30 Cdo 1949/2018-113
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně J.
S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 181/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 28 Co
384/2017-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 28 Co 384/2017-88, se
ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl co do částky 100 000 Kč potvrzen zamítavý
výrok I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení II, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2017, č. j. 42 C
181/2017-54, v zamítavém výroku I co do částky 100 000 Kč a v závislém
nákladovém výroku III, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se proti žalované domáhá zadostiučinění za nemajetkovou
újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, která jí měla vzniknout
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 128/2009
(dále též „posuzované řízení“), jež trvalo od 10. 2. 2009 do 23. 3. 2017,
přičemž za období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016 již byla odškodněna částkou 59
250 Kč, a to z části samotnou žalovanou, která ji k její žádosti zaplatila
částku 50 750 Kč, a z části na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 23. 2. 2016, č. j. 28 C 24/2015-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120, kterým jí byla přiznána
částka 8 500 Kč s příslušenstvím. Posuzované řízení nebylo po právní stránce
složité, došlo v něm k průtahu soudu při postoupení věci odvolacímu soudu po
podání opravného prostředku, předmět řízení měl pro žalobkyni velký význam,
neboť byla samoživitelka a částka 350 000 Kč s příslušenstvím, jež byla
předmětem posuzovaného řízení, pro ni představovala finanční prostředky, které
byly nad rámec jejích možností, přičemž na délce řízení se sama nepodílela.
Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení částky 150 000 Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 2. 8. 2017 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. 9. 2017, č. j. 42 C 181/2017-54, žalobu co do částky 145 500 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila
částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 8. 2017 do
zaplacení (výrok II) a na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění. Posuzované řízení
bylo zahájeno dne 10. 2. 2009, přičemž jako žalobce v něm vystupoval bývalý
partner žalobkyně a právní zástupce žalované převzal žalobu dne 18. 2. 2009. V
následujícím období soud ve věci činil úkony k zaplacení soudního poplatku ze
žaloby, zjišťoval pobyty obou účastníků, nařizoval jednání, jež odročoval z
důvodu žádostí žalobkyně (žalované) i žalobce, či nemoci předsedkyně senátu,
zejména pak z důvodů doplnění dokazování, přičemž ústní jednání proběhlo ve
dnech 10. 5. 2011, 18. 10. 2011, 10. 1. 2012, 20. 3. 2012, 25. 6. 2012, 23. 10.
2012 a dne 10. 12. 2012, kdy soud ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítl. Dne
24. 1. 2013 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Dne 22. 3. 2013 soud vyzval
žalobce k zaplacení soudního poplatku, který byl zaplacen dne 21. 5. 2013. Dne
29. 11. 2013 dal soud pokyn k opětovnému zaslání odvolání právnímu zástupci
žalované, a to na základě jeho tří předchozích žádostí z důvodu nemožnosti
otevřít doručený soubor. Dne 6. 12. 2013 se žalovaná vyjádřila k odvolání
žalobce a dne 9. 1. 2014 byl spis předložen odvolacímu soudu, jenž dne 6. 2.
2014 nařídil jednání na den 25. 3. 2014, kdy potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a dne 5. 5. 2014 rozsudek nabyl právní moci. Dne 17. 6. 2014 podala
žalovaná dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Dne 11. 7. 2014 soud
vyzval žalovanou k zaplacení soudního poplatku, který žalovaná zaplatila dne
21. 7. 2014. Dne 18. 7. 2014 podala žalobkyně u žalované žádost o přiměřené
zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 150 000 Kč. Dne 15. 9. 2014 dal soud
pokyn k předložení spisu Nejvyššímu soudu. Dne 19. 9. 2014 byl spis zapůjčen
Ministerstvu spravedlnosti. Žádosti žalobkyně bylo žalovanou dne 6. 2. 2015 co
do částky 50 750 Kč vyhověno. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.
