USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce
L. J., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská
8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 19/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2023, č. j. 44 Co 5/2021-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení původně domáhal vůči žalované zaplacení částky 71 000 Kč s
příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla
způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení (taktéž kompenzačního), které bylo u tohoto soudu
vedeno pod sp. zn. 213 C 3/2015, a jehož předmětem byla částka 65 000 Kč s
příslušenstvím. V průběhu řízení svůj žalobní požadavek navýšil nejprve o
částku 57 000 Kč s příslušenstvím a následně ještě (během odvolacího řízení) o
částku 75 000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu nepřiměřené délky nyní
vedeného (druhého) odškodňovacího řízení.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č.
j. 235 C 19/2019-65, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 53
510 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbytku představovaného
částkami 17 490 Kč s příslušenstvím a 57 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl
(výroky II a III). Dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti účastníků k
náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a žalobci uložil povinnost zaplatit
soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok VI).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne
23. 3. 2022, č. j. 44 Co 5/2021-87, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 36 566,40 Kč s příslušenstvím
potvrdil a co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se v
tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), v
zamítavých výrocích o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok II prvního
rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o povinnosti žalobce k zaplacení soudního
poplatku tento rozsudek zrušil (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a
závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV
prvního rozsudku odvolacího soudu). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2507/2022-107, byl
však tento rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušen, a to konkrétně v části
výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn tak, že se
žaloba zamítá co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II,
kterou byl tento rozsudek potvrzen v jeho výrocích II a III o zamítnutí žaloby
co do částek 17 490 Kč s příslušenstvím a 57 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve
výroku IV o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a v tomto rozsahu byla věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu
prvního stupně nejdříve v jeho výroku I opravil tak, že namísto nesprávné
částky 53 510 Kč uvedl správnou částku 53 550 Kč, a ve výroku II jej opravil
tak, že namísto nesprávné částky 17 490 Kč uvedl správnou částku 17 450 Kč
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Poté odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I co do částky 11 427 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně
částky 5 556,60 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu
zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), načež rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil také ve výroku II o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 17 450
Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 14 398 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z
této částky od 3. 9. 2020 do zaplacení, přičemž co do částek 42 602 Kč s
příslušenstvím, jakož i co do částky 75 000 Kč s příslušenstvím, o níž žalobce
v mezidobí žalobu rozšířil, stejně jako co do úroku z prodlení z přisouzené
částky 14 398 Kč ve výši 8,25 % za den 2. 9. 2020 žalobu zamítl (výrok IV
rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o nákladech řízení před soudy
všech stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Podané žalobě tak bylo
vyhověno co do konečné částky 62 391,40 Kč. Rozsudek odvolacího soudu, a to v měnící části jeho výroku II, a dále ve výroku
III a v zamítavé části výroku IV napadl žalobce včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících
se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků
charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu
ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky
byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou
skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné,
třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne
22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo
747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.)
uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z
nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za
nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně
nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní,
jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům
společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu,
je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem
řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač
mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se
„samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000
Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného
v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká
právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze
skutkového základu těmto nárokům společného). Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku
IV napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby
ve vztahu k úroku z prodlení ve výši 8,25 % z přisouzené částky 14 398 Kč za
den 2. 9.
2020, neboť tento samostatný nárok, jehož se netýká žádná z právních
otázek dopadajících na zbývající nároky, jež jsou předmětem tohoto dovolacího
řízení a jehož výše dosahuje částky 3,25 Kč, částku 50 000 Kč nepřevyšuje,
přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah
pracovněprávní. V další části dovolání se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností ve smyslu §
237 o. s. ř. Otázka týkající se způsobu určení základní částky zadostiučinění za utrpěnou
nemajetkovou újmu, při kterém odvolací soud vyšel z částky 15 000 Kč za první
dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok tohoto řízení,
čímž se odlišil od soudu prvního stupně, který vyšel z částky 17 000 Kč, tedy
otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 30
Cdo 295/2019, nebo ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, přípustnost
podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své
judikatuře mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výšepřiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Při přezkumu formy
a výše zadostiučinění dovolací soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené
s výkladem podmínek obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
žalobcově případě dáno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo ze dne
27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023). Stanovením základní výše zadostiučinění
shora zmíněným postupem zohledňujícím délku posuzovaného řízení a sazbu ve výši
15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, v prvních dvou letech sníženou na
polovinu, se nadto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího
neodchýlil [srov. část VI.
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012]. Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud
nedopustil ani při vlastním vyčíslení finální výše zadostiučinění, pokud k němu
dospěl na základě výpočtu (patrného z bodů 15 až 19 odůvodnění napadeného
rozhodnutí) vycházejícího ze zmíněné základní částky, kterou odvolací soud
následně procentuálně upravil v závislosti na zhodnocení všech kritérií, které
stanoví § 31a odst. 3 OdpŠk (srovnej např. již zmíněnou část VI. Stanoviska a
dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2174/12). Ani v této části tudíž nelze přípustnost
podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. dovodit. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá otázka
[při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti
České republice, č. 10092/13, i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
reprezentované rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019], zda je
při posuzovaní přiměřenosti délky kompenzačního řízení třeba vyjít z odlišného
(přísnějšího) hodnocení kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, než jak je
tomu u jiných posuzovaných řízení. Svým závěrem, že pro posouzení přiměřenosti
délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení
přiměřenosti délky jiných řízení, se totiž odvolací soud neodchýlil nejen od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale ani od judikatury ESLP, z níž
žalobcem dovozovaný názor neplyne (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo
3504/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud současně neshledává, a to ani ve
světle v dovolání uplatněné argumentace, žádný důvod, pro který by bylo namístě
se od uvedené judikatury odchýlit. Ani otázka, zda se odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu
posuzovaného řízení pro žalobce řídil závazným právním názorem dovolacího soudu
vysloveným v jeho zrušovacím rozhodnutí ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2507/2022, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, přípustnost
podaného dovolání podle § 237 o. s. ř nezakládá.
Z ustálené judikatury
dovolacího soudu se totiž podává, že byl-li rozsudek odvolacího soudu zrušen
rozhodnutím Nejvyššího soudu, odvolací soud není při dalším rozhodování vázán
svým předchozím rozhodnutím, přičemž tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí
dovolacího soudu byl odvolací soud znovu povinen vyložil jak skutková zjištění,
z nichž při rozhodování vycházel, tak i na ně navazující právní posouzení, je
pochopitelně otevřena i možnost odvolacího soudu setrvat na dříve vyjádřených
závěrech anebo je přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1730/2021,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 29. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 3479/21, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1627/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2958/21, nebo ze dne 5. 10.
2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS
2805/21). Pokud tedy dovolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí uzavřel, že
při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze bez
dalšího přihlížet k výsledku tohoto řízení, neboť samotný výsledek řízení, ve
kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené
lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně
úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení
případného odškodnění, zásadně rozhodný, přičemž odvolacímu soudu vytkl
nesprávnost jeho závěru, podle kterého žalobcův procesní neúspěch v posuzovaném
řízení sám o sobě znamená snížený význam předmětu tohoto řízení pro jeho osobu,
pak za situace, kdy z bodu 18 odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že odvolací
soud při hodnocení významu posuzovaného řízení jeho výsledek již nadále
uvedeným způsobem nezohledňoval, načež na základě ostatních zjištěných
skutečností dospěl k závěru, že je tento význam namístě považovat za
standardní, se odvolací soud závěrům plynoucím z výše uvedené judikatury
nevzpříčil, když závazný právní názor dovolacího soudu respektoval.
Přípustnost podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá
procesněprávní otázka, zda měl odvolací soud v souvislosti s hodnocením
kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného vyzvat žalobce
postupem podle § 118a o. s. ř. k doplnění jeho tvrzení a navrhovaných důkazů,
tedy otázka, při jejímž řešení se odvolací soud měl dle žalobcova přesvědčení
odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo
1371/2021. V posuzovaném případě totiž prostor pro využití uvedeného procesního
institutu (který je dán tehdy, pokud je třeba zabránit vzniku situace, že se
účastník dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle
hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno) vytvořen nebyl,
pokud žalobce zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení dovozoval pouze z
jeho charakteru jakožto řízení kompenzačního (jak plyne z vyjádření jeho
právního zástupce předneseného při jednání konaném před odvolacím soudem dne 8.
8. 2023 – viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 145 spisu).
Odvolací soud se tedy nevyužitím postupu upraveného v § 118a odst. 1 a 3 o. s.
ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež je představována např.
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, a ze
dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, neodchýlil.
