, bylo přitom výslovně judikováno,
např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS
2791/08, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské)
a že takový litigiózní přístup ve svém důsledku vede k oslabení a menší
účinnosti soudní ochrany, kterou předpokládá ústavní pořádek. Ani litigiózní
přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase,
avšak pokud soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma,
pak postačí takovou imateriální újmu odškodnit toliko konstatováním porušením
práva; uvedený závěr plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4341/2016 a
z rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013. Domáhal-li se žalobce
v řízení náhrady za jím utrpěnou újmu nejen ve formě omluvy, ale též ve formě
přisouzení příslušné finanční náhrady, pak již samo přisouzení jím požadované
omluvy lze podle odvolacího soudu pro shora uvedené okolnosti považovat za
plnohodnotnou formu odškodnění. Odvolací soud dále zrušil část zamítavého
výroku III rozsudku soudu prvního stupně, neboť za situace, kdy bylo rozhodnuto
o tzv. primárním petitu, nemělo být (ať kladně či záporně) rozhodováno o petitu
eventuálním. Výrok o nákladech řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na § 142
odst. 3 o. s. ř. Je-li zjevné, že žalobce v řízení zneužívá svého práva na
přístup k soudu, pak taková situace může odůvodňovat úvahu, že náklady řízení
vynaložené na takový postup nelze shledat účelně vynaloženými (jak plyne např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2681/2014).
Nelze-li tedy na žalobcem vynaložené náklady řízení pohlížet jako
na náklady účelně vynaložené, pak za této procesní situace nemá podle
odvolacího soudu žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu pro něj
nepříznivých částí výroku I a II dovoláním, ve kterém namítá, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud v otázce formy
zadostiučinění v případě, že poškozený vede více řízení. Žaloba, o níž soudy
rozhodovaly, stejně jako žaloba podaná v předešlém kompenzačním řízení nenesla
znaky zneužití práva na přístup k soudu, což plyne – mimo jiné – z toho, že
základ žalobou uplatněného nároku byl soudy obou stupňů shledán. Jen proto, že
žalobce v minulosti vedl větší množství sporů, nelze dovozovat, že mu žádná
újma nevznikla (k tomu žalobce poukázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011 nebo ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3725/2013). I v navazující judikatuře Nejvyšší soud akcentoval, že o
zneužití práva na přístup soudu jde jen tam, kde jsou žaloby podávány převážně
bezúspěšně. V témže rozsahu pak odvolací soud nerespektoval závaznou nálezovou
judikaturu Ústavního soudu a vydané rozhodnutí je i v rozporu s rozsudkem
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci
Albert Žirovnický vs. Česká republika. Odvolací soud však žádný rozbor
úspěšnosti řízení iniciovaných v minulosti žalobcem nepodal. V dovolání je
odvolacímu soudu dále vytýkáno, že vycházel z tzv. notoriet, aniž by na jejich
existenci upozornil účastníky řízení a umožnil jim k dané otázce argumentovat
(zde žalobce poukazoval zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, a další).
9. Dovolatel dále obsáhle odkazoval na četná rozhodnutí dovolacího
soudu, příp. Ústavního soudu, s nimiž napadené rozhodnutí shledával v rozporu,
a na jejich základě poukazoval, že výše zadostiučinění musí být spravedlivá, že
nemajetková újma se neprokazuje a vzniká samotným porušením základních práv a
svobod, a že specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela
výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
10. Napadené rozhodnutí považoval dovolatel rovněž za překvapivé, neboť
se k odlišně hodnoceným důkazům a navazujícím právním závěrům, z nichž odvolací
soud ve svém rozhodnutí vycházel, nemohl kvalifikovaně vyjádřit, čímž současně
mělo dojít k popření principu kontradiktornosti civilního řízení, jak byl např.
formulován v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16.