2. 2016, č. j. 28 C 24/2015-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120, bylo žalobkyni přiznáno
zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení ve výši 8 500 Kč s
příslušenstvím od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016. O dovolání žalobkyně Nejvyšší soud
rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 3781/2016-380, po němž znovu
o nákladech řízení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2017,
č. j. 15 Co 16/2014-242, které bylo doručeno 23. 3. 2017. Celé řízení tak
trvalo od 10. 2. 2009 do 23. 3. 2017, tedy osm let a jeden měsíc. Dne 1. 2.
2017 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody za nepřiměřenou délku řízení,
který žalovaná svým stanoviskem ze dne 31. 5. 2017 odmítla.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení, jež se týkalo
nároku na vydání bezdůvodného obohacení, trvalo od 10. 2. 2009 do 23. 3. 2017,
tedy osm let a jeden měsíc, a že celkovou dobu lze hodnotit jako nepřiměřeně
dlouhou, přičemž k průtahům došlo zejména v souvislosti s předložením spisu
odvolacímu soudu, k čemuž došlo téměř po jednom roce po doručení odvolání. Vzal
v úvahu, že za období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016 již byla žalobkyně
odškodněna částkou 59 250 Kč, přičemž při stanovení výše zadostiučinění vyšel z
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120,
který hodnotil délku řízení za období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016 jako
nepřiměřenou s tím, že bylo nutno při stanovení výše odškodnění zohlednit
skutečnost, že řízení nebylo zcela skončeno z důvodu dovolání žalobkyně ohledně
nákladů řízení. V této souvislosti soud prvního stupně nepřisvědčil názoru
žalované, že se jednalo o překážku věci pravomocně rozsouzené. Význam předmětu
řízení pro žalobkyni hodnotil jako zvýšený s ohledem na výši žalované částky
350 000 Kč, kterou bylo lze ve vztahu k žalobkyni jako samoživitelce pečující o
nezletilé dítě považovat za vysokou, kdy její případná úhrada by žalobkyni
mohla způsobit existenční problémy. Soud prvního stupně pak vycházel ze
základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení a dospěl k celkové základní výši
odškodnění 106 250 Kč, kterou snížil o 30 % z důvodu skutkové i procesní
složitosti věci, poté ji navýšil o 10 % s ohledem na postup soudů, zejména z
důvodu průtahu spočívajícího v nečinnosti soudu při předkládání spisu
odvolacímu soudu, a dále ji snížil o 20 % s ohledem na snížený význam řízení
pro žalobkyni. Soud prvního stupně tedy dospěl k přiměřenému zadostiučinění ve
výši 63 750 Kč, od které odečetl již vyplacenou částku 59 250 Kč, a proto
žalobkyni přiznal částku 4 500 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 2. 2018,
č. j. 28 Co 384/2017-88, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o
věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a žalobkyni
uložil, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok
II).
6. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, aniž by doplnil dokazování, plně ztotožnil s právním hodnocením
věci provedeným soudem prvního stupně. S odkazem na § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, vzal
za relevantní, že v projednávané věci se jedná o další uplatnění nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobné nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 128/2009, za které již
byla žalobkyně odškodněna částkou 59 250 Kč, přičemž posuzované řízení trvalo
nepřiměřeně dlouho již v okamžiku předchozího rozhodnutí o poskytnutí
zadostiučiněni, a proto platí, že i v dalším řízení trvalo nepřiměřeně dlouho,
čímž také zásadně působilo žalobkyni újmu. Podle odvolacího soudu při stanovení
základní částky zadostiučinění je tedy nutno počítat s tou fází řízení, jež
nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna, a zohlednit právě ty
konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi
posuzovaného řízení, přičemž základem výpočtu je úvaha, na jakou výši
zadostiučinění by měla žalobkyně nárok za řízení jako celek, od čehož je na
místě odečíst to, co jí již bylo přiznáno, popřípadě plněno.
7. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že za situace, kdy
zůstala neodškodněna délka posuzovaného řízení od 6. 9. 2016 do 23. 3. 2017,
tedy za 6 měsíců dovolacího řízení ohledně nákladů řízení (nikoli ve věci
samé), bylo lze vycházet při výpočtu základní částky shodně jako v předchozím
odškodňovacím řízení, tedy z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, což za celou
délku posuzovaného řízení činí 106 250 Kč, přičemž plně souhlasil s hodnocením
jednotlivých kritérií pro úpravu základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk
soudem prvního stupně a tudíž se stanovením výsledné výše přiměřeného
zadostiučinění na částku 63 750 Kč, respektive po odpočtu již odškodněné a
soudem přiznané částky 59 250 Kč na částku 4 500 Kč.
8. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně základní částku
snížil o 30 % s přihlédnutím k určité skutkové i procesní složitosti věci, a to
s ohledem na dokazování ve věci a skutečnost, že řízení probíhalo na více
stupních soudní soustavy. Dále základní částku navýšil o 10 % vzhledem k
postupu soudů, a to z důvodu nečinnosti soudu prvního stupně při předkládání
spisu odvolacímu soudu. Následně základní částku snížil o 20 % s ohledem na
snížený význam řízení pro žalobkyni, neboť se jednalo o spor o zaplacení částky
350 000 Kč s příslušenstvím a nejednalo se tedy řízení ve věci trestní,
opatrovnické, pracovní, ve věci osobního stavu či týkající se života nebo
zdraví, s nímž judikatura Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva
spojuje zvýšený význam pro účastníky řízení. Přihlédl rovněž k tomu, že od 17.
6. 2014 již probíhalo pouze dovolací řízení k dovolání žalobkyně proti
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, avšak s tím, že délku dovolacího řízení
nebylo lze hodnotit jako zásadně nepřiměřenou s ohledem na postavení dovolacího
soudu v soudní soustavě a výsledek dovolacího řízení (úspěch žalobkyně) byl v
této věci bez významu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu částky 100 000 Kč,
která byla zamítnuta rozsudkem soudem prvního stupně, napadla včasným dovoláním
žalobkyně (dále také „dovolatelka“), která přípustnost dovolání spatřuje v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena.
10. Namítala především nepřiměřenost výše výsledné částky zadostiučinění
s ohledem na aplikaci podmínek a kritérií pro stanovení výše odškodnění podle §
31a odst. 2, odst. 3 písm. a) - e) OdpŠk, při čemž se odvolací soud odchýlil od
judikatury dovolacího soudu týkající se kritéria významu předmětu řízení pro
ni. Podle žalobkyně nepřiměřenou délku řízení nelegitimizuje a význam předmětu
řízení nesnižuje, ani pokud po určitou část řízení soudy rozhodovaly „jenom" o
příslušenství nároku (o nákladech řízení), pokud nedošlo k vydání rozhodnutí v
přiměřené lhůtě. Uvedla k tomu, že tato otázka byla vadně vyřešena již v
předchozím rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 220/2016-120. V tomto
ohledu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 692/2012, sp. zn.
30 Cdo 1382/2014, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011, sp. zn. 30
Cdo 2542/2014, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 3280/09. Poukázala pak na rozpor a nelogičnost závěrů odvolacího soudu v
odůvodnění napadeného rozsudku, kdy nejprve soud význam předmětu řízení pro ni
posoudil jako zvýšený s ohledem na výši žalované částky 350 000 Kč a
skutečnost, že je samoživitelka pečující o nezletilé dítě, aby následně
základní částku snížil o 20 % s ohledem na snížený význam řízení, neboť šlo o
zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím a nejednalo se o řízení, s nímž
judikatura Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený
význam pro účastníky řízení. Jako vadný pak napadá závěr, v dovolacím řízení
šlo „jen“ o náklady řízení, čímž měl být snížen význam věci pro ni, a to s
ohledem na to, že by v případě nepodání dovolání a neúspěchu s tímto dovoláním
by měla závazek vůči advokátovi ve výši 51 780 Kč, což pro ni není bagatelní
částka.
11. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury
dovolacího soudu týkající se kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení
a vlivu rozhodujícího orgánu na délku řízení. V této souvislosti zdůraznila, že
z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže v důsledku důvodných
opravných prostředků došlo k prodloužení celkové délky řízení, které by
proběhlo v mnohem kratší době, pokud by orgán veřejné moci postupoval procesně
správně, je třeba tento nesprávný postup zhodnotit v rámci kritéria postupu
orgánů veřejné moci během řízení podle § 31 a odst. 3 písm. d) OdpŠk a také k
němu přihlédnout při stanovení výše zadostiučinění. K tomu poukázala na
rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, sp. zn. 30 Cdo 802/2011,
sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, sp. zn. 30 Cdo 1553/2013,
sp. zn. 30 Cdo 40/2012, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, sp.
zn. 30 Cdo 2098/2012, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a sp.
zn. 30 Cdo 3026/2009. V tomto ohledu namítla, že základní částka byla krácena o
30 % z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, avšak
odvolací soud nepřihlédl k tomu, že k dovolacímu soudu se věc dostala díky
flagrantnímu pochybení odvolacího soudu, který rozhodoval o nákladech řízení
podle v té době již neúčinné právní normy, tedy procesně naprosto vadně,
přičemž v dovolacím řízení měla úspěch. Namítla dále, že je zcela nepřiměřené,
pokud soudy (včetně předcházejícího kompenzačního řízení) došly k závěru, že se
základní částka navyšuje jen o 10 %, a to s ohledem na skutečnost, že celé
posuzované řízení bylo zatíženo průtahy, které následně specifikovala.
12. Žalobkyně rovněž vyjádřila názor, že dovolací soud ve své dosavadní
praxi dosud neřešil otázku týkající se vztahu soudního rozhodnutí o částečném
odškodnění nepřiměřené délky řízení vydaném za trvání dosud neskončeného
posuzovaného řízení (ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni rozhodování soudu)
a rozhodnutí, vydaného v novém kompenzačním řízení po skončení posuzovaného
řízení, které „doodškodňuje“ poškozeného v době po ukončení posuzovaného
řízení. V této souvislosti vymezila dovolací otázky „zda soudní rozhodnutí o
částečném odškodnění nepřiměřené délky řízení vydané za trvání dosud
neskončeného posuzovaného řízení představuje res iudicatae pro dané
odškodňované období, a zda rozhodnutí o tomto nároku vylučuje možnost posuzovat
po skončení posuzovaného řízení i toto období v kontextu všech skutečností
rozhodných pro odškodnění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk v
následném kompenzačním soudním řízení o odškodnění zbývající délky řízení po
skončení posuzovaného řízení, tj. z hlediska všech skutečností, které nastaly v
jeho průběhu od jeho zahájení až do jeho konce?“ K tomu také uvedla, že
existence pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co
220/2016-120 nezakládá nemožnost jejího „doodškodnění“ v rámci tohoto řízení po
ukončení předmětného řízení a nezakládá ani překážku věci rozsouzené pro období
od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016, a to navíc za situace, kdy uvedený rozsudek
zjevně nereflektoval veškeré skutečnosti z celého řízení ve smyslu § 31a odst.
3 OdpŠk, a to s ohledem na neznalost výsledku dovolacího řízení. Podle názoru
žalobkyně se tak jednalo jen o mezitímní rozhodnutí, které nemůže být základem
a rozhodujícím vodítkem pro „doodškodnění“ po skončení posuzovaného řízení.
Žalobkyně pak vyjádřila názor, že soud se v projednávané věci měl zabývat
nikoliv jen dobou řízení následující po vyhlášení rozsudku Městského soudu v
Praze č. j. 68 Co 220/2016-120, ale celkovým nárokem, měl zhodnotit celé řízení
a jeho průběh a celkovou délku, a měl ve svém rozhodnutí „korigovat“ i vady
uvedené v tomto rozsudku.
13. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 do 31. 1. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Námitky proti výši odškodnění přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. nezakládají. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí
od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné
řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií
obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk),
přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě
žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 % - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. Cdo 1612/2009, rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).
20. Ani námitky proti výši procentní úpravy základní částky odškodnění
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud k
navýšení základní výše odškodnění přistoupil právě z důvodu existence průtahů v
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25
Cdo 3901/2009).
21. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá
otázka vyloučení možnosti posuzovat v následném kompenzačním řízení o
odškodnění zbývající délky řízení i předchozí odškodňovací řízení po skončení
posuzovaného řízení, neboť mechanismus stanovení zadostiučinění za zbylou část
řízení zvolený odvolacím soudem odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015),
jestliže odvolací soud stanovil výši zadostiučinění s přihlédnutím k celkové
délce původního řízení a od ní odečetl částku, která již byla žalobkyni
vyplacena.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho
postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
23. S ohledem na shora uvedený závěr přípustnost dovolání tudíž
nezakládá ani námitka nesprávného zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné
moci ve vztahu k existenci kasačních rozhodnutí, neplyne-li ze skutkových
zjištění, že by šlo o tzv. kvalifikované kasace ve smyslu judikatury (srov.
také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a
ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
24. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, neboť uvedené kritérium
odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
28. Pokud dojde v průběhu posuzovaného řízení ke změně významu jeho
předmětu pro poškozeného, lze řízení z hlediska kritéria významu rozdělit na
dvě části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3211/2015). I v takovém případě je ale třeba přihlížet k tomu, jaký je význam
zbylé části řízení. Nelze dospět k závěru, že řízení o nákladech je samo o sobě
méně významné, než řízení o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
29. Částka přesahující 50 000 Kč, která měla být předmětem dovolacího
přezkumu posuzovaného řízení, není částkou bagatelní, jež by a priori zakládala
nižší význam předmětu řízení pro poškozeného. Pokud přesto odvolací soud snížil
základní částku odškodnění z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro
žalobkyni, aniž by vysvětlil, proč je daná částka pro žalobkyni méně významná,
je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou
vadou řízení zatíženo bylo.
31. Při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] soud prvního stupně shledal zvýšený význam předmětu
řízení pro žalobkyni s ohledem na výši žalované částky 350 000 Kč a skutečnost,
že je samoživitelka pečující o nezletilé dítě, pokud „zcela vyšel“ z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2016, č. j. 28 C 24/2015-91, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co
220/2016-120, přičemž odvolací se s tímto právním hodnocením ztotožnil, aniž by
však uvedl, zda a popřípadě jaký, měla tato skutečnost vliv na zvýšení základní
částky odškodnění. Na druhou stranu však soudy obou stupňů shodně základní
částku odškodnění snížily o 20 % z důvodu sníženého významu řízení, neboť se
jednalo o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím a nešlo o řízení, s nímž
judikatura Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený
význam pro účastníky řízení. Odůvodnění napadeného rozsudku je tak v tomto
ohledu nedostatečné a lze přisvědčit žalobkyni, že je rozporné, ačkoliv
dovolatelka na tento rozpor poukazovala v odvolání, odvolací soud se s jejími
námitkami nevypořádal, naopak tím, že se s právním hodnocením soudu prvního
stupně ztotožnil, tento rozpor převzal i do odůvodnění svého rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudního
rozhodnutí stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., a ve svém důsledku porušuje
právo účastníka na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp.
zn. I. ÚS 113/02; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
http://www.nalus.usoud.cz).
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části výroku I potvrzujícím
zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím
výroku II o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odstavec 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 100
000 Kč, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v
uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
33. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby věc znovu posoudil z hlediska
kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk],
přičemž v novém rozhodnutí případně řádně vysvětlí důvody, které jej vedly k
úpravě základní částky odškodnění pro žalobkyni.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu