30 Cdo 4341/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v
právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 4 C 2/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. února 2016, č. j. 72 Co 468/2015 – 96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal proti žalované náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 25 C 17/2008, formou omluvy a zaplacením částky 100.000 Kč. Nemajetková újma mu měla vzniknout dvěma samostatnými skutky, a to jednak
nepřiměřenou délkou exekučního řízení a dále nezákonným zásahem justiční
stráže, která mu dne 9. ledna 2007 bránila vstupu do budovy Městského soudu v
Praze, donutila ho odevzdat videokameru, zjišťovala jeho totožnost a následně
uchovávala jeho osobní údaje. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2015, č.j. 4 C 2/2015-57, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září
2015, č.j. 4 C 2/2015-76, výrokem I. konstatoval, že v řízení o náhradě
nemajetkové újmy za postup příslušníků justiční stráže bylo porušeno právo
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, výrokem II. zamítl žalobu na
zaplacení částky 100.000 Kč, výrokem III. zamítl žalobu na náhradu nemajetkové
újmy za nepřiměřenou délku exekučního řízení a výrokem IV. uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 6.534 Kč. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 72 Co 468/2015 – 96, výrokem I. rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil, ve výroku IV. změnil
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud
tvrzení žalobce o nemajetkové újmě, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení, prověřoval ve vztahu ke každému z těchto nároků
samostatně. Stejně tak se ztotožnil s posouzením řízení vedeného Obvodním
soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 17/2008 o nároku žalobce na odškodnění za
nesprávný postup justiční stráže, které trvalo šest let, jako nepřiměřeně
dlouhého, takže žalobci vznikla nemajetková újma a jeho požadavek na přiměřené
zadostiučinění je v tomto případě oprávněný. Souhlasil rovněž s tím, že pokud o
nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout
nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením, bylo rozhodnuto ve lhůtě čtyř let,
řízení nevykazovalo žádné průtahy, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a
požadavek na odškodnění nemateriální újmy tak není opodstatněný. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud připomněl, že
při stanovení její formy není soud vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem
domáhá, peněžitá forma kompenzace je zákonem označena za způsob zásadně
subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou újmu nahradit
konstatováním porušení práva.
Odškodnění nemateriální újmy formou konstatování
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je podle ustálené
judikatury přiléhavé v případech, kdy je újma způsobená poškozenému
zanedbatelná. Ve vztahu k žalobci odvolací soud uvedl, že mu je stejně tak jako
soudu prvního stupně z úřední činnosti známo, že žalobce je účastníkem velkého
množství soudních řízení, jež inicioval svými žalobami, v nichž požaduje po
žalované odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné
moci, takže je zřejmé, že účast v těchto řízeních je pro něj běžnou až rutinní
záležitostí. Jeho počínání lze pokládat za obstrukční a litigózní a výkon práva
žalobcem uplatňovaný je možné hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Proto
prodloužené projednávání jeho žaloby Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízení
vedeném pod sp.zn. 25 C 17/2008, nelze u žalobce vnímat jako mimořádný zážitek
negativního významu a přiměřenou formou zadostiučinění je konstatování porušení
žalobcova práva na projednání věci v zákonem stanovené lhůtě. Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále
též „dovolatel“) dne 4. července 2016 dovolání z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“), neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek
hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu v prvé řadě
vytýká, že nesprávně rozdělil jedno řízení (25 C 17/2008) na dvě části,
konkrétně o odškodnění za nezákonný zásah justiční stráže a o odškodnění za
nepřiměřenou délku exekučního řízení. Poukazuje na ustanovení § 112 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), z něhož vyplývá, že lze vést
společné řízení o věcech, které spolu skutkově souvisí nebo se týkají týchž
účastníků. Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od závěrů, které
Nejvyšší soud vyslovil ve svém stanovisku Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011
(R 58/2011), kde nahlíží na odškodňovací řízení jako na jeden celek. Proto by
rozdílná délka řízení o tom kterém ze dvou projednávaných nároků měla být vzata
v úvahu (až) v rámci posuzování kritérií podle § 31a odst. 3 písm. a) až e)
OdpŠk. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odškodnění
za průtahy v exekučním řízení nedošlo k průtahům, když v tomto řízení byl vydán
rozsudek pro zmeškání, ten byl odvolacím soudem (nedůvodně) zrušen. Na základě
(důvodného) dovolání žalobce bylo zrušeno zrušující usnesení odvolacího soudu a
následně (na podruhé) byl rozsudek pro zmeškání odvolacím soudem potvrzen. Dovolatel nesouhlasí i s tím, že kompenzační řízení netrvalo nepřiměřeně
dlouhou dobu. Domnívá se, že mělo proběhnout v řádu měsíců, nikoliv roků. Odvolacímu soudu vytýká, že konstatoval pouze porušení práva na projednání věci
v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nekonstatoval porušení žalobcova
práva na účinný právní prostředek nápravy (čl.
13 Úmluvy), stejně jako to, že
mu nepřiznal písemnou omluvu za porušení jeho práva. Za nesprávný považuje
postup soudu, který dokazování nahradil notorietami. Odvolací soud také
nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobce jako zanedbatelný z
hlediska míry vzniklé újmy a přiměřeného (peněžitého) zadostiučinění za ni. Pokud soud označil jednání žalobce za sudičské a příčící se dobrým mravům, nemá
tento závěr oporu ve skutkových zjištěních, je pouhou denunciací žalobce a v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konečně dovolatel
namítá, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu konstatování porušení
práva na projednání věci v přiměřené době lze uvažovat pouze ve výjimečných
případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, ale v posuzovaném
případě není naplněn předpoklad výjimečnosti. Žalobce má za to, že dovolací
přezkum je otevřen nejen pro právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 2 nebo 3 OdpŠk, ale zároveň i pro
poskytnuté zadostiučinění (jeho formu), neboť je vzhledem k aplikaci těchto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené (srov. rozhodnutí 30
Cdo 4462/2009, 30 Cdo 384/2012, 30 Cdo 3378/2013). Navrhuje proto, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; po té se dovolací soud
nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné,
muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním
napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto
okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen)
pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo
rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
Jak již bylo uvedeno, z obsáhlého dovolání žalobce lze seznat tři základní
námitky, a to:
1) že do délky původního řízení soudy nezapočítaly celou dobu tohoto
řízení, tedy do právní moci rozhodnutí o požadavku žalobce na odškodnění
nemajetkové újmy vzniklé mu nesprávným postupem justiční stráže, ale že dospěly
k závěru, že pokud ve vztahu k požadavku na odškodnění nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku exekučního řízení, bylo pravomocně rozhodnuto dříve, jiným
rozhodnutím, je třeba posuzovat tato řízení odděleně jako dvě samostatná řízení,
2) jeho nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že délka původního
(reparačního) řízení o odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout
nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením, nebyla nepřiměřená, když podle jeho
názoru délka takového řízení se má pohybovat v řádu měsíců a
3) nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění. Z obsahu spisu 25 C 17/2008 se podává, že žaloba byla podána dne 8. ledna 2008. O požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku
exekučního řízená rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. října
2008, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011,
č.j. 35 Co 611/2008-186, který nabyl právní moci dne 30. listopadu 2011. O
žalobě na odškodnění nemajetkové újmy za postup justiční stráže rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2013, č.j. 35 Co 497/2012-271,
který nabyl právní moci dne 19. března 2013. V této souvislosti již Nejvyšší
soud ve svém rozsudku ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009,
konstatoval, že žalobce požadoval (vedle omluvy) na náhradu nemajetkové újmy
zaplacení částek 25.000 Kč (za průtahy v exekučním řízení) a 15.000 Kč (za
omezení osobní svobody při vstupu do budovy Městského soudu v Praze dne 9. 1. 2007). Jde tak o dva samostatné nároky. To ostatně nezpochybňuje ani sám
žalobce. Poukaz na stanovisko Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) však není
přiléhavý. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada
imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený
v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Vzhledem k tomu,
že období nejistoty ohledně požadavku žalobce na zadostiučinění za újmu
vzniklou v exekučním řízení skončilo v roce 2011, nelze než souhlasit s názorem
odvolacího soudu. Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o
odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v exekučním řízení nedošlo k průtahům a
že délka tohoto řízení nebyla přiměřená, pak tím v prvé řadě zpochybňuje
skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí,
což není přípustný dovolací důvod. Průtahy v řízení znamenají bezdůvodnou
nečinnost, svévoli či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu, což v posuzované věci zjištěno nebylo.
Jestliže dovolatel ve vztahu k
délce řízení poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, zřejmě
zejména na věc Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března
2006, číslo stížnosti 64890/01, z nichž dovozuje závěr, že délka kompenzačního
řízení nemá být delší než několik měsíců, tak ze zvýšených požadavků na
rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit
požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30
Cdo 1987/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2015, sp. zn. 30
Cdo 997/2015). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně
a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání
nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud
při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem
o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřený (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30
Cdo 1712/2014). V posuzované věci však odvolací soud vyšel z řádně zjištěného
skutkového stavu a v odůvodnění rozhodnutí zřetelně vyložil, na čem založil své
právní závěry. Dovolací soud také připomíná, že konstatování porušení práva je
plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srovnej zejména část V. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012). Z hlediska významu řízení pro dovolatele není rozhodnutí odvolacího soudu,
akcentující větší množství sporů, které má dovolatel vést, a dovozující z toho
důvodu v zásadě dostatečnost satisfakce formou konstatování porušení práva, v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Dovolatelem nastíněné otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle §
237 o.s.ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.