Vytýká-li dovolatel napadenému rozsudku, že navzdory přijatému závěru o
standardním významu posuzovaného řízení pro jeho osobu promítl hodnocení tohoto
kritéria do přiznaného zadostiučinění tím, že základní částku snížil o 25 %,
čímž měl odvolací soud postupovat v rozporu se závěry plynoucími ze Stanoviska
nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012,
pak se dovolatel v této části míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem,
neboť napadené rozhodnutí takovýto závěr neobsahuje, když odvolací soud výši
odškodnění na základě kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce
ve skutečnosti nikterak nemodifikoval. Ani ve vztahu k této otázce proto nelze
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze shledat ani ve
vztahu k otázce týkající se způsobu navýšení požadovaného odškodnění z důvodu
nepřiměřené délky nyní vedeného kompenzačního řízení, kterou by měl dovolací
soud posoudit jinak, než jak plyne z jeho rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, a ze 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022. Odvolací soud se
především neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud přiměřenost
délky nyní vedeného kompenzačního řízení zhodnotil za pomoci všech kritérií
upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, načež v situaci, kdy dospěl k závěru, že tato
délka již přiměřená není, navýšil požadované zadostiučinění za posuzované
řízení o procentní podíl (zde třicetiprocentní), jehož výši odůvodnil rovněž ve
světle skutečností vztahujících se ke zmíněným kritériím (k tomu viz body 22 a
23 odůvodnění napadeného rozsudku). Poukázat lze v této souvislosti nejen na
žalobcem zmiňovanou judikaturu, ale zejména též na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo ze dne 4. 7. 2023, sp. zn. 30
Cdo 3325/2022, v souladu s nimiž soudy v uvedené souvislosti vždy posuzují
toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení,
nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního
řízení, přičemž je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno
z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve
vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího
nároku). Nejedná se proto o zadostiučinění nově poskytované za samotnou
nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a není tudíž namístě ani navýšení
vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v
případě, kdyby se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení
samostatně, a nebude se tak provádět ani součin základní částky a délky řízení
v měsících či letech, nýbrž půjde o procentuální navýšení zadostiučinění
vážícího se k původnímu posuzovanému řízení (dále srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn.
30 Cdo 1904/2023). Rovněž ani v
tomto případě Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod, pro který by uvedená otázka
měla být nadále řešena jinak, když ani dovolatel (vedle obsáhlé kritiky
dosavadní judikatury dovolacího soudu) žádný takovýto zásadní důvod neuvádí. Závěr o nepřípustnosti žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. se vztahuje
rovněž k otázce zohlednění skutečnosti, že žalobce nevyužil možnosti požadovat
navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného kompenzačního
řízení již v jeho průběhu, k němuž odvolací soud přistoupil při úvaze o
navýšení kompenzace z důvodu délky nyní vedeného řízení, tedy k otázce, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21. Jedná-li se o tzv. kompenzační řízení „na druhou“,
v němž stěžovatel požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku předchozího
kompenzačního řízení vedeného rovněž kvůli nepřiměřené délce řízení, pak se
odvolací soud zohledněním uvedené skutečnosti od ustálené judikatury dovolacího
soudu neodchýlil, vyplývá-li z ní, že i když není zcela vyloučeno, že mohou
nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je
třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a
vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému
zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (k tomu
srovnej např. usnesení Ústavního sudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2577/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo
3758/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023). Přípustnost žalobcova dovolání dle § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k
jeho námitce, že se měl odvolací soud dopustit „nepřípustného aktivismu ve
prospěch žalované“, pokud v rámci hodnocení kritéria významu předmětu nyní
vedeného kompenzačního řízení pro poškozeného vzal výše zmíněnou skutečnost do
úvahy, čímž se měl současně odchýlit od rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. Zohledněním uvedené skutečnosti, jež v řízení
vyplynula z dokazování mapujícího průběh posuzovaného řízení, se totiž odvolací
soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž je
soud povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, ze dne
17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30
Cdo 396/2013). Přípustnost podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo
903/2008), zda se odvolací soud dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami
žalobce.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že
povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz
předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013,
rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Soud přitom není povinen
vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech
svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v
právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě
dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS
989/08, či ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Taková
argumentace je přitom z odůvodnění napadeného rozsudku patrná. Stran v dovolání opakovaně zpochybňované přezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pak judikatura dovolacího soudu konstantně dovozuje, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, neboť měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu
na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků
řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4430/2013, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Obsah žalobcova dovolání přitom svědčí o tom, že v
něm byl žalobce zjevně schopen na závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm
zformulovány, relevantně reagovat. V souvislosti s procesními námitkami týkajícími se absence řádného dokazování
před odvolacím soudem, jakož i dalších procesních vad, ve vztahu ke kterým
žalobce v dovolání neformuloval samostatnou procesněprávní otázku, u níž by též
specifikoval příslušný důvod přípustnosti podaného dovolání, jak vyžaduje §
241a odst. 2 o. s. ř., je namístě poukázat na znění § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v souladu s nímž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak již bylo vyloženo
výše, v posuzovaném případě splněna není. Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.