Pro případ, že by odvolací soud shledal výklad odvolacího soudu v otázce
mnohosti dříve vedených sporů správným, dožaduje se žalobce toho, aby tatáž
otázka byla odvolacím soudem posouzena jinak. Dále žalobce v dovolání obsáhle
polemizoval se správností výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (aniž by jej napadl dovoláním) a navrhoval, aby
byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušen a věc mu
vrácena k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se
proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přestože dovolání směřuje i proti výroku I rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je
dovolání přesto ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť ve
spojení s výrokem II rozsudku odvolacího soudu bylo takto rozhodnuto o jediném
nároku založeném na totožném skutkovém základě; v době rozhodování odvolacího
soudu byl předmětem řízení samostatný nárok na zaplacení částky 80 000 Kč a
dovolatel se nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález
Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
17. Dovoláním předestřená otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z
důvodu množství jím vedených sporů (sama o sobě) není způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013,
Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce
staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou
jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná
jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému
rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší
soud i v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze
dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016,
a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale
formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka
proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a
61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností
12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.
18. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů
vyjádřených ve shora označených rozhodnutích, není dovolání, na jehož základě
by měl dovolací soud podle eventuálního návrhu žalobce vyřešenou právní otázku
posoudit jinak, přípustným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
19. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze počínání
žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení
považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské), které, coby jedna z odvolacím
soudem zvažovaných okolností, odůvodňuje přiznat žalobci za nepřiměřenou délku
původního řízení zadostiučinění ve formě omluvy, neboť uvedenou otázku posoudil
odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích (včetně těch,
jež se týkaly téhož žalobce) zabýval otázkou, kdy lze počínání účastníka řízení
s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za
obstrukční a litigiózní (sudičské). Danou otázkou se dovolací soud zabýval v
rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ve kterém po zhodnocení
předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp.
zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn.
III. ÚS 696/12), dospěl k závěru, že litigióznost chování účastníků řízení je
třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich
poměrnou úspěšnost. Aby jednání žalobce bylo možno hodnotit jako litigiózní
(sudičské), musejí být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet
žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za
relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná. K
uvedenému závěru se opět přihlásil ve svém rozsudku ze dne 24. 4.2019, sp. zn.
30 Cdo 2865/2017.
24. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v
projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval.
Hodnocení, na kterém odvolací soud – mimo jiné - vystavil svůj závěr o
zanedbatelném významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného
zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za přinejmenším předčasné, a tudíž
nesprávné.
25. Ve shora označených rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval i
navazující problematikou, kdy a za jakých okolností lze vycházet z jiných
rozhodnutí soudů (včetně soudu Nejvyššího nebo Ústavního), jak to, po citaci
konkrétněji označených rozhodnutí, učinil v projednávané věci soud odvolací. Ve
vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v
jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře
vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá
právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude
rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných
znacích (srov. § 13 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené
civilním soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného
skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v
jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě
výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání
účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od
již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za
takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež
se s jinou shoduje v podstatných znacích, a je proto nutné ji rozhodnout
obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy
civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §
153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Odvolací soud však v projednávané věci
neřešil, zda jím citované závěry soudů vyšších stupňů vážících se k osobě
žalobce a učiněné ve světle tehdy projednávaných případů lze bez dalšího
promítnout i do věci právě projednávané, nota bene dospěl-li současně k závěru,
že základ žalobou uplatněného nároku byl dán.
26. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným a
napadené rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, je již bez významu se podrobněji zabývat dalšími procesními výhradami
žalobce vznášenými vůči přezkoumávanému rozsudku odvolacího soudu (zejména
pokud je namítána překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a tvrzeně nesprávná
aplikace § 121 o. s. ř., umožňujícího přihlédnout k tzv. notorietám). K
uvedeným otázkám se navíc v mezidobí v této konkrétní věci vyjádřil též Ústavní
soud, který, při přezkumu téhož rozhodnutí odvolacího soudu, ve svém usnesení
ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 1131/18, uvedl, že: „namítá-li stěžovatel
(zde žalobce), že městský soud stěžovatelovu tendenci k vyvolávání soudních
sporů pojal jako notorietu, ačkoliv o žádnou notorietu nejde, a neprovedl k
tomuto aspektu žádné dokazování, pak nic takového - tedy že by mělo jít o
notorietu - z ústavní stížností napadeného rozhodnutí neplyne. Skutečnost, že
stěžovatel vyvolává velké množství soudních sporů, je městskému soudu (stejně
jako Ústavnímu soudu) známa z úřední činnosti a ani stěžovatel tuto skutečnost
v ústavní stížnosti jako takovou ve svém důsledku nepopírá“.
27. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu
přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. též k
jiným (dovoláním neuplatněným) vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou
správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Existenci takových vad, jež by se
vztahovaly k dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu, však Nejvyšší
soud neshledal.
28. Nejvyšší soud v té souvislosti doplňuje, že způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje
účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o
konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2
OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy nelze vedle peněžní
formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování
porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod č. 52/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, omluva jako satisfakční prostředek
zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu
vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani
náhradou nemajetkové újmy v penězích. V tomto smyslu vnímá ustálená judikatura
Nejvyššího soudu omluvu jako samostatný prostředek nápravy zásadně odvozovaný
od závěru o porušení konkrétního práva poškozeného; v tomto smyslu by takový
závěr měl vyplývat přímo z obsahu omluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z téhož důvodu Nejvyšší soud nemohl
přezkoumávat dovoláním nenapadenou část výroku II rozsudku odvolacího soudu, a
to v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající
žalované povinnost omluvit se žalobci.
29. Z výše nastíněných důvodů proto není ani vyloučeno, aby soud vedle
přiznané omluvy rozhodl o zadostiučinění v penězích nebo o konstatování
porušení práva. V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, bylo
ohledně vztahu omluvy a konstatování porušení práva jako samostatných forem
morálního zadostiučinění uvedeno, že konstatování porušení práva poškozeného je
možno považovat za základní formu satisfakce. Uplatní-li poškozený nárok na
poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními
nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění
zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo
poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení
práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a
to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva,
mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy.
Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou, stejně jako
omluva sama, mohou představovat přiměřené zadostiučinění. Z uvedeného ovšem
dále plyne, že omluva je relativně samostatným nárokem, vedle íž může být
přiznáno zadostiučinění v penězích nebo ve formě konstatování porušení práva,
nikoliv však v situaci, kdy (jako v poměrech projednávané věci) již omluva v
sobě konstatování porušení práva obsahuje. Potvrdil-li proto odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti poskytnout žalobci omluvu a
současně zcela zamítl požadavek na zadostiučinění v penězích, nebylo třeba
znovu rozhodovat ohledně „eventuálního“ požadavku na konstatování porušení
práva. Nejvyšší soud proto nepřezkoumával dovoláním nenapadený výrok III
rozsudku odvolacího soudu.
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovolání dotčeném rozsahu
zrušil.
31. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu v potřebném rozsahu
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a zvážil jednotlivá kritéria uvedená v
§ 31a OdpŠk. Přihlédne tak i k množství sporů vedených žalobcem a k významu
posuzovaného řízení pro žalobce. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná
závěry plynoucí z odstavce 15 usnesení Ústavního soudu vydaného v této věci
(srov. odst. 26 tohoto rozsudku), kde je uvedeno, že žalobce se „v ústavní
stížnosti vůbec nezmiňuje o původním meritorním řízení a o významu, který toto
řízení pro něj mělo, aby z něj bylo možno teprve usuzovat na význam řetězově
navazujícího a nyní přezkoumávaného kompenzačního řízení“. Dospěje-li odvolací
soud při opětovném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně k závěru, že je v
daném řízení vskutku nezbytné hodnotit i to, zda návrhy žalobce mají šikanózní
charakter, bude postupovat v intencích závěrů plynoucích z odstavce 23 tohoto
rozsudku.
32. